Francie má konzervativní vládu, ale nikdo neví, na jak dlouho

Na jméno premiéra se čekalo od voleb celé dva měsíce. Kabinet se formoval další skoro tři týdny. Tato situace nemá v historii páté republiky obdoby. Bezprostředně po své nominaci do paláce Matignon, kde tradičně sídlí předsedové francouzské vlády, se předák pravicových Republikánů Michel Barnier jal shánět ministry a ministryně. Na konzultace zval postupně představitele různých politických rodin, levici ovšem omezil na konkrétní politiky a Novou lidovou frontu si ani nepozval.

Co na to levice?

Již v průběhu konzultací prosakovala na povrch jména případných ministrů, která vyvolávala zděšení a znechucení nejen v řadách levicových, ale i v politickém středu. Jedním z nich je nový ministr vnitra Bruno Retailleau, republikán s reputací kontroverzního politika, jemuž nejsou některé deklarace krajní pravice proti srsti. Je to on, kdo rád používá pejorativní označení „Francouzi na papíře“ pro Francouze s migrantskými kořeny. Fakt, že bude mít na starost bezpečnostní složky a služby, je více než znepokojivý. Ne nadarmo se levicová kritika zaměřuje právě na něj. „Rasista a xenofob Retailleau na vnitru potvrzuje, že Macron se raději obrátí na krajní pravici než na levici,“ komentovala to Mathilde Panot z Nepoddajné Francie. Jean-Luc Mélenchon označil novou vládu za „bandu poražených“.

Otázka je, jak se zachovají macronisté a krajní pravice – někteří umírnění z prezidentova tábora s navrženou vládou nesouhlasí a zvažují, že ji nepodpoří.

Nový kabinet je složen z Republikánů, kteří ve volbách získali 46 poslanců, macronistů, dvou představitelů středové strany Modem, jednoho zástupce pravicového uskupení Horizons a jednoho sociálního demokrata reprezentujícího nezávislé levicové politiky, kteří nejsou sdružení ve vítězné Nové lidové frontě.

Koalice Nová lidová fronta se stále snaží zachovávat jednotu a mobilizovat společnost. Minulou sobotu se desítky a někde až stovky tisíc lidí vydaly do ulic, aby demonstrovaly proti prezidentovi i premiérovi, i když jejich představitelům novináři neustále podsouvají, že jsou to právě oni a jejich kategorické odmítání kompromisu, co dovedlo Francii k velmi konzervativní vládě. „Ne, opravdu je potřeba přestat veškerou vinu házet na Novou lidovou frontu. My jsme udělali, co bylo třeba, spojili se, vytvořili program, získali pro něj podporu Francouzek a Francouzů a navrhli jsme premiérku. Emmanuel Macron nám nedal šanci. To on za to může,“ rozčilovala se předsedkyně Zelených Marine Tondelier v rozhovoru pro BFM TV.

Druhý zářijový víkend proběhl tradiční levicový festival Fête de l’Humanité organizovaný francouzskou komunistickou stranou a deníkem l’Humanité. Jedná se o kultovní událost, na které se potkávají levicoví politici, konají se koncerty, projekce a debaty. Letos se program nesl ve jménu jednoty a společné cesty. Tento ročník nicméně silně poznamenala politická krize i rozepře mezi levicovým politikem Françoisem Ruffinem a představitelem Nepoddajné Francie Jean-Lucem Mélenchonem. Ruffin svému někdejšímu spojenci vyčítá, že svou pozornost zaměřil jen na předměstí velkých měst a obyvatele s migrantskými kořeny, a ne na dělnickou třídu.

V hlavní debatě festivalu se Ruffin a další tři levicoví politici, kteří porazili v posledních parlamentních volbách zástupce krajní pravice, snažili přijít na způsob, jak oslovit lidové vrstvy a zabránit nárůstu podpory Národního sdružení. „Já si vážím Mélenchona za to, co udělal pro levici, ale nedokážu se ztotožnit s deklaracemi, že se nyní musíme zaměřit na mladé lidi z předměstí a ostatní můžeme nechat být. Pokud necháme být dělníky, ztratíme jako levice svou duši,“ tvrdí Ruffin. „Ale ty jsi svými deklaracemi zklamal spoustu mladých straníků a aktivistů, kteří věří v levici a v antirasismus,“ namítá Raphael Arnault, antifašistický aktivista, který se stal nově poslancem. „Nová lidová fronta musí hledat styčné body. Ať už na malých vesnicích, nebo ve velkých městech, všude se shodneme, že veřejné služby nemají podporu státu. A to je náš boj,“ snažila se debatu posunout od osobních animozit poslankyně za Zelené Marie Pochon. Francouzská debata na levici je nesmírně zajímavá a inspirativní, protože dokazuje, že je možné hledat jednotu i tam, kde je to zdánlivě nemožné.

Dostane vláda zelenou?

Ve Francii nemusí navržená vláda nutně projít hlasováním o důvěře, byť donedávna to bylo nepsaným pravidlem. Premiérka z let 2022 až 2024 Elizabeth Borne si svůj kabinet jako vůbec první nenechala posvětit dolní komorou. Nyní se mluví spíše o hlasování o nedůvěře, což znamená, že mandát získá taková vláda, proti které nebude hlasovat absolutní většina, tedy 289, poslanců. Levicová koalice deklarovala opakovaně, že 1. října na jednání Národního shromáždění, tedy dolní komory parlamentu, navrhne okamžité hlasování o nedůvěře Barnierově vládě. Týž den budou poslanci také diskutovat návrh na odvolání prezidenta od Nepoddajné Francie a odborové organizace na ten samý den chystají stávky. Otázka je, jak se zachovají macronisté a krajní pravice – někteří umírnění z prezidentova tábora s navrženou vládou nesouhlasí a zvažují, že ji nepodpoří; Marine Le Pen se prý rozhodne podle konkrétních představených politik.

Michel Barnier poskytl první velký rozhovor pro televizní stanici France 2 v neděli 22. září a představil v něm své priority. „Co se týká hodnotových zákonů jako právo na potrat nebo manželství pro všechny, rozhodně na nich nemíním nic měnit,“ uvedl. „Bude třeba řešit zejména bezpečnost a rozpočet, protože schodek je tristní. Musíme zvýšit daně bohatým, kteří se musí podílet na redistribuci.“ Na otázky ohledně důchodové reformy se premiér odpovídal spíše rezervovaně.

Zatím není jisté, zda vláda dostane od poslanců zelenou. Velká část macronistů ji považuje za velmi pravicovou a nedokáží se smířit s faktem, že se zcela marginální Republikáni dostali do nejvyšších pater, aniž by k tomu měli legitimitu od voličů. Jisté je, že Macronovo hnutí nemá budoucnost – spíše jen dožívá. Levice se rozhodla zvolit strategii vyčkávání a mobilizace. Zatím drží pospolu a přes významné neshody se žádný z jejích představitelů neobrací ke svým koaličním partnerům zády.

Autorka je spolupracovnice redakce.