Česká nenávist k architektuře 90. let je nespravedlivá, říká autorka Chrámů peněz Jana Pavlová

Hostkou Bulváru byla historička architektury a autorka knihy Chrámy peněz Jana Pavlová. Přehodnocuje v ní českou devadesátkovou bankovní architekturu a převypravuje velký příběh postmoderny.

Táňa Zabloudilová

„Začalo to tím, že mě zaujala silná stigmatizace devadesátkové architektury. Říkala jsem si, proč je tak nenáviděná, připadalo mi to zvláštní. Mně se stavby českých bank a spořitelen líbily, často byly plné uměleckých děl i proto, že se do devadesátých let zachovala tradice spolupráce architektů s umělci,“ vysvětluje Jana Pavlová, proč se začala zajímat právě o peněžní ústavy spojené s obdobím československé porevoluční transformace.

„Ty budovy mají množství zajímavých momentů, ale jsou naprosto přehlušené špatnou pověstí. I architektonická postmoderna celkově byla donedávna sprosté slovo. A to kvůli spojení s kulturní logikou neoliberalismu a problematickým nástupem kapitalismu. Staly se symboly doby, monumenty,“ říká odbornice, která se bankovní architektuře devadesátých let věnovala už v diplomové práci a před osmi lety pro Artyčok s Martinem Hrubým natočila videoesej se stejným názvem – Chrámy peněz. Budovy bank a spořitelen vznikaly v devadesátých letech, jak formuluje Pavlová, jako novodobé chrámy osvobozené společnosti a její nové morálky. Nakonec se z nich ale nestaly monumenty dnes oslavovaného českého kapitalismu, ale spíš symboly experimentálního režimu bankovního socialismu.

Jedním dechem odbornice na postmodernu v archiektuře vysvětluje, že její stylové projevy  se začaly objevovat už dávno před revolucí, vývoj postmoderního jazyka má kořeny už v šedesátých letech. „Právě o složitém vývoji postmoderny v architektuře vypráví kniha Chrámy peněz. V šedesátých letech ještě ani nebyla postmodernou nazývaná, až v sedmdesátých letech se tento diskurz začal ustalovat, ale i zplošťovat v označení, které mají všichni spojené pouze s novým historismem. Jenomže to je dezinterpretace – eklekticismus a návrat historického tvarosloví je jen jedna poloha postmoderny.“

Konec sociálního státu

Pavlová v podcastu vysvětluje, že kořeny postmoderny jsou spojené také s pojmem urbanity. „Existuje evropská a americká větev postmoderny a ta evropská je spojená s debatou o destrukci tradičního historického města. A s hledáním nové báze městského prostoru.“ Mluví také o tématu funkce komunikace v architektuře, když zmiňuje britského teoretika postmoderny Charlese Jenckse a jeho přesvědčení, že architekti mohou komponovat formu i na základě významů, které vytvářejí a kterými komunikují s obyvateli města. „Jencks v roce 1977 předvídal proměnu společnosti a příchod konzervativní revoluce a neoliberalismu. Všiml si, že se mění podmínky, smrt modernistické architektury ohlásil na základě příkladu bourání sociálního sídliště Pruitt-Igoe v Missouri. To se bouralo na základě údajného selhání tohoto typu architektury a s ním i ideálů vztahovaných k politické a společenské situaci a představě o sociálním státu i stavění sociálního bydlení.“

Budovy bank a spořitelen vznikaly v devadesátých letech jako novodobé chrámy osvobozené společnosti a její nové morálky. Nakonec se z nich ale nestaly monumenty dnes oslavovaného českého kapitalismu, ale spíš symboly experimentálního režimu bankovního socialismu.

V knize Chrámy peněz přináší autorka 23 příběhů českých devadesátkových bank a spořitelen s často velmi výraznými fasádami a celkově divokým tvaroslovím. Ty expertka a fanynka architektury doplnila čtivou úvodní kapitolou o společensko-politickém vývoji v Československu spojeném s pokusy o ekonomické reformy od šedesátých do devadesátých let nazvanou Architektura bankovního socialismu a také velmi komplexním převyprávěním příběhu postmoderny v kapitole s názvem Osvobozená architektura. Rozkrývá, jak se stalo, že si postmoderna ochotně podržela zájem o avantgardu a radikální formy, aniž by se podobně zajímala také o sociální soudržnost a jim adekvátní funkce. „Nakonec to byla prostě vyprázdněná avantgarda,“ shrnuje autorka v podcastu. Příběh, který Pavlová vypráví, pak pokračuje dnešní situací, kdy zmiňovaná vyprázdněnost vyhovuje developerské nabídce.

Postmoderna versus brutalismus

Stigmatizaci devadesátkové architektury, která je podle ní v mnohém zajímavá, kromě jednoduchého myšlenkového spojení s divokým kapitalismem devadesátých let prohloubila i obhajoba brutalismu v poslední dekádě. „To se stalo pro kunsthistoriky ústředním tématem, začala být zjevná silná snaha rozbít vnímání brutalismu jako komunistické architektury, nenávidět brutalismus bylo spojené s antikomunismem. Jenomže hejt na postmodernu šel často bohužel i z úst lidí obhajujících brutalismus, který ale často pochází ze sedmdesátých a osmdesátých let a má paradoxně postmoderní rysy, takže nám tady ve veřejném prostoru vznikl velký guláš.“

První čeští protagonisté, jak upozorňuje Pavlová – například Alena Šrámková, Jiří Suchomel nebo Václav Králíček – začali projektovat první stavby začátkem sedmdesátých let a už v rámci studií chytali první projevy spojené s emancipační snahou konce šedesátých let, sledovali nový diskurz v architektuře a začali ho uplatňovat. „V podstatě se vymezovali proti socialistickému konzumu v architektuře spojovanému s velkými ateliéry Pragera nebo Machoninových. Pro ně byly tyto budovy spojené s establishmentem, odrážely snahy režimu reagovat na západní, konzumní společnost.“

Autorka studie má také za to, že současné přehodnocování devadesátých let je nejznatelnější na vizuální umělecké scéně. „Projevuje se tu zájem mladší generace, která už tu dobu nezažila. Teď jsou analyzované i historiky, vznikají už o nich i edukační programy. Když jsem chodila na gympl já, tak to bylo slepé místo. Nikdo o tom nechtěl nic moc říct a pro mě to bylo něco, na co nemůžu sama navázat. Bylo ale potřeba se pro tu interpretaci architektury seznámit s historickými okolnostmi, vývojem politické scény. Při studiu monumentů je to obzvlášť důležité.“ Poslechněte si celý podcast o postmoderní architektuře ve světě i v Česku a její specifické podmnožině bankovních domů a spořitelen.

Čtěte dále