Americký filmový producent, známý též jako štědrý filantrop, Harvey Weinstein sexuálně obtěžoval ženy, které byly vůči němu v podřízeném postavení. Byly to zaměstnankyně jeho firmy nebo mladé herečky toužící hrát v jeho filmech. Obtěžování se dělo déle než třicet let a lidé z branže o něm věděli. Aktuálně řada poškozených žen přinesla za pomoci The New York Times svá osobní svědectví a Weinstein byl propuštěn z vlastní firmy. Jaké jsou obecné příčiny obdobných případů a jak je to s odpovědností mužů ve vlivných pozicích v českém prostředí?
Když jde o odpovědnost za sexuální obtěžování, dokáže nám kultura znásilnění představit maskulinitu pudovost reagující jen na vnější podněty. Když však jde o moc a rozhodování ve společnosti, je maskulinita prezentována jako etalon rozumu a kritického odstupu.
Dle statistik z různých zdrojů jsou ženy terčem sexuálního obtěžování a násilí mnohem častěji než muži. Je také doloženo, že pachateli sexuálního obtěžování a násilí jsou mnohem častěji muži než ženy. To samozřejmě neznamená, že by neexistovaly případy, kdy ženy sexuálně obtěžují muže, nebo případy, kdy muži sexuálně obtěžují jiné muže či ženy jiné ženy. Pro muže je navíc zřejmě těší přiznat roli oběti, protože je to v rozporu s očekáváními, která na ně společnost klade. Proto se dá dovodit, že počet mužských obětí bude větší, než čísla ukazují.
Kategorie odvozené od biologického pohlaví nejsou pro pochopení tohoto problému dostatečné. Je proto třeba promýšlet ho z hlediska genderu, který se od biologického dělení odpoutává a na místo o muži či ženě hovoří o maskulinitě a feminitě. V rámci genderového pohledu pak může existovat žena s převážně maskulinním chováním či muž s femininním. Tato relativizace však neznamená, že statisticky doložený problém ženy jako typické oběti a muže jako typického agresora neexistuje. Upozorňuje nás nicméně, že paušální soudy o povaze či genech mužů a žen nám s problémem sexuálního násilí nepomohou. Problém je v systému, v kultuře, v našich představách o feminitě a zvláště maskulinitě.
Racionální a emotivní
Součástí naší kultury je chápání maskulinity jako něčeho hodnotnějšího, než je feminita – maskulinitu feminitě nadřazujeme. Když se například hovoří o školství, a priori se jeho feminizace chápe jako problém. To, že v jiných oborech, jakými jsou například informační technologie nebo politika, stejně výrazně převažují muži, obecnou kritiku nevzbuzuje.
Maskulinita (a tím pádem i muži) je spojována s objektivitou a rozumem, kdežto feminitu si spojujeme se subjektivitou a emocemi. Výsledkem je proto často rovněž zpochybňování výpovědí napadených žen. Nevymýšlejí si? Nedramatizují to příliš? Rozumní muži tohle přeci nedělají.
Součástí naší kultury je také objektifikace ženského těla. Redukce člověka na předmět, který lze použít a využít, jak to ostatně předvádí mnoho reklam. Tak třeba jeden český prodejce švédských praček Elektrolux na leták vedle pračky umístil ženu ve spodním prádle s komentářem „Štíhlá holka s velkým plnícím otvorem“. Obdobných reklam na různá nožířství nebo pily, co „přeříznou úplně všechno“ je mnoho. Ostatně, aby dřevorubci přeřízli zelené aktivistky, doporučoval sám prezident.
To vše a mnohé další tvoří podhoubí kultury znásilnění. Ta ženy v mnoha směrech disciplinuje, nabádá je, aby nechodily samy potmě, předepisuje jim vhodné oblečení, aby absolvovaly kurzy sebeobrany, opatřily si pepřový sprej atd. Jenže o co více rad se směřuje směrem k ženám, o to menší pozornost se věnuje mužům. Neakceptovatelné chování mužů je pak omlouváno jejich pudy a jednáním žen, které nerespektují zmíněná doporučení. Když jde o odpovědnost za sexuální obtěžování, dokáže nám kultura znásilnění představit maskulinitu pudovost reagující jen na vnější podněty. Když však jde o moc a rozhodování ve společnosti, je maskulinita prezentována jako etalon rozumu a kritického odstupu. Fakt, že muži mají většinu nejen mezi pachateli sexuálního násilí, ale také mezi těmi, kteří společnost řídí, nám ukazuje, že řešit otázku mužské odpovědnosti má smysl. Je evidentní, že kultura znásilnění je provázána s preferovanými podobami maskulinity. Je také evidentní, že pokrok v oblasti genderové rovnosti je podmíněn ochotou mužů k sebereflexi.
Když se zneužívá moc
Jak se sebereflexe daří mužům, kteří mají největší vliv? O prezidentovi už jsme mluvili. Dlouhých pět let trvalo, než Česká republika jako jedna z posledních zemí unie podepsala takzvanou Istanbulskou úmluvu o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí přijatou Radou Evropy. Zástupci lidovců ve vládě hlasovali proti a svůj postoj následně medializovali. Děsí se totiž pojmu gender – tedy toho pojmu, který nám může pomoci problém sexuálního násilí komplexněji pochopit. A pak se též obávají o „tradiční rodinu“, čímž v souvislosti s úmluvou mimoděk naznačují, že tradiční rodina často není taková idylka, jak se traduje. Úmluva zatím neplatí, musí být ještě ratifikována…
Dle unijního Indexu rovnosti žen a mužů je Česko na 22. místě, v rámci světového porovnávání genderové rovnosti jsme v žebříčku Světového ekonomického fóra na 77. místě. Přes tyto alarmující výsledky hovoří horký kandidát na premiéra Andrej Babiš o bezprecedentním seškrtání rozpočtu Úřadu vlády ČR, tedy úřadu, jenž má v kompetenci také agendu genderové rovnosti.
Aby měl Akční plán pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích vůbec šanci na schválení, musel z něho být odstraněn klíčový bod ohledně zastoupení žen a mužů na kandidátkách politických stran. Dodejme, že ministr pro lidská práva Jan Chvojka se nezúčastnil ani jednoho z jednání Rady vlády pro rovnost žen a mužů, které předsedá. Schopnost a ochota těchto a dalších vlivných mužů nahlédnout vlastní privilegovanou pozici se jednoduše až příliš často blíží nule. Jako by skutečně platilo, že ti, kdo mají advládu, ji nevidí. Pak ale nikdy nemohou přijít s potřebnou genderově progresivní politikou.
Kauza Harveye Weinsteina odstartovala na sociálních sítích solidární protest žen. Pod hashtagem #MeToo nyní sdílejí tisíce žen, včetně těch českých, své trpké zkušenosti se sexuálním obtěžováním. Pokud ani to neurychlí ratifikaci Istanbulské úmluvy, nepodnítí kritickou diskusi o maskulinitě a neučiní z nedostatků genderové rovnosti různého druhu klíčový politický problém, lze na adresu mnoha vlivných českých mužů vznést stejnou výtku jako proti Weinsteinovi: Zneužíváte svou moc a funkce k udržování kultury, která ohrožuje ženy. Je na čase, dát i vám padáka.
Autor je manažer programu prosazování genderové rovnosti v Otevřené společnosti a spoluzakladatel iniciativy Genderman, jejímž cílem je podpora mužů v kritické reflexi mužství.