Francouzský prezident zahájil v posledním srpnovém týdnu nové kolo diskuzí, z nichž měl vzejít návrh na jméno budoucího premiéra nebo premiérky země, kterou již více než padesát dní řídí vláda v demisi. Zároveň se zdá, že definitivně zařízl Novou lidovou frontu a její nominantku Lucie Castets, která by byla jeho slovy „instituciálním nebezpečím“ pro Francii. Čeho chce Macron dosáhnout?
Když v pátek 23. srpna odcházela levicová delegace z „matinée“ v Elysejském paláci, vypadalo to, že by se následující den skutečně měla předsedkyní vlády stát její nominantka. Alespoň v podobném duchu byly formulované odpovědi novinářům nejen Lucie Castets, ale i jejích kolegyň a kolegů z řad nepoddajných, socialistů, zelených a komunistů. Ve stejný den ale entuziasmus pomalu upadal, když se u prezidenta vystřídala také delegace centristů a nakonec i republikáni. Všichni se shodli, že v žádném případě nezvednou ruku pro vládu, v níž by byla radikální levice, tedy Nepoddajná Francie.
Dále se v Elysejském paláci objevili také oba jeho předchůdci Hollande i Sarkozy. Druhý zmíněný se domnívá, že by měl Macron jmenovat zástupce pravice.
Na to konto zahájil diskuzi zakladatel této politické strany Jean-Luc Mélenchon. Ten prohlásil, že pokud osud vlády Nové lidové fronty stojí a padá na účasti Nepoddajných, ve vládě být nemusí. Jeho snaha ovšem zůstala bez přímé odpovědi. Představitelé středových a pravicových stran se naopak začali nepřímo vymlouvat, až nakonec bylo jasné, že to nejsou Nepoddajní, kdo jim nedává spát, ale hlavně program Nové lidové fronty.
V pondělí 26. srpna si Macron na konzultace pozval také předsedkyni Národního shromáždění (dolní komory parlamentu), předsedu Senátu (horní komory parlamentu) a zástupce krajně pravicového Národního sdružení, tedy Marine Le Pen a Jordana Bardellu. Následně ještě v podvečer vydal prohlášení, v němž tvrdil, že vláda levicové koalice by znamenala „institucionální chaos“ a byla by v podstatě okamžitě zablokovaná ostatními politickými frakcemi a stranami zastoupenými v parlamentu.
„Mojí rolí je zajistit, aby naše země nebyla zablokovaná a ani oslabená. Od zítřka, tedy 27. srpna zahajuji další kolo konzultací,“ shrnul prezident v prohlášení publikovaném na oficiálním kanále Elysejského paláce. Nepřímo také vyzval zástupce komunistů, socialistů a zelených, aby se snažili najít společnou řeč s dalšími aktéry kompromisu, jako jsou například macronisté nebo republikáni. Reakcím levice vévodilo zděšení, nechuť a naštvání. Nepoddajná Francie vyhlásila sobotu 7. září dnem mobilizace a vyzvala k účasti veřejnost.
V sázce je jednota levice
Na nové kolo debat s hlavou státu nedostali pozvání zástupci Národního sdružení ani Nepoddajné Francie. V návaznosti na to odmítly diskutovat všechny ostatní levicové strany s tím, že jejich rolí je hájit jednotu francouzské levice, nikoli „hrát Macronovi druhé housle“, jak glosoval počínání hlavy státu předseda socialistů Olivier Faure.
Sklidil za své rozhodnutí s Macronem dále nemluvit kritiku uvnitř své strany, kde se začínají objevovat názory, že by Faure tak kategorický být neměl. Ten svým kritikům odpovídá: „Pokud chceme, aby se socialistická strana znovu dostala na výsluní a stala se motorem levice, musíme nyní hlavně zajistit její jednotu. Ať už je jakkoli křehká. A to, ať mě klidně stojí předsednické křeslo.“
Jednotu levicové koalice chce maximálně podpořit také kandidátka na premiérku Lucie Castets, která prezidentovo chování hodnotí jako nebezpečné a tvrdí dokonce, že tím otevírá dveře Elysejského paláce pro nacionalisty. „Cílem jeho politiky zkrátka není zlepšit život Francouzů a Francouzek,“ hodnotí Macronovo chování.
Sama se rozhodla ve čtvrtek 29. srpna rezignovat na svou pozici ředitelky veřejných financí na pařížské radnici, aby se mohla naplno věnovat podpoře sjednocené levice. „Za pár dní se zúčastním letní školy socialistů a následně také tradičního levicového festivalu Fête de l’Humanité, které organizuje Komunistická strana Francie. Jednota levice je moje absolutní priorita,“ říká. A co na to Macron?
Prezident se mezitím částečně skryl za zahájení paralympijských her a následnou dvoudenní pracovní cestu do Srbska, kde se snažil prodat stíhačky Rafale, ale údajně i přesvědčoval prezidenta Vučiće, že příklon k putinovskému Rusku jeho zemi nic nepřinese. Mezitím si ke konzultacím pozval také prezidenty vybraných regionů, aby mohl deklarovat, že diskutuje skutečně s každým. Po návratu ze Srbska se očekávalo, že dojde k rozuzlení krize, která nemá v Páté francouzské republice obdoby.
Nový školní rok zahájil Macron dalším kolem jednání. V pondělí 2. září si hned ráno pozval Bernarda Cazeneuva (bývalého ministra vnitra za vlády François Hollanda), o jehož jmenování se delší čas veřejně diskutuje. Tuto variantu ale velmi rychle odmítli zástupci Nové lidové fronty. Dále se v Elysejském paláci objevili také oba jeho předchůdci Hollande i Sarkozy. Druhý zmíněný se domnívá, že by měl Macron jmenovat zástupce pravice.
Podle deníku Le Monde se ale začíná stále více skloňovat jméno předsedy Rady pro věci sociální, ekonomické a environmentální, což by do hry znovu přivedlo variantu technické (úřednické vlády). Thierry Beaudet stojí včele reprezentativní instituce nazývané často třetí konstitucionální komorou, která sdružuje aktéry sociálního dialogu (odbory, zaměstnavatele a další). Muž, který například otevřeně kritizoval migrační zákon, se údajně s prezidentem spojil již dvakrát. Macron se konkrétně nevyjádřil, kdy své rozhodnutí učiní, zatím ale jeho chování stále více připomíná velmi zarputilé dítě, které zkrátka nechce uznat za žádnou cenu svou chybu.
Komentátoři se shodují, že si dává načas částečně strategicky, zejména čeká na rozkol v rámci Nové lidové fronty. Také je to ale politik, který je přesvědčený o své pravdě a nechce, aby byla jeho dosavadní práce jakkoli pozměněná. Určitě má i strach, že by náhodou mohla levice nějaké body uhrát a například zrušit důchodovou reformu. Podle některých čas natahuje i kvůli rozpočtu. Ten se zpravidla ve Francii připravuje většinu kalendářního roku, tudíž je aktuálně v dokončovací fázi a čím později bude vláda jmenována, tím méně času na jeho změny zbyde. Ať už bude jeho rozhodnutí jakékoli, vládu čeká velmi těžká práce, jednak najít shodu pro téměř každý návrh zákona a zároveň alespoň částečně spolupracovat s prezidentem, jehož rozhodnutí se nedají předvídat a často jsou zcela protichůdná.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás