Kdo je monstrum? Ve hře Víkend Ivana Buraje se politika prolíná s rodinnými křivdami

Umělecký šéf Divadla v Dlouhé Ivan Buraj v nové inscenaci rozehrává rodinné drama o generačních neshodách. Chladnokrevné pitvání reality zavede diváky až na pomezí hororu.

Štěpán Truhlařík
Foto Patrik Borecký, Divadlo v Dlouhé. Použito se svolením autora

Víkendová rodinná návštěva s sebou na obou stranách nese nejrůznější očekávání. Počáteční nejistota ze shledání může snadno přerůst ve strach živený bolestivými vzpomínkami. Zvlášť když rodiče a jejich dospělé děti nedělí pouze geografická vzdálenost, ale také odlišný způsob života, povolání či pohled na svět. Podzimní premiéra Divadla v Dlouhé však ukazuje, že vzájemné odcizení nevyrůstá jen ze společenských rozdílů, ale také z dávných křivd a rodinných traumat přenášených napříč generacemi.

V základním rozvržení postav pracuje s poměrně stereotypním protikladem městských liberálů a radikálů z periferie. Díky citlivé herecké režii a psychologickému prokreslení však toto rozdělení zdaleka není tak jednoznačné, jak se zprvu zdá.

Ivan Buraj ve své autorské inscenaci Víkend sleduje třídenní návštěvu rodičů ze západoslovenské obce u jejich dospělé dcery v Praze. Ta jim chce vedle výletů po pražských památkách představit svého partnera i jeho matku. Běžné konverzace narušují nečekané propady do vzpomínek či snů. V navlhlém podkrovním bytě postupně vyplouvá na povrch vše, co bylo dlouho potlačené. Z blízkých lidí se stávají nestvůry a rodinné setkání vyústí v krvavý horor. Kdo je však mezi členy obou rodin skutečným monstrem, není snadné určit.

Skrze klíčovou dírku

Bratislavský rodák si během působení v HaDivadle v letech 2015 až 2025 vydobyl specifický režijní rukopis balancující na pomezí realismu a symbolismu. Herci a herečky se v jeho inscenacích pravidelně ocitali v realisticky ztvárněných prostorách, kde s téměř mechanickou přesností rozehrávali rodinná či partnerská dramata. Do chladnokrevně pitvané reality však pronikaly znejišťující prvky: kontrastní proměny osvětlení, nenápadně se vkrádající hudba či náhlá vybočení z dosavadního hereckého projevu. Svou osvědčenou metodu Buraj dále rozvíjí i v necelé dvě hodiny trvající inscenaci, která měla premiéru první listopadovou sobotu.

Jevišti Divadla v Dlouhé dominuje obří konstrukce, jejíž oprýskaný interiér připomíná podkrovní byt. Výtvarníci Antonín Šilar a Nina Feriancová věnují značnou pozornost detailům, které prostoru dodávají věrohodnost. Zaschlé skvrny u stropu například naznačují, že byt má nejlepší léta za sebou a možná jej čeká rekonstrukce. Jeho zanedbaný stav také nabízí vysvětlení, proč si takto prostorné bydlení může dovolit zhruba třicetiletá Táňa (Lucia Čižinská), zaměstnaná v blíže neurčeném korporátu. Celá inscenace se přitom odehrává v jediné velké společenské místnosti.

Na scénáři Buraj spolupracoval s filmařem Bohdanem Karáskem, autorem snímků Karel, já a ty či letošní Mistryně. Oba tvůrci se nad dramatickým textem setkali již před několika lety při přípravě inscenace Humanismus 2022, vztahové mozaiky odehrávající se v pronajatém bytě během benátského bienále. Také v novince se projevuje Karáskův mimořádný cit pro běžné lidské situace a každodenní jazyk. Úvodní rozhovory Táni s matkou Janou (Magdalena Zimová) a otcem Richardem (Adrian Jastraban) jsou plné srdečných frází, výplňkových, ale také nedořečených vět. Po osmi měsících odloučení se všichni snaží tvářit, že je všechno v pořádku. Jejich poslední setkání totiž skončilo prudkou hádkou kvůli Richardovým politickým názorům, pro které jej Táňa dokonce označila za fašistu. Za zdvořilou konverzací se tak skrývá především obava, aby se podobný konflikt neopakoval.

Podobně jako diváci sledují pouze výseč bytu, dostávají i z dění jen útržkovitý obraz. Průběh víkendové návštěvy přerušují návraty do předchozího týdne, kdy Táňa se svým partnerem Šimonem (Samuel Toman) probírá obavy z nadcházející návštěvy rodičů. Jednotlivé scény mají fragmentární charakter a málokdy dospějí k jednoznačné pointě. Často je místo vyústění přeruší náhlé zhasnutí světel, po němž se děj posune o několik minut, někdy i hodin. V souhře s osvětlením, hudbou a herectvím tak vzniká dojem až narkotického stavu, jako by člověk pouhým mrknutím oka promeškal kus vlastního života.

Buraj se tak od téměř laboratorního pozorování mezilidských vztahů, které dovedl do krajnosti v až nesnesitelně suchopárné inscenaci Naši, posouvá k průzkumu vzpomínek a nevědomí postav. Tento obrat naznačila už jeho poslední brněnská inscenace Noc tribádek, jejíž scénografie odhalovala nevědomí nehorázně sexistické postavy dramatika Augusta Strindberga. Ve Víkendu však potlačované emoce a pudy získávají přímo hororovou podobu.

Noc oživlých mrtvol

Už v loňském Zlatém městě, diptychu her Ödöna von Horvátha, se ukázalo, jak Buraj v novém souboru rozehrává rozdílné herecké polohy. Starší část ansámblu vedl k výrazně stylizovanému projevu, místy připomínajícímu loutky, zatímco s mladšími herci rozehrával ztišené komorní situace mimo jeviště zachycené pomocí live cinema. S podobným rozlišením pracuje i ve Víkendu, kde pro něj spolu s dramaturgyní Terezou Marečkovou nachází další opodstatnění.

Čižinská v ústřední roli během první reprízy hrála v tlumené, místy až indiferentní poloze, která odpovídala nejistotě z návštěvy rodičů. Podobně civilně působí také Toman v roli mírně nejistého, ale sympatického kluka od vedle. Naproti tomu Zimová od prvního okamžiku ztvárňuje horlivě srdečnou, až svou péčí ubíjející matku Janu. Hostující Jastraban coby otec Richard zase působí, jako by byl duchem nepřítomný. Když se udeří hlavou o otevřenou skříňku nebo se později při opravě sifonu poraní na ruce, nedává najevo bolest. Jeho podivné chování postupně získává stále znepokojivější význam.

Zdánlivě běžné rodinné situace se stále častěji prolínají s hororovou stylizací. Zimová ve scéně důvěrného nočního rozhovoru s dcerou prochází pozoruhodnou proměnou od mírně trapné, vínem posilněné matky až k postavě připomínající děsivou čarodějnici. Když Táně vypráví o svém vztahu s Richardem a obavách z jeho blíže nedefinované proměny, jako by se jí samotné zmocňovaly temné síly. Jastraban naproti tomu propojuje hrozivost s poťouchlou sebeironií, kterou podporují krátké pěvecké výstupy za doprovodu syntetizátorové hudby Jakuba Kudláče. Jeho zarostlý Richard balancuje na hraně monstra a diblíka, aniž by jej humor ponižoval. Postupně se navíc za jeho podivným chováním odkrývá bolest z poničeného vztahu s dcerou. V jeho zranitelnosti lze rozeznat také dlouhodobé společenské zklamání, které nachází výraz v jeho radikálních politických postojích. Přes všechny znepokojivé náznaky však nepřestává být postavou, k níž lze pocítit náklonnost.

Příběh se v časových skocích posouvá k sobotnímu večeru, kdy k jednomu stolu usedá také Šimonova matka Pavlína (Marie Turková). Zpočátku sympatická, sebevědomá žena působí ve srovnání s lidovější Janou kultivovaněji. Jejich odlišné společenské zázemí naznačují také kostýmy Jitky Hudcové a subtilní rozdíly v hereckém projevu. S postupně se vyostřujícím konfliktem však Pavlína nabývá hrozivější podoby, kterou Turková podtrhuje také tělesným projevem, zejména šlachovitě rozpřaženými pažemi. V konfliktu se synem vyplouvají na povrch také jejich rozdílné postoje k otci, který rodinu před lety opustil. Její monstróznost nepramení pouze z herecké stylizace, ale především z povýšenosti, která stále výrazněji prostupuje jejími slovy.

Právě během společné večeře se nejvýrazněji propojují osobní frustrace s politickými postoji. Richardovo dlouhodobé zklamání se projevuje spíše rezignací než otevřenou agresivitou. Pavlína naproti tomu stále vyhroceněji pohrdá lidmi, kteří podle ní ohrožují hodnoty současné společnosti. Právě zde se však inscenace nejvíce přibližuje černobílému rozdělení postav. Zatímco Richardovi nadále přiznává zranitelnost, Pavlínina povýšenost začíná hraničit s karikaturou. Její poznámky o těch, kterým současný systém z různých důvodů nevyhovuje, jsou nakonec natolik nesnesitelné, že jsem v tichosti sálu držel palce, ať už jim někdo konečně zatne tipec. A taky že zatne.

Slušní a neslušní

Na jaře jsem v Divadle v Dlouhé zavítal do čtenářského klubu, v němž se diskutovalo o česky vydané knize Martina M. Šimečky Výjimečný stav. Pro společnou četbu ji organizátoři vybrali proto, že ji Ivan Buraj četl při přípravách Víkendu. Překvapilo mě, jak málo porozumění slovenský novinář v knize nachází pro frustrace části společnosti, která se cítí být porevolučním vývojem opomenuta a dnes podporuje vládu Roberta Fica. Obával jsem se proto, jak se podobný pohled na společenské rozdělení promítne do chystané inscenace. S úlevou mohu říct, že Buraj a jeho spolupracovníci nabízejí podstatně citlivější přístup.

Víkend totiž vyniká právě zacházením s odlišnými společenskými i osobními perspektivami. V základním rozvržení postav pracuje s poměrně stereotypním protikladem městských liberálů a radikálů z periferie. Díky citlivé herecké režii a psychologickému prokreslení však toto rozdělení zdaleka není tak jednoznačné, jak se zprvu zdá. Buraj ukazuje, jak se politické postoje prolínají s rodinnými křivdami a nenaplněnými životními očekáváními. Inspirace hlubinnou psychologií Carla Gustava Junga, na jehož práci se tvůrci v divadelním programu odvolávají, se promítá i do hororové stylizace, která dává potlačeným emocím a rodinným traumatům monstrózní podobu.

Burajova precizní práce s herci, ale i osvětlením a hudbou dává vyniknout i těm nejnenápadnějším mezilidským situacím a dokáže je proměnit ve znepokojivý horor. Víkend je tak z mé dosavadní divácké zkušenosti tím nejlepším, co aktuální divadelní podzim přinesl.

Autor je divadelní publicista.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Čtěte dále

  1. Proč jsem nešla na Letnou
    Ludmila Dobrovolná Wladyniak