Nedávno jsem sledoval představení ústeckého Činoheráku, adaptaci Lope de Vegy a jeho dramatu Fuente Ovejuna. Byl to nejen strhující příběh o zneužívání moci a vzpouře. Byla to také připomínka, že živá kultura je živá ve více významech toho slova. Že je skutečným prostorem reflexe světa, ve kterém žijeme. Ústecký Činoherák je jistě výjimečná scéna, ale zároveň není jediná.
Bylo to pár dnů poté, co Sněmovna ve svém přepadovém hlasování poslala do prvního čtení zrušení koncesionářských poplatků. Herci a herečky přerušili nadšenou děkovačku (lidé zrovna vstávali a vypadalo to na dlouhé ovace vestoje) a přečetli prohlášení, kde vyzývali k solidaritě a projevům nesouhlasu, včetně stávek a dalších akcí občanské neposlušnosti. Připomněli také, že boj se nevede jen o veřejnoprávní média, ale o kulturu jako celek – jak je patrné z účelových finančních kontrol divadel či finančních tlaků na to, aby se kultura depolitizovala a nefoukala do polívky dospělým klukům, kteří měli dost peněz a marketingových fíglů na to, aby vyhráli ve volbách. Herci a herečky také varovali, že se tato situace neodehrává ve vzduchoprázdnu, ale v době globálního návratu fašizujících politik.
Tato vláda potřebuje narazit na co nejsilnější odpor a na nové podoby solidarity, třeba i mezi skupinami, které si to dosud neuměly představit.
Jak inscenace, tak prohlášení byly připomínkou silné tradice české kultury. V současné chvíli se nebojuje jen o televizní a rozhlasové poplatky, ale i o tuto tradici. Necháme motoristického křiváka, aby ji zdevastoval?
Samozřejmě, můžeme to vnímat i jinak: Babišova koalice zatlačená do kouta se rozhodla po slovenském vzoru vyvolat pořádný rozruch na kulturním poli, natlačit liberály do boje o symboly a kulturu a schovat za tím jiné věci. Pro Fica byla Šimkovičová ideálním fíkovým listem, aby se nemluvilo o právním státu. A kdo dnes diskutuje o vlastnictví Babišových firem a jejich protiprávně vyplácených dotacích? O řádění Motoristů na ministerstvu životního prostředí? O skandálních změnách v pracovním právu?
Jenže protiklad mezi kulturou a „skutečně důležitými tématy“ nelze přijmout. Kultura není jen důležitou součástí našeho života, ale také prostorem reflexe všech ostatních životních témat. Útoky Ficovy ministryně kultury byly příležitostí o tom mluvit a přesvědčivě tuto roli kultury ukázat. Jestliže si česká vláda jako bojiště vybrala kulturu, musí se jí to vrátit jako bumerang: protože kultura nejsou jen veřejnoprávní média, ale i živé umění a kulturní média. Ke kultuře patří vzdělávání a patří k ní i pracovní podmínky – v kultuře i mimo ni. Patří k ní životní prostředí. Pokud se hnutí proti vládě rozvine, může propojit řadu požadavků a témat. Bojiště si obvykle nevybíráme, vybírá ho nepřítel. Tentokrát ho vybral vcelku příhodně.
Ani mrtví si nemohou být jisti
Walter Benjamin kdysi napsal, že v některých historických situacích si „ani mrtví nebudou jisti před nepřítelem, jestliže tento nepřítel zvítězí“. Psal to na přelomu třicátých a čtyřicátých let a tmavá pustota násilí, která se valila Evropou, dává dodnes přesný smysl a ducha Benjaminovým slovům. Oto Klempíř se rozhodl, že tento výrok trochu zparoduje svým pokusem napodobit Zemanovu provokaci s Peroutkou a tak trochu si uplivne vůči Janu Werichovi a Jiřímu Voskovcovi: „Když se řekne první republika, většině lidí se vybaví jméno Masaryk. Mně se ale vybaví ještě dvě jména – Jiří Voskovec a Jan Werich. Dva lidi, kteří si dělali srandu z těch, kteří jim vládli. Sami sebe pak považovali za největší a jediné mravokárce. Když se podívám na dnešní dobu, něco mi to připomíná.“
Klempířův výrok už stihl vzbudit odpor – opravdu není důvod, aby se otíral zrovna o Wericha s Voskovcem. Už byla připomenuta odvaha a antifašistická angažovanost obou umělců. Mělo by se ale připomenout i to, jak nesmyslně je Klempíř charakterizoval: meziváleční Werich a Voskovec nebyli žádní „mravokárci“, jejich satira byla především odvázaná, veselá a dada. Těžko říct, zda by se na základě něčeho dalo usoudit, že se pokládali za „mravokárce“, a rozhodně se to příčí duchu jejich her a písní. Z většiny dobových mravokárců měli srandu, ale některé měli také v úctě; krom zmíněného Masaryka třeba také F. X. Šaldu.
Psala Klempířovi tenhle „spontánní“ výrok AI? Těžko říct, zdá se, že ani ta by se takhle hloupě nespletla. Werich a Voskovec nebyli „mravokárci“. Byli to svobodomyslní satirici, kteří chtěli dělat svobodné divadlo. Jenže pak přišly hospodářská krize a fašismus. Zareagovali na ně se ctí – už bylo připomínáno jejich odvážné vystupování ve třicátých letech. Jejich hry narušovali fašisté a pranýřoval je pravicový tisk, dostávali výhrůžky smrtí. V listopadu 1938 úřady pomnichovské druhé republiky odebrali Osvobozenému divadlu koncesi. Možná na německý nátlak, ale zdůvodnění je takové naše, české a – slovy pana ministra Klempíře – něco mi připomíná: jelikož „Voskovec a Werich ve svých posledních hrách zvláště zdůrazňovali levé tendence (…) celým svým souborem a směrem jsou orientováni až na hranice komunismu a jejich náměty se většinou obíraly zesměšňováním politiky a úřadů, nezdá se zdejšímu úřadu za vhodné, aby v nynější době, kdy velký národ volá po sjednocení, byla část občanstva, a zvláště mládež, vychovávána v tomto směru“.
Za připomenutí stojí i úloha Voskovce A Wericha v exilu, kde přepsali řadu svých (mnohdy už předtím dost politických) písní do antifašistických songů. Z babičky Mary se stal dědeček Hácha, z Davida a Goliáše výzva k sabotážím na železnicích. Píseň Pra-pra-prabába mé prabáby Werich a Voskovec příliš předělávat nemuseli – jádro písně vysmívající se německým rasovým pseudoteoriím zpívali už v roce 1936.
Werich a Voskovec pochopili, že proti fašismu jako ideologii beznaděje je třeba především udržovat optimismus. Před válkou adresovali tvrdý výsměch panikářům nabádajícím k ústupkům před nacistickým Německem („nejlepší odpověď pro panikáře / je rázná domluva přes obě tváře“), přičemž využili svůj dřívější hit To záleží na vás. K antifašistické agitaci využili svou píseň Proti větru. Nejvýraznější antifašistickou výzvu však udělali z písně Komedianti jdou. „Fašouni to projedou, fašouni k čertu jdou,“ zpívali Werich a Voskovec přes oceán. Od druhého nástupu Trumpa si tuhle píseň pouštím zas a znovu. Do nedávných voleb v Brazílii a Srbsku to pro mě byl jeden z mála zdrojů naděje.
Národ jako služba pro předplatitele
Jistě, laciné aktualizace jsou zavádějící. „Slovo na F“ je zneužíváno tak často, že se člověk opravdu nechce zaplétat do debat, kdy ještě je a kdy už není adekvátní. Když Timothy Snyder, Marci Shore a Jason Stanley označují situaci v USA za fašismus a nárokují si k tomu autoritu expertů, může to vyvolávat otázky. Jistěže podobnosti s fašismem nedosahují intenzity meziválečných a už vůbec ne válečných fašistických režimů. Ani to ale není dobrý důvod je bagatelizovat.
Naši komerční nacionalisté a Trumpovi ctitelé si možná nezaslouží být označeni za plnohodnotné fašisty. Lidé, kteří se do ministerských postů vyšplhali po zádech hajlujícího Filipa Turka či rasistického populisty Tomia Okamury se ale nemohou divit nadávání do fašounů. Jak by se jim vlastně jinak mělo říkat? Označit je za fašouny dává smysl – právě tak jako připomínat, že„fašouni to projedou, fašouni k čertu jdou“.
I když se zaklínají českým národem horem spodem, nejsou to čeští nacionalisté. Nacionalismus měl v historii mnoho ošklivých podob, ale měl také jistou vznešenost. Ta spočívala v tom, že v něm jedinec přesáhl sebe sama ve jménu zodpovědnosti vůči celku národa. Znamenal odpovědnost vůči budoucnosti – tedy budoucím generacím. A znamenal úctu k minulosti. Člověk, který má v úctě český národ a jeho kulturu, by však neplácal podobné hlouposti jako Klempíř o Werichovi a Voskovcovi. Takový člověk by také pečoval o českou kulturu a nesnažil by se ji proti duchu jejích tradic proměnit v apolitickou hračičku, která se projevuje hlavně uctivým předklonem vůči panu ministrovi v duchu jeho výroku „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Oto, ten chleba jste neupekl, jen ho nepříliš schopně rozdělujete. Slušela by vám větší pokora.
Jistě, na České televizi a Českém rozhlasu se nám může mnohé nelíbit. Jenže jsou pořád věc veřejná, lze je kritizovat na základě jejich pravidel a závazků k veřejnosti, jejich veřejnoprávnost je hodnota. Až ji stávající garnitura (za přisazování nového arbitra věcnosti jménem Miroslav Kalousek) zničí, budeme vydaní všanc jen tomu, kdo si co zaplatí. A v České oligarchické republice si umíme představit, kdo si co zaplatí.
Bylo poučné sledovat komerční nacionalisty, jak své kroky zdůvodňují v rozhovorech s lidmi, kteří vystupují jako novinářská alternativa k veřejnoprávním médiím. Oto Klempíř v přátelském rozhovoru s Thomasem Kulidakisem nečelil kritice, že jeho strana zradila svůj program a on sám svá tvrzení, že veřejnoprávní média jsou „grál“ (možná proto říká Klempíř noci, kdy prošlo zrušení koncesionářských poplatků do prvního čtení, „velký pátek“ – vidí se v roli Jidáše, který zradil za třicet stříbrných, pardon, za ministerské křeslo). Místo toho vyjadřoval pohrdání nad kulturou, která potřebuje granty, a zdůrazňoval zkušenosti té, která si na sebe dokáže vydělat. Svou prvotní nechuť k dotacím už prý překonal a možná nějaké granty nasype, nejdříve ale budou muset umělci políbit prsten. I teď bylo z ministrova vystupování jasné, že chce být především respektován a ctěn a že si respekt vynucuje nesmyslnými požadavky, které z něj mají udělat moudrého muže. Dobrý ministr kultury by pochopil, že částky, které stát dává na živou kulturu, jsou nehorázné a nedůstojné drobné, a bojoval by za současné tvůrce. Klempíř je ovšem hochštapler, a tak místo toho přidává k almužně ještě ponižování.
Tomio Okamura u Xavera pro změnu několikrát zdůraznil, že on Českou televizi k ničemu nepotřebuje, a kdyby bylo po jeho, nemusela by vůbec existovat. Skutečný nacionalista by mluvil o národu, ale Okamura pouze opakovaně zdůrazňoval své stovky tisíc sledujících na sociálních sítích. Ti jsou prý s jeho výkonem spokojeni a fandí mu… To už se dokonce ani Xaver neudržel a musel předsedovi Poslanecké sněmovny připomenout, že politiku přece dělá pro celou společnost, nejen pro své sledující a voliče. V reakci na to Okamura přišel s oblíbenou myšlenkou sobě podobných – ať si Českou televizi a Český rozhlas platí ti, kdo je mají rádi. Zatímco nacionalistickou politiku proměnil z péče o národ v péči o ego své a svých sledujících na sociálních sítích, klíčovou národní veřejnou instituci navrhuje proměnit ve službu fungující na bázi předplatného. Skutečně nám musí současní nacionalisté dokazovat, jak moc jim nejde o národ a jeho kulturu, až takto doslovně?
Vláda útočí na kulturu a vzdělávání – seškrtává peníze a utahuje šrouby. Ve školství útočí na inkluzi a přichází s novým vysokoškolským zákonem, který atakuje demokracii a akademickou samosprávu. Zároveň nedá vysokým školám dost prostředků na to, aby mohly přijmout stejnou část populačních ročníků, které teď míří na vysoké školy. O nějakém rozvoji ani nemluvě, ten podváže i přiškrcení peněz na výzkum.
Do toho vládní strany straší populační krizí a zálibně pokukují po asociálních návrzích z institutu paní Tykačové na to, jak rozrodit Česko. Nechápou (nepoučili se ze zkušenosti takřka všech postkomunistických zemí), že populační hrozbou není jen to, že se bude rodit stále méně dětí – ale také to, že vytvoříme společnost, z níž budou mladí lidé odcházet, protože na ně kašle, nic moc jim nenabízí a ještě je ponižují zapšklé a nekultivované postavy, které jsou u moci. Právě takovou společnost nová vláda vytváří. Nemusí nám být příliš sympatická její opozice, ať už ta parlamentní, nebo Milion chvilek pro nekonečné opakování listopadu 1989. Ale tato vláda potřebuje narazit na co nejsilnější odpor a na nové podoby solidarity, třeba i mezi skupinami, které si to dosud neuměly představit. A třeba se pak otevře prostor i pro levici, která se zostudila dlouholetou spoluprací s oligarchou ve vládě a vším tím drulákováním a zaorálkováním.
Autor je politolog a publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás