Právě sedím ve vlaku z Brna do Prahy a z okna koukám na lesy. Zelené plochy jsou protkané uschlými smrky, borovicemi i modříny. Všude. Minulý rok mluvili lesníci o nejhorší kalamitě v dějinách českého lesnictví. Letos napadne kůrovec až desetinásobně větší plochu – takřka 500 tisíc hektarů. V brzké budoucnosti tak prakticky zničí všechny smrkové lesy. Celých dvě stě kilometrů jízdy na mě z okolních lesů zírá smrt. Smrt s tváří rezavého jehličí a mýtin na místech, kde kdysi býval les. Svírá se mi hrdlo, protože tuším, co to znamená.
Počasí se změnilo
Klimatická krize není žádná vzdálená budoucnost. Je teď. Svou roli sehrála při kolapsu Sýrie, nestabilitě v Afghánistánu, událostech arabského jara a následných krvavých konfliktech v Libyi, Tunisku, Jemenu a Egyptě, při nedostatku vody, půdy a jídla v Bangladéši, neúrodě v Guatemale a Hondurasu. Měla svůj podíl na obří bouři, která připravila o domov na dva miliony lidí v Mosambiku. New York buduje za stovky milionů dolarů infrastrukturu na ochranu před stoupajícími hladinami oceánů. Ty pomalu zaplavují řadu světových megapolí s desítkami milionů obyvatel stejně jako pacifické ostrovní státy nebo vyhánějí z domovů obyvatele Louisiany. Jsou příčinou toho, že Nizozemí zvažuje „plánovaný ústup“ ze své vlastní země. Klimatická krize může za tání ledovců v Andách, které připravuje o pitnou vodu obyvatele Peru, ale také v Himalájích, kde nedostatek vody dopadá na populaci v Indii, Pákistánu a Nepálu. Až padesátistupňová vedra zasáhla minulý týden několik set milionů lidí v Indii, kde paralyzovaly fungování společnosti, zabily desítky lidí a vyhánějí celé indické vesnice. Kuvajt letos 8. června zaznamenal teplotu 52 stupňů Celsia ve stínu. Saudská Arábie 55 stupňů. Takové horko vás upeče zaživa. V roce 2003 zasáhla Evropu vlna veder, která způsobila úmrtí asi 70 tisíc převážně starších lidí.
Jak se ukazuje, právě na Česko globální oteplování doléhá mimořádně silně. Minulý rok u nás bylo největší oteplení v Evropě a druhé největší na světě. Díky dlouhodobému podceňování těchto hrozeb jsme přitom na klimatickou krizi fatálně nepřipraveni.
„Počasí se změnilo,“ říká v reportáži New York Times devatenáctiletá dívka Flori Micaela Jorge Santizo z Guatemaly, kde sucho a nezvykle silný vítr zničily úrodu. „A protože jsem neměla žádné peníze, moje děti zemřely.“ Lapidárně tak shrnuje jeden z hlavních důvodů, které vyhnaly množství lidí z jejich domovů, načež karavanu blížící se k hranicím Spojených států využil Donald Trump k posílení svého vnitropolitického vlivu, když uprchlíky vykreslil jako invazi obtížného hmyzu. Uprchlické vlny lidí opouštějících tropické a subtropické oblasti a stěhujících se do mírných zeměpisných šířek nám však ukazují, co nechceme vidět: budoucnost. S postupujícím oteplováním totiž bude přibývat míst, kde se nebude dát žít.
Také Spojené státy se potýkají s destruktivními dopady klimatické krize. Louisiana je jedním ze států, které nejrychleji mizí pod stoupající hladinou oceánu. Američané tak mají své první „klimatické uprchlíky“. Jak moře stoupalo, museli za desítky milionů dolarů přesídlit celé komunity. Americký středozápad postihují historické záplavy, které následovaly po nejvlhčím roce v historii USA. Letos na jaře zničily většinu úrody jedné z nejdůležitějších oblastí pro produkci potravin na světě. V Kalifornii se zase sezóna požárů rozšiřuje na celý rok, přináší rekordní ztráty a vymazává z mapy celá města. Velké americké firmy odhadují škody způsobené klimatickou krizí v následujících pěti letech na bilion dolarů. To je přitom jenom pár příkladů z tisíců jiných odehrávajících se v současném světě, kde si právě teď klimatická krize vybírá krutou daň.
Je ovšem třeba říct, že v konfliktech, krizích, válkách a hladomorech se nikdy nevyskytuje jen jedna příčina. Téměř vždy se negativní faktory sčítají. Lidské společnosti samozřejmě mají jistý stupeň odolnosti vůči krizím. Tato odolnost má ale svoje limity. Pokud jsou společnosti vystaveny hned několika problémům najednou nebo je jeden z nich příliš velký, mohou náhle zkolabovat. Role klimatické krize se přitom ve výše uvedených případech zvětšuje a kombinuje s dalšími faktory. Každopádně je zřejmé, že je tu a že má podíl na destabilizaci států po celém světě. A to při globálním oteplení o pouhý jeden stupeň za více než 150 let. Což je jen zlomek toho, co očekáváme v následujících desetiletích.
Kolik je jeden stupeň?
Minulý rok vyšla zpráva Mezivládního panelu pro změny klimaty OSN (IPCC), která dovozuje, že bez okamžité radikální ekonomické a společenské transformace nemáme do roku 2100 šanci udržet úroveň globálního oteplení na 1,5 ani dvou stupních Celsia oproti předindustriální éře. Připomeňme, že IPCC je uskupení vědců z celého světa, které shrnuje dostupné současné vědecké poznání. Nedělá vlastní výzkum, nýbrž obří rešerši z toho, co dnes věda ví. V nové zprávě popisuje to, co je jasné všem, kteří mají o vývoji klimatické krize alespoň trochu přehled. Dohody o mezinárodním řešení této krize stojí už tři desítky let na místě. Vyvrcholily Pařížskou dohodou, která je ovšem nezávazným dokumentem, a není proto překvapením, že nepřinesla podstatné výsledky a světové emise stále rostou – v roce 2018 zlomily rekord a zřejmě ho překonají i v roce 2019. Světoví lídři se sešli, udělali show pro novináře a veřejnost, ale klima se mění dál. Devět z deseti nejteplejších let v historii měření spadá do období po roce 2000.
Hranice 1,5 či dvou stupňů se zdá relativně nízká a dopad takové změny se obtížně chápe. Ve skutečnosti je to ale oteplení gigantické a ovlivňuje chování celého zemského systému. Je potřeba si uvědomit, že se jedná o průměrnou hodnotu, a lokálně tedy mohou teploty růst až několikanásobně. Oteplení bude výrazně vyšší hlavně nad pevninou a ve vyšších zeměpisných šířkách. A jak se ukazuje, právě na Česko globální oteplování doléhá mimořádně silně. Minulý rok u nás bylo největší oteplení v Evropě a druhé největší na světě. Díky dlouhodobému podceňování těchto hrozeb jsme přitom na klimatickou krizi fatálně nepřipraveni.
Klimatická krize se v českých podmínkách zatím projevuje především katastrofálním suchem. S rostoucí teplotou se zvyšuje odpar vody a v našem prostředí také rapidní úbytek zimní nadílky v nížinách, která je stěžejní pro doplnění zásob spodní vody. Spodní voda se akumuluje dlouhou dobu a krátkodobé srážky v létě ji nedoplní, protože vodu při deštích „vysaje“ vegetace. Umírají tak i stromy jako borovice, které mají hlubší kořeny.
Vědci zároveň pozorují masivní změnu hydrologického cyklu. Prší sice globálně více, ale převážně tak, že vlhké oblasti jsou ještě vlhčí, čímž se zvyšuje riziko bouří a povodní, zatímco suché oblasti jsou ještě sušší. To je zatím konzistentní s tím, co vychází z předpovědi klimatologických modelů.
Česká republika se tak nejen rekordně otepluje, ale také ji postihl nedostatek srážek. A ty, které spadly, se vinou vyššího odparu způsobeného vyšší teplotou rychleji vypařily. Teplejší zima neudržela dostatek sněhu, který by jinak pomalým odtáváním doplnil zásoby podzemní vody. K tomu se navíc přidává špatné hospodaření s půdou, kdy velké zemědělské celky tvoří obrovské chemizované lány s de facto mrtvou zeminou, která nedokáže pojmout přívalové srážky, protože v ní chybí živý ekosystém, jenž ji kypří a vytváří v ní porézní strukturu schopnou vodu zadržet. Voda tak odteče do řek a poté oceánů. Na vyprahlých lánech beze stínu je teplota leckdy vyšší než padesát stupňů. Úrodná půda, tvořená tisíce let, tak vysychá, a co nespláchne voda, odnáší větrná eroze. Doplňme, že naše území je ze stále větší části zastavěné. Města, silnice a sklady přitom fungují jako akumulátory tepla a nepropouštějí vodu. Dláždíme si tak cestu k tomu, aby epizody katastrofického sucha pravidelně střídaly přívalové deště a záplavy.
Vysušené lesy
Globální oteplení je dnes na úrovni pouhého jednoho stupně Celsia, a už vidíme kolabující lesy – smrky, modříny, borovice, ale i ořešáky a duby. Situaci jsme si výrazně zhoršili tristním hospodařením ignorujícím poznatky vědců a ekologů, kteří dlouhá léta volají po větší pestrosti skladby lesa. Neděje se to však jen u nás. Kanadou postupuje epidemie kůrovce, vysušené lesy zachvacují obrovské požáry, které jsou snadno vidět i z vesmíru. Vysušené kanadské lesy už řadu let do atmosféry přidávají skleníkové plyny. Místo toho, aby z atmosféry „lapaly“ uhlík a ukládaly ho do dřeva, při hoření a tlení uhynulých stromů ho naopak do atmosféry vypouštějí. Podobný efekt byl pozorován i v sibiřské tundře. Arktické lesy jsou k poškození změnou klimatu obzvlášť náchylné, na pólech se totiž otepluje až dvakrát rychleji než jinde. Děje se tak díky takzvané polární amplifikaci, kde hraje velkou roli změněné albedo – bílá arktická plocha odrážející více než 90 procent sluneční energie do vesmíru se kvůli tání ledu mění v tmavou plochu oceánů, která sluneční energii naopak z 90 procent zachycuje.
Prudce se oteplující arktické klima způsobuje také tání věčně zmrzlé země, permafrostu. V něm jsou ovšem uloženy obrovské zásoby uhlíku, který se po roztání působením chemických a mikrobiálních reakcí uvolňuje do atmosféry především ve formě metanu – skleníkového plynu, který je násobně účinnější než oxid uhličitý. Vědci odhadují, že v permafrostu je dvojnásobné množství uhlíku než v současné atmosféře. Prudké oteplování zvyšuje riziko, že se rychle dostane do atmosféry.
Přidejme k tomu, jakou rychlostí díky lidské činnosti mizí lesní plochy. Ročně jde zhruba o 30 milionů hektarů, a z toho se 15 milionů hektarů týká deštných pralesů, které jsou z hlediska vlivu na klimatický systém nejcennější. Jsou totiž schopné odčerpávat největší množství oxidu uhličitého. Brazílie si ovšem nyní za prezidenta zvolila popírače klimatických změn Jaira Bolsonara, který amazonský prales otevřel nekontrolované těžbě. Pouhých několik měsíců po uvedení Bolsonara do funkce mizí amazonský deštný prales rekordní rychlostí.
Ale nejde pouze o lesy, ale také o oceány. Teplejší voda totiž v sobě udrží méně oxidu uhličitého než chladná a intenzivní zemědělství do oceánů dostává obrovské množství hnojiv, na nichž se množí typy řas, jejichž rozklad připravuje vodu o kyslík. Vznikají tak obrovské mrtvé zóny o velikosti celých zemí.
Tím, že do ovzduší každý rok vypouštíme skoro 40 miliard tun plynů, které ohřívají atmosféru, zároveň doháníme k hranici kolapsu ekosystémy, které je zachytávají. Můžeme tak spustit globální dominový efekt, kdy kolaps jednoho ochranného mechanismu vede ke zhroucení dalšího. Jakmile tuto řetězovou reakci jednou odstartujeme, už ji nebude možné zastavit.
Nelineární změny
Měla by nás varovat už samotná podstata tak komplexního systému, jakým je Země. Naše civilizační historická zkušenost se formovala v době mimořádně klimaticky stabilního období holocénu. Globální průměrná teplota v něm oscilovala v pásmu jednoho stupně Celsia. Nyní ale stabilní klimatický režim holocénu opouštíme a vydáváme se směrem k „bodům zvratu“, které utvářejí existenci jiné Země. Takové, jakou jsme jako lidský druh možná ani nepoznali a kterou zcela jistě neznáme jako lidská civilizace. Mnozí vědci přitom tvrdí, že klimatická stabilita umožnila, abychom akumulovali dostatek zdrojů, vytvořili zemědělství a z vyprodukovaných nadbytků stvořili civilizaci samotnou. A že i mnohem mírnější klimatické změny než ta, kterou dnes zažíváme, civilizace ukončovaly.
Rok 2100 je v očích dnešních dospělých stále daleko, pro děti však už tak vzdálený není. Sociální kolaps ale může přijít mnohem dřív.
Klimatická krize je jen jednou tváří masivnější ekologické krize. A když přijde šok, narušený systém ho nebude tlumit, ale naopak ho začne zesilovat. Taková situace zesiluje rizika „efektu černé labutě“, tedy nepředvídatelných událostí, jež mění celou hru. Z těchto důvodu je oteplení o 1,5 až dva stupně řadou klimatologů označováno jako hranice katastrofy, jejíž překročení významně zvyšuje riziko destabilizace klimatického systému. Pacifické státy hranici oteplení o dva stupně označují přímo za „hranici genocidy“ – řada ostrovních zemí a pobřežních oblastí se potápí již dnes, růst hladiny oceánů se přitom zrychluje a vymaže z mapy celé státy. IPCC prozkoumává řadu možností dalšího vývoje a je přitom opakovaně zdrženlivý a konzervativní v informování o možných rizicích. Můžeme tedy očekávat, že situace je ještě horší než už tak alarmující zjištění. Nedávno zveřejněný výzkum například ukázal, že tání permafrostu v Kanadě již překračuje hodnoty, které byly očekávány pro rok 2090.
Většina klimatologů nevěří, že jsme schopni zůstat pod hranicí 1,5 stupně. Velká část nevěří ani v reálnost udržení oteplení o dva stupně. To je přitom hranice katastrofálních dopadů na lidské životy. Nyní směřujeme k oteplení o 4 až 5, možná i 8 stupňů Celsia do konce století. Taková úroveň oteplení ovšem přinese tak dalekosáhlé změny, že se fakticky nedá smysluplně předvídat rozsah škod. Většina vědců si myslí, že současná podoba organizované společnosti je v takových podmínkách prakticky vyloučená. Jinými slovy: míříme k rozsáhlému společenskému kolapsu. Rok 2100 je v očích dnešních dospělých stále daleko, pro děti však už tak vzdálený není. Sociální kolaps ale může přijít mnohem dřív.
Scénář 2050
Australský think-tank Breakthrough nedávno prozkoumal méně pravděpodobné, ale stále poměrně reálné scénáře. Ty ukazují, že bez radikálního omezení emisí můžeme katastrofické úrovně oteplení dosáhnout již během třiceti let. V takovém případě by v roce 2050 oteplení mohlo být až o tři stupně. To může odstartovat další zpětné vazby zemského systému. Rozpad arktických ledovců může nastat už pod hranicí oteplení o 1,5 stupně. A rozpad Grónského ledového štítu se může vyskytovat pod dvěma stupni oteplení. Masivní uvolňování skleníkových plynů z tajícího arktického permafrostu začne při 2,5 stupně. A stejné oteplení může způsobit kolaps vysychajícího Amazonského pralesa. V takovou chvíli by byla odstartována řetězová reakce, kterou už není v lidských silách zastavit. Viděli bychom hořící pralesy, metan unikající z permafrostu, kolabující život v oceánech. Potom už by nepomohlo, ani kdyby celý svět okamžitě přestal vypouštět emise nebo je dokonce z atmosféry odčerpával. Namísto toho ale lidstvo zřejmě bude svou činností nadále přidávat další uhlík do atmosféry. Nastoupí tak cestu divokých, nelineárních až skokových změn, které jsou zcela mimo lidskou kontrolu.
Takový svět by nebyl k žití. Až 35 procent zemské rozlohy, na níž dnes žije více než polovina populace, by po 20 dní v roce přinášelo smrtelné teplotní podmínky. Destabilizace tryskového proudění a polárního víru by mohla narušit asijské a západoafrické monzunové cykly a s táním Arktidy a Grónska rapidně zpomalit oceánské proudy včetně Golfského. Zatímco by se energie akumulovala v Jižním oceánu, západní a severní Evropa by trpěla dočasným ochlazením, které by zhoršilo úrodu. Severní Amerika by pak byla ničena hurikány, požáry, suchy a záplavami. Letní monzuny v Číně, zásadní pro její zemědělství, by mohly selhat. Více než 30 procentům zemské plochy by hrozilo vyschnutí. Z oblastí v jižní Africe, jižním Středomoří, západní Asii, na Středním východě, ve vnitrozemí Austrálie a na jihozápadu Spojených států by se patrně staly pouště.
Neobyvatelná Země
Další temné scénáře prozkoumal David Wallace-Wells v článku Neobyvatelná Země, na který navázala stejnojmenná kniha. Lidé, stejně jako všichni savci, životně potřebují chlazení. Nejsme schopni žít v prostředí s příliš vysokou teplotou. A právě oblasti s vysokou teplotou budou narůstat, a to navíc hlavně tam, kde je vysoká vlhkost, která problém jen zhoršuje. Na mnoha místech světa včetně Evropy bude brzy životně nebezpečné prostě jenom být v létě venku. V roce 2003 zabila vlna veder dva tisíce lidí za den. Taková vedra se mohou stát evropskou normou již kolem roku 2050.
A pak je tu riziko existence neznámých nemocí. Roztávající permafrost v sobě může po miliony let konzervovat viry a bakterie. Teoreticky je tak možné, že aktivuje nemoci, které lidstvo během své evoluční historie vůbec nepotkalo. Prudce měnící se klima také může rozšířit epidemie do oblastí, v nichž dříve nebyly. Ostatně borelióza bývá označována za jednu z prvních nemocí globálního oteplování. Komár přenášející viry zika a dengue se teď objevuje i na Moravě.
Určitá hladina oxidu uhličitého v atmosféře snižuje schopnost lidí soustředit se. Pokud budeme pokračovat v nastoupeném tempu a radikálně neproměníme ekonomiku, mohli bychom hranice takové koncentrace oxidu uhličitého dosáhnout ještě před rokem 2100. V takovém případě by se naše schopnost soustředění mohla snížit až o 20 procent. Co by to v dlouhodobém horizontu znamenalo pro lidské zdraví, je těžké odhadnout. Už dnešní koncentrace je vyšší, než jakou kdy lidský druh zažil. Naposledy byla takto vysoká koncentrace oxidu uhličitého před miliony let.
Odborník na udržitelný rozvoj Jem Bendell způsobil minulý rok poprask vydáním článku Deep Adaptation: A Map for Navigating Climate Tragedy. V podstatě v něm tvrdí, že udržitelný rozvoj – tedy obor, ve kterém byl aktivní po celý život – dnes již není možný. Po zevrubné analýze aktuálního vědeckého mainstreamu Bendell dochází k názoru, že zesilující zpětné vazby zemského systému jsou již v chodu a lidská civilizace je nemůže zastavit. Globální sociální kolaps je podle autora v blízké budoucnosti nevyhnutelný. Tato pozice sice mezi vědci představuje extrém, nicméně je bohužel celkem solidně podložená současnými vědeckými poznatky. Pokud si podle Bendella přicházející krizi nepřipustíme, nebudeme schopní podstatu aktuálního problému nahlédnout a adekvátně jednat.
Uhlíková demokracie
David Wallace-Wells se ptá, co se stane s naší kolektivní imaginací založenou na neustálém růstu a pokroku při dalekosáhlém civilizačním a ekosystémovém kolapsu. Přijde dystopická forma fukuyamovského „konce historie“? Bendellův projekt Deep Adaptation se zase snaží opustit chápání lineárního jednosměrného pokroku a přeorientovat náš vztah k budoucnosti prostřednictvím triády „odolnost, opuštění, obnovení“. Obrací nás od představy „nekonečného“ času modernity zpět k cykličnosti života a uvědomění si možného konce. Podle Bendella musíme začít s přípravnými pracemi na přicházející šoky: zvyšovat svoji odolnost, diverzifikovat strategické funkce státu a hospodářství. Vzhledem k tomu, že při krizi můžeme očekávat rozpad globálních obchodních řetězců, musíme se zaměřit na soběstačnost ve strategických aspektech. Připravit se na to, že některé aspekty života budeme muset opustit. Stanovit si, co je pro nás důležité, a co naopak můžeme postrádat.
Jinými slovy, oba autoři rozpracovávají scénář šoku, který zpochybní základy, na nichž budujeme jak svoji identitu, tak politické a ekonomické teorie. Prudké a náhlé změny klimatického systému zpochybňují celý moderní koncept pokroku, který si se sebou západní civilizace nesou minimálně od dob osvícenství. Řada teoretiků detailně popsala, že projekt moderní západní demokracie umožnilo uvolnění obrovského množství energie uložené v zásobách fosilních paliv. Timothy Mitchell v jedné z nejpronikavějších analýz vztahu demokracie a fosilního průmyslu proto popsal naše uspořádání jako „uhlíkovou demokracii“. Akutní nutnost snižování spotřeby fosilních paliv nás tak uvrhá do politicko-ekonomické transformace, která nás zasahuje hlouběji, než si chceme připustit.
Dochází přitom ke „konvergenci krizí“ environmentálních, energetických a politických, jak ukazují i analýzy Nafeeze Ahmeda. Podle toho je boom těžby nekonvenčních paliv známkou probíhajícího „peak oilu“. Zásob fosilních paliv je totiž enormní množství, mění se však jejich kvalita a s ní související ekonomičnost provozu. Poměr množství energie, kterou musíte vložit do těžby, a získané energie setrvale klesá. Obtíže spojené s těžbou a zpracováním horších zásob ropy, má tak podle autora nečekané důsledky po celém světě – od růstu nacionalistických hnutí přes kolaps Venezuely až po brexit.
Chápání klimatu jako dynamického a potenciálně skokově se měnícího systému, který může dramaticky zesilovat i relativně malé změny, ale přináší i velmi praktické problémy. Jedním z nich je riziko pro jadernou energetiku, která bývá chápána jako jeden z důležitých spojenců proti klimatickému rozvratu. Problém je, že dopady klimatické krize s sebou nesou rizika, která byla v době projektování jaderných elektráren neznámá. Pouze v USA je například ohroženo 13 jaderných elektráren stoupáním hladin oceánů, mnoho dalších je pak ohroženo záplavami. Náhlé a dalekosáhlé změny hydroklimatu navíc mohou ovlivnit množství dostupné vody pro chlazení reaktorů a růst teploty navíc může zabránit využívání vody k chlazení, jako se to stalo minulý rok ve Francii, kdy vlna veder vyřadila tři gigawatty výkonu. Jaderná energetika navíc pro své fungování potřebuje rozsáhlý a stabilní socio-technologický systém. Oteplení, ke kterému směřujeme, je však podle mínění vědců se současnou formou organizované civilizace nekompatibilní.
Co se stane, pokud se tento systém zhroutí, třeba kvůli nedostatku potravin nebo pod náporem občanské války? Dnešní jaderné elektrárny se dají uzavřít poměrně rychle, potíže ovšem máme s vyhořelým palivem. Vyhořelé jaderné palivo se totiž ještě samo dlouho ohřívá a musí se chladit vodou po dobu několika let. Pokud by přestal fungovat chladicí systém, voda se z chladicích bazénů odpaří, vyhořelé palivo se roztaví, začne hořet a bude produkovat toxický, radioaktivní mrak po tisíce let.
Armády
Ozbrojené síly po celém světě zajímá, co klimatická krize znamená pro bezpečnost, jaká budou nová ohniska konfliktů a jak lze přírodní katastrofy využít při plánování vojenských kampaní. Pentagon považuje klimatickou krizi za jednu z největších bezpečnostních hrozeb. Kvůli masivním demografickým přesunům z oblastí, kde se nebude dát žít, očekává narušení vnitřní soudržnosti bohatších zemí, do nichž budou lidé směřovat. O klimatické změny se ale armády zajímají i z prozaičtějších důvodů – rostoucí hladina moří a hurikány totiž vážně ohrožují americké vojenské základny, a to včetně největší základny amerického námořnictva v Norfolku, která spravuje jaderné ponorky a letadlové lodě.
V době, kdy je lidská společnost planetárním činitelem a kdy její činnost směřuje k civilizační krizi, se stává adekvátní tržní kalkulace nemožnou a nakonec odměňuje nejvíc ty, kteří způsobují největší škody.
Pentagon se dostává do poměrně bizarního střetu s prezidentem Donaldem Trumpem, protože více než dvě třetiny amerických vojenských základen jsou ohroženy nějakou formou rizik spojených s klimatickou krizí a potenciálně je ohrožena i schopnost včasné jaderné reakce, která je pro rozvržení geopolitických sil zásadní. Trump nicméně odmítá alokovat zdroje na zabezpečení základen, protože na klimatické změny nevěří.
Proměňuje se také geopolitická mapa. Otevírání severní arktické cesty a zpřístupnění polárních nalezišť ropy přináší riziko konfliktu mezi největšími světovými hráči: USA (potažmo NATO), Ruskem a Čínou. Svět, který není schopen vyrobit dostatek potravy pro své obyvatele, je náchylnější k riziku ozbrojených konfliktů. Koneckonců zmiňovanou analýzu Breakthrough Institute podpořil a předmluvou opatřil bývalý náčelník Australských ozbrojených sil, který varuje před riziky válečných konfliktů s potenciální eskalací k jadernému střetu.
Farma monster
Klimatická krize je ovšem pouze jednou z řady environmentálních krizí, které se protínají a v blízké budoucnosti budou eskalovat. Přední systémový ekolog Johan Rockström pracuje s kolegy na kvantifikaci „planetárních hranic“. Společně se snaží v planetárním systému určovat body zlomu, v nichž by se zvrhnul do nečekaného, pro lidi nebezpečného režimu fungování. Identifikuje přitom devět hlavních oblastí globálního ekosystému, které je třeba monitorovat. Ještě závažnější než samotná klimatická krize je podle něj rozpad biodiverzity a genetické rozmanitosti a také změna planetárních geochemických toků (především fosforu a dusíku, tedy prvků hojně používaných v zemědělství). V těchto případech jsme podle Rockströma hranici vysoce rizikového chování už překročili. Dva indikátory ovšem stále nejsou kvantifikované (a je otázka, zda někdy budou): znečištění chemickými látkami a působení atmosférických aerosolů. Lidstvo totiž vyrábí miliony nových sloučenin, které se předtím nikdy na Zemi nevyskytovaly. A řadu z nich používáme bez adekvátního prozkoumání jejich dopadů na ekosystémy.
Nejvíce alarmující je ale rozpad biodiverzity, tedy rozpad sítě bohatých ekosystémových vztahů. Ten dokládá třeba dramatický úbytek hmyzu, který je obecně indikátorem integrity a odolnosti ekosystému. Jeho populace přitom už pár dekád kolabují po celé Evropě, včetně České republiky. Problém úzce souvisí s naším vztahem k ekosystémům. Jednoduchá představa, že zemědělci zkrátka „pěstují jídlo“, neodpovídá skutečnému a mnohem složitějšímu vztahu mezi civilizací a ekosystémem. Průmyslové zemědělství ve velkém měřítku spotřebovává materiály akumulované zemským biosystémem. Centimetr půdy vzniká sta i tisíce let, fosilní paliva pak miliony let.
Jedním ze zdrojů emisí uhlíku je také postupné znehodnocování a destrukce živých, na organickou hmotu (a tedy uhlík) bohatých půdních ekosystémů. Ty fungují jako výkonná továrna, v níž půdní ekosystém mikrobů, hub a vyšších organismů přeměňuje sluneční energii, vodu, oxid uhličitý a dusík z atmosféry a mikrobiální aktivitou zpřístupněné minerální sloučeniny na potravu v podobě organické hmoty rostlin a živočichů. Praktiky intenzivního zemědělství ovšem tyto po tisíce let přirozeně budované ekosystémové vazby ničí. Samotný ekosystém je tak postupně spotřebováván a znehodnocován, což vede k jeho nízké produktivitě, nízké kapacitě shromažďovat a zachytávat vodu. Takovéto hospodaření můžeme však provozovat pouze po omezenou dobu. Narážíme totiž na ekosystémové limity, které nám to dále neumožní. Na takové limity jsme ostatně narazili už mnohokrát, ale revoluce v technologiích, v dopravě, v kolonizaci nových území, případně ve změně využití ekosystému nám je umožnily dočasně překonat.
Produkční ekosystémy můžeme dále zintenzivňovat a pomocí technologií je nadále odpojovat od jejich vztahu k celkovému zemskému ekosystému. Můžeme používat skleníky, závlahy, umělé osvětlení, topení a chlazení, umělou výživu, hydroponii, integrované akvaponické systémy a podobně. Přesto budeme na funkcích celkového, otevřeného zemského ekosystému nadále životně závislí. Můžeme sice kácet lesy, abychom vytvořili více pastvin či orné půdy, můžeme lovit hlouběji v mořích, můžeme efektivněji využívat vyprodukované potraviny a zlepšit jejich logistiku, často však tyto postupy nerespektují přirozenou schopnost sebeobnovy ekosystémů a nejsou založeny na vědeckých poznatcích o fungování biosystému. Degradují tak ekosystém samotný a nejsou slučitelné s naším dalším působením na Zemi.
Antropolog Bob Kuřík analyzuje ve své eseji Farma monster to, jak geneticky, ale i prostorově vytváříme homogenní velké celky, které jsou výhodné pro management a hierarchické struktury korporací. Tím ale vytváříme monolity náchylné k plošnému kolapsu. Genetické rezervy základních plodin jsou dnes extrémně jednotvárné. Pokud se však celý zemský systém rychle změní v důsledku prudké změny klimatu nebo rozšíření nového typu škůdce, nemoci, plísně či viru, je takový systém velmi náchylný k rozpadu, protože mu chybí vnitřní odolnost. Názorný příklad můžete vidět právě na kolapsu našich lesů, kde lesníci odhadují škody v blízké budoucnosti na 500 miliard. Prakticky ze dne na den nám po celé republice lesy kolabují. Co se stane, když něco podobného ve velkém postihne produkci potravin? Prozatím se kolapsy úrody v jedné části dařilo kompenzovat úrodou v jiné části světa. Ale i tak napomohly otřesy cen potravin ke kolapsu celých států, jako jsme to viděli během revolucí arabského jara. A co když se kolapsy úrody zkombinují? Plantáže intenzivního zemědělství vytvářejí z pohledu investované lidské práce vysoce výkonný systém, jeho jednotvárnost však vede ke vzniku specifických linií křehkosti. Talíř se nerozbíjí postupně. Rozlomí se najednou. A stejně tak naše lesy při nárazu klimatické krize.
Je zřejmě, že pokud rychle a radikálně nezměníme svůj styl života a globální ekonomiku, budou se věci rychle dostávat mimo oblast lidské kontroly, což bude mít devastující dopady na naše životy. V tom případě se dají očekávat i zoufalé pokusy zvrátit klimatický režim. V současnosti existuje řada teoretických přístupů, jak potenciálně měnit zemské klima. Jedná se především o rozptýlení síry v horních vrstvách atmosféry, kde zformuje kyselinu sírovou a odstíní část slunečního záření, a o umělé „hnojení“ oceánů. Dopady těchto metod jsou ale neznámé a potenciální nezamýšlené důsledky mohou být devastující. Zároveň jsou ale relativně technologicky a ekonomicky nenáročné a případně mohou být v zoufalé situaci použity jak státy, tak nestátními aktéry. Před několika lety byl například kalifornský byznysmen Russ George přichycen při svévolném vypouštění více než 110 tun síranu železnatého do oceánu v rámci ilegálního experimentu, který měl povzbudit růst planktonu a tím odčerpávat oxid uhličitý z atmosféry.
Poslední generace holocénu
Starý svět skončil. Je konec. Nyní jsme na neznámém teritoriu a dále určujeme budoucnost Země sami. Jsme poslední generací holocénu. Sociální systém se stává geologickou silou a probouzí doposud dřímající Zemi. Přední stratigraf Jan Zalasiewicz shrnuje, že Zemí je na jedné planetě víc a každá se chová trochu jinak. Lidská civilizace vyrostla v náručí klidné Země se stabilním klimatem, jemně oscilujícím v pásmu jednoho stupně. Tahle Země tu ale s námi už není. Během „velkého zrychlení“ se lidé stali geologickými činiteli schopnými definovat budoucnost planety na miliony let dopředu. Přední vědci jsou přesvědčeni, že lidská aktivita ukončila klimatickou dynamiku celých čtvrtohor, které definovalo střídání dob ledových a meziledových.
Varovným signálem by pro nás mělo být, že čtyři z pěti velkých vymírání života v historii Země nějakým způsobem souvisela se změnou klimatu. Před 252 miliony let následovalo silné oteplení po masivních sopečných erupcích, které spálily ložiska uhlí na dnešní Sibiři. Tehdy vyhynulo 96 procent mořského a 70 procent suchozemského života. I tak bylo ale tehdejší tempo oteplování nejspíš výrazně pomalejší než dnes, kdy se globální teplota klimatu může navýšit o jeden stupeň de facto během několika desítek let.
Stále však máme alespoň teoretickou možnost se katastrofickým dopadům vyhnout, případně je zmírnit. Máme ještě šanci udržet hranici oteplení někde kolem dvou stupňů, a nevstoupit tak do nejhoršího scénáře. Jistotu ale rozhodně nemáme, protože ani oteplení o pouhý 1,5 stupně nám nezajistí, že „neodpálíme“ zpětné vazby kolabujících lesů, umírajících oceánů, ale také třeba metanovou „bombu“ permafrostu a zatím zmrzlých metan-hydrátů v šelfových mořích Arktidy. V posledních letech prudce rostoucí koncentrace metanu v atmosféře posiluje obavy, že už je možná pozdě a jsme na cestě k rapidním změnám. Podle některých hlasů už první kostka planetárního domina padla. Ale možná se mýlí, možná máme štěstí a body zlomu jsou ve skutečnosti výše, než si řada vědců myslí. Výše než do dvou stupňů ale téměř jistě nejsou. Jinými slovy, kdyby byla civilizace dům, nikdo vám ho dnes už nepojistí.
Fosilní paliva musí zůstat pod zemí
Úrovně dvou stupňů ještě můžeme teoreticky dosáhnout. Ale vyžadovalo by to bezprecedentní globální transformaci v rozmezí několika málo let a masivní odčerpávání oxidu uhličitého z atmosféry prostřednictvím technologie, která ještě v potřebném rozsahu neexistuje. Jednalo by se patrně o nejambicióznější projekt v historii. Takovému řešení se ale budou zuby nehty bránit nejmocnější lidé světa. Stále totiž máme miliardy tun fosilních rezerv: v ropě, nasycených ropných píscích, uhlí, plynu a sedimentech různého druhu. Pouze ve známých ropných nalezištích je při aktuálních cenách 62 dolarů za barel ukryto bohatství v hodnotě 107 bilionů dolarů. To je více než kombinace HDP všech zemí světa, který činí zhruba 80 bilionů dolarů. Pokud mají mít naše děti šanci na snesitelný život, nesmíme tyto zásoby vytěžit. Ale přesně to chtějí fosilní korporace udělat, když plánují investovat 4,9 bilionu dolarů do ropné infrastruktury a průzkumu nových nalezišť. Jen od přijetí Pařížské dohody už hlavní ropní giganti investovali přes miliardu dolarů na lobbing za oddálení řešení klimatické krize.
O tom, že emise z lidské průmyslové civilizace oteplují atmosféru, se hovoří již více než sto let. Koncem šedesátých let oceánolog Roger Revelle varoval amerického prezidenta, že lidstvo provádí gigantický planetární experiment bez jakékoliv kontroly. Dopady byly již koncem osmdesátých let tak zřejmé, že se po svědectví klimatologa Jamesa Hansena z NASA v americkém Senátu ustanovil Mezivládní panel pro změnu klimatu. Ještě na začátku devadesátých let spojovala mobilizace proti existenční krizi pravici i levici. Margaret Thatcherová vyhlašovala boj proti globálnímu oteplování, George Bush starší vyhlásil, že proti skleníkovému efektu se postaví „White House effect“. Devadesátá léta přinesla začátek mezinárodního vyjednávání, přípravy na globální reakci lidstva. Byla to doba ještě stále poměrně stabilního klimatu, a byl tak ideální čas na provedení dalekosáhlé, ale v kontextu probíhajících změn moderní společnosti poměrně klidné ekonomické transformace. Tehdy možná stačilo zavést daň z emisí oxidu uhličitého, představit dlouhodobý plán na její postupné zvyšování a tržní síly by se o transformaci postaraly samy. Ale byl tu jeden hráč, kterému to zrovna nehrálo do karet.
Čím reálnější a aktuálnější ohrožení pro lidskou civilizaci oteplování znamenalo, tím jasnější bylo, že boj proti klimatické změně bude pro fosilní průmysl znamenat velké nepříjemnosti. Jaká je logická společenská odpověď na průmysl, který ničí naši kolektivní budoucnost? Regulace? Zdanění? Vyvlastnění? Všechno dohromady?
Počátek devadesátých let, nejvhodnější možný čas pro globální transformaci k bezemisní společnosti, přinesl jednu masovou mobilizaci. Mezinárodní společenství tehdy odsouhlasilo Montrealský protokol, který reguloval užívání chemikálií ničících ozónovou vrstvu. Ani v tomto případě nešlo o jednoduchý boj. Chemický průmysl se snažil lobbovat za cestu „individuální adaptace“, kdy se místo regulace výroby freonů budou lidé mazat krémy, nosit čepice a sluneční brýle. Podle této logiky by rakovina způsobená zvýšeným UV zářením znamenala projev individuální nezodpovědnosti. Podobné návrhy ale tehdy působily absurdně. Průmysl výroby freonů neměl dostatečnou sociální moc, aby ve svůj prospěch ovlivnil veřejné mínění a Montrealskému protokolu se mu nepodařilo zabránit.
Je důležité si uvědomit, že se nejedná o vědecký problém – zásadní aspekty klimatické krize jsou vědě jasné už desítky let. Jedná se o problém politický, o problém společenského uspořádání.
Uhelný a ropný průmysl je ale v jiné pozici. Rozvoj industriální civilizace totiž stojí na využívání enormního množství energie z fosilních zdrojů. Vytvoření nekontrolovatelných, oligarchických struktur tak dalo PR ofenzivě ropného průmyslu jiný rozměr. Do hry se zapojily nejvlivnější think tanky západního světa jako Heartland Institute nebo Cato Institute, financované ropnými konglomeráty typu Koch Brothers nebo ExxonMobile. V devadesátých letech se tak začaly formovat nátlakové skupiny fosilního průmyslu kryté názvy jako Global Climate Coalition nebo The Advancement of Sound Science Coalition. Vzniknul celý systém paralelních výzkumných center, vědeckých studií, odborníků a fake grass-roots kampaní. Ropný průmysl využil osvědčenou PR strategii tabákového průmyslu, který po padesát let zakrýval vědecké poznatky o souvislosti mezi kouřením a rakovinou plic s vynaložením obrovského a koordinovaného úsilí. Při vyšetřování dezinformační tabákové mašinérie procházeli vyšetřovatelé interní korespondenci tabákových koncernů a objevili zajímavé propojení mezi fosilním, chemickým a tabákovým průmyslem. Fosilní průmysl používal později nejen stejnou taktiku, ale i stejné lidi a stejné organizace k tomu, aby popíral změny klimatu. Kontroverze se vyostřila natolik, že řada akademických institucí včetně Royal Society otevřeně vyzvala ropné korporace, ať přestanou financovat dezinformační hnutí. Fungování dezinformačního hnutí napříč různými průmysly detailně popsala americká historička vědy Naomi Oreskes ve své knize Obchodníci s pochybnostmi.
Fosilní průmysl má ale na kontě i podstatně brutálnější formy nátlaku – od spolupráce s diktátorskými režimy po podporu paramilitárních jednotek vraždících a mučících environmentální aktivisty. Nejznámějším případem je zavraždění nigerijského spisovatele a aktivisty Kena Saro-Wiwy a osmi jeho přátel, kteří protestovali proti ničení životního prostředí a ekonomického plundrování země kmene Ogoni. Po úspěšné občanské kampani byla oblast dobyta západem podporovanou vojenskou juntou, která Saro-Wiwu ve vykonstruovaném procesu popravila. Naleziště ropy, potažmo dalších bohatých nerostných nalezišť, vystavuje státy tlaku kořistnické globální elity často. Máme pro to výstižný termín „prokletí zdrojů“. V případě nestabilních nebo slabých států může toto prokletí vést k explozi násilí, nástupu autoritářství a diktatur.
Politika ve vleku oligarchie
Klimatická krize není pouze problém geofyzikální, ale především politický a sociální. Právě sociální nerovnost a extrémní koncentrace ekonomické moci v rukou velmi úzké elity dává mocným potřebnou „páku“ k tomu blokovat nutná řešení. Jen extrémní koncentrace moci umožňuje uvést do pohybu koordinované dezinformační hnutí, které je celosvětově aktivní a podporuje stovky organizací a dezinformačních profesionálů.
Z uvedených katastrofických vyhlídek se přitom může zdát, že by krize měla mobilizovat všechny – dokonce i fosilní korporace. Známý teoretik Douglas Rushkoff minulý rok publikoval článek o své konverzaci s nejbohatšími lidmi světa. Na přednášce o budoucnosti technologií několik hodin odpovídal světovým elitám na otázky, které se točily kolem jediného tématu: jak si udržet kontrolu a bohatství po klimatickém kolapsu. Později si uvědomil, že právě tohle pro jeho publikum přednáška o budoucnosti technologie znamenala: jak díky ní utéct před osudem, který čeká zbytek lidstva. Miliardáři si staví své apokalyptické hrady v Kanadě a na Novém Zélandu, a vytvářejí si záchranné oblasti pro případ klimatického rozpadu. Koneckonců i u nás jsme mohli takový projekt vidět. Angažovala se v něm exmanželka uhlobarona a miliardáře Pavla Tykače.
Svět plný nebezpečí, v němž bude jeden klimatický extrém střídat druhý, bude zcela závislý na technologiích. Za vše, co bylo dříve zdarma, se bude muset platit – za klimatizaci, vakcíny proti nemocem, za závlahové systémy nebo velké skleníky, geneticky upravené potraviny, které vydrží nové podmínky, za vodu. Z určitého hlediska půjde o triumfální vítězství kapitalismu. Klimatická krize ale na druhou stranu představuje gigantické selhání trhu, obří externalitu, která není žádným relevantním způsobem zahrnutá do ceny.
Systém ohodnocení, který rozhýbává naši ekonomiku, nefunguje správně. Pro rozhodování nám nedává správné informace. „Tržní“ přístupy tak z hlediska celku zcela kolabují, přitom ale vytvářejí základnu pro nejziskovější průmysl dneška. Ludwig von Mises kdysi svou drtivou kritikou „nemožnosti kalkulace za socialismu“ přinesl principiální argument proti centrálnímu plánování socialistických ekonomik. Dnes je ovšem zřejmé, že podobný argument můžeme použít i proti kapitalismu, který do svých kalkulací nezahrnuje komplexitu dopadů na ekosystémy a náklady vyplývající z masivní ekologické destrukce. V době, kdy je lidská společnost planetárním činitelem a kdy její činnost směřuje k civilizační krizi, se stává adekvátní tržní kalkulace nemožnou a nakonec odměňuje nejvíc ty, kteří způsobují největší škody. Ropné korporace za náklady způsobené svou činností platit nemusí. Platíme je my – svým zdravím, majetky a na mnoha místech světa bohužel i životy. Spalování fosilních paliv nás dovedlo na hranici globální katastrofy.
A jaké jsou nejziskovější firmy roku 2018? Tři ze sedmi nejziskovějších firem jsou ropné korporace. Absolutní jedničkou je saúdský státní ropný gigant Saudi Aramco se ziskem 111 miliard dolarů.
Popření, nebo odvaha
Většina scénářů předvídá, že se v roce 2050 protne celá řada jednotlivých environmentálních krizí. Moje dcera bude slavit 31 let. Podle některých předpovědí můžeme kolaps očekávat ještě dřív. Co v takové situaci znamená být člověkem? Jaká je naše zodpovědnost? Jak unést tíhu něčeho takového? Potkávám se s jedinci, kteří se posmívají lidem trpícím environmentální úzkostí. Jak může někdo z tak abstraktní věci, jako je životní prostředí, dělat takové drama? Je to snad nová forma zahálky, potřebují si vymýšlet nové problémy? Myslím, že podobným bolestivým procesem si musí projít každý, komu dojde, jak se věci mají. A myslím, že to dříve nebo později dojde skutečně všem.
Popravdě nevěřím, že někdo, komu se strachem nekroutí střeva, skutečně chápe rozsah celého problému. Existuje řada únikových strategií. Jednou z odpovědí je popření: vědci jsou zkorumpovaní, chtějí granty; oteplovalo se vždycky; je to propaganda výrobců solárních elektráren nebo zelených liberálů; kdyby byl problém tak obrovský, už by ho určitě spousta lidí řešila atd. Existuje celá škála argumentů, které sice nemíří k jádru problému, ale poskytují nám uklidnění a umožňují nám téma neřešit. Slyšel jsem takových výmluv už stovky a ještě jich určitě mnoho uslyším. Jsou mi důvěrně známé. Dlouho jsem takto získával klid taky. Jenže starý svět skončil a my jsme v situaci, kdy ještě můžeme zabránit nejhoršímu. Jedná se o téma, které definuje naší generaci a podle něhož nás bude hodnotit historie. Jednoho dne budeme muset skládat účty. A ne jen tak ledaskomu – budeme je skládat svým dětem, a příležitostí zajistit jim svět, v němž by se dalo žít, rychle ubývá.
Klimatická krize je jenom jednou z tváří globálního ekologického rozpadu způsobeného lidskou činností. Měli jsme dost vědění, technologií a času na to, abychom svět postupně přetvořili v dlouhodobém transformačním programu. Ale vhodný čas jednat jsme propásli – i vinou koordinované dezinformační kampaně globálních elit, které se nechtěly vzdát svých zisků a prostě nás hodily přes palubu. Za třicet let, od konce osmdesátých let, kdy byl svět připraven jednat, jsme místo snižování emisí přidali do ovzduší stejné množství škodlivin jako od samotného začátku industriální revoluce. Teď sedíme v rozjetém vlaku – s politickou reprezentací paralyzovanou ropnou oligarchií a s veřejností, která je demobilizovaná, masírovaná informační válkou a která se realizuje ve stále vzrůstající materiální spotřebě. Pokud chceme mít alespoň teoretickou šanci vyhnout se překročení hranice katastrofálního oteplování, musí nejpozději příští rok začít emise skleníkových plynů klesat. Letos přitom směřujeme k dalšímu rekordnímu růstu.
Je důležité si uvědomit, že se nejedná o vědecký problém. Důležité aspekty klimatické krize jsou vědě jasné už desítky let. Nejedná se o ekonomický problém. Je totiž celkem jasné, že civilizační kolaps podobného rozsahu by lidstvo vyšel mnohem dráž než sebevětší investice, která by mu mohla zabránit. Nejedná se ani o technologický problém. Máme alternativní technologie pro všechny činnosti způsobující emise skleníkových plynů.
Jedná se o problém politický, o problém společenského uspořádání. A problém imaginace. Představit si jiný svět než ten, který nás vede do záhuby, si ani nedokážeme. A je to problém odvahy podívat se zpříma na nebezpečí v celé jeho obludnosti. Až v sobě najdeme odvahu uvědomit si, že dnes neexistuje nikdo, kdo by měl řešení, potom v sobě možná najdeme to, co nás navzájem spojuje. A společně objevíme cestu ven.
P. S.
Tento článek můžete brát jako pozvánku na Klimakemp, který proběhne na přelomu června a července, ve snaze zahájit tolik potřebnou radikální transformaci české ekonomiky, a na přípravu globální klimatické stávky, kterou svolali přední světoví intelektuálové na 20. září 2019.
Autor je sociolog.
Text vznikl za podpory Rosa Luxemburg Stiftung.