K čemu jsou kampaně proti sexuálnímu obtěžování? Aby měnily zaběhané normy

Další z letních témat, která přehluší na krátko všechno ostatní, se stala osvětová kampaň Obtěžování do MHD nepatří, kterou připravila nezisková organizace Konsent ve spolupráci s Ropidem, pražským dopravním podnikem a magistrátem. Reakce na sociálních sítích ukázaly, že jsou mezi námi muži i ženy, kterým přijde v pořádku, když někdo okukuje cizí prsa v tramvaji, ale přinesly i řadu výpovědí žen, jež se kvůli chování některých jedinců necítí v MHD bezpečně. Doprovodným fenoménem pak byly příspěvky, které tvrdily, že takové osvětové kampaně nemají smysl, protože muži, kteří se chovají korektně, nepotřebují umravňovat a naopak ti, kdo se s takovou parádou veřejně odhalili a dali na odiv své buranství, se stejně nezmění. 

Bagatelizovat celé téma s tím, že se stejně nic nezmění, je nepřípustný defétismus, který ignoruje vývoj lidské společnosti a jejích norem.

Jistě se dá souhlasit s tím, že jsou muži, a naštěstí jich není málo, kteří se chovají k ženám s respektem, nesnaží se je znervózňovat upřenými pohledy, dívají se jim při komunikaci do obličeje a nikoliv na prsa, nikoho se bez souhlasu letmo nedotýkají a člověk se s nimi nemusí bát. Stejně tak i v minulých generacích byli muži, kteří nikdy neuhodili svou ženu, našli se dokonce i tací, kteří nikdy neuhodili dítě. Vždycky byli muži, kteří vnímali jako prioritu při seznamování se ženou, aby se při tom cítila pohodlně a při intimnějším seznámení dávali pozor na to, aby si byli jistí, že všechno, co se děje, je nejen s jejím souhlasem, ale že si to vyloženě i přeje. Dokonce i v generaci mého dědy byli muži, kteří by nikdy o ženě neřekli, že je „obstarožní“, protože by jim to připadalo neuctivé. Ale to slovo existuje, protože v nějaké době bylo normální je použít.

Problém není v tom, že by se všichni muži chovali nerespektujícím způsobem, ale v tom, jak se aktuálně chová většina mužů. A většina se chová tak, jak je nastavena norma. Aby se normativní chování mohlo měnit, je ovšem potřeba nějaká diskuse, v některých případech dokonce změna zákonů.

Výzkum v komunitě

Před více než pětadvaceti lety jsem dělala výzkum v jedné romské komunitě ohledně domácího násilí. Zjistila jsem tehdy, že určitá míra domácího násilí je v této komunitě normou do té míry, že řada mladých žen deklarovala, že pokud je partner nebije, tak je nemiluje. I tehdy jsem narazila na muže v této komunitě, kteří nikdy ženu neuhodili a za žádných okolností by to neudělali, ale tito muži byli mimo normu, byli jakousi výjimkou, zvláštností. O dvacet let později jsem měla téma v té stejné komunitě znova otevřít a zjistila jsem, že bití žen normou být přestalo. Velký vliv na to měly legislativní změny a zejména proškolení policie, která věděla, jak postupovat, a neváhala násilného muže vykázat z domova. To podnítilo i diskusi mezi ženami, které zjistily, že jim dal stát do rukou nástroj, jak manželovo chování účinně zastavit. Najednou mohly aktivně měnit něco, co bylo po generace zaběhané a zdálo se, že s tím nejde nic dělat. A přestaly považovat bití za něco přirozeného.

Jistě, někteří muži bijí i v této komunitě svoje ženy dál, protože stejně jako jsou a vždycky byli muži, kteří s ženami jednají s respektem, budou vždycky i muži násilní. Bagatelizovat celé téma s tím, že se stejně nic nezmění, je ale nepřípustný defétismus, který ignoruje vývoj lidské společnosti a jejích norem, podle kterých se chová většina. 

Znásilnění za časů mého mládí

Vyrostla jsem v době, kdy se říkalo, že když žena říká ne, myslí tím ano. Sex bez souhlasu nebo při mírném odporu nebyl tehdy vnímán jako znásilnění, a to většinou ani ženami. To ovšem neznamená, že z toho ty ženy neměly trauma, jen měly omezené možnosti, jak to pojmenovat. Nevnímaly to tak pochopitelně všechny ženy, protože vnímání stejné situace je individuální, většina žen však mlčela, protože to byla norma.

Jsem přesvědčená, že nám nefandím příliš, když napíšu, že toto se za posledních čtyřicet let výrazně změnilo. A změnilo se to také díky tomu, že se o tom mluví, že ženy začaly mluvit o tom, co při podobných situacích prožívaly. Jenže jsme najednou v situaci, kdy se společenská norma mění a zároveň tu jsou lidé, kteří mají svou minulost. Za mého mládí řada mužů nevyžadovala po ženě konsent a je mi jasné, že pro ně musí být všechny ty dnešní MeToo a podobné kampaně bolestivé. Říct si, že jsem tehdy tu holku možná znásilnil, se člověku nechce – když se to navíc stalo v době, kdy by nikdo neřekl, že se jednalo o znásilnění. Reakce mohou být různé, můžeme ten starý dobrý svět, kdy se občas trochu přitlačilo, kdy bylo normální sahat na ženy, které se nám líbily, a kdy ženské dekolty byly od toho, aby se do nich zíralo, donekonečna hájit. Anebo si můžeme připustit, že se normy mění. A že s nimi se můžeme měnit i my.

Zpátky k vejrání

Očumování v MHD sice není tak bolestivé téma jako znásilnění, ale i zde se může řada mužů cítit dotčená, protože si dosud mysleli, že je to jejich právo, a třeba je nenapadlo přemýšlet nad tím, že to nemusí být očumované ženě příjemné. To pochopitelně vytváří onu nevoli, kterou můžeme číst v příspěvcích některých mužů. Kromě toho si ale můžeme přečíst v diskusích příspěvky žen, které sdělují své zkušenosti a vysvětlují, jak jim je takové chování nepříjemné. A právě to je něco, co může posouvat normu. Stačí, když si většina uvědomí, že uslintané zírání je zásahem do osobní integrity druhého člověka. Nemá smysl snažit se hájit svět, ve kterém jsme vyrostli, ani si sypat popel na hlavu, že jsme se v minulosti dopustili nějakých přečinů. Stačí pozorně číst zkušenosti žen, které mluví o tom, co jim je nepříjemné, i o svých traumatických zážitcích, a do budoucna se podle toho zařídit. Většina mužů to jistě dělá, a proto má zmíněná kampaň smysl.