Miloš Hroch (hudební publicista)
Když jsem si skládal seznam nejlepších desek, zjistil jsem, že jméno More Eaze se v něm objevuje nápadně často. Původem texaská experimentátorka a houslistka More Eaze letos ukázala, že její záběr je mnohem širší než kapesní emo-ambient, kterým se proslavila po boku Claire Rousay. Transfobní zákony v Texasu More Eaze koncem roku 2023 přiměly k útěku z Austinu, jak mi řekla v rozhovoru pro The Quietus, ale v hudbě se tam jako by pořád vracela. Na albu Paris Paris, Texas Texas (s producenty Pardo a Glass) vytváří kosmickou americanu, která je variací na soundtrack Rye Coodera k Wendersově filmu Paříž, Texas. Album Night of Fire vydané pod hlavičkou projektu —__–____ je schizoidní vizí Texasu jako vystřiženou z Lynche, kde se idyla setkává s bezúčelným násilím a vykloubenou paranoiou: andělské autotuneové vokály a smyčce se tu tříští o stěny digitálního noisu. Ze všeho nejvíc jsem ale točil desku In E od superskupiny Water Damage, kde More Eaze hraje hlučnou repetitivní hudbu po boku noise-rockových veteránů z Austinu.
Julie Scholzová (hudební publicistka)
V letošním roce pro mě bylo zásadní EP Drop 7 od Little Simz, které vyšlo v únoru. Britsko-nigerská rapperka svá rozsáhlejší díla ráda prokládá údernými a krátkými EPs, Drop 7 má necelých patnáct minut. Nese se na podobné energii jako její předešlé „dropy“ a mísí se na něm spousta žánrů, které bychom od Simz nečekali, například brazilský funk na tracku Fever. Přestože mi na první poslech přišlo trochu moc intenzivní a méně propracovanější než její ostatní tvorba, časem jsem si ho oblíbila právě proto, jak je výrazné a experimentální. Během poslechu se mi chtělo vstát a jít tančit, srší z něj sebevědomí, naštvání i frustrace, obzvlášť na Mood Swingz. Na Drop 7 jde cítit výrazný vliv producenta Jakwoba a Simz si při tvorbě velmi pohrála i s coverem a jeho vizuální stránkou.
Jan Starý (hudební publicista)
Albem roku 2024 je Dying od brooklynské pětice The Narcotix a vlastně mě překvapuje, s jakou jistotou to o hudbě kytarové kapely říkám. Skladatelky Esther Quansah a Becky Foinchas kombinují math rock s řadou afrických a afroamerických žánrů do skladeb, které jsou zároveň komplexní a přístupné. Náročné rytmy, propletené melodické linky, gradace i náhlé zlomy jsou začleněné účelně i svěže, takže je poslech čirá radost – a není to radost usedlá, ale divoké nadšení z pestré a energické hudby. Dělat chytré písničky se snaží hodně lidí, prakticky nikdo ale nepůsobí tak přirozeně a charismaticky. Nejsilnější koncert odehrál bubeník Julian Sartorius na CTM. Jeho chytrá a hypnotická adaptace alba Solo Grooves byla natolik strhující, až se mi dostalo napomenutí, že nemám dupat do rytmu tak důrazně. Zcela po právu.
Michaela Kučová (hudební publicistka)
Najzásadnejšia sa mi v kultúrnom dianí zdá vlna solidarity a spájania sa, ktorá, verím, bude jediným dlhotrvajúcim výsledkom deštruktívnych krokov súčasného vedenia slovenského ministerstva kultúry. Chvíľami je však ten marazmus naozaj ubíjajúci a preto chcem vyzdvihnúť počiny, ktoré mi každé svojským spôsobom prinášali istú úľavu. Album Povzbudenie do života od abuol je technicky ešte nahrávkou z predošlého roka, ale ich motivačné songy o smrti, bohu či lietajúcom jazvečíkovi som počula až teraz. Tzv. gitarovka, ktorá je svižná, vtipná, naštvaná. Ich špecificky východoslovenský nihilizmus mi ideálne zapadol aj do very 2024 marazmu. Čistá krása je zas novinka Ódy od Tante Elze, ktorá zachytáva komplexnosť tzv. obyčajných vecí. Hravo spája a vrství, prelína súkromné a verejné, pôžitok sa strieda s frustráciou, všetkému kraľuje hlboký (a radostný!) záujem o pozorované. Najlepším možným spôsobom mi to pripomína Soap&Skin v jej healing era.
David Laufer (hudební publicista)
„2024 byl rokem popového feminoménu,“ napsal Alim Kheraj pro Dazed s odkazem na skladbu Chappell Roan a to, že pop teď patří ženám, což zasazuje do kontextu ještě docela nedávné převahy mužů v jeho žebříčcích. „Kde jsou mužské popstars?“ ptal se zase GQ i tastemakersmag. Je fakt, že letos tohle bylo cítit dost, a to nejen v nominacích cen Grammy – rekordní výdělky Eras tour, infekčně virální odstín zelené, mluva o sapphic „renesanci“, girl LUNCH v podobě espressa, jablka, dietní Pepsi a dalších TikTok hitů, popř. až detektivní diskuze o tom, jak to „dělat pusou“ ze sedadla spolujezdkyně. Podle The CUT ale příčky Billboard Hot 100 vypráví trochu jiný příběh než Grammy: o boomu country-rocku a country-rapu mužů s pick-upy a „rurální“ estetikou pracující třídy. V kontextu zpráv o stále patrné nerovnosti a bariérách v hudebním průmyslu tak možná není radno předčasně slavit změnu pořádků. Pop koneckonců taky řídí logika „prodejnosti“ – a tak bych zpozorněl, když ženy vévodí jeho jevištím, zatímco dále čelí znatelnému nepoměru ve vysokých „zákulisních“ pozicích či produkci. Radši ale přestanu s tím cynismem; a pustím si třeba Gracie Abrams.
Karin Hambalíková / Wyxie (DJka)
Kabeaushé na Transformě byli naprosto strhující zážitek. Vedle mě twerkovala nějaká holčina, a když se jí Kabeaushé (úplně fascinovaný jejím výkonem) ptal, jak to, že tak skvěle tancuje, odpověděla „because i’m not white“. Na to, jak se táborská Křižíkova elektrárna koupala v potu a otřásala v základech budu vzpomínat ještě dlouho. Z nahrávek mě nejvíc zaujal Ludvík Šavel a jeho Galerie. Tohle album je tak neuvěřitelně milé pohlazení! Napůl rap, napůl písničkářství, ale hlavně upřímná výpověď o lásce, samotě, nespavosti a představách, co bude, až „naše duše zaniknou“.
Sabina Coufalová (hudební publicistka)
Hudební událost roku je každá venkovní hudební událost, kterou se organizátorstvo rozhodlo uspořádat v nepředvídatelné době globálních klimatických změn, dotačních podmínek a postpandemických dozvuků. Všichni máte velký respekt! Potěšilo mě, že se mapa letních festivalů rozrostla o reinkarnaci legendární Folkové Lipnice. Velmi oceňuji, jak se kolektiv kolem festivalu Luhovaného Vincenta metodicky a strategicky vypořádává se svým vyhořením a dávám velký props za optimismus s ním bojovat. Kdykoli se Jednota rozhodne provést výjezdní koncertní zasedání na bohem zapomenuté místo, jedná se o událost roku, Letošní Hradby Jednoty na Plumlově dokonce doprovázela velká voda. Všechno od Heartnoize Promotion. Velká událost, bohužel negativní, pro celou hudební obec, nejenom hudebnictvo, ale i promotérky a promotéry, je pozastavení činnosti proexportní kanceláře Soundczech. Do nového roku si přeju, aby se nůžky mezi velkými a lokálními akcemi uzavíraly a vstup na hudební trh se stal více nízkoprahovým.
Lumír Nykl (kulturní pracovník)
Atlantský magnát Future upevnil svou seniorní goated pozici. Jak na diptychu We (Still) Don´t Trust You s Metro Boomin, tak na MIXTAPE PLUTO září jeho různé tváře: nespolehlivý vypravěč o trapovém lifestylu, „bluesman“ i joker. A tři tracky to vystihují: SURFIN A TSUNAMI s vznešenou melodií převzatou Wheezym z rarity s jednotkami přehrání od random producenta. Pak pohádkový dungeon synth Claustrophobic s typickýma hláškama – musel si koupit další vilu a kabriolet kvůli klaustrofobii. A titulní noir stripclub disco We Still Don´t Trust You přirozeně s The Weeknd a videem jako z 80’s glamour hororu MaXXXine, kde se omezí na jednu větu hooku a krátkou sloku. Vytrénoval svalovou paměť a vyleštil projev, kdy není jasné, jestli má zapnutý autotune nebo se dáví koňakem, leanem či lékem na předpis.
Linda Wojnarová (kulturní pracovnice)
Zase to uteklo. Co beru letos za zásadní? Že se pořád dělají koncerty na menších venues, i když se to jeví těžší a těžší. Do Ostravy se nám společnými silami s Péťou Ondráčkem (ex Chee Chaak Tips) povedlo stáhnout současný projekt Justina Pearsona Deaf Club, což vydalo na jeden z nejsyrovějších koncertů celé sezóny. Končí Underdogs’, kde hned v lednu udělali neskutečný bordel nizozemští Oust. Olomoucká crew Hlubina se naposled vrátila se stejnojmenným fesťáčkem do areálu tamního letního kina. Na Fotbale proti rasismu, který letos taky změnil tradiční místo konání, zahráli Patole set, během kterého málem spadla stodola. Jejich poslední koncert se dá stihnout v polovině příštího ledna. Je těžké zbavit se pocitu, že se pořád někde zavírají dveře. Musíme víc bušit, ať je nás slyšet. P.S.: Vyjeďte občas z Prahy.
Zuzana Malá (hudební publicistka a promotérka)
Smolný rok! Ráda bych letos vzpomínala na něco příjemného, ale přijde mi, že to letos byla past vedle pasti. Zmizely oblíbené kluby i osobnosti domácí hudební scény. A náročná byla i festivalová sezóna. Nikdo asi nezapomene na letošní Pohodu, přes kterou se přehnala bouře. Když skončil zmatek, přišly týdny a měsíce, kdy se čekalo, jaká z toho reálně budou východiska a co s budoucností akce (i vzhledem k aktuální situaci podpory kultury na Slovensku) bude… Místo lamentování ale festival dostal obří vlnu podpory, byla založena sbírka a dnes už je v plných přípravách na příští ročník. A to je skvělý.
Michaela Šedinová (hudební publicistka)
Hudebním objevem roku je pro mě letos písničkářka eljel a její debutová deska Sidonie. Úžasně pracuje s dynamikou a rytmem textu, vytváří sled asociací a obrazů, místy připomíná poetické záznamy snů. Hudba na hranici snů a bdění – tento dojem umocňuje jednoduché intimní provedení sestávající ze zpěvu a klavíru. Eljel má podmanivý hlas, expresivní projev a cit pro neoposlouchané melodie. Když jsem s ní začátkem léta dělala rozhovor pro Full Moon, překvapilo mě, že studuje filozofii na UK a grafiku na AVU. „Já jsem si říkala, že to je výborná kombinace, že budu mít kreativní vyžití a že si tam můžu plácat koncepty, co si nastřádám ve filozofii, a nějak obojí proplejtat. Jenže pak se ukázalo, že ateliérový schůzky jsou filozofický tlachání na druhou,“ komentovala to tehdy. Možná tento můj výběr není jen „objev roku“, ale taky jeden z nejoblíbenějších rozhovorů.
Timon Láska (hudební publicista)
Zásadních událostí tu bylo hned několik, hned několikrát se umělkyním podařilo mě rozložit a opětovně seskládat, a za to patří díky Oklou, claire rousay a Biance Scout. Jsem ale fascinován aktivitou východoatlantického underground rapu, a to primárně uskupení Based Negative Squad. Na rozdíl od neméně skvělého Shed Theory si kolektiv postavený kolem všestrannéo producenta DJ Smokey tvoří originální zvuk, kde se hyperlyrický trap mísí s nespočtem žánrů EDM. Rappeři jako Christ Dillinger či Acid Souljah tvoří hiphop pro postinternetovou dobu, s nespočtem referencí pro všechny z nás, co jsme chronicky online. Když se k tomu přidá i švédský elektronický mág Varg2™, vznikne časovaná bomba, tak jako na letošním Creepy Teepee.
P.S.: Zpíval jsem s Eartheater na stagi. To pak všechna slova výše postrádají smysl.
Julia Pátá (hudební publicistka)
Poslední roky vzniká dost zajímavých projektů, které reflektují posun v popu směrem k výraznější produkční pestrosti a také narušují hranice mezi mainstreamem a niche. Buzzwordy tohoto roku jsou tak za mě hlavně dekonstrukce a (post)ironie, které se projevují odlišně, ale jejich symptomy jsou bezesporu provázané. Patří mezi ně například revival Y2K žánrů a jejich průnik s internetovými kulturami, formace výrazného proudu hudby snoubícího popové, klubové a experimentální postupy (letos za mě boduje nový Sega Bodega a Oklou), ale i kvíření konvenční popové performativity. Vážím si také toho, že část hudebnictva v tuzemsku ale i v zahraničí otevřeně projevuje solidaritu s Palestinou, ať už jde jen o zapojení do bezpočtu benefičních akcí a koncertů, které se na její podporu uskutečnily.
Václav Adam (hudební publicista, promotér)
Anastasia Coope je přes svůj raný věk schopná skládat zralé písničky. Jejich melodie jako by se inspirovaly hravostí a čistotou dětských popěvků a zároveň je tam vědoucí zdrženlivost, výsledek je plíživě namotávající. I přes odlišný výraz tím (i lo-fi přístupem) připomene podobně famózní Diane Cluck a ty k avant-folku inklinující, dávné momenty Emmanuelle Parrenin nebo Lindy Perhacs.
Opravdu dlouho jsem neslyšel hudbu, která by mi přišla tak radikálně neznámá jako nahrávky Orquesta Experimental de Instrumentos Nativos (za nímž stojí Cergio Prudencio). Možná kvůli mé chabé znalosti původní bolivijské či andské hudby obecně, ale její střet s disonancí à la Ligeti je jako otevření zamčených dveří ve vaší hlavě. Fascinující a znervózňující.
O Still House Plants a Moin se určitě dočtete i jinde, obě kapely zrají jako víno. O The Narcotix, které tu na jiném místě rozebírá kolega Jan Starý, se ale píše pohříchu málo, a jejich hudba je naprostá magie.
Michaela Peštová (hudební publicistka)
Rok 2024 v alternativní hudbě byl pro mě rokem ohledávání koutů východoevropské kulturní identity a dekolonizačních pohybů. Z těch česko-slovenských socio-ekonomickou současnost nejzajímavěji pojmenovávají dvě loňské desky – Ankiho I want to feel safe a deska Poor but Sexy slovenských Berlin Manson. První zmíněná zranitelně vypráví o životě potomka vietnamských imigrantů do tlumených klubových beatů, které mění náladu z bezvýchodné utlumenosti až k nadějeplnému klidu. Na desce slyšíme o komplikovaném vztahu s rodinou a kořenech, o chudobě nebo domácím násilí, ale také o tom, jak se nenechat definovat zlem, které jsme zažili, o nutnosti se mu upřeně zadívat do očí a jít dál.
Druhá zmíněná zase komplexně načrtává nástrahy života ve východoevropské verzi pozdního kapitalismu – pojmenovává bytovou krizi a neustále se zvyšující náklady na život, vyhoření, sexismus, ale taky život bez naděje na šťastnou budoucnost. I její nálada je podobně post post-punkově rozstřelená a těkavá.
Neutuchající krize se v roce 2024 propsaly i do globálního popu, kam se vrátil glam a maximalismus. Trojlístek nejjasněji zářících hvězd loňska Charli XCX, Sabrina Carpenter a Chappell Roan spojuje touha po bezstarostnosti. K neutuchajícím krizím se sice každá staví po svém – jedna spratkovitostí, druhá nostalgií a třetí explicitně queer velkolepostí – ale v podstatě podobně jako kdysi třeba David Bowie nebo Madonna – a vytvářejí nablýskaný fantazijní svět, který se zdá být čím dál vzdálenější.
Kristina Hamplová (hudební publicistka)
O tom, že rap na prvních příčkách hitparád postupně nahrazuje country, se letos mluvilo hodně. Zdaleka ale nejde jenom o severoamerický trend: regionální mánie letos zachvátila popovou hudbu po celém světě. Třeba ve španělsky mluvící Americe letos kraloval pětadvacetiletý Mexičan Peso Pluma, od kterého bychom možná kvůli jeho potetované tváři a drsné image čekali úplně jinou hudbu než corrido, kterým si získal miliony svých posluchačů. Ve stejném rytmu letos tancovala i Shakira a další globální superstar, BrazilkaAnitta, vydala dokonce dvě alba plné hudby své ulice: baile funku. Jihoafričanka Tyla hned za začátku roku sklidila ohromný úspěch se svou novou deskou a obzvlášť díky hitu Water se jí podařilo uchvátit mezinárodní publikum hebkým zvukem afrického žánru amapiano. Tradičnější vlivy letos prosákly i do mainstreamového k-popu, který se obvykle snaží spíš o vyčištěný mezinárodní zvuk. Třeba Populární skupinaIVE zpracovává ve svém letošním hitu 아이브 ‚해야 (HEYA) tradiční legendu o lásce mezi člověkem a tygrem a folklorní vlivy jsou slyšet i v hudbě. Na to, proč se obzvlášť mladí lidé po celém světě obracejí zpátky ke všemu lokálnímu a tradičnímu, asi neexistuje jedna odpověď. Jedno je ale jasné: pop to letos obohatilo.
Judita Císařová (hudební publicistka)
Letos, víc než kdy jindy, pro mě bylo těžké vybrat tu nejzásadnější hudební záležitost. Zážitky ke mně přicházely z míst, odkud bych to kolikrát už ani nečekala. Ale i když byl rok 2024 bohatý na zajímavá alba i strhující vystoupení, nejvíc ho budu mít stejně spjatý s odchodem písničkáře, básníka a mystika Oldřicha Janoty. V parném létě jsem se tak při cestách vlakem znovu a znovu nořila do různých období jeho tvorby, vyvolávala vzpomínky a nacházela nová vodítka na netušených místech. Nejčastěji jsem si přehrávala jednu z verzí skladby Bytosti lesa. Pokud bych se ale měla pokusit vypíchnout nějakou letošní věc, bude to nové album londýnských Moin nazvané You Never End. Mnohovrstevnatá, nadčasová nahrávka v sobě nese zvláštní tísnivost i prchavou melancholii. Hudba zšeřelých ulic podzimního města.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás