Pohled do útrob globálního finančního monstra

Panamské dokumenty naplno odhalují rozsah a závažnost problematiky takzvaných daňových rájů.

Filip Schneider

„Dobrý den, tady John Doe. Měli byste zájem o data?“
„Měli bychom velký zájem.“
„Mám několik podmínek. Můj život je v ohrožení, budeme komunikovat pouze šifrovaně. Osobní setkání nepřipadá v úvahu, nikdy. Výběr příběhů ke zveřejnění je samozřejmě na vás.“
„Proč tohle děláte?“
„Chci, aby se tyto zločiny zveřejnily.“
„O jakém objemu dat tady mluvíme?“
„Větším, než jste kdy v životě viděli.“

Tato konverzace proběhla mezi německým listem Süddeutsche Zeitung a dosud neznámým whistleblowerem přibližně před rokem. John Doe ani v nejmenším nepřeháněl, do rukou listu, který je poté sdílel s Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ) následně předal největší únik tajných dat v historii.

To, co panamské dokumenty vypustily do světa, nejsou jen podezřelé finanční toky. Některé z nich totiž reprezentují skutečné utrpení skutečných lidí.

2,6 terabytů dat, 11,5 milionu dokumentů z databází panamské právní společnosti Mossack Fonseca otevřely novinářům přístup jen do jedné z částí zrůdného světa offshoreových transakcí. Do světa, v němž je placení daní spíše zdvořilým návrhem a o tom, co je a není legální nerozhodují nezávislé soudy, ale naditost kapsy. Je to místo, ve kterém je dobře globálním společenským elitám (v dokumentech figuruje na 143 politiků z celého světa, z toho 12 premiérů, prezidentů a králů), stejně jako mezinárodnímu organizovanému zločinu.

Nutnost skrývat peníze

O takzvaných „daňových rájích“ se u nás často hovoří v souvislosti s daňovými úniky. A jelikož daně nejsou zrovna nejpopulárnější z povinností moderního člověka, najdou se u nás jistě mnozí, kteří nad informacemi nalezenými v Panama Papers mávnou rukou. Konec konců daňové úniky jsou pouze peníze, které jsme utratili my, místo toho, aby je rozfrcala vláda, jak kdysi ministra Babiše legendárně ponaučil jeden twitterový diskutér. Někteří ekonomové, zejména z řad příznivců krajně liberálních až anarchokapitalistických teorií, pak hovoří o prospěšnosti daňových rájů s poukazem na to, že tyto oblasti dávají skutečně žít podnikavosti lidského ducha nespoutaného trhem, jenž bývá křiven sociálním inženýrstvím státních a nadnárodních politik. Pravda rozhodně je, že offshoreových finančních skrýší lze využít k celé řadě legitimních účelů a považovat každého, jehož jméno se v seznamech objeví, za podvodníka, či rovnou kriminálníka, by bylo jednak krátkozraké, jednak nespravedlivé.

Je však taky nutné si uvědomit jednu věc. Peníze ukryté před finančními úřady jsou také peníze ukryté před kriminálním vyšetřováním. Jsou to peníze ukryté před mezinárodně užívanými politikami prevence financování terorismu a legalizace výnosů z trestné činnosti (lidově řečeno praní špinavých peněz). Při bližším ohledání tak mohou takzvané daňové ráje mnohem víc připomínat peklo. „Follow the money,“ praví okřídlené heslo vyšetřovatelů organizovaného zločinu, komplexní systémy obřích stájí bílých koní a virtuálních firem, jaké provozuje Mossack Fonseca a tisíce dalších podobně fungujících společností, mohou být v tomto sledování nepřekonatelnou překážkou. V zemích jako Panama jim totiž přísné zákony na ochranu soukromí umožňují nechat si tyto informace pro sebe a ponechávají na jejich vůli, o které se podělí. Netřeba snad dodávat, že ve světě nedozorovaného a nedozorovatelného miliardového byznysu roste ochota ponechat si některé informace pro sebe s objemem transakcí a provizí z nich.

To, co Panama Papers vypustily do světa, nejsou jen podezřelé finanční toky. Některé z nich totiž reprezentují skutečné utrpení skutečných lidí. Jsou to peníze, které drží u moci kruté diktátorské režimy, peníze, které financují války, peníze, které umožňují mafiím a drogovým kartelům jejich radostné podnikání. Mezi klienty Mossack Fonseca byli identifikováni lidé s vazbami na mexické kartely, japonskou jakuzu, ruskou a ukrajinskou mafii. Lidé, za kterými se táhne dlouhá krvavá stopa. Stejně tak zde najdeme mnohé blízké příbuzné a přátele syrského diktátora Bašára Asada – lze se jen domnívat, kolik zbraní, které použil a i v tuhle chvíli používá proti vlastnímu lidu, bylo zakoupeno za takto vyprané peníze, a spekulovat, v jaké fázi by nyní syrská občanská válka byla, kdyby tyto pokoutné finanční cestičky neexistovaly.

Ráj jen pro vyvolené

Ani daňový únik však nemusí být jakýmsi gentlemanským zločinem bez obětí na životech. Jejich dopady jsou nejvíce vidět v rozvojových zemích. Jsou to zkorumpovaní politici, kteří ze státních rozpočtů vyvádějí peníze na své soukromé účty. Peníze často získané jako rozvojová či humanitární pomoc od bohatých západních zemí či nadací. Peníze určené ke zmírnění utrpení obyčejných lidí, často ve formě půjček, ze kterých kromě pár vyvolených neuvidí občané ani dolar, ale jednou je budou muset všichni společně splatit, byť není z čeho. Jsou to i peníze západních firem, které sem po liberalizaci trhu přišly s příslibem obřího ekonomického rozvoje spojeného s jejich podnikáním, ale nakonec si daně ulily stranou a za sebou nechávají jen zplundrovanou zem, okradenou o nerostné bohatství. Podle průzkumu Mezinárodního měnového fondu takto rozvojové země přichází každý rok o 213 miliard amerických dolarů, které, jak jistě uznáte, by například v místním školství či zdravotnictví jistě uplatnění našly.

Zatím nejděsivější poznatek z transakcí Mossack Fonseca je jejich krytí klienta, který vedl obchod s otroky. A když říkám otroky, nepředstavujte si pohublé a upracované muže provádějící těžkou manuální práci v nelidských podmínkách. Představte si mnohdy nezletilé dívky a chlapce, které si dostatečně bohaté lidské zrůdy kupují jako kusy masa k uspokojení svých sociálně nepřijatelných sexuálních potřeb. Expresivní termín „lidské zrůdy“ zde není míněn jako plošné označení pedofilů, mezi nimiž je mnoho takových, kteří by dítěti nikdy neublížili, ale jako označení lidí, kterým svědomí dovolí koupit si otroka či otrokyni. Lidem, kteří mají dostatečně silný žaludek a jsou připravení cítit lidské rase větší odpor než kdy dřív, doporučuji tuto zpověď jedné americké dětské otrokyně. (Varování: přečtení tohoto článku vás nenávratně poznamená do konce života).

Daňové ráje v žádném případě nejsou jen ráje. Rozhodně ne pro každého. Panamské dokumenty budou snad pro odhalení jejich světa tím samým, co byly Snowdenovy dokumenty pro odhalení světa vládního špiclování. Jistě, i předtím jsme všichni tak nějak věděli, že to existuje, několik ujetých aktivistů na to v jednom kuse upozorňovalo, občas se o tom debatovalo v jedné z těch odpoledních debat na ČT24, které nikdo nesleduje. Teď, když jsme však zjistili, jak velký to má rozsah a jak málo skrupulí je zde k nalezení, nelze již před tím problémem dále zavírat oči.

Autor je mluvčím Mladých zelených.

 

Čtěte dále