Zaměstnanec vždy tahá za kratší konec provazu

Novela zákoníku práce, která by měla platit od ledna 2025, přináší celou řadu spíše drobnějších změn, z nichž některé ale mohou mít nepříjemné dopady na zaměstnance. Všechny tyto změny jsou předkládány s poukazem na něco, co nelze nazvat jinak než dánský mýtus.

Systém pracovněprávní ochrany v Dánsku se vyznačuje mnohem robustnějším sociálním systémem, než je ten český, silnějšími odbory, než máme u nás, a také funkčním systémem rekvalifikací. Potud je to, co se u nás o Dánsku vypráví, pravda. Není ale pravda například to, že by dánští zaměstnavatelé mohli dávat výpověď bez udání důvodu, jak se v Česku z neznámého důvodu traduje. Důvod k výpovědi v Dánsku vždy musí existovat a musí být doložitelný.

Zákoník práce má chránit i všechny ty, kteří na vstřícného zaměstnavatele štěstí nemají. Má kultivovat prostředí a určovat hranice možného. Jeho oslabování v neprospěch zaměstnanců nepřinese méně švarcsystému ani větší flexibilitu na pracovním trhu.

Možnost dát výpověď bez udání důvodu v novele v tuto chvíli není, byť se mluví o tom, že se ji tam politici z ODS a TOP 09 ještě pokusí vložit. Kdyby se jim to podařilo, byl by náš systém vlastně opakem dánského modelu. Výsledkem by byla nulová ochrana zaměstnanců spojená s tím, že máme úřady práce, které nezvládají svou agendu, nedokáží lidem pomáhat ve shánění práce a často je sankčně vyřazují třeba i za pozdní příchod. Vytvořili bychom tím nepříjemný mix, jenž by ve svém důsledku zvýšil počet lidí mimo systém, kteří se dostali na sociální dno a neplatí daně. Proč někteří zaměstnavatelé tuto možnost chtějí mít a snaží se ji prolobovat, je otázka. Právník Jaroslav Stránský ve svém komentáři k tomuto nápadu upozorňuje na to, že možnost vyhodit zaměstnance, který neplní své povinnosti, nebo snížit stavy při restrukturalizaci, už zaměstnavatelé mají. Doufejme tedy, že opozice i zbytek koalice vytrvají a tuto zhůvěřilost, která by dala zaměstnavatelům možnost zbavovat se všech, kdo se třeba jen ozvou proti porušování zákoníku práce, skutečně odmítnou.

V novele jsou ale jiná opatření, která zaměstnancům zkomplikují život, jako je prodloužení zkušební doby na čtyři měsíce pro řadové zaměstnance a pro vedoucí pracovníky až na osm měsíců. V debatách, které o tom vedli odborníci v médiích, se objevil zajímavý argument, že toto opatření může být dobré i pro zaměstnance, který tak bude mít více času na to, aby se rozhodl, zda mu práce vyhovuje, anebo ne. Taková argumentace ale prozrazuje, jak málo si někteří lidé uvědomují, o kolik slabší je pozice zaměstnance. Představa, že by si zaměstnanci houfně sami prodlužovali zkušební dobu a tím provokovali své zaměstnavatele, svědčí o naprostém nepochopení jejich pozice. To pochopitelně neznamená, že se nenajde případ, kdy by toho někdo využil, ale v naprosté většině případů jsou nově nabíraní zaměstnanci ve stresu po celou dobu zkušební doby a bojí se, že na jejím konci nebude očekávaný pracovní poměr. Využívat maximální zkušební doby pak budou především zaměstnavatelé, kteří vnímají zaměstnance jen jako nástroje, které jim mají generovat zisk. Takovým zaměstnavatelům je totiž naprosto jedno, jak se jejich zaměstnanci cítí, a většinou s nimi ani osobně nepřicházejí do styku.

Jistě, najdou se zaměstnavatelé, se kterými se lze domluvit. Zákoník práce má ale chránit i všechny ty, kteří na vstřícného zaměstnavatele štěstí nemají. Má kultivovat prostředí a určovat hranice možného. Jeho oslabování v neprospěch zaměstnanců nepřinese méně švarcsystému ani větší flexibilitu na pracovním trhu. Toho bychom dosáhli funkčnějším sociálním systémem a kvalitními rekvalifikacemi tak, aby se zaměstnanci nebáli odejít, a také jiným daňovým systémem, kdy bychom méně danili práci a naopak více kapitál, zisky a majetek, aby zaměstnávání nebylo tak nákladné. Každé oslabení zákoníku práce tak přinese jen větší nejistotu a nic dobrého.

Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.