„O oběti se nestaráme, chráníme hlavně pachatele,“ říká právní expertka na sexuální násilí

S právničkou Veronikou Ježkovou jsme mluvili o tom, jak se u nás posuzuje znásilnění a jaké má společnost představy o pachatelích a obětech sexuálního násilí.

Táňa Zabloudilová

Veronika Ježková vede oddělení právního poradenství v neziskové organizaci proFem, jedné z mála, která se u nás věnuje nejen problematice domácího násilí, ale také násilí na ženách obecně. Je také ředitelkou Pro bono aliance, která se zasazuje se o větší dostupnost právní pomoci a společensky odpovědný výkon právnických profesí. V prosinci 2020 získala za snahu vystupovat proti násilí na ženách a pro zrovnoprávnění přístupu ke spravedlnosti cenu Alice Garrigue Masarykové, kterou uděluje americká ambasáda v Praze. V rozhovoru mluví o tom, že právní systém v oblasti sexuálního násilí je u nás nastaven dostačujícím způsobem. Problém podle ní spočívá v tom, že společnost oběti stále považuje za spoluviníky, a podle toho se k nim také chová.

Jaké mohou mít ženy důvody k tomu, aby nenahlašovaly sexuální násilí? Podle statistik bývá ohlášeno jen mezi třemi až osmi procenty případů.

První překážka je stud. Z výzkumů vyplývá, že v 75 procentech případů oběť pachatele zná, a pak je o to těžší s tím vyjít ven. Oběť se bojí tlaku okolí. Často se to děje v rodině – oběť se obává, že na ni budou vyvíjet nátlak příbuzní, kteří to také často dělají. I mimo rodinu se ale ženy oprávněně bojí reakcí společnosti. Obětem se u nás nevěří. Důvodů je ale víc. Ženy se to pokoušejí vytěsnit, část si to radši zpracuje sama. Někdy, pokud si to mohou dovolit, si zaplatí terapeuta a pracují na tom, aby tím nějak prošly a přežily to.

Může na to mít vliv, když je pachatel veřejně známá osobnost?

Samozřejmě. Oběť si představuje, že jí nikdo nebude věřit, většinová společnost se postaví za někoho, kdo má dobrý mediální obraz. Skutečně není snadné najít porozumění. Nikdo o sobě také nechce číst nechutnosti. Nechcete poslouchat, že jste taková a maková a proč jste to nenahlásila…

Jak tedy rozumět tomu, že ženy, které vystupují v textu o Dominiku Ferim, nic nenahlásily, ale řekly to novinářům?

Ženám jde v takových případech o podporu. Porozumění. Novinář není někdo, kdo by hned zahájil úkony v trestním řízení. Je to někdo, kdo by měl být objektivní a nesoudit. Zároveň si tak oběti říkají i o podporu společnosti. Mnohdy to chtějí zveřejnit, jsou toho plné. Můžete se nějakou chvíli snažit to vytěsnit, máte to někde zamčené v hlavě, ale ono se to může kdykoliv odemknout. Oběti ten zážitek často potlačí, ale pak mnohdy stačí vůně, hlas, obraz, a ten zážitek se znovu spustí. Můžou začít flashbacky a tak dál, ale to už zabíhám do viktimologie. Zkrátka novinář vás neodsoudí. Jiná věc už je policie, kde se to může zvrtnout. Trestní řízení je v téhle republice nevyzpytatelné, málokdo do toho chce jít.

„Úchyl z parku“ je úplná výjimka. Nejčastěji se znásilnění děje na večírcích, na táborech, v barech, po seznámení přes Facebook. A oběť ve většině případů pachatele zná.

Jak se u nás posuzuje znásilnění? Konstrukce trestného činu je založená na nedobrovolnosti a ta může mít formu „donucení“ nebo „zneužití bezbrannosti“. To znamená, že se obviněnému prokazuje použití násilí? A je tak potřeba prokázat, že se oběť fyzickému násilí bránila? 

Zneužití bezbrannosti znamená, že je oběť opilá nebo pod drogami, anebo je fyzicky či mentálně postižená. Může to být i dítě nízkého věku, které nechápe, co se děje, tam je ta situace jednodušší. Ten druhý případ, donucení s použitím násilí nebo pod pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy, se pořád prokazuje tak, že hledáme důkazy použití násilí, a tedy toho, že ze strany oběti byl kladen odpor. Máme tady sice rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu už z roku 2011, podle kterého se za znásilnění dá považovat, když oběť dá „pouze“ najevo nevoli, přesto české soudy zůstávají u zažitého výkladu a nesnaží se o progresivnější přístup obětem.

Jak se prokazuje, že se oběť bránila?

Policie a vyšetřovatelé musejí najít dostatek materiálu, aby bylo jasné, že odpor oběti byl projeven. Pokud se posuzuje podle násilí, potřebují vidět reakci na něj. Máme tak judikáty založené na tom, že pachatel viděl, že oběť pláče, hroutí se na zem – tohle už stačí. Já tomu říkám „hysterický pláč oběti, která se hroutí, padá na zem a říká nenenenene“ – tohle chtějí u soudu slyšet, aby to posoudili jako znásilnění.

Takže žena, která je potichu a paralyzovaná, to nesplňuje?

Je to pro ni špatně. Soudy mají rády ideální případy, ty chce rozhodovat každý. Takové, kde se oběť hystericky hroutí. Jenomže každá oběť je jiná a někdo prostě na stres reaguje ztuhnutím, nemusí z vás vyjít ani hláska, žádný odpor, žádný hysterický pláč. Soudní znalci samozřejmě vědí, že k tomu může dojít, přesto se to často vykládá jako znak dobrovolnosti.

Nejvyšší soud před pár lety řešil případ, kdy si muž objednal sadomasochistické hrátky s paní, která souhlasila, domluvili se na ceně, ale ona v průběhu najednou nechtěla pokračovat. Vyjádřila nesouhlas, ale on si to vyložil jako součást toho celého a šel přes něj. Ona byla ztuhlá a její „ne“ nebylo pro soud dost evidentní, tak Nejvyšší soud shodil rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že to bylo znásilnění. Vyložil to tak, že muž neviděl to „ne“, že mu nikdo nebušil pěstičkama do hrudi.

Jaké může být procento lidí, kteří ztuhnou a tiše trpí?

To se nedá říct, je těžké svoji reakci předvídat. Lidi si často o sobě myslí, že oni sami by se obětí stát nemohli. Říkají si, že by se za sebe postavili, ale vy nevíte, co vám psychika udělá. Představy se můžou úplně rozcházet se skutečností, takže vám stejně nezbývá než se vyhýbat rizikovým situacím.

Jak to myslíte?

Tak, že v ideálním světě by se žena neměla bát, samozřejmě ani muž nebo dítě. Mělo by se na společnost působit tak, aby lidé nepáchali sexuální násilí, ale to se u nás neděje. Chybí například víc preventivních programů pro mládež. Už se to sice lepší, máme Konsent, ale to nestačí. Potřebovali bychom Konsent a něco podobného i pro lidi středního věku a seniory.  I u nich se zvyšuje násilná trestná činnost, policie to teď řeší víc než dřív. My učíme potenciální oběti, jak se chovat, aby se vyhnuly rizikovým situacím, místo toho, abychom učili potenciální pachatele jak násilí nepáchat. Dělám v proFemu už pět let, ale stejně i já své dceři říkám: dávej si pozor, vyhýbej se některým místům, protože vím, že ji ve škole neučí, jak zvládat třeba některé své hormonální změny.

Co si myslíte o svědectvích popsaných v textu o Dominiku Ferim? Jak by mohly být popsané situace posuzovány?

Čím víc svědků, tím lépe. Ale přímé důkazy asi nebudou, protože v tom pokoji, kde došlo k zatarasení dveří, podle všeho nikdo nebyl. Pak je taky otázka, jak se naloží s tím, že ty ženy byly pod vlivem alkoholu. Musíme očekávat, že obhajoba do toho půjde naplno, bude říkat, že svědci jsou nevěrohodní, protože byli opilí.

Co mohou teď ženy, které o Ferim mluvily, očekávat z oficiálních míst? Jakým způsobem bude chráněna jejich identita?

V rámci trestního řízení mají nárok na řadu ochranných prostředků – máme tady zákon na ochranu obětí, mohou požádat o výslech bez přítomnosti pachatele. Dají se začernit jejich údaje, aby se nedaly zjistit. I během hlavního líčení se dá vypovídat bez přítomnosti pachatele, může to být přes videohovor. Prostředky tu jsou, důležité je, aby je ty ženy mohly využít. Aby oběť měla vždy zmocněnce i důvěrníka, kteří na to dohlédnou. A aby byla policie dostatečně vzdělaná a věděla, že tato ochrana je možná. Oběti se mohou obracet na několik organizaci, které tady fungují, je jich málo, ale můžou poskytnout školeného zmocněnce. Stejně to ale je traumatizující zkušenost. A to ne proto, že by prostředky ochrany selhávaly, ale proto, že selhávají lidé, které oběť v tom procesu potká. I když jsou policisté perfektní a jednají s obětí skvěle, komunikují dobře se zmocněncem, tak se třeba lekne státní zástupce, jde pachateli na ruku a s obětí jedná hrozně, anebo oběť traumatizuje obhájce pachatele a v podstatě ji rozloží. To všechno se může stát a všechno se nám už v proFemu stalo.

Vy se v proFemu snažíte o to, aby zdejší právní úprava byla založená na verbálním nesouhlasu s pohlavním stykem. Podle hesla „ne znamená ne“…

My jsme v roce 2017 poukazovali v souvislosti s Istanbulskou úmluvou na koncepci trestného činu znásilnění, kterou úmluva obsahuje. U nás se klade důraz na objektivní stránku – musí se prokazovat násilí –, my bychom ale chtěli akcentovat tu subjektivní, takže pokud by bez souhlasu oběti došlo k pohlavnímu styku, mohlo by to být považováno za znásilnění. Kopírovalo by se tím nejen znění úmluvy, ale přiblížili bychom se tomu, jak to pojímají ve Švédsku či Německu. Řada států to teď řeší hodně aktivně, mohli bychom se jim v tom přiblížit. Ale objektivně je to nerealizovatelná změna, to jsme v roce 2017 pochopili z reakcí odborné veřejnosti. Není tu pro to pochopení.

Jak se prokazuje znásilnění, pokud má právní systém zakotvené pravidlo, že žena musí říct „ne“?

Pachatel by musel prokazovat, že oběť řekla „ano“. Třeba v Británii mají o sexuálním násilí celý zákon, tam to řeší skutečně detailně, probíhá tam i rozsáhlá debata. Ve Švédsku se posuzuje i znásilnění z nedbalosti.

Pomohlo by u nás například zpřísnit tresty za znásilnění? Sazba je půl roku až pět let.

To ani ne, ale pomohlo by, kdyby soudci tolik nesahali k jejich mimořádnému snížení, jdou s nimi často hodně dolů. Také by se dalo častěji ukládat nepodmíněný trest za současného aktivního působení na pachatele v rámci věznice. Jsem členkou Výboru proti násilí na ženách a domácímu násilí při Radě vlády a měli jsme tam zástupkyni z vězeňství, která nás seznamovala s nabídkou programů pro vězně. Povinné jsou jen pro ty, kteří páchali násilí na dětech, ostatní je mají jen dobrovolné a nikdo se do toho moc nehrne. Podle mě by i ty měly být povinné.

Veronika Ježková. Foto proFem

Říkáte v rozhovorech, že problém u nás není primárně v nastavení soudů, ale v nastavení společnosti.

Ano, jde hlavně o to, co jsem popsala – oběť se v systému setkává se spoustou lidí, s vyšetřovatelem, obhájcem obžalovaného, státním zástupcem, přísedícím, policií. A může narazit na profesionální policii, ale pak má předsudky soudce. Nebo soudce předsudky nemá a snaží se soudit spravedlivě, ale oběť už je dávno traumatizovaná policisty, kteří dávají najevo, že si za to může sama, nevěří jí, a soudce už to nezachrání, sekundární viktimizace je už spáchána. Vystihuje to konstatování, že je to o lidech. Systém, jak je nastavený, je v pořádku. Jde o to, že lidé se navzájem nerespektují, mají předsudky, a často se také navzájem nerespektují jednotlivé složky.

Jaké předsudky se objevují?

Když jde o to, že ti lidé byli opilí, tak si kdekdo myslí, že si všichni můžou dovolit všechno a každý se vším souhlasí. Pak taky hraje roli to, jak kdo vypadá, soudíme podle vzhledu. Jsou i případy, které orgány činné v trestném řízení nejsou schopné pochopit vůbec – třeba když se strany dohodnou na nějaké sexuální praktice, ale někdo překročí domluvené hranice. Třeba někdo chce orální sex, ale ne penetraci, a ten druhý to nerespektuje. To někteří policisté nikdy nepochopí. A když to pochopí policisté, tak to zas často nepochopí soudce nebo státní zástupce.

Vy jste se v proFemu zasazovali za to, aby byl zakázán určitý typ otázek, které se obětem kladou.

To jsme také navrhovali v souladu s Istanbulskou úmluvou – jde o dotazy na předchozí sexuální život oběti, kdy se z jejích sexuálních preferencí usuzuje na to, co pro ni jak vyznívá. Ty by se měly klást jen ve výjimečných případech. Nejde vyslýchat předchozí partnery, milence a zjišťovat, jestli měla ráda škrcení nebo ne. Takhle bychom se nikdy nedomohli toho, aby byl kdokoliv odsouzen za znásilnění prostitutky. Teď máme ve sněmovně tisk číslo 980, v jehož rámci se podařilo prosadit do zákona o obětech trestných činů tuto změnu, ale bůhví, jaký tento tisk čeká osud.

Předpokládám, že od výzkumu Amnesty International z roku 2015, podle kterého se téměř polovina lidí domnívá, že žena je za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná, pokud se chovala koketně, a zhruba stejný počet lidí si to myslí v případě její opilosti, se toho podle vás moc nezměnilo.

To opravdu ne.

Výzkum taky uvádí, že převládá dojem, že znásilňují nejčastěji neznámí muži náhodné oběti…

Ano, říkám tomu úchyl z parku, je to úplná výjimka. Nejčastěji se to děje na večírcích, na táborech, v barech, po seznámení přes Facebook. Oběť ve většině případů pachatele zná, znásilnění v parku je „ideální“ případ, který navíc bývá nahlašován. Je to mnohem jednodušší, pachatel je někdo, koho ta žena už nikdy neuvidí.

Mohlo by podle vás být pro společnost obtížné věřit, že ženy vystupující v textu nechtěly mít s Ferim sex, když se s ním chtěly seznámit a byl jim sympatický? Setkáváte se s podobným uvažováním?

Určitě, setkávám. Těžko budou lidi věřit, že když se chtěly seznámit, mohlo by se jim pak něco nelíbit. Pořád přenášíme odpovědnost na oběti. Říkáme si, proč za ním šla, proč měla na sobě tohle, to si o to přece řekla, když se opila… pořád říkáme, že ta oběť si za všechno může sama. Neřešíme pachatele. Jsme společnost nerespektující, nepřející, hned nás napadá, co všechno udělala oběť špatně. Vychází to i z toho, že zákon o obětech trestných činů tu máme až od roku 2014, do té doby měla oběť jen hrstku práv a pozornost se soustředila zcela na pachatele a na to, aby se neporušila jeho práva. Když se budete bavit s někým z katedry trestního práva, tak vám hned řekne „ale co pachatel, co když je nevinný?“. Je málo lidí, kteří se to snaží vykládat jinak.

Zmiňovala jste, že je to problém i u seniorů, dětí a taky mladistvých – v tomto případě se mluví o situacích navázaných na vysokoškolské prostředí…

My jsme už před dvěma lety na výboru odesílali na ministerstvo školství dopisy směřované na rektory a děkany. Chtěli jsme, aby se přenášelo ze zahraniční know-how o tom, jak má být nastavená příslušná politika, jaká se může zavést metodika. Měli by mít interní směrnici, jak řešit problém sexuálního násilí. Ale těžko říct, jestli to ministerstvo posílalo dál a komunikovalo. Možná ano, ale v rovině nějakého zapadlého předpisu.

Jaký by podle vás mohla mít kauza Feri význam pro celospolečenské vnímání sexuálního násilí?

Myslím, že to způsobí obrovskou reakci. Je mi to líto. I kvůli politické situaci, asi jsme měli jiné ideály, nicméně je to velká kauza, to téma se otevře a to je dobře. Vyplavou všechny ty mýty, předsudky a představy o tom, jak by se to mělo posuzovat a trestat. Zároveň se ale řekne dost  důležitého. Ale když to neprojde médii, zůstává to na úrovni interních předpisů, které nikdo nečte.

Co to může znamenat pro ženy, které zažily sexuální násilí?

Když se na veřejnost dostane něco takového, otevírají se staré zážitky. Někoho to pohne k tomu jít s tím ven nebo k terapeutovi – což je nejlepší. Někdo zůstane se svým příběhem sám, ale aspoň získá pocit podpory. Když se o tom mluví, pak v tom ta žena není sama, nemá pocit, že si to zavinila. Ta věc bude mít velký dopad a je to dobrá příležitost zase něco změnit.

 

Čtěte dále