Obří demonstrace na Letné, které pravidelně organizuje a svolává spolek Milion chvilek pro demokracii, podle organizátorů lámou vlastní rekordy účasti. V neděli 15. listopadu se zde sešlo okolo čtyř set tisíc lidí, a účast tak překonala tři předchozí „Letné“. Podle všeho se jednalo o vůbec největší demonstraci v Česku od roku 1989. Důvodem pro svolání demonstrace je především obava o nezávislost médií veřejné služby. Ze stejného důvodu proběhla už před dvěma týdny jednodenní stávka v České televizi i v Českém rozhlase.
Také u samotného Andreje Babiše je aktuálně důležitější jeho spolupráce s krajně pravicovými autoritářskými stranami v Evropě než jeho komunistická minulost.
Vláda chce zrušit koncesionářské poplatky a nahradit je financováním přímo ze státního rozpočtu. To by podle řady kritiků znamenalo fakticky konec nezávislosti obou institucí. Podobný průběh známe ze Slovenska, kde si politická reprezentace dosadila do vedení televize i rozhlasu loajální lidi, což se okamžitě projevilo na produkci slovenských veřejnoprávních médií. Symbolem demonstrací a celého občanského vzdoru za média veřejnoprávní služby se stalo číslo 4:36. Podle času, kdy oligarchická ultrapravicová vládní koalice v brzkých ranních hodinách v prvním čtení schválila zrušení koncesionářských poplatků.
Krajní pravice jako skutečná hrozba
Čtvrtá „Letná“ byla dlouhá. Během skoro tří hodin se na pódiu vystřídalo množství mluvčích, z nichž většina ještě vystupovala v rámci tematických skupin jako „ženy-chartistky“, „lidé z divadel“, „podnikatelé“ a tak dále. To vše bylo proloženo několika hudebními přestávkami (včetně písně Anděl od Karla Kryla, kterou zazpíval David Koller) a taky krátkým komickým číslem cimrmanovského dua Miloň Čepelka a Zdeněk Svěrák. Široká tematická i názorová škála mluvčích úspěšně vyvolávala dojem široké občanské koalice, která si nechce nechat vzít demokratické instituce, mezi něž patří nezávislá kultura, Česká televize a Český rozhlas, Krkonošský národní park nebo česká armáda. Tento záměr se do značné míry podařilo uskutečnit.
Spolek Milion chvilek pro demokracii ovšem jako by neuměl zahájit demonstraci jinak, než nepříliš přesným přirovnáním současné situace k listopadu 1989. Tentokrát to ze startu zajistilo video promítané na obří plátna, které srovnávalo Babišův projev k vysokoškolským studentům s projevem komunisty Miroslava Štěpána k dělníkům v ČKD. Mikuláš Minář se v jednom ze svých projevů zase zamotal v odkazech na Havlovu esej Moc bezmocných a blouznil o „milionech zelinářů“, svoje intelektuální úsilí zakončil odkazem na „Proletáři všech zemí, vyližte si *****“ z Pelíšků. Odkazů na Listopad a protikomunistický odboj zaznělo v neděli odpoledne více. Ne vždy to dávalo smysl.
Přitom aktuální kontext české vlády má mnohem více společného s tím, co se momentálně děje ve světě než s tím, co jsme prožili v pozdní normalizaci a během společenské transformace. Motoristé Petra Macinky obdivují americké MAGA hnutí Donalda Trumpa a chtějí své klasické neoliberální ekonomické recepty překrýt silnou vrstvou kulturních válek. Právě proto „motoristický“ ministr Klempíř útočí skrze své ministerstvo na nezávislou kulturu, případně se pokouší rozložit Státní fond audiovize. Nelíbí se mu česká nezávislá produkce a její hodnoty. Jeho politický boj je motivovaný ideologicky, nikoliv věcně. Pouští se do kulturních bojů, aby odklonil pozornost veřejnosti od korupčních kauz a oligarchizace české politiky i společnosti.
Druhá koaliční parta SPD v čele s Tomio Okamurou zase udržuje nadstandardní vztahy s postnacistickou AfD. Ostatně tento pátek poslanec Libor Vondráček, politik Svobodných, který se do Parlamentu dostal na kandidátce SPD, organizoval v Praze konferenci na téma remigrace, a to za účasti členů AfD, slovenské neonacistické strany Republika nebo maďarských fašistů z uskupení Naše vlast.
Konferenci si na svém Facebooku pochvaloval neonacista Vlastimil Pechanec odsouzený za rasisticky motivovanou vraždu Roma Oty Absolona. Bezpečnost před pražským hotelem Step zajišťoval také někdejší člen vedení neonacistické politické strany Národní odpor Filip Vávra, který například v roce 2009 pozval do Prahy na debatu se studenty vůdce Ku-klux-klanu Davida Dukea. Ani v jednom případě se nejedná o záležitosti jakýmkoliv způsobem související s českou komunistickou minulostí. Naopak bohužel souvisí se současností a budoucností Evropy i celého světa.
Také u samotného Andreje Babiše je aktuálně důležitější jeho spolupráce s krajně pravicovými autoritářskými stranami v Evropě než jeho komunistická minulost. Babišova spolupráce s Marine Le Pen, Herbertem Kicklem, Viktorem Orbánem nebo Geertem Wildersem je pro Českou republiku aktuálně větším rizikem než jeho někdejší spolupráce s StB.
Naopak asi nejaktuálnějším a nejpřekvapivějším vystoupením na nedělní Letné byla řeč Natalije Petrović z Nového Sadu. Petrović je aktivistka, která byla zapojena do studentských protestů v Srbsku, jež vedly k volební porážce autoritářského vůdce Aleksandra Vučiće před několika k týdny. Možná že by radikálně demokratické experimenty srbských studentů mohly vnést do české debaty trochu svěžího větru. I českému protestnímu hnutí by prospělo, kdyby opustilo dobře známé vzorce občanského protestu a začalo trochu více experimentovat.
Co s politikou škrtů?
Přestože samotní zástupci Milionu chvilek, stejně jako řada mluvčích, nešetřili optimismem a deklarovali odhodlání vytrvat ve svém boji za „naši zem“, žádný konkrétní plán nemají. Padají do pasti, která čeká na všechna podobná občanská hnutí. Mezi volbami sice mohou demonstrovat, ale v zásadě sami neví, jak dále tlak na vládu stupňovat. Taktiky občanské neposlušnosti, blokády a další způsoby nenásilné konfrontace jsou jim cizí, stejně jako dlouhodobá sebeorganizace mimo stávající struktury.
Mikuláš Minář si v jednom z výčtů přečinů této vlády neodpustil ani ekonomický strach ze „zadlužení našich dětí“. Svůj blok řečníků dostal i český business vedený podnikatelem Daliborem Dědkem. Je poměrně smutným paradoxem, že právě s bojem se zadlužováním dnes vládní představitelé spojují svůj útok na veřejnoprávní média a nezávislou kulturu. Jejich faktickou likvidaci totiž ospravedlňují potřebou šetřit a hledat úspory ve veřejných výdajích. Toto protestní hnutí tedy stojí také před otázkou, jak autenticky hájit veřejné instituce nutné pro dobré fungování státu, aniž by svou rétorikou zároveň nahrávalo sílám vzývajícím politiku škrtů. A dobře víme, že takoví lidé jsou ve vládním i opozičním táboře.
Dobrý projev ale v neděli přednesla třeba scenáristka a dramaturgyně Klára Vlasáková, které se podařilo do projevu propašovat slova o oligarchizaci české společnosti. Stejně tak odborář Vlastimil Vojtěch zmínil záměr Babišovy vlády legalizovat švarcsystém, a rozvrátit tím pracovní práva statisíců zaměstnanců. Mluvčí Činoherního klubu z Ústí nad Labem společně se zástupkyní kulturního centra Hraničář mluvili o tom, že založili fórum pro setkávání občanských iniciativ, studentstva, kulturních a sociálních institucí. Lidi shromážděné na Letné pak vyzvali k tomu, aby se organizovali a navzájem podporovali.
Až ke konci vystoupil také nedávno odvolaný náměstek KRNAPu Jakub Kašpar. Ten ve svém projevu popsal, jak se Motoristy jmenovaný ředitel Moravec v parku chová, a jakým způsobem proběhlo propuštění samotného Kašpara. „Dostal jsem hodinu na vyklízení kanceláří a k tomu eskortu.“ Zaměstnanci KRNAPu podle něj vyhlásili stávkovou pohotovost, protože se bojí o budoucnost krkonošské přírody. Aktivitu politické reprezentace v Krkonošském národním parku pak přirovnal k tomu, jak se v Parlamentu v prvním čtení odhlasoval zákon o zrušení televizních a rozhlasových poplatků. „Stejná arogance, stejná vůle ke zneužívání moci, stejný útok na instituce naší země,“ řekl Kašpar.
Andrej Babiš odjel raději slavit 17. listopad, svátek demokracie a svobody, do Izraele, na jehož dosluhujícího premiéra je vydán zatykač Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Uznal právo demonstrujících na protest s tím, že koncesionářské poplatky jeho vláda stejně zruší. Radek Vondráček zase v neděli v diskuzi v pořadu Partie prohlásil, že demonstraci na Letné chybí obsah. Demonstracím ovšem chybí především urgence a jasný plán, jak je možné protesty dále stupňovat.
Tváří v tvář aroganci vládních politiků, kteří si závažnost situace vůbec nepřipouštějí, musí protestní hnutí přemýšlet nad tím, co je možné dělat dál. Požadavek na odvolání Tomia Okamury z postu předsedy Sněmovny kvůli tomu, jakým způsobem nechal projednat zákon o financování veřejnoprávních médií, je sice konkrétní a vcelku i logický, těžko ale očekávat, že na něj Andrej Babiš jen tak a beze všeho přistoupí. Co budou bouřící se lidé dělat, když je budou vládní politici ignorovat nebo se jim smát do očí? Demonstracím chybí naléhavost, spontaneita a moment překvapení, který by Babišovu vládu zaskočil. Dostat na kultivovanou pražskou demonstraci skoro 400 tisíc lidí je neuvěřitelný výkon. Těžko ale očekávat, že sám o sobě přinese změnu v chování cynických a bezskrupulózních politiků.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás