Tomio Okamura ve volební kampani vsadil na dva trumfy: na osvědčené strašení imigranty a menšinami a stejně osvědčené strašení státním dluhem v kampani „Vládo, vrať bilion. Peníze zpátky lidem“. Ponechejme teď stranou konstrukci, podle které jsou deficitní rozpočtové výdaje něco jiného než peníze dávané lidem, a podívejme se na způsob, jakým Okamura dospěl k chytlavému hausnumeru. Za prvé Okamura konstatuje, že „za posledních deset let se výdaje státního rozpočtu navýšily o bilion korun“, a za druhé, že „samotný dluh se zvýšil o bilion korun“.
Pokud bychom nevycházeli pouze z údajů státního rozpočtu, jehož „masírování“ účetními triky Okamura oprávněně kritizuje, ale zaměřili se na šířeji definované časové řady jako „příjmy a výdaje státních institucí“ a „konsolidovaný dluh státních institucí“ (tedy čísla reportovaná do Bruselu, která tak jednoduše masírovatelná nejsou), zjistili bychom, že se výdaje zvýšily dokonce o 1,5 bilionu korun, zatímco dluh se zvýšil o 1,4 bilionu. (Povšimněme si přitom, že vládě se kreativním účetnictvím podařilo ukrýt před zraky českých voličů vskutku impozantní část deficitů).
Způsob zadlužování naší vlády daňovými úlevami pro bohaté a hýčkáním korporací nemá na rozdíl od způsobu zadlužování jiných zemí prorůstový efekt.
Je tedy Okamura k vládám posledních deseti let nakonec ještě příliš shovívavý? Nikoliv, trik je samozřejmě v tom, že Okamura používá zavádějící ukazatele nominálních výdajů, nominálního dluhu a nominálních úroků, které příliš nevypovídají o vývoji státního hospodaření. Když nominální částky výdajů vztáhneme k HDP, pozbude rázem obrázek rozfofrovaných bilionů na dramatičnosti. Státní rozpočtové výdaje v roce 2012 činily 44,7 % HDP, v roce 2022 44,6 % a v roce 2023 45,4 % HDP. Dokonce ani dluh v poměru k HDP se mezi lety 2013 a 2023 prakticky nezměnil (snížil se z 44,4 na 44 %). V letech 2020 a 2021 sice dluh v poměru k HDP rostl relativně vysokým tempem, to ale nebylo způsobeno strukturálním růstem státních výdajů, nýbrž jinými faktory: za prvé mimořádnými výdaji v souvislosti s covidovou epidemií; za druhé snížením příjmů rozpočtu zrušením superhrubé mzdy (tedy snížením daní, po jakém Okamura ve svém projevu volá, a pro které jeho strana v roce 2020 hlasovala); za třetí stagnací samotného HDP. Nad Okamurovu ekonomickou demagogií bychom mohli mávnout rukou, že na tak průhledný trik může naletět jen jeho relativně méně vzdělaný elektorát, problém je ale v tom, že podobnou demagogií zaplevelují veřejnou debatu i mnozí další politici a novináři.
Ztracená dekáda hrdiny nerůstového hnutí
Například Miroslav Kalousek by si rád zajistil kritikou vládní rozpočtové politiky zprava návrat na politické výsluní, místo aby reflektoval své výsledky z postu ministra financí ve vládách ODS v letech 2007–2009 a 2010–2013 a někde v koutě tiše šoupal nohama. Pod Kalouskovým rozpočtovým vedením se Česko zapsalo do odborné literatury jako země, která šla finanční a ekonomické krizi naproti „tupými škrty“ (pojem, který v rámci boje proti smyšlené hrozbě bankrotu hrdě razil sám Kalousek), čímž jsme si ekonomickou krizi náležitě prodloužili. Kalousek se nepoučil z volebního vítězství Andreje Babiše, ke kterému jeho škrty vedly, a nadále má ambice ordinovat nám rozpočtovou politiku, která snese srovnání snad jen s „rozpočtovou odpovědností“ rumunského diktátora Nicolae Ceaușesca, jediného politika v historii, který splatil státní dluh. Kalouskova rozpočtová politika vyděsila Mezinárodní měnový fond natolik, že mu začal posílat pastýřské listy, aby se s tím škrtáním krotil. Nakonec může být Kalousek ještě rád, že při prosazování svých rozpočtových představ nedisponoval neomezenou mocí diktátora, takže svých cílů nedosáhl v zamýšleném rozsahu, a na rozdíl od nenáviděného Ceaușesca se tak stal mrtvolou pouze v politickém smyslu slova.
V případě Okamury se alespoň můžeme utěšovat, že jeho ekonomická demagogie je jen vějičkou na voliče, a že tedy vůbec nevíme, jakou politiku bude prosazovat v případě, že by se dostal k moci. U Kalouska jsme si bohužel mohli ověřit, že s politikou rozpočtové strohosti to „myslí upřímně“. A stejně tak upřímně a se spasitelským zápalem to myslí i mnozí novináři, kteří do veřejné debaty vnášejí obdobné bludy, z jakých si Okamura uplácal svůj ekonomický volební program.
Nešvar ignorování inflace
Příkladem může být David Klimeš, kterému opravdu hodně záleží na tom, aby vychoval voliče k rozpočtové odpovědnosti. K záměně reálných a nominálních veličin tak přidává citové vydírání přepočítáváním nominálních úroků na „nepostavené nemocnice“, tedy podobně srozumitelnou měrnou jednotku, jakou jsou třeba „petlahve braníku“. Je s podivem, že se u něj s těmi nemocnicemi Okamura ještě neinspiroval, takže dosud přepočítává vládní mrhání na zbytečně abstraktní „europalety s tisícovkami“. Klimeš přehlíží, že žijeme v epoše, kdy jsou reálné úroky záporné nebo blízké nule, a bude tomu tak i v dohledné budoucnosti (zvláště pokud si jako stát půjčujete od investorů, a nikoliv jako běžný občan od bank a lichvářů). Není tomu tedy tak, že bychom v důsledku placení úroků museli oželet nějaké nemocnice, ale právě naopak – díky zadlužování můžeme postavit celkově více nemocnic, a to dříve, než kdybychom si na ně museli nejdříve „naspořit“.
Záporná reálná úroková míra znamená, že platba úroků, které Klimeš scestně a manipulativně přepočítává na nepostavené nemocnice, nezvládá pokrýt ani znehodnocování jistiny dluhu inflací. Jinak řečeno, neobětovali jsme žádné pomyslné nemocnice, ale od věřitelů jsme naopak dostali několik nemocnic nádavkem. Za služby a statky nakoupené na dluh zaplatí stát po započtení všech úroků ve výsledku méně, než kdyby jejich nákup odložil. Konkrétní propočty, kolik „nemocnic“, suchopárně přepočítaných na koruny, nám už takto věřitelé „darovali“ odměnou za to, že nám mohou půjčovat, jsem uvedl v dříve publikovaném textu.
Na tomto místě by se mohl zvídavý čtenář podivit, co vlastně motivuje investory nakupovat státní dluhopisy nesoucí záporný reálný, a někdy dokonce i nominální úrok. Motivací k takovému postupu je celá řada, od diverzifikace portfolia přes spekulaci na zhodnocení měny, v níž jsou dluhopisy denominovány, až po skutečnost, že cena státních dluhopisů obvykle negativně koreluje s cenami výnosnějších aktiv, jakými jsou akcie, takže jejich zahrnutím do portfolia lze optimalizovat jeho celkové výnosové a rizikové charakteristiky.
Výše uvedené samozřejmě neznamená, že by nešlo obhájit půjčování si s kladným reálným úrokem – i v takovém případě mohou být dluhem financované investice do infrastruktury, vzdělávání nebo sociální soudržnosti mnohem výnosnější než účtovaný úrok. Ale v situaci, kdy je tento úrok reálně záporný, vyznívá strašení nominálními výdaji na obsluhu dluhu a jejich přepočítávání na nepostavené nemocnice obzvlášť absurdně. A to ponechávám stranou převážně pozitivní makroekonomické efekty zadlužování.
Není náhodou, že země jako Česko nebo Bulharsko, které jsou v důsledku iracionálního strachu z dluhů neefektivně málo zadlužené, mají největší problém s ekonomickým doháněním Západu, zatímco z Polska, které se zadlužování a sociálních výdajů tolik neštítí, se stal východoevropský ekonomický tygr. Ve výsledku tak roste polská ekonomika svižným tempem, umožňujícím i při vyšších schodcích stabilizovat výši dluhu v poměru k HDP, zatímco Česko si politikou škrtů naordinovalo ekonomickou stagnaci, v jejímž důsledku rostl ukazatel dluhu v poměru k HDP v několika posledních letech nejvíce v Evropě, přestože rozpočtové schodky jsme měli v evropském srovnání průměrné (a vzhledem k zemím eurozóny dokonce podprůměrně nízké). Jak v rozhovoru pro Český rozhlas uvedl polský ekonom Krzysztof Dębiec, Poláci vůbec nechápou českou obsesi státním dluhem a nevěřícně sledují, jak se jejich kdysi mnohem blahobytnější soused ekonomicky střílí do nohy.
Jak se novináři odpálili na vlastní petardě
Jak je tedy možné, že v posledních několika letech vycházely v tisku alarmistické články o tom, jak se Česko zadlužuje nejrychlejším tempem v Evropě, přestože se naše rozpočtové deficity pohybovaly kolem evropského průměru? Problém je v tom, že se politici, novináři i organizace ovládané politickými nominanty, jako je Nejvyšší kontrolní úřad, chopili kompozitního (a tedy obtížně interpretovatelného) ukazatele, který odráží nejen výši deficitu v poměru k HDP, ale i změnu samotného HDP. A právě „nerůst“ HDP představuje pro Česko mnohem závažnější problém, než výše jeho rozpočtových schodků. I kdybychom měli rozpočet vyrovnaný, jak o tom sní lidé jako Kalousek nebo Skopeček, nebo dokonce přebytkový, stejně bychom se podle zmíněného ukazatele mohli při poklesu HDP „rekordním tempem zadlužovat“. Co vlastně vyplývá z ukazatele „rekordního tempa zadlužování“ v kombinaci s průměrnými rozpočtovými schodky? Vyplývá z něj, že všechny země, které mají schodky vyšší, rostou výrazně rychlejším tempem než Česko, tedy že způsob zadlužování naší vlády daňovými úlevami pro bohaté a hýčkáním korporací nemá na rozdíl od způsobu zadlužování jiných zemí prorůstový efekt.
Věc je o to prekérnější, že nerůst českého HDP je do značné míry způsoben právě nedomyšlenými rozpočtovými škrty motivovanými panikou z „rekordního zadlužování“. Jenže články o tom, že se zadlužujeme průměrným tempem (zatímco naše úroveň zadlužení stále patří v Evropě k nejnižším), by nevygenerovaly tolik kliknutí, jako alarmistické články o tom, že se zadlužujeme „rekordním tempem“ a hrozí nám bankrot.
Opakuje se tak scénář, kdy se senzacechtiví novináři a mediální mluvící hlavy chytí nějakého ukazatele, nad jehož konstrukcí a správnou interpretací nepřemýšlejí, jako se to stalo například s nevhodně pojmenovanou statistikou „míra ohrožení příjmovou chudobou“, o jejímž zavádějícím charakteru nejlépe vypovídá skutečnost, že je nejnižší v zemích zmítaných hladomorem. Vznikají pak fantastické články, že jsme v něčem nejlepší (potírání chudoby) nebo naopak nejhorší (zadlužovaní), které mají jenom tu drobnou vadu, že hrubě zkreslují realitu a navádějí nás k politikám, které situaci ještě zhoršují. Novináři si tak mohou ve výsledku pogratulovat, že za svůj podíl na šíření ekonomických bludů byli odměněni zvýšením DPH na tiskoviny (i když toto zvýšení bylo nakonec nižší, než původně Fialova vláda v dluhové panice navrhovala).
Zatímco ale nesprávné interpretování statistiky o relativní chudobě bylo po odborné kritice alespoň v solidnějších redakcích v posledních letech konečně zkorigováno, pokud jde o nesprávně interpretovanou dluhovou statistiku, panuje dosud jednotná fronta. Protestantsky sebeodříkavé odpírání „života na dluh“, byť vedené vadnými argumenty, se koneckonců jeví jako důstojnější životní role než okaté zlehčování problému chudoby. Protidluhové vyprávění dovede skvěle pracovat s negativními i pozitivními emocemi, strachem a smyslem pro odpovědnost: „řecká cesta“, „bankrot“, „nepostavené nemocnice“, „zadlužování našich dětí“, „utahování opasků“, „rozpočtová odpovědnost“… Jenže odpovědný rozpočet není ve skutečnosti takový, který neřeší vnitřní dluh zanedbaných investic a který vezme u huby ty skupiny obyvatelstva, které se tomu z nedostatku lobbistů nedovedou ubránit, ale takový, který se zadlužuje na správných místech. Vyrovnaný rozpočet by byl formou ekonomického sebepoškozování.
Dočkáme se věcné debaty o rozpočtu?
Z čeho vlastně pramení v Česku tak rozšířený odpor k zadlužování státu? Někteří politici a novináři mohli rétoriku rozpočtové odpovědnosti vnímat pragmaticky jako klacek na Babiše (a v minulosti na ČSSD), ti by však při pohledu na vývoj stranických preferencí mohli dávno pochopit, že ideovým školením mužstva nelze ekonomickou realitu suplovat donekonečna. U většiny politiků a novinářů je „dluhofobie“ nedílnou součástí jejich světonázoru. Rozbor ideologických příčin tohoto jevu překračuje možnosti přítomného textu, čtenáře proto odkazuji na knihu Marka Blytha Austerity: The History of a Dangerous Idea.
Český státní rozpočet i struktura daní trpí řadou vážných nedostatků, na které mnozí autoři upozorňují zcela oprávněně. Řadu výdajů by skutečně bylo možné škrtnout bez negativních dopadů na životní úroveň obyvatel (jenže to jsou často právě ty výdaje, jejichž zachování ostražitě hlídají úzké zájmové skupiny, které si jejich existenci vylobbovaly, takže je ve Stanjurově excelové tabulce škrtů hledáme marně), zatímco absence nebo nedostatečná výše jiných výdajů podkopává naši budoucí konkurenceschopnost a prosperitu. Oprávněně lze kritizovat i vládní dárek vysokopříjmovým domácnostem v podobě zrušení superhrubé mzdy, který zkomplikoval rozpočtové manévrování a přelil se jen do růstu úspor a cen nemovitostí. Kritika vládního hospodaření je tedy nanejvýš potřebná. Aby však taková kritika mohla přinést nějaké zlepšení, měla by být vedena bez politicky motivovaného dezinterpretování statistik a bez ideologických klapek, které analýzu nákladů a přínosů nahrazují masochistickým katechismem „selského rozumu“.
Autor je ekonom.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás