„Tenhle svět patří ženám a vy máte štěstí, že v něm můžete žít,“ zpívá Katy Perry v až bolestivě trapné písni Woman’s World, kterou se americká zpěvačka letos v létě pokusila resuscitovat svojí kariéru. Skladba, která zní jako kdyby vznikla na objednávku prezidentské kampaně Hillary Clinton nebo jako znělka korporátu ohlašující spuštění programu rovných příležitostí, sklidila zasloužený posměch. Policejní vyšetřování kvůli nepovolenému vstupu do chráněné krajinné oblasti, kde měla Perry natáčet klip ke svému dalšímu singlu, už jejímu trapasu jenom nasadilo korunu. Zdá se, že doba, kdy Beyoncé šikovala ženy do řady a neironicky prohlašovala, že vládnou světu, je definitivně u konce. Kdyby si zpěvačka dnes rozsvítila na pódiu obří neonový nápis FEMINIST, jako to udělala v roce 2016, asi by se jí všichni vysmáli. Pop dnes unese daleko nuancovanější sdělení a úspěšné skladby letošního léta dokazují, že o ně posluchači stojí.
Umělkyně generace Z se nebojí ukázat v pozici, ze které nevycházejí úplně dobře. Dovedou občas žadonit, žárlit i přiznat, že se jich něco doopravdy dotklo. Zdá se, že být cool holka, která za každou cenu zůstává nad věcí, vyšlo z módy podobně jako úzké džíny nebo kotníkové ponožky.
Ohlašováním ženské síly se kdysi generace mileniálských zpěvaček, kam patří i Katy Perry, bouřila proti převládajícímu popovému narativu, který z nich dělal jenom sexuální objekty. Jejich rebelie byla do velké míry úspěšná: podařilo se jim převrátit způsob, jakým je přijatelné mluvit o jejich práci, tělech, tvorbě i vztazích. Díky kampaním jako #FreeBritney se této generaci umělkyň povedlo v nultých letech také zkrotit totálně zdivočelý bulvár a vydobýt si daleko větší právo na soukromí.
Mileniálky si to ale zároveň nemohly dovolit moc komplikovat: pokud měly jít proti sexistickému mainstreamu, nezbylo jim než prohlásit všechny ženy za krásné, dokonalé a silné sestry, které jdou ruku v ruce naproti spravedlivějšímu světu na konci duhy. Tuto naivní fantazii završil loni film Barbie režisérky Grety Gerwig: dokonalý svět řízený moudrými a vzdělanými ženami zobrazuje doslova.
Zdá se, že stejně jako éra „barbie popu“ je pryč i doba letních hitů jako takových: masivnímu úspěchu skladeb jako bylo Despacito nebo Old Town Road, kterým se skoro nedalo utéct, se minimálně poslední dva roky nic neblíží. Píseň léta je tak pro každého popového posluchače něco jiného podle toho, co sleduje na sociálních médiích nebo s kým se baví. Pokud ale tohle končící léto nějaký jednotící popkulturní moment přece jenom má, je jím určitě deska Brat britské zpěvačky Charli XCX. Jedovatě zelená barva přebalu alba a výroky o „brat summer“, tedy „létu fakanů“ nebo „spratkovském létu“, byly letos v létě vidět a slyšet všude od koupališť až po americký Bílý dům.
Je proto možná překvapivé, že žádný z tracků desky britské zpěvačky se zatím neprobojoval mezi 20 nejúspěšnějších skladeb léta specializovaného letního žebříčku Billboardu. První místo se zatím podařilo ukořistit, tedy alespoň na chvíli, Sabrině Carpenter s jejím singlem Espresso: poprvé po 10 letech se tak stalo, že vrchol žebříčku nejúspěšnějších letních skladeb obsadila žena. Naposledy to samé dokázala před 10 lety Iggy Azalea se singlem Fancy, na kterém jí shodou okolností hostuje právě Charli XCX. Bez ohledu na umístění v hitparádách se ale zdá, že pop letošního léta má jedno velké téma: jde v něm hlavně o ženy a vztahy mezi nimi – ať už o ty romantické (jako třeba v hitu BilIie Eilish Lunch) nebo o ty platonické (jako to dělá právě Charli XCX).
Mizerná feministka, mizerná kamarádka
„Zvedněte ruku, která z vás by byla ochotná vyměnit pět let života za takzvané dokonalé tělo,“ vyzývá posluchačky řečnice na seberozvojovém semináři v seriálu Potvora (Fleabag). Ruce protagonistky a její sestry letí rázem vzhůru: „Znamená to, že jsme špatné feministky?“ ptá se následně hlavní hrdinka.
V představách popkultury se feminismus v posledních pár letech smrskl na lásku k sobě samé a sebepřijetí. Hlavní bylo být spokojená sama se sebou a svým sebevědomím nakazit i ostatní ženy: „Když zářím já, všichni budou zářit,“ rapovala Lizzo ve své sebejisté hymně Juice. Autorky se tak stavěly proti tradiční stereotypní představě žen jako sokyň a konkurentek v nekonečné soutěži o mužskou pozornost. Pop poslední doby ale připomíná, že vztahy mezi ženami jsou především vztahy mezi lidmi, a tudíž jsou složitější než pohádky o univerzálním sesterství.
„Tahle holka ve mně probouzí všechny moje nejistoty, nevím, jestli jsem paranoidní, nebo je to opravdové,“ zpívá Charli XCX ve skladbě Sympathy Is a Knife na své poslední desce. Britská zpěvačka dosud zůstávala skrytá v bezpečí své hyperpopové fantazie plné třpytek a bílých kabrioletů, na desce Brat tuhle stylizaci ale nechává opadnout a dokáže mluvit i o nepříjemnějších věcech. Třeba o tom, jak složitá dovedou být ženská přátelství.
„Občas spolu jdeme na večeři, ale je to trochu trapné, nemáme toho moc společného. Lidi říkají, že jsme si podobné, máme stejné vlasy, ale já si nejsem jistá, jestli jenom nečekáš na můj neúspěch,“ svěřuje se Charli ve skladbě Girl, So Confusing, v níž reflektuje své přátelství s novozélandskou zpěvačkou Lorde. Jde pravděpodobně stejnou měrou o upřímné vyprávění jako o marketingový tah: napsat skladbu o další megaúspěšné umělkyni znamená, že si to zpěvačky mohly později vyříkat v remixu, kde Lorde doslova říká, že z tohohle se „internet zblázní“.
Brat znamená spratek nebo fakan, je to oslava všeho upřímného, bezprostředního, drzého, ale i špinavého, trapného a nedokonalého. Je to neustálé kolísání mezi narcistním sebevědomím a hlubokou nejistotou. „Je v pořádku si přiznat, že mi prostě jenom závidíš,“ říká ve skladbě Von Dutch zpěvačka, která jen o pár skladeb předtím popisovala, že sama cítí závist tak sžíravou, až přemýšlí nad tím, že si koupí střelnou zbraň a zastřelí se.
Pocity, které popisuje Charli XCX, před pár lety otevřela na debutu Sour s novou upřímností tehdy teprve sedmnáctiletá Olivia Rodrigo. Zpívala zde o obsesivních závistivých myšlenkách na úspěch svého okolí nebo o žárlivosti na ostatní holky, která ji na nich nutí hledat chyby – zkrátka o všem, o čem se mezi slušnými, sebejistými a emancipovanými ženami radši nemluví.
Mizerná milenka
„Prosím, prosím, prosím, jenom mě neztrapni,“ škemrá ve svém hitu Please Please Please zpěvačka Sabrina Carpenter, „jedna věc je zlomené srdce a druhá věc je moje ego.” Carpenter se celé léto drží na předních příčkách rovnou se dvěma skladbami: už zmíněné odlehčené Espresso, kde zpívá o tom, že „nerozumí, jak někdo může být takhle zoufalý“, doplňuje novější balada, ve které vypravěčka sama není zrovna v důstojné pozici. Milostný vztah zde nelíčí jako něco hodnotného nebo povznášejícího, ale jako trapný zážitek: za svůj protějšek se vyloženě stydí a dokonce mu navrhuje, aby pro jistotu vůbec neopouštěl dům – přesto si ale nemůže pomoct a dál žadoní o jeho lásku nebo alespoň o slušné zacházení.
Popové vypravěčky předchozích dvou dekád kladly důraz spíše na samostatnost a nezávislost. Beyoncé zpívala o tom, „že druhého takového, jako jsi ty, můžu mít do minuty.“ „Teď vypadáš tak hrozně hloupě,“ pohrdala Rihanna klukem žadonícím o odpuštění. „Díky, dalšího, prosím,“ poroučela si Ariana Grande, zatímco vyjmenovávala své bývalé partnery.
Umělkyně generace Z se ale nebojí ukázat v pozici, ze které nevycházejí úplně dobře. Dovedou občas žadonit, žárlit i přiznat, že se jich něco doopravdy dotklo. Zdá se, že být cool holka, která za každou cenu zůstává nad věcí, vyšlo z módy podobně jako úzké džíny nebo kotníkové ponožky.
„A tohle teď – to je nezávazné?“ ptá se zoufale ve skladbě Casual senzace posledních pár měsíců, zpěvačka Chappell Roan. Staví zde proti sobě scény orálního sexu, seznamování se s rodiči a zapírání před kamarády – vystihuje tak únavu svojí generace z nevyjasněných vztahů. Chappell Roan zažila v posledních měsících raketový vzestup ke slávě, dokonce se v jeden moment nechala slyšet, že je toho na ni všeho moc.
Její příběh je přitom stejně chytlavý jako osmdesátkové beaty a nulkové reference v její hudbě: Roan se nestala slavnou přes noc, smlouvu s labelem Atlantic Records podepsala už v roce 2015, aby o pět let později dostala padáka. Navzdory tomu, že její skladby jako Pink Pony Club oslavující losangelskou queer klubovou scénu sklidily pozitivní přijetí kritiky, to vypadalo, že nahrávací společnosti zisk nepřinese.
Zpěvačka tak byla nucena vrátit se domů do Missouri a živit se jako chůva nebo servírka. S hudbou ale nepřestala: místo toho se po čase vrátila s novou vizáží inspirovanou drag queens a deskou The Rise And Fall of a Midwest Princess. Album na sebe v posledním roce postupně nabalovalo víc a víc fanoušků, které si zpěvačka získala kombinací extravagance, queer romance, taneční nostalgie a vtipných, explicitních textů. Bezmála rok po vydání se dokonce vyšplhalo na číslo jedna v seznamu nejprodávanějších desek ve Velké Británii a v USA tam nejspíš dorazí příští týden.
Tvorba Chappell Roan oslavuje svobodu a autenticitu, zároveň se ale nestydí ani za ty míň cool pocity: třeba hořkost nebo touhu po pomstě. „Můj kink je sledovat, jak se vybouráš v autě, jak si zničíš život, jak si zlomíš srdce,“ zpívá Roan ve skladbě My Kink is Karma. Připomíná tak třeba hit zpěvačky SZA, která nedávno zpívala, že „asi zabije svého ex“ a „bude radši v pekle než sama“. Na narativech, které zde pop nabízí, není nic zdravého ani aspiračního, zato je v nich ale hodně upřímnosti.
Všechny cesty vedou k Taylor
Nejde se bavit o ublíženosti, pomstychtivosti nebo žárlivosti a nezmínit Taylor Swift – samotnou prezidentku „toxické feminity”. Určitě není náhodou, že se všechny tyto emoce dostávají do popředí zrovna v době, kdy je Swift na svém masivním turné a dál kraluje všem žebříčkům prodejů a streamů. Taylor Swift nikdy nevadilo přiznat, že na někoho žárlí, že se přes něco nepřenesla, anebo dokonce vydat deset minut dlouhou skladbu o křivdě, ke které došlo před mnoha a mnoha lety.
Turné Eras se navíc stalo tak trochu hromosvodem: zástupy swifties ovlivňující ekonomiku a život ve městech, kam přijedou, pro nezúčastněné publikum zviditelnily, o jak velký fenomén vlastně jde. Vídeňský koncert zrušený z důvodu teroristické hrozby zase připomněl, jak se část společnosti stále ještě staví k hudbě, kterou vnímá jako „holčičí”.
K Taylor Swift ale vedou nitky současné popové vlny i doslova: Olivia Rodrigo původně Swift předskakovala, než se spolu údajně nepohodly a nahradila ji právě Sabrina Carpenter. Důvody sporu nejsou oficiálně potvrzeny, zdá se ale, že šlo o podíly na autorských právech za skladby, které sice napsala Rodrigo, ale svoji starší kolegyni uvedla jako inspiraci. Dávalo by to smysl, Taylor Swift už několikrát ukázala, že je ochotná podporovat ostatní interpretky, jen dokud to neohrožuje její vlastní zisky.
Další spojitost vede i k Charli XCX. Skladba Sympathy Is A Knife má být údajně právě o Taylor Swift – snoubenec britské zpěvačky totiž s bývalým přítelem Swift sdílí kapelu The 1975. Současné popové hvězdy jsou propojené sítí osobních vztahů, spoluprací, drbů, coverů, společných turné a koncertů, takže sledovat jejich tvorbu v poslední době připomíná spíš nekonečný seriál. Stejně jako v případě televizní zábavy je i tady zajímavější sledovat nejen příběhy silných, rozumných a nezávislých žen, ale také těch opravdových: mizerných kámošek, špatných feministek či zahořklých a ponížených milenek.
Autorka připravuje podcast Hitparáda Eso.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás