Debata o zrušení otroctví v koloniích probíhala ve Francii už v předrevolučním období. Objevovala se celá řada literatury, divadelních her a myšlenek, které odsuzovaly barbarské zacházení s otroky. V nastolené debatě však převládal ekonomický argument, který tvrdil, že bez otroctví se kolonie zhroutí a Francie, zvyklá na komfort dovezených komodit jako cukru nebo kávy, by se musela bez určitých věcí civilizovaného a kulturního života evropské velmoci obejít. Revoluční události vrátily otázku zrušení otroctví na pořad dne. Jak bylo možné obhájit existenci otroctví v zemi, kde zvítězila myšlenka, že všichni lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech? Přesto ke zrušení otroctví v revoluční Francii došlo až pod tlakem událostí v nejcennější francouzské kolonii Saint-Domingue. Bývalí otroci se zde vzepřeli brutálnímu represivnímu režimu a vlastními silami si vydobyli svobodu. Francie nakonec přijala dekret o zrušení otroctví dne 4. února 1794. Stala se první zemí, která ke zrušení otroctví přistoupila, zároveň šlo o nejradikálnější verzi zrušení otroctví v historii. O několik let později však dekret o zrušení otroctví revidoval Napoleon a došlo ke znovuzavedení otroctví. Jaké argumenty se v debatách o zrušení otroctví objevovaly? Proč došlo za Napoleona ke znovuzavedení otroctví? A jaký dopad mělo zrušení otroctví roku 1794 na dění ve světě? To se dozvíte v rozhovoru s americkým historikem Jeremym Popkinem, se kterým jsem si povídal o jeho nové knize The First Emancipation: The Forgotten History of Abolition in Revolutionary France (První emancipace: zapomenutá historie abolicionismu v revoluční Francii).
To, co udělali francouzští revolucionáři v roce 1794, je případ „příkladné události“. Do té doby žádná otrokářská společnost otroctví úplně nezrušila a neprohlásila ho za zásadní porušení lidských práv.
V roce 1571 soudní dvůr v Bordeaux prohlásil, že „Francie, matka svobody, nezná otroctví“. Přesto se Francie v 16. století začala stávat koloniální velmocí. Můžete popsat, co vedlo Francii k dobývání kolonií, jaké byly její nejdůležitější kolonie a jak je Francie spravovala?
Všechny evropské mocnosti považovaly „objev“ Ameriky a poznání, že mohou z Afriky dovážet otroky a využívat je jako pracovní sílu v Americe, za velkou příležitost. Francie se snažila dohnat ostatní. Španělé a Portugalci se tam dostali jako první a poté se tam snažili vklínit i Britové, Francouzi a Nizozemci. Rozhodnutí soudu v Bordeaux z roku 1571 se vztahovalo pouze na francouzské území v Evropě. Stanovilo, že do Bordeaux nelze dovážet otroky a prodávat je tam, ale rozhodně nebránilo myšlence zakládání otrokářských kolonií v Americe. První pokusy Francie o kolonizaci v Brazílii a na dalších místech selhaly. Poté Francouzi obsadili velkou část území dnešní Kanady, ale to nebyla příliš vhodná oblast pro zakládání plantáží s otroky. Prvním významným průlomem pro Francii byl počátek 17. století, kdy se zmocnila několika ostrovů v Karibiku – Martiniku a Guadeloupu. To byl okamžik, kdy se stala vlastníkem zámořských území s ekonomickým systémem založeným na otroctví.
Jaké kolonie byly pro Francii nejdůležitější?
Martinik a Guadeloupe byly důležité, protože právě tam se pěstoval cukr. Později v 17. století obsadili Francouzi západní polovinu většího ostrova Hispaniola, který byl dříve španělským územím, a ten se stal jejich kolonií Saint-Domingue. V době Francouzské revoluce to byla nejcennější kolonie na světě. Sama o sobě produkovala polovinu světové produkce cukru a polovinu světové produkce kávy. A jak všichni víme, bez těchto dvou komodit nelze vést civilizovaný život. V roce 1789 žilo v Saint-Domingue asi půl milionu otroků.
Jaký režim panoval v kolonii Saint-Domingue?
Jednalo se o otrokářskou společnost založenou na bezohledném vykořisťování. Průměrná délka života otroka přivezeného z Afriky činila pouhých sedm až deset let. Otroci pracovali tvrdě – zejména při pěstování a zpracování cukru během sklizňové sezóny, což vyžadovalo až šestnáctihodinové pracovní směny. Jednalo se tedy bezpochyby o jeden z nejrepresivnějších otrokářských režimů na světě. Francouzi ale považovali tento systém za funkční. K ovládání rozsáhlé otrocké pracovní síly nepotřebovali mnoho bělochů a byli přesvědčeni, že právě tento způsob hospodářství bude hnacím motorem francouzské ekonomiky. I v době, kdy Britové začínali mechanizovat například předení bavlny a získávali tak ekonomickou výhodu, si Francouzi mysleli, že tomu mohou čelit cukrem a kávou vyprodukovanou otroky.
Ve své knize popisujete, jak se ve Francii již desítky let před vypuknutím Francouzské revoluce vedly bouřlivé debaty o zrušení otroctví. Co tyto debaty vyvolalo?
Prvním významným kritikem otroctví ve Francii v 18. století byl Montesquieu, který žil v Bordeaux, což byl velký koloniální přístav. Viděl zotročené černochy, které kolonisté navzdory nařízení z roku 1571 přiváželi zpět do Francie. Byl si vědom významu koloniálního obchodu pro ekonomiku Bordeaux. Nelze ho vlastně nazvat ryzím abolicionistou – není to myslitel, který by ke kontroverzním tématům zaujímal jednoznačná stanoviska. Předložil však argumenty proti otroctví jako proti zásadnímu porušování lidských práv a proti rasismu jako proti jevu založenému na předsudcích. Uvádí však také, že v horkém tropickém podnebí může být otroctví jediným způsobem, jak přimět lidi k práci. Předkládá tedy argumenty na obě strany. Byl to však právě on, kdo zahájil debatu, a ta pokračovala až do revoluce.
Jaký názor na toto téma měly významné osobnosti jako Jean-Jacques Rousseau nebo Voltaire?
V debatě o otroctví nehráli významnou roli. Voltaire se přikláněl k názoru, že existují odlišné lidské rasy a že „černoši“ si nejsou rovni s „bílými“. Pro Rousseaua to zase nebylo téma. V jeho úspěšném románu Julie aneb Nová Héloïse jedna z postav stráví čtyři roky cestováním po světě a o otroctví se tam objevuje pouze jedna jediná věta. Pokud psal o otroctví, měl na mysli zotročování Evropanů, kteří byli nuceni žít podle zákonů, s nimiž nesouhlasili. Karibik ho nezajímal. K myslitelům, kteří jsou ve francouzské debatě skutečně důležití, patří například abbé Raynal, který vydal rozsáhlé vícesvazkové dílo o koloniálním světě – Filosofické a politické dějiny evropských osad a obchodu v obou Indiích – které obsahuje velmi ostře formulované pasáže o otroctví, ačkoli zahrnuje i návody, jak kupovat otroky a jak je disciplinovat, takže v něm jsou zastoupeny obě strany sporu. V Encyklopedii se nacházejí články od Diderota a Jaucourta, které jsou vůči otroctví mnohem kritičtější. Condorcet, významný filozof a matematik, se velmi angažoval v boji za zrušení otroctví a sepsal první konkrétní návrh, jak by bylo možné otroctví postupně zrušit, aniž by tím byly poškozeny zájmy otrokářů – právě on byl klíčovou postavou této debaty. Hlavním zastáncem abolicionismu byl však Brissot. Nikdo neudělal víc pro to, aby se argumenty pro zrušení otroctví dostaly na pořad dne politických debat během Francouzské revoluce.
Francouzská revoluce se z velké části týkala sociální spravedlnosti. Nebylo tedy zrušení otroctví prostě jen otázkou dodržování zásady rovnosti lidí, která byla zakotvena v Deklaraci práv člověka a občana?
Přesně na to se už tehdy poukazovalo. Když francouzské Ústavodárné shromáždění schválilo článek 1 Deklarace práv člověka a občana – „všichni lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech“ – Mirabeau, tehdejší velký vůdce shromáždění, zveřejnil ve svém deníku článek, v němž napsal: „Mělo by být zřejmé, že se to vztahuje i na kolonie, a předpokládám, že majitelé plantáží vyvěsí tuto deklaraci na svých plantážích a okamžitě budou jednat v souladu s ní.“ Zároveň ale sám dobře věděl, že se tak nestane, protože proti zrušení otroctví existoval velmi silný odpor. To je přesně ten scénář, který jsem zmiňoval dříve u Montesquieua a Raynala – existovaly jasné argumenty podporující tvrzení, že otroctví je porušením přirozených práv, a pak existovaly jasné argumenty tvrdící, že jeho zrušení by bylo ekonomicky nemožné. V pozadí se ale ozývá rasistický argument, že otroctví lze ospravedlnit tím, že „černoši“ nejsou schopni stát se civilizovanými lidmi.
Jaké argumenty uváděli ti, kdo chtěli zachovat otroctví – zejména majitelé plantáží? Jak se vypořádali s tím, že otroctví bylo v rozporu s Deklarací práv člověka a občana?
Opírali se o jiné části Deklarace práv člověka. Například o článek 17, který stanovil, že vlastnictví je posvátné právo. Oni argumentovali tím, že otroky zakoupili legálně podle francouzského práva a jsou tudíž jejich majetkem stejně jako například jejich muly, koně a vše ostatní, co vlastní, a nikdo jim to nemůže vzít. Opírali se také o článek 6, který stanovil, že nikdo nemusí dodržovat zákony, pokud neměl možnost podílet se na jejich tvorbě. Trvali na tom, že si zaslouží zastoupení ve francouzském Národním shromáždění a že zásadní změny v zákonech upravujících správu kolonií lze provést pouze se souhlasem obyvatel kolonií. Lidé jako Mirabeau a Brissot zase poukazovali na to, že bílí obyvatelé kolonií tvoří jen malou část tamější populace a že černošskému obyvatelstvu a „svobodným lidem barevné pleti“ nebylo dovoleno vysílat zástupce do Národního shromáždění. Zastánci otroctví však byli velmi zdatní v hledání argumentů a jejich nejvýznamnějším argumentem byl ten ekonomický. Tvrdili, že kolonie jsou pro Francii stěžejní. Jsou důvodem prosperity přístavních měst, poskytují trh francouzským výrobcům, kteří do kolonií prodávají zboží. Kolonie by tudíž měly být zachovány, pokud nemá dojít ke zničení francouzské ekonomiky. Jediní, kdo by z toho mohl mít prospěch, byli Britové se svými otrokářskými koloniemi, protože by nahradili Francii v prodeji cukru a kávy. Měli celou řadu argumentů a v prvních letech revoluce v této debatě vítězili – měli totiž většinu v Národním shromáždění.
Co se pak změnilo? Kdy a proč došlo k tomu, že jejich argumenty už nebyly relevantní?
Zásadním momentem byla zpráva o velkém povstání otroků v Saint-Domingue, které vypuklo v srpnu roku 1791. Zpráva dorazila do Francie o dva měsíce později. V tu chvíli bylo jasné, že otrokářský systém nelze udržet bez nasazení značných vojenských sil. To umožnilo lidem, jako byl Brissot, poukázat na to, že je nutné otrokářský systém reformovat, pokud nemělo dojít ke vzbouření otrockého obyvatelstva a zničení kolonie. Brissot přímo netvrdil, že by otroctví mělo být okamžitě zrušeno. Poukázal na to, že běloši sami nebudou schopni tento systém udržet – že je třeba přiznat práva svobodným lidem barevné pleti, lidem smíšeného rasového původu v koloniích, kteří by poskytli dostatečnou podporu, aby se zabránilo zhroucení otrokářského systému. To musel být první krok k postupnému zrušení otroctví. Zastánci otroctví argumentovali, že pokud by byla práva přiznána komukoli afrického původu, znamenalo by to nebezpečný precedens – dříve či později by byla svoboda přiznána všem, a to by znamenalo konec kolonií.
Hlavní postavou povstalců v Saint-Domingue byl Toussaint Louverture. Kdo to byl?
Toussaint Louverture se stal klíčovou postavou povstání v Saint-Domingue, ale stal se jí až v průběhu revoluce. Ani nevíme s jistotou, zda se podílel na jeho plánování nebo zda se zapojil do nejranějších fází povstání. První, co víme určitě, je to, že zachránil manželku a dceru svého bývalého majitele a dopravil je do bezpečí. V pramenech se poprvé objevuje jako zastánce jednání s kolonisty a zmírnění požadavků povstalců do té míry, aby je „bílí“ mohli přijmout. Trvalo několik let, než se vyprofiloval jako hlavní vůdce povstání. Ukázal se však být mnohem lepší kombinací vojenského velitele a politika než ostatní raní vůdci povstalců. To, co ho skutečně nasměrovalo k cestě k moci, bylo to, že poté, co Francouzský národní konvent v únoru 1794 přijal dekret o osvobození otroků, Toussaint Louverture přešel na stranu Francouzů. Do té doby proti nim bojoval. V té době již disponoval vlastní poměrně početnou armádou černošských vojáků. Ti se stali hlavní bojovou silou francouzské armády a Louverture byl povýšen na generála francouzské armády, poté na vrchního velitele francouzských sil v Saint-Domingue a nakonec na guvernéra kolonie. Lidé ho často vnímají jako vůdce hnutí za nezávislost od samého počátku, ale ve skutečnosti se dostal k moci prostřednictvím francouzského systému – tím, že se přidal na stranu Francouzů poté, co bylo vyhlášeno zrušení otroctví. Klíčovou otázkou pak bylo, co by se s ním stalo a jak by se zachoval, kdyby francouzská vláda změnila názor – jako tomu bylo, když se k moci dostal Napoleon.
Povstání otroků v Saint-Domingue a debaty nad zrušením otroctví rozvířily celou řadu spekulací a konspirací. Čeho se francouzští revolucionáři obávali?
V době, kdy byl král svržen, byli revolucionáři rozděleni. Dvěma hlavními skupinami byli takzvaní girondini, stoupenci Brissota a zrušení otroctví, a radikálnější montagnardi, spojení s Robespierrem a Dantonem. Teoreticky byl Robespierre zastáncem zrušení otroctví. Ve skutečnosti však byl velmi podezřívavý vůči všemu, co Brissot prosazoval, a dospěl k přesvědčení, že Brissot a girondisté jsou spiklenci a snaží se prostřednictvím osvobození otroků v koloniích zničit francouzské kolonie ve prospěch Britů. To přispělo k vytvoření velmi podivného spojenectví mezi lidmi, jako byli Robespierre a další montagnardi, a zástupci bílých kolonistů v Saint-Domingue, kteří tvrdili, že zastánci zrušení otroctví slouží zájmům nepřátel Francie, a jsou tedy zrádci vlasti. Proto, když byli Brissot a jeho stoupenci poraženi montagnardy a v říjnu 1793 postaveni před soud, jedním z obvinění proti nim bylo, že zničili kolonie tím, že prosazovali zrušení otroctví, a byli popraveni. Na konci roku 1793 již téměř nezbyli žádní otevření zastánci zrušení otroctví.
A přesto byl 4. února 1794 přijat dekret, jímž bylo otroctví zrušeno. Jak k tomu došlo?
Ve stejné době, kdy byli ve Francii poraženi Brissot a girondisté, byli do kolonie Saint-Domingue vysláni dva francouzští civilní komisaři – dva muži jménem Sonthonax a Polverel. Pro tuto misi je vybral Brissot a jejich úkolem bylo prosazovat jeho politiku sblížení bělochů a svobodných lidí barevné pleti, dostat povstání pod kontrolu a slíbit otrokům, že jednoho dne budou osvobozeni – ale ne hned. Myslel si, že to vyřeší celý problém. V létě roku 1793 si však Sonthonax a Polverel uvědomili, že buď najdou způsob, jak získat podporu obyvatelstva afrického původu, nebo budou poraženi spojenými silami, které proti nim stály – bílými kolonisty, Brity, kteří se vylodili v Saint-Domingue, a Španěly, kteří tam také vtrhli. Začali tedy osvobozovat otroky. Neměli k tomu ale žádnou pravomoc – jejich mandát to nedovoloval. A když se tato zpráva na počátku roku 1794 donesla do Francie, Národní konvent stál před otázkou, jestli má podpořit jejich jednání. Pokud by jejich počínání neschválil, tak hrozilo, že by Francie přišla o nejcennější kolonii.
To se také propletlo s dalším soupeřením v rámci revoluční politiky. V té době se již dva hlavní vůdci montagnardů, Danton a Robespierre, stali nepřáteli. Danton se snažil vést hnutí za zmírnění některých opatření „období teroru“ a o otázku zrušení otroctví neprojevoval velký zájem. Myslím, že když dorazily zprávy o tom, co se stalo v Saint-Domingue, viděl v tom příležitost postavit se a vyzvat k dodržování principů svobody a rovnosti. Proto v ten moment podpořil zrušení otroctví. Byl to právě Danton, kdo nejvíce tlačil na Konvent, aby tento dekret přijal.
Dekret představoval skutečně radikální opatření. Prohlašoval, že otroctví je zrušeno jako porušení lidských práv – něco, co nemůže být nikde ospravedlnitelné. Nařizoval, že bývalí otroci jsou nyní občany stejně jako všichni ostatní francouzští občané, se stejnými právy, včetně práva volit a práva být zastoupeni v shromážděních. Zároveň pro bývalé vlastníky otroků nebyla stanovena žádná kompenzace. Když se Britové v roce 1833 konečně odhodlali k zrušení otroctví, velkoryse odškodnili vlastníky otroků. Francouzi tak v roce 1794 neučinili a navíc do zákonodárného sboru dosadili dva černošské poslance ze Saint-Domingue. Bylo to poprvé, co byli černoši zastoupeni v zákonodárném orgánu kdekoli v západním světě – včetně severoamerických států, z nichž některé sice otroctví rušily, ale rozhodně nezvolily černochy za své zástupce. Nebýt povstání otroků v Saint-Domingue, francouzští revolucionáři by tento dekret nikdy nepřijali. Ojedinělá a specifická událost vedla k ustanovení univerzálního principu. Podle mě se jednalo o významný historický okamžik.
Jaká byla reakce v koloniích na dekret o zrušení otroctví?
Každá kolonie na to reagovala jinak. V Saint-Domingue se Francouzům podařilo porazit Brity a Španěly díky podpoře tamního obyvatelstva afrického původu a Toussainta Louverturea. Na ostrově Guadeloupe přispěla zpráva o dekretu k vyhnání Britů pryč z ostrova. Následně však dekret na ostrově nebyl uplatněn a byl zachován systém nucených prací. Martinik zůstal pod britskou okupací a otroctví tam nebylo vůbec zrušeno. A v Indickém oceánu, kde Francie měla několik otrokářských kolonií, francouzští kolonisté zabránili uplatnění dekretu.
Velkou roli v celém příběhu hrály také konspirační teorie, které šířili zejména zastánci otroctví a majitelé plantáží. Jak velký vliv měly tyto konspirační teorie na debatu o koloniích a zrušení otroctví?
Konspirační teorie měly vliv na všechny aspekty Francouzské revoluce. Každý měl svou oblíbenou konspirační teorii. Brissot byl přesvědčen, že kolonisté se spikli s Brity a Španěly, aby zabránili reformě otroctví. Robespierre dospěl k přesvědčení, že zastánci zrušení otroctví se spikli s Brity, aby zničili kolonie. Konspirační teorie ovlivňovaly každého účastníka revoluce – nikdo se však neshodl na tom, kdo jsou spiklenci, čeho se snaží dosáhnout ani jak jim v tom zabránit. Stalo se to však jakousi všeobecnou myšlenkovou normou, která vedla k tomu, že revolucionáři si navzájem nedůvěřovali. Právě Robespierrovo přesvědčení, že existuje velké zahraniční spiknutí – zahrnující nejen Brissota, ale i nejrůznější další osoby přímo ve Francii – dalo podnět k sebedestruktivnímu aspektu „období teroru“, během nějž byla jedna skupina za druhou posílána na gilotinu za spiknutí. A nakonec byl svržen i sám Robespierre, který byl obviněn ze spiknutí.
Jak se změnil postoj Francouzské republiky k otroctví po přijetí Ústavy z roku 1795, kdy se ujal moci konzervativnější režim?
Historici obvykle hovoří o konzervativní reakci po svržení Robespierra, o „termidorské reakci“, a je pravda, že mnoho z nejradikálnějších zákonů přijatých během období teroru bylo po termidoru zrušeno. Avšak Termidorský konvent, který v roce 1795 vypracoval novou ústavu, ve skutečnosti upevnil zrušení otroctví. Velmi konzervativní poslanec Boissy d’Anglas, často považovaný za vůdce termidorské reakce, zrušení otroctví podpořil. Poslanci afrického původu byli i nadále voleni a zasedali v zákonodárném sboru až do nástupu Napoleona k moci v roce 1799 a Francie zůstala po celou tuto pětiletou dobu odhodlána k zrušení otroctví. Právě během těchto pěti let se podařilo Toussaintu Louverturovi dostat vládu v Saint-Domingue pod svoji plnou kontrolu. A řekl bych, že právě během těchto pěti let získali povstalečtí vojáci v Saint-Domingue zkušenosti, které jim nakonec umožnily porazit Napoleonovu armádu, a že se bývalí otroci afrického původu naučili, jak řídit vládu a vést veřejné záležitosti. Byli připraveni vytvořit fungující politický systém po porážce Napoleona a Francouzů. Z tohoto hlediska to bylo důležité období pro dějiny zrušení otroctví a konečný úspěch toho, čemu říkáme haitská revoluce.
V roce 1802 Napoleon dekretem zrušil svobodu udělenou bývalým otrokům a vyslal vojenskou výpravu do Saint-Domingue, aby potlačil revoluci. Jaký byl však Napoleonův postoj k otroctví a koloniím ještě předtím, než se stal prvním konzulem?
O jeho názorech před rokem 1799, kdy se stal prvním konzulem, toho moc nevíme – pokud měl nějaké názory na otroctví, nevyjádřil je. Když v roce 1798 odjel do Egypta, existoval tam systém otroctví, byť odlišný od toho ve francouzských koloniích, a on se jej zrušit nesnažil. Když se dostal k moci, rychle oznámil v nové ústavě, kterou vypracoval společně s abbém Sieyèsem, že kolonie budou spravovány podle zvláštních zákonů. Neřekl, jaké ty zvláštní zákony budou, ale všichni pochopili, že tím naznačoval, že otroctví by v koloniích mohlo existovat. A mezi těmi, kdo to pochopili, byl i Toussaint Louverture na druhé straně Atlantiku. Uvědomil si, že této nové francouzské vládě nemůže důvěřovat. Na druhé straně to z francouzského pohledu vypadalo stále více tak, jako by Toussaint Louverture uvažoval o vyhlášení nezávislosti na Francii, což Francouzi nebyli připraveni schválit ani povolit. Na obou stranách Atlantiku rostla nedůvěra.
Během prvních dvou let u moci Napoleon nemohl příliš jednat, protože stále vedl válku s Brity. Britské námořnictvo blokovalo francouzské přístavy a Napoleon si uvědomoval, že pokud chce něco podniknout proti Toussaintu Louvertureovi, musí být schopen vyslat vojenskou výpravu. Nemohl přitom riskovat, že by ji britské námořnictvo zachytilo. Příležitost k akci se naskytla ke konci roku 1801, kdy s Brity vyjednal mírovou smlouvu. Jedním z jejích ustanovení bylo, že Britové vrátí Martinik a umožní Francouzům vyslat vojáky do Karibiku, na Guadeloupe a do Saint-Domingue, pokud si to budou přát. To byl okamžik, kdy začal sestavovat vojenské výpravy do těchto dvou kolonií.
Vrátil bych se ještě k otázce znovuzavedení otroctví v napoleonské době. Ve své knize píšete o novém kolonialismu a o tom, že rasismus a víra v nadřazenost bílé rasy se staly převládajícími myšlenkovými prvky nejen francouzské společnosti té doby a přetrvávaly od 19. století dál. Myslíte si, že to přímo souvisí s Napoleonovou kontrarevolucí?
Jakmile se Napoleon dostal k moci, ve Francii se začala objevovat záplava literatury, která otevřeně prosazovala rasistické argumenty, které předtím ani během revoluce nebyly tak běžné. Mnoho z těchto knih napsali bývalí kolonisté ze Saint-Domingue a šířili myšlenku, že mezi rasami existují zásadní rozdíly. Podle nich byli „černoši“ od přírody méně inteligentní a neschopní civilizovaného chování a představa, že by se z nich měli stát francouzští občané, je zcela absurdní. Druhá strana debaty byla stále méně schopná na tyto argumenty reagovat. Mnoho z těch, kteří podporovali zrušení otroctví, zároveň podporovalo to, co nazýváte „novým kolonialismem“ – myšlenku, že namísto otrokářských kolonií by Francie měla navázat mírové obchodní vztahy s Afrikou a že tím pádem nemusí nutně mít politickou kontrolu nad africkým územím. Tím, že by Afričanům pomohla naučit se pěstovat cukrovou třtinu a kávu a obchodovat s Evropany, by v podstatě mohla nahradit otrokářské kolonie a učinit je zbytečnými. Zastánci zrušení otroctví obecně nebyli antikolonialisté. Domnívali se, že je možný jakýsi mírový kolonialismus, který by nezahrnoval otroctví, ale přesto by byl pro Francii prospěšný. A mnozí z nich nakonec stejně přijali Napoleonovu vládu nad zemí i jeho politiku. Napoleon však byl stále posedlý myšlenkou získat zpět kolonie, o které Francie přišla během revoluce. Nenechal se odradit představou, že by se Francie mohla vydat zcela jiným směrem. A je zcela zřejmé, že nehodlal tolerovat systém, v němž by francouzské kolonie řídili „černoši“ – a už vůbec ne Toussaint Louverture.
Několik historiků se pokusilo argumentovat, že se nikdy plně nezavázal k zrušení otroctví. Řekl bych, že to neudělal, protože k tomu nebyl připraven, dokud se Saint-Domingue nevrátí pod francouzskou kontrolu. Jelikož k tomu nikdy nedošlo, příležitost se nikdy nenaskytla. V ostatních koloniích však otroctví zavedl znovu. Dbal na to, aby k tomu nedošlo z jeho vlastní vůle, ale prostřednictvím legislativní debaty. Ta probíhala v Konventu a jedním z hlavních argumentů bylo, že cizí země nebudou Francii důvěřovat, dokud bude spojována s myšlenkou zrušení otroctví. Francie se podle něj měla sjednotit s Brity, Američany, Španěly a Portugalci a ukázat, že je součástí civilizovaného světa a nesnaží se podkopávat otroctví jinde. Vše se odehrávalo velmi oficiálně a veřejně, projevy byly publikovány v novinách a on sám byl plně přesvědčen o tom, že je nutné systém otroctví obnovit.
V době, kdy se postupně ukazovalo, že otroctví je odsouzeno k zániku a jeho zrušení je nevyhnutelné, jak se později potvrdilo v Británii a jejích koloniích, v Americe a nakonec i v Brazílii, jaký odkaz podle vás zanechaly debaty o zrušení otroctví v revoluční Francii v dalším průběhu dějin?
Na jednu stranu by se dalo tvrdit, že události ve Francii na určitou dobu ve skutečnosti posílily argumenty ve prospěch otroctví. Jak jsem již řekl, jde o okamžik, kdy se rasistické argumenty, které i nadále ovlivňují náš svět, skutečně staly mainstreamovými. Vzpomínka na to, co se během revoluce odehrálo, se ve francouzské i evropské paměti zredukovala na frázi „hrůzy Saint-Domingue“, a to se stalo typickým argumentem: zkuste zlepšit podmínky „černochů“ a oni se budou chovat jako divoši – budou zabíjet a ničit – a proto je třeba je udržovat pod kontrolou.
Postupně ale bylo stále jasnější, že otroctví bude nevyhnutelně zrušeno, byť k tomu dochází velmi pomalu. Britové zrušili obchod s otroky v roce 1807 a trvalo ještě několik desetiletí, než toto rozhodnutí nabylo účinnosti. Poté přistoupili ke zrušení samotného otroctví, avšak postupně a s odškodněním majitelů otroků. Ve Spojených státech vedl odpor proti zrušení otroctví k občanské válce a teprve vítězství Unie znamenalo konec otroctví. Ve Francii vedla další revoluce v roce 1848 ke zrušení otroctví na Guadeloupu, Martiniku a v koloniích v Indickém oceánu – ale opět s odškodněním majitelů otroků, tedy méně radikálně než v roce 1794.
Nedávno jsem četl zajímavou knihu o americkém hnutí za občanská práva ve 20. století, jejímž autorem je profesor z Harvardské univerzity jménem Brandon Terry. Ten se v ní zabývá významem takzvaných „příkladných událostí“ – událostí, které mohou být inspirací, i když v dané době nedosáhnou úspěchu. Kéž bych se s jeho argumentací seznámil už při psaní své knihy, protože bych řekl, že to, co udělali francouzští revolucionáři v roce 1794, je právě případ „příkladné události“. Do té doby žádná otrokářská společnost otroctví úplně nezrušila a neprohlásila ho za zásadní porušení lidských práv. Francouzi se této politiky nedrželi příliš dlouho, ale jakmile to jednou udělali, už se nedalo říci, že je to nemožné. Pět let to fungovalo, i když s různými nedostatky, ale byl to existující stav věcí. A nemyslím si, že je to bezvýznamné. Bylo to něco, co si lidé pamatovali, když boj proti otroctví pokračoval po zbytek 19. století. Právě Ženevská úmluva proti otroctví z roku 1926 představuje konečné potvrzení triumfu principů, které byly poprvé formulovány v únoru 1794 ve Francii.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás