Konflikt mezi Západem a Východem na Ukrajině, při němž se Moskva zmocnila Krymu (ačkoli bylo dávno jasné, že k něčemu podobnému dojde), představuje jednu z potenciálně nejhorších mezinárodních krizí za posledních padesát let – a také nejosudovější. Snad by bylo možné vše vyřešit vyjednáváním, ale času moc nezbývá.
Nebezpečí války
Nová studená válka v Evropě je na spadnutí – ovšem nikoli v Berlíně, ale na hranicích Ruska. A může být hůř. Pokud se síly NATO přesunou směrem k západní Ukrajině, anebo blíž k hranici s Polskem, jak žádají horliví zastánci válčení ve Washingtonu a Evropě, Moskva může podniknout na východní Ukrajině otevřenou intervenci. Výsledkem by bylo nebezpečí války srovnatelné s Kubánskou raketovou krizí v roce 1962.
Všechno je nyní možné – válka, rozdělení Ukrajiny a další. Sankce typu „oko za oko“ v současné chvíli jen zhoršují situaci.
I když je dnes výsledkem nevojenská „izolace Ruska“ – jak zní západní mantra – následky budou hrozivé. Moskva se neskloní, ale naopak svoji politiku a ekonomiku obrátí k východu a především bude usilovat o těsnější spojenectví s Čínou. Spojené státy riskují ztrátu poměrně významného partnera v důležitých oblastech národní bezpečnosti – od Iránu, Sýrie a Afghánistánu až po hrozbu dalšího zbrojení, rozvoje jaderných zbraní a dalšího terorismu. A kromě toho – což také hraje značnou roli – jakékoliv šance na demokratizaci Ruska skončí nejméně na jednu celou generaci.
Jak je možné, že k tomu došlo téměř třiadvacet let po pádu Sovětského svazu, kdy Washington i Moskva vyhlásily novou éru „přátelství a strategického partnerství“? Obamova vláda a západní politická média tvrdí, že za to může pouze a jen prezident Vladimir Putin. Oficiální výklad zní, že jeho autokratická vláda a „neosovětská imperialistická“ zahraniční politika zničily partnerství uzavřené v roce 1990 mezi Billem Clintonem a Borisem Jelcinem. O tento předpoklad se opírá typická americká interpretace posledních dvaceti let americko-ruských vztahů a nyní i krize na Ukrajině.
Demokracie je až druhá
Ale zároveň tu máme alternativní vysvětlení, které se o něco více opírá o historická fakta. Počínaje vládou Billa Clintona s každým následujícím prezidentem – ať už republikánem či demokratem – a za podpory Kongresu usilovaly USA o posun svých vojenských, politických a ekonomických sil stále blíž k postsovětskému Rusku. V čele všeho stojí NATO, které postupuje směrem na východ, kde se již usadilo ve třech pobaltských republikách na hranicích s Ruskem. Celou věc nyní ještě prohlubuje instalace protiraketových obranných mechanismů v sousedních státech – jedná se o dvoustranný přístup, nekompromisně zacílený na jediné vítězství.
Projevuje se to v různých formách. Ve hře jsou zapojeny neziskové organizace financované Spojenými státy, které „propagují demokracii“ a v ruské vnitřní politice jsou zapleteny mnohem víc, než by mělo být dovoleno. Připomeňme si také bombardování Srbska – slovanského spojence Moskvy – v roce 1999, čímž bylo Srbsko násilně odtrženo od historické provincie Kosovo; dále zřízení základny americké armády v bývalé sovětské Gruzii (která, stejně jako Ukrajina, byla jednou z Putinových takzvaných „červených linií“), což vyústilo v krátkou válku v roce 2008; a kromě toho jednostranné vyjednávání, takzvaná „selektivní spolupráce“, jež počítá s ústupky Kremlu bez jakékoli domluvy s Bílým domem.
To všechno se rozvinulo v mnoha menších zemích ve jménu „demokracie“ a „suverénní volby“, ale podpovrchová geopolitická agenda je jasná. Během prvního konfliktu o Ukrajinu, kterou odstartovala takzvaná „oranžová revoluce“ v roce 2004, napsal vlivný republikánský novinář Charles Krauthammer následující řádky: „Toto se v první řadě týká Ruska, demokracie je až na druhém místě. Západ chce dokončit práci, kterou začal po pádu Berlínské zdi, a dál vede Evropu směrem k východu. Hlavní cenou je Ukrajina.“ Již zesnulý Richard Holbrooke, ctižádostivý ministr zahraničí a Demokrat, s tím souhlasil. Dokonce již tehdy vyjádřil naději ve „finální odtržení“ Ukrajiny od Moskvy a urychlení procesu členství Kyjeva v NATO.
Možné je všechno
To, že ruská politická elita razí stejně hrozivý názor na záměry USA, nijak nepodrývá toto tvrzení ani jeho důsledky. Když 18. března 2014 Putin oficiálně oznámil anexi Krymu, vyjádřil u této příležitosti dlouhodobé roztrpčení Moskvy (a nebylo to poprvé). Řada jeho tvrzení byla nepravdivá a pohoršující, ale jiná zase zněla rozumně nebo alespoň srozumitelně a nepůsobila „zavádějícím“ dojmem. Putin si hořce stěžoval na to, že již od devadesátých let se západní politici (především američtí) snaží zahnat Rusko do kouta, „mnohokrát nám lhali“, a na Ukrajině „překročili meze“. Varoval, že „všechno má své krajní meze“.
Máme tedy před sebou ruskou a západní interpretaci téhož, které si vzájemně protiřečí. K tomu přidejme politický diskurs, který znemožňuje srozumitelnost, což bývá samo o sobě předstupněm války. Putin je již celá léta démonizován, takže jen málo z toho, co prohlásí, je ve Washingtonu přijímáno vážně. Například jeho řeč o anexi Krymu byla bývalou ministryní Madeleine Albrightovou smetena ze stolu jako „balíček lží“. Ale ať už se Washington vyjádří jakkoliv, nic neohrozí Putinovu víru v to, že smlouva o obchodu s Evropskou unií, kterou odmítl ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, a následně pouliční protesty, které nakonec Janukovyče svrhly, měly za úkol přetnout staleté vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem a připojit Ukrajinu k NATO. (Současnou krizi vyvolala unáhlená ultimáta Evropské unie, podaná navzdory Putinovým návrhům k „tripartitní“ dohodě. To dohnalo zvoleného prezidenta výrazně rozdělené země k ekonomické volbě mezi Západem a Ruskem. Tento přístup kritizovali i bývalí němečtí kancléři Helmut Kohl a Gerhard Schröder. „Partnerství“, které Evropská unie nabízela, navíc zahrnovalo snadno přehlédnutelná „bezpečnostní“ opatření, která požadovala, aby Ukrajina jednala v souladu s politikou NATO.)
Mezitím na obou stranách eskaluje válečná rétorika, vojenské síly se mobilizují a v ukrajinské občanské válce se stupňují provokace s násilníky v černých maskách, s ozbrojenými milicemi, „spontánními“ demonstracemi za odtržení a extremistickými výroky některých lídrů Kyjeva. Všechno je nyní možné – válka, rozdělení Ukrajiny a další. Sankce typu „oko za oko“ v současné chvíli jen zhoršují situaci.
Existuje řešení?
Diplomatická cesta ven však existuje. Putin nezačal ani nechtěl začít tuto krizi (jedním z jejích důsledků bylo, že poškodila úspěch jeho Olympijských her v Soči). A ani nezahájil pomalu se rozvíjející studenou válku, která začala ve Washingtonu mnohem dříve, než sám nastoupil do úřadu. Západní politici by měli začít brát vážně přísloví, že „každý příběh má dvě strany“. Má Putin pravdu v tom – jak tvrdil 18. března 2014 –, že Rusko „má vlastní národní zájmy a ty je nutné brát v potaz a respektovat“, zejména v oblasti hranic? Pokud odpověď zní ne, jak tomu bylo již od devadesátých let, a pokud má Putin pravdu v tom, když vztekle prohlašuje, že „pravdu smí mít vždycky jen oni“, pak je válka skutečně na spadnutí. Možná ne hned, ale nakonec přece. Ovšem pokud odpověď zní ano, návrhy Putinova ministerstva zahraničí by mohly otevřít vyjednávání.
Stručně řečeno, tyto návrhy požadují vytvoření kontaktní skupiny pro USA, Rusko a Evropskou unii, která by se postupným nátlakem zasadila o odzbrojení milicí na Ukrajině, jak nařídil ukrajinský parlament již v dubnu loňského roku; požadovala by novou federální ústavu, která by poskytla více autonomie pro proruské a prozápadní regiony; a měly by se nadále udržovat ukrajinsko-ruské obchodní vztahy, které jsou pro obě země zcela zásadní. Moskva by pak mohla uznat územní integritu Ukrajiny. Tím by se distancovala od proruských separatistických hnutí, které se rozpínají i mimo Krym, třebaže by si Moskva anektovaný poloostrov nejspíš nechala. Také by hlasovala pro rezoluci Rady bezpečnosti OSN, jež by dohodu stvrdila a možná přispěla i k multimiliardové částce, která je nutná k záchraně Ukrajiny před finančním kolapsem.
Bílý dům zatím prohlašuje, že by Moskva měla zrušit anexi Krymu (což nikam nevede), odvelet svá vojska na hranicích s Ukrajinou a uznat kyjevský režim. Z toho, co Západ říká, navíc ani nevyplývá, že má v úmyslu ukončit expanzi NATO na Ukrajinu. Právě naopak, 31. března 2014 politický velitel NATO prohlásil (podobně jako neokonzervativec Charles Krauthammer před deseti lety), že vojenská aliance je „zatím ještě nesplněným úkolem“. A co hůř, Brusel může této krize využít k tomu, aby vojska postupovala dál na východ Evropy, směrem k Rusku.
Dobrý příklad z historie
Ale i kdyby se propast mezi oběma diametrálně odlišnými pohledy začala zmenšovat, mohl by být Putin spolehlivým partnerem těchto vyjednávání? „Démonizace Vladimira Putina,“ napsal Henry Kissinger, „není politika.“ A také se zapomíná na to, že ruský prezident podporoval vojska USA a NATO v Afghánistánu již od roku 2001; prosazoval tvrdší sankce vůči Íránu v roce 2010; opakovaně usiloval o „vzájemně prospěšnou spolupráci“ s Washingtonem; celkově se snažil o působivou zahraniční politiku – a důsledkem toho je, že ho „jestřábi“ v jeho vlastních politických řadách obviňují ze snahy usmířit si a naklonit Západ. (Ne, Putin není zcela všemocný autokrat; a ano, pohybuje se v kruzích vysoké politiky.)
Tím pádem vše do značné míry závisí na prezidentu Obamovi. Ten se bude muset stát vůdcem, který je schopen přehodnotit dvacetiletou politiku, jejíž výsledek vedl k pohromě, a učinit tak v atmosféře rusofobního, vášnivě protiputinovského Washingtonu. V minulosti existuje obdobný příklad. Před třiceti lety americký prezident Ronald Reagan vytušil, že se v lecčems shodne se svým sovětským protějškem Michailem Gorbačovem. Rozhodl se mu vyjít vstříc, a to navzdory protestům ze strany jeho blízkých poradců a domovské Republikánské strany. Tito dva politici společnými silami provedli velké historické změny, které studenou válku nadobro ukončily.
Autor je historik, specializuje se na Rusko.
Z anglického originálu Cold War Again: Who’s Responsible? publikovaného v magazínu The Nation přeložila Linda Fořtová. Redakčně kráceno.