Posledních devět měsíců se jako společnost ocitáme před velkou zkouškou. Válka Izraele v Gaze, kterou sledujeme od loňského útoku Hamásu, ukázala nestabilitu současného světového uspořádání i to, jak snadno rezignujeme na pravidla, která deklaratorně hájíme.
Přístup českých politických elit se vyznačuje bezvýhradnou podporou Izraele, a to bez ohledu na to, jaké postupy izraelská vláda volí. Podle českého premiéra Petra Fialy potřebuje Izrael podporu na diplomatické scéně, „aby bylo jasné, že má právo použít všechny prostředky na svou obranu“. Tato slova pronesl Fiala sice už v listopadu minulého roku, ale nedávná návštěva předsedy Knesetu Amira Ochany, který do Česka přijel na pozvání Markéty Adamové Pekarové, a dlouhý potlesk ve stoje, kterým ho přivítali čeští poslanci, ukazuje, že se čeští politici od té doby nijak neposunuli.
Úlohou médií je v prvé řadě informovat a analyzovat situaci, aby se lidé mohli rozhodovat na základě faktů. To se v případě Gazy neděje.
Nezviklaly je ani výroky soudů, které dávají čím dál víc najevo, že počínání Izraele na okupovaných územích je v rozporu s mezinárodním právem. Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) v květnu nařídil Izraeli zastavit ofenzivu ve městě Rafah na jihu Pásma Gazy. Krátce předtím požádal hlavní prokurátor Mezinárodního trestního soudu (ICC) Karim Khan o vydání zatykačů na lídry hnutí Hamás i představitele Izraele, včetně premiéra Benjamina Netanjahua, a svou žádost podrobně zdůvodnil. To český premiér označil za děsivé a nepřijatelné. Minulý týden konstatoval Mezinárodní soudní dvůr, že izraelská okupace Palestiny je nelegální. Okupovanými územími jsou Západní břeh Jordánu, východní Jeruzalém a také Gaza. Podle soudu mají Palestinci na těchto územích právo na sebeurčení, které jim Izrael systematicky a záměrně upírá. Čeští politici výroky soudů buď ignorují, nebo je znevažují. Aktuální vztah Čechů k mezinárodním institucím charakterizuje i to, že ministryně obrany Jana Černochová mohla napsat, že bychom měli vystoupit z OSN, a nebyl z toho skandál ani tak velký, aby odstoupila.
Jsme svědky bezprecedentního odklonu od hodnot, na kterých je naše společnost postavena. Píše-li politolog Pavel Barša, že se hroutí dosavadní světový řád a my se ocitáme v nové fázi, kterou určuje fragmentace, chaos a národní egoismy, má nejspíš pravdu a velmi dobře je to vidět právě na přístupu českých politiků.
Jiné mediální vesmíry
K tomu, aby mohli naši politici bez následků bagatelizovat nebo ignorovat mezinárodní instituce, je ale potřeba specifické prostředí. To velmi ochotně vytvářejí média, která až na výjimky produkují informační mlhu, přes kterou se do Česka nedostávají zprávy o tom, co se v Gaze skutečně děje. Přebíráním propagandy izraelské armády vytvářejí naopak dojem, že současná izraelská vláda si nepřeje zbytečné civilní oběti a pouze se brání. Nebo že neomezuje přísun humanitární pomoci do Gazy. S každým dnem, kdy v Gaze umírají někdy desítky, jindy stovky lidí následkem bombardování, hlady, žízní nebo na nemoci a nedostatek lékařské péče, je ale čím dál víc jasné, že Netanjahuova vláda nemá jiný cíl, než Gazu úplně zničit. Ostatně i izraelská armáda začíná mít pochybnosti o tom, čeho vlastně má dosáhnout. Kdyby česká (a zejména veřejnoprávní) média fungovala tak, jak by měla, mohli jsme sledovat reportáže, které by informovaly mimo jiné o výrocích izraelských politiků, jež by záměr Netanjahuovy vlády více ozřejmily. Právě veřejnoprávní média mají prostředky na to, aby měla své zpravodaje na místě, a vůbec možnosti, jaké malá média nemají. Jejich selhání je tak o to větší. Místo aby přinášela skutečné zprávy z místa a informovala o tom, o čem se stále otevřeněji mluví i v izraelské společnosti, stále dokola posloucháme, že za civilní oběti může Hamás.
Liberální elity mají tendenci posmívat se lidem, kteří věří dezinformacím, a nechápat, že různí lidé skutečně žijí v různých informačních světech. Přitom jsme se dostali do situace, kdy se tváříme, že nezměrné utrpení dvou milionů lidí je něco, s čím se nedá nic dělat. A to je možné právě díky tomu, že se o tom utrpení nemluví a nepíše. I v případě, že Česká televize přinese zprávu, že asi deset tisíc palestinských dětí je nezvěstných, nedozvíme se, že v Gaze kromě těchto pohřešovaných prokazatelně umřelo nejméně 14 tisíc dětí a spousta dalších jsou sirotky. Podle Organizace Save the Children je v Gaze 17 000 dětí bez doprovodu nebo oddělených od rodičů. Naopak se dozvíme, že při útoku Hamásu zemřelo 37 izraelských dětí. Ten nepoměr, kdy se tisíce mrtvých palestinských dětí přejdou mlčením, je donebevolající nelidskost, kromě toho, že je to hrubě neprofesionální.
Nechceme mlčet
Úlohou médií je v prvé řadě informovat a analyzovat situaci, aby se lidé mohli rozhodovat na základě faktů. To se v případě Gazy neděje a jednou se budou psát práce o tom, jak se s tím česká média popasovala. Alarm je malá redakce, nemáme pochopitelně blízkovýchodního zpravodaje, ale snažíme se nedostatek vnitřních kapacit kompenzovat tím, že oslovujeme odborníky, kteří se tématu roky věnují. Nebo s nimi konzultujeme, když píšeme vlastní autorské texty. Zveřejnili jsme kromě série podcastů, která se Izraeli a Palestině věnovala do hloubky, celou řadu analytických textů. Do budoucna bychom však rádi téma pokrývali ještě lépe – a k tomu potřebujeme systematickou podporu našich čtenářů.
Moji kolegové tu minulý týden vysvětlovali, proč nechceme být za paywallem. Je jasné, že ne všichni naši čtenáři si mohou dovolit posílat pravidelný příspěvek. Právě proto je ale důležité, aby ti z vás, kdo mohou, solidárně přispěli za ty méně majetné. Tato naše kampaň cílí na pravidelné, malé příspěvky, které nám dovolují psát i o tématech, jež nám sympatie vládnoucích tříd a těch, kdo ovládají český mediální prostor svými penězi, rozhodně nezískají.
Na závěr budu osobní. O tématu současné katastrofy v Gaze bych mnohem raději nepsala ani neredigovala texty, které mi berou víru v lidstvo. Mnohem raději bych na stránkách Alarmu zveřejňovala texty o probíhajícím mírovém procesu a vzniku státu, kde budou mít všichni rovná práva. Svět, ve kterém žijeme, si ale nevybíráme a naše možnosti něco ovlivnit jsou jen velmi omezené. Nevím, jak dokážu do budoucna žít s tím, že tolik lidí v zemi, kterou vnímám jako svůj domov, ignoruje nebo toleruje strašlivé utrpení lidí, kteří ani nemohou utéct. O to víc si ale uvědomuju, jak moc důležité je, abychom o tom psali, a jak povzbuzující je pro mě, že v tom nejsme sami. Že máme vás, naše čtenáře, kteří věří, že humanismus je univerzální myšlenka a že nelze někoho odepsat jen pro to, že se někde narodil. Za to vám děkuju.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás