Těsně po půlnoci 11. listopadu vystupuji z metra v madridské čtvrti Lavapiés a ihned potkávám dav skandujících lidí. Nesou červené prapory a mnoho z nich drží v rukou velké oranžové samolepky s nápisem huelga general a grafikou pěsti držící v ruce svazek klíčů. Ve Španělsku úderem půlnoci začala generální stávka, jejíž vypuknutí dav oznamuje neutuchajícím skandováním „huelga general“. Je to poprvé po 14 letech.
Vyhlášení generální stávky předcházely zářijové protesty španělských nájemních odborů (Sindicato de Inquilinas e Inquilinos), které přímo reagovaly na vystěhování 87leté Maricarmen Abascal z jejího bytu poté, co ho odkoupil investiční fond Urbagestión Desarrollo e Inversión. Maricarmen o několik týdnů později zemřela v jedné z madridských nemocnic. Její příběh ale odstartoval masovou vlnu záborů mnoha španělských náměstí a jednotlivých pokusů o evikce, stejně jako masové protesty po celé zemi. O situaci, která ke generální stávce ve Španělsku vedla, jsme podrobněji psali v tomto článku.
Situace měla závažné dopady i v nejvyšších patrech politiky – španělský premiér Pedro Sánchez v reakci na neodhlasovaný vládní zákon o bydlení (přezdívaný také Dekret Maricarmen) nechal padnout vládu a vyhlásil předčasné volby.
Mezi odborářkami se mluví i o údajném napojení madridské policie na krajně pravicovou stranu Vox a Miriam vyjadřuje pochybnosti o tom, že současná vláda má nad policií plnou kontrolu.
Na 11. listopadu byla ve Španělsku svolána generální stávka s úmyslem ochromit na 24 hodin provoz v celé zemi a znovu přivést pozornost k tématu kvality života. Byť protesty odstartovala hlavně neúnosná bytová situace ve velkých španělských městech, postupně se k tématu bydlení přidávala i témata pracovních podmínek, spravedlivých důchodů nebo zkráceného pracovního týdne. Jednotlivé stávkující subjekty, kterými jsou kromě nájemnických odborů také dva největší odborové svazy pracujících, společně požadují řešení krize bydlení a zlepšení životních podmínek.
Konkrétně pak navrhují třeba zákaz spekulativních nákupů nemovitostí, vyvlastnění investic fondů a bank, které s bydlením spekulují, snížení cen nájemného nebo zvýšení platů a důchodů. V kompletním seznamu požadavků ale najdeme zákaz evikcí, zastropování cen potravin, energií a dopravy nebo zavedení ekvivalentních práv, které mají odbory na pracovištích, do oblasti bydlení.

Dešti navzdory
Krátce po příjezdu do Madridu ještě chvíli postávám na malém náměstí u výlezu z metra Lavapiés, ale z večerních protestů odcházím brzy. Hlavní pozornost veřejnosti, médií i politiků bude totiž směřována k demonstracím a akcím, které se budou dít během dne.
Už v brzkých ranních hodinách se na několika zásadních místech španělské infrastruktury konají přímé akce na podporu stávky. Protestující blokují hlavní příjezdové cesty do města, letiště a úklidové a přepravní služby. Jejich cílem je ochromit fungování města a upozornit na důležitost stávky. Zároveň to má umožnit těm, kteří se z finančních důvodů nemohou ke stávce připojit, aby se jí zúčastnili. Byť je právo na stávku součástí španělského zákoníku práce a za stávkování nehrozí postih ve formě vyhazovu, ne všichni si mohou dovolit přijít o peníze za neodpracovaný den. Pokud se ale kvůli stávce nemohou z logistických důvodů dostat na pracoviště, na mzdu mají i tak nárok.
Scházím se se svými známými, kteří jsou součástí nájemnického hnutí v Berlíně. Několik z nich se ranních protestů zúčastnilo, ale když se jich ptám, jak celá akce probíhala, tak jen pokrčí rameny a stroze odvětí, že až na ten déšť to bylo dobré.
U sociálního centra La Rosa se okolo půl dvanácté setkávají členové nájemnických odborů ze čtvrti Lavapiés. Od rána vytrvale mrholí, ale i tak se na místě shromáždí zhruba 200 lidí. Chvíli tam čekáme a já si ještě na poslední chvíli stíhám koupit snídani, než zavřou i velké supermarkety, jejichž zaměstnanectvo se také připojuje ke stávce. Společně pak jdeme směrem na ulici Gran Vía, kde se protestující scházejí. Po cestě se přidává stále více lidí, až nás na jednom z menších náměstí zastavuje policie a z dvou policejních antonů vylézá zhruba 15 těžkooděnců.
Zastavují dav a obestoupí nás tak, že blokují všechny cesty směrem k místu srazu. Pár lidí v oranžových vestách se snaží s policií mluvit, ale nikdo moc netuší, co se děje, ani proč nás zastavují. Po chvíli váhání jeden starší pán pomalu projde mezi dvěma policisty a ostatním protestujícím dojde, že jsou oproti policii ve výrazné přesile. Starší pán na nás zpoza policistů mává a povzbuzuje ostatní, aby ho následovali. Procházíme tedy mezi policisty, rozestoupenými v řadě, kteří se snaží protestující neúspěšně zadržet. Na většinu lidí jen něco křičí, občas někoho chytí za ruku, ale vzápětí jej pouští. Brzy všichni úspěšně procházíme a připojujeme se k hlavnímu dopolednímu průvodu.
Na širokém bulváru ulice Gran Vía, která protíná centrum Madridu, už je téměř plno. Lidé jsou oblečeni v nepromokavých bundách a v rukou mají deštníky či transparenty. Na místo dorazilo i velké množství novinářů a novinářek, kteří pod pláštěnkami a deštníky všemožně ukrývají drahé kamery a mikrofony. Mnoho protestujících už během noci vylepilo velké nálepky s logem stávky na reklamní billboardy, do výloh obchodů i na zastávky a pokračují v tom i nyní během demonstrace.
Některé z luxusnějších obchodů vztyčily před své výlohy mobilní zábrany, jiné zůstávají otevřené. Několik z nich bylo nuceno pod tlakem protestujících neplánovaně zavřít, což bylo stávkujícím davem před obchody hlasitě oslavováno skandováním sloganů jako „dnes se nepracuje, dnes se nenakupuje“ nebo „tahle místa konzumu společně zavřeme“. Šíření povědomí o stávce se ale zejména u policie nesetkalo s pochopením. V nedaleké ulici zablokovala poměrně velkou skupinu zhruba stovky protestujících, kteří ikonickými nálepkami ozdobili obchodní centrum Corte Inglés.
Po dopolední demonstraci se přesouváme na společný oběd do kulturního a sociálního centra La Maliciosa – dalšího z důležitých míst madridského sociálního hnutí. Jedna z mluvčích odborů Valerie nás prosí, zda bychom s nimi mohli vyrazit dřív a pomoct s organizací hlavní večerní demonstrace, která je svolána na šestou hodinu na stanici Atocha.
Venku se mezitím silně rozpršelo a my se v pláštěnkách a s deštníky přesouváme na místo srazu. Stanice Atocha leží vedle španělského národního muzea Prado a největšího madridského parku Retiro. Za normálního počasí jde o atraktivní část města se širokým bulvárem a vzrostlými platany. Když ale na místo přicházíme, už se začíná stmívat, déšť stále zesiluje, všude se valí davy lidí a mírně bezradná policie se snaží celou situaci alespoň částečně korigovat. Velmi brzy ztrácím z dohledu partu Němců, se kterými jsem přišla. S Valerií se domlouvám, že je půjdu zkusit najít a potkáme se u bloku madridských nájemnických odborů. Po zbytek večera se už s Valerií nenajdeme.
Hledání Němců mi ale přináší možnost prohlédnout si rozmanité bloky stávkujících a skutečně ocenit to, jak masovou akci se odborovému hnutí podařilo zorganizovat. Byť je ve španělském sociálním hnutí mnoho vnitřních neshod, na generální stávku dorazili všichni. Vedle sebe tak stojí radikální křídla madridského anarchistického hnutí, mladí socialisté, queer a feministické kolektivy i o něco tradičnější odborové organizace, jako je Svaz pracujících (UGT – Unión General de Trabajadoras y Trabajadores) nebo Dělnické odbory (CCOO – Comisiones Obreras).
Po asi půlhodinovém hledání a mnoha neúspěšných pokusech o sdílení polohy se opět setkáváme s členy berlínského nájemnického hnutí. Řadíme se do první čtvrtiny průvodu k banneru španělského nájemního hnutí a po další hodině čekání ve stále sílícím dešti konečně vyrážíme. V tu chvíli cítím, že moje pláštěnka i bunda už přestávají plnit svou funkci. Ulicemi se valí proudy vody a boty máme všichni zcela promočené. S příchodem tmy taky výrazně klesá teplota a já přemýšlím, jak dlouho ještě v průvodu vydržím. Snažíme se odhadnout počet lidí na demonstraci. Právě kvůli silnému dešti a nepřízni počasí tipuji 400 tisíc. Konečný počet více jak 600 tisíc lidí (podle odhadů organizátorů) ale ukazuje, nakolik je téma pro obyvatele Madridu zásadní.
Po další hodině pomalé chůze naši účast v průvodu vzdáváme a míříme domů. Později jsem se dozvěděla, že byť průvod ve finále dorazil na Plaza de España, kde měl podle plánu končit, kvůli množství lidí se zadní část průvodu za celou dobu nepohnula z výchozího bodu a až do konce demonstrace zůstala stát ve stanici Atocha.

Důležitá spojenectví
Generální stávky se po konečných odhadech organizátorstva zúčastnilo 4,5 milionu lidí v celém Španělsku. V Barceloně vyšlo do ulic 400 tisíc lidí, ve Valencii 200 tisíc a demonstrace se ten den konala téměř v každém větším městě. Stávka měla ale i výrazný ekonomický dopad. Odhaduje se, že pokles španělského HDP byl, vlivem pozastavení výroby a služeb v mnoha sektorech, zhruba 2 miliardy eur. Množství obchodů, které se stávky zúčastnily a ve středu zůstaly zavřené, dosáhlo 40 procent a celkové množství ekonomické aktivity obyvatelstva se snížilo o 30 procent. I když oficiální odhady jsou, zejména co se týče počtu účastnictva na demonstracích, střízlivější (v Madridu se pohybují okolo 120 tisíc lidí), byla stávka pro španělské sociální hnutí bezesporu obrovským úspěchem. Její vyhlášení se ale pochopitelně neobešlo bez velkého množství práce, kompromisů a vyjednávání.
Zásadní pro úspěch stávky bylo spojenectví nájemnických odborů s hnutím pracujících, a především velkými odborovými svazy. Mezi nejdůležitější spojence nájemnického hnutí patřily především odborové svazy UGT a CCOO, jejichž podpora a účast na protestech byly zásadní pro přerod nájemnických protestů v generální stávku. Obě tyto odborové organizace mají téměř milion členů a členek. Oproti tomu počet členstva v nájemnických odborech se dohromady pohybuje okolo 10 tisíc. Na rozdíl od nájemnických odborů mají UGT a CCOO také legální status odborové organizace, což znamená že mají právo vyhlásit stávku.
Zajímá mě způsob organizace stávky a současná struktura nájemních odborů. Ptám se proto během dopoledního průvodu členky odborů Lucíi na současné fungování. Ta mi říká, že se od začátku zářijových protestů za bydlení v Madridu ztrojnásobil počet členstva nájemních odborů a vznikly nové buňky v mnoha menších městech, kde se dříve nájemnictvo neorganizovalo. Byť je tento raketový nárůst členstva těší, začleňování nováčků i zakládání nových buněk generuje obrovskou pracovní zátěž pro stávající členstvo.
Ve velkých městech, jako je Madrid, je hnutí tak velké, že se na každodenní bázi musí organizovat na úrovni jednotlivých čtvrtí. Právě ty pak zakládaly stávkové výbory, které zorganizovaly přítomnost svého členstva na generální stávce. Stávkový výbor bylo ale možné založit i na pracovišti či na fakultách různých univerzit.
Organizaci na úrovni celé země má pak na starosti Konfederace nájemnických odborů (Confederación de Sindicatos de Inquilinas), která zajišťuje propojení mezi jednotlivými městy. Tam mají největší vliv madridské a katalánské odbory. Lucía přiznává, že v hnutí už je delší dobu cítit velká únava. „Všichni si ale moc dobře uvědomují, že když do toho teď nedáme všechno, propásneme jedinečnou příležitost prosadit reálnou změnu,“ dodává Lucía.
Policejní násilí a předčasné volby
Den po stávce se setkávám s členkou madridských nájemních odborů Miriam, se kterou jsem se seznámila během zářijové okupace náměstí Puerta del Sol. Domlouváme se, že se potkáme na drink v jejím oblíbeném podniku. Ten večer naštěstí už neprší, a tak si i přes stále mokré boty a mikinu sedáme venku na terase. Vypráví mi, že od té doby, co jsme se naposledy viděly, se ještě nezastavila a ukazuje mi, kolik má nepřečtených zpráv na WhatsAppu. Dodává, že tam už odpovídá jenom svojí mámě, a že když od ní budu něco potřebovat, musím jí zavolat.
Naše konverzace se brzy stáčí k tématu generální stávky. Ke konci nahlášeného protestu totiž policie poměrně brutálně zakročila proti demonstrujícím. Bez jasného důvodu se pokusila pomocí slzného plynu, obušků a dýmovnic rozehnat dav demonstrujících a napadla několik lidí bez domova, přičemž z dostupných záběrů to vypadá, že ti se protestů ani neúčastnili.
Miriam se podobně jako já na začátek průvodu nedostala, ale říká, že několik jejích kolegů a kolegyň bylo v přední části průvodu, kde ke střetům došlo. „Bylo tam i několik lidí z nájemnického francouzského hnutí, se kterými spolupracujeme, a ti to vůbec nechápali. Jsou sice na konfrontace s policií zvyklí, ale i oni říkali, že zásahu na tak poklidné demonstraci vůbec nerozumí,“ dodává Miriam a zároveň upozorňuje na to, že už přes den se objevilo několik incidentů, během nichž na sobě příslušníci policie neměli identifikační čísla.
Mezi odborářkami se mluví i o údajném napojení madridské policie na krajně pravicovou stranu Vox a Miriam vyjadřuje pochybnosti o tom, že současná vláda má nad policií plnou kontrolu. Nedává totiž podle ní smysl, aby progresivní vládní koalice, která požadavky stávkujících otevřeně podpořila, chtěla demonstraci rozehnat. Zásah policie během generální stávky zůstává ve Španělsku velkým tématem. Ministerstvo vnitra již na množství stížností reagovalo a přislíbilo vyšetřování incidentů. K tomu, že by mělo vyšetřování nějaké reálné důsledky, jsou ale členové a členky odborů vesměs skeptičtí.
Co se týče blížících se voleb, je Miriam překvapivě optimistická. V současnosti ve Španělsku vládne levicová PSOE spolu se širokou koalicí menších levicových stran. Vláda ale nemá v parlamentu většinu a často se proto opírá o hlasy regionálních stran. Právě neschopnost v tomto složení odhlasovat dekret o bydlení, který byl vládou navržený po zářijových protestech, ve finále vedl k pádu vlády a vyhlášení předčasných voleb.
I přesto, že v předvolebních průzkumech nyní konzervativní PP (Partido popular) a krajně pravicový Vox získávají okolo 30 a 18 procent hlasů, Miriam si myslí, že vládu sestavit nedokážou. Věří, že stávka by naopak mohla pomoci ke zvolení progresivnější vlády. Odkazuje na nedávný průzkum, kde PP a Vox klesly preference, a naopak o něco vzrostla levicová koalice Frente Amplio. Ostatní Španělé a Španělky, s nimiž jsem se o volbách bavila, jsou ale výrazně skeptičtější a bojí se, že v předčasných volbách posílí konzervativní a krajně pravicové strany.

Nejistá budoucnost
Den po generální stávce přichází alespoň částečná reakce. Parlament 12. listopadu schválil jeden ze dvou balíků opatření, kvůli jehož nepřijetí vypukly v září celostátní protesty. Druhý dekret ale ani tentokrát parlamentem neprošel. Schválená opatření mimo jiné prodlužují ochranu zranitelných nájemníků před vystěhováním a omezují některé spekulativní nákupy nemovitostí. I když zákon v září odhlasován nebyl, nyní hlasováním prošel, protože po rozpuštění vlády už nebylo nutné, aby o něm hlasoval celý parlament. O jeho přijetí nyní rozhodovala Stálá delegace (Diputación Permanente) se 69 členy, v níž má vládní koalice většinu jednoho hlasu. Budoucnost zákona ale velmi závisí na výsledku voleb 29. listopadu. Pokud si totiž většinu v parlamentu zajistí PP s podporou dalších konzervativních stran, je téměř jisté, že zákon o bydlení zruší.
I když španělské nájemnické hnutí dokázalo dostat miliony lidí do ulic a přimět parlament k reakci, jeho další síla bude záviset na tom, zda dokáže udržet vlastní organizační kapacity a vyvíjet tlak i po volbách.
Přestože k trvalému zlepšení životních podmínek nájemnic a nájemníků má současná situace ještě daleko (zejména vzhledem k blížícím se volbám), protesty ukazují, jak silně tato témata ve Španělsku rezonují. Za tímto úspěchem stojí neúnavná práce členstva nájemnických odborů a kombinování vícero taktik – od individuálních i kolektivních vyjednávání s pronajímateli po masové demonstrace a přímé akce.
Právě vyčerpání stávajícího členstva, které dlouhodobě pracuje nad své kapacity, je jednou z mnoha výzev, před kterými nájemnické hnutí stojí. Nová spojenectví s odborovými organizacemi a širším sociálním hnutím mohou přinést novou energii, ale i více neshod a náročnější vyjednávání.
Velkým faktorem, který o dalším vývoji ve Španělsku rozhodne, budou i předčasné volby na konci listopadu. Na to, co mohou volební výsledky přinést, se názory různí – byť si vzestup konzervativních a krajně pravicových sil nikdo nepřeje, někteří z organizátorů, s nimiž jsem mluvila, připouštějí, že jasný nepřítel by mohl vést k větší jednotě sociálního hnutí. Na druhou stranu se obávají represí, které by mohly s novou vládou přijít.
V případě úspěchu progresivnějších stran, jako je PSOE a koalice levicových subjektů Frente Amplio (vedená stranou Sumar), je větší šance na prosazení požadavků stávky, ale také větší riziko roztříštěnosti hnutí, které je zejména vzhledem k vládnoucí PSOE velmi kritické.
Z českého pohledu se to může zdát zvláštní. Zejména v otázkách zahraniční politiky je Španělsko jednou z nejprogresivnějších zemí Evropy a také jednou z mála evropských zemí, kde je v současné době u moci levicová vláda. Mnoho lidí se ale domnívá, že strana, která má být podle svého názvu socialistická a stát na straně pracujících, dlouhodobě není schopná prosadit zákony, které by zlepšily jejich životní podmínky.
Ať už volby dopadnou jakkoliv, faktem zůstává, že španělskému nájemnímu hnutí se v otázce bydlení podařilo zmobilizovat obrovské množství lidí a učinit z problému kvality života hlavní politickou otázku. I přes velké nejistoty ohledně dalšího vývoje se ukazuje, že organizování zdola může přinést reálné politické výsledky a vytvořit širokou základnu pro budoucí boje. Hnutí nájemnic a nájemníků tak vytvořilo nejen obrovský tlak na vládu, ale hlavně velkým pronajímatelům ukázalo, že nedopustí další Maricarmen.
Autorka je studentka a členka Iniciativy nájemníků a nájemnic.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás