V Izraeli se minulý týden konaly první parlamentní volby po 7. říjnu 2023. I po tom všem, co se v Izraeli, Gaze a na Západním břehu od té doby dělo, volby opět vyhrála strana Likud premiéra Benjamina Netanjahua. Blok stran podporujících Netanjahua má nicméně jen 53 mandátů ze 120 a v Izraeli aktuálně probíhají složitá povolební vyjednávání. Významný úspěch zaznamenaly arabské strany, které mají aktuálně 19 mandátů a nová vláda bez jejich podpory pravděpodobně nevznikne. Co to znamená pro Izrael, pro atmosféru v zemi a jaké debaty se zde aktuálně vedou? O tom si v novém Studiu Alarm+ povídáme s dokumentaristkou Natašou Dudinski.
Hned po oznámení výsledků izraelských voleb jste se vyjádřila v tom smyslu, že vás vítězství Benjamina Netanjahua zasáhlo a velmi zklamalo. Jaká je to pro vás zpráva o izraelské společnosti?
Je to velmi smutná zpráva o izraelské společnosti. Stále jsem doufala, že se po čtyřech děsivých letech extremistické vlády izraelská společnost něco naučila, něco pochopila a bude chtít změnu. Tu změnu ale bohužel chce jen menší část izraelské společnosti. Proto mě to hluboce zklamalo. Volba pro Netanjahua a jeho koaliční partnery znamená, že se Izraelci rozhodli pokračovat v nekonečných válkách, že chtějí, aby se tato země postupně rozpadala a aby v ní byla demokracie oslabována. Chtějí i nadále pokračovat ve vyhánění Palestinců z Gazy, ze Západního břehu. Chtějí všechny tyto neradostné věci.
Jste spolupracovnicí tvůrců nedávného dokumentu NAZA, především režiséra Juvala Abrahama. Zasáhnul ten film nějak do předvolební debaty?
Film měl premiéru na festivalu v Benátkách měsíc a půl před volbami a vyvolal skutečně psychotické reakce, přestože ho v Izraeli ještě nikdo oficiálně neviděl. Stále se zde nepromítá a není ho možné vidět ani online. Ty reakce byly děsivé tím, do jaké míry se velká část izraelské společnosti odmítla podívat do zrcadla a připustit si, že je něco velmi špatně. Že se Izrael dopouští válečných zločinů, masového zabíjení lidí. To zrcadlo, které Juval Abraham a Rachel Szor nastavují izraelské společnosti, je skutečně děsivé. O to smutnější je odpor vůči tomu filmu. Mnozí izraelští politici, lidé na sociálních sítích i novináři volali po tom, aby autoři byli připraveni o občanství nebo aby byli vyšetřováni. Před domem rodičů Rachel Szor byla demonstrace, kde volali extremisté po trestu smrti a označovali tvůrce za zrádce. Ty reakce jsou děsivé… Juval Abraham na druhou stranu v některých rozhovorech říkal, že je dobře, že se o tom začíná konečně v Izraeli mluvit. I to, že izraelská společnost ten film odmítá nebo na něj útočí, je forma komunikace a to téma už není takové tabu. Volby jako takové film asi neovlivnil, ale debata o něm byla velmi intenzivní.
Pozitivum tedy spočívá v tom, že se o tomto tématu Izraelci vůbec veřejně baví? Protože jinak to příliš pozitivně nezní…
Pozitivní je to, že se konečně začíná mluvit o tom, co Izrael skutečně dělá v Gaze. Lidé, kteří útočí na film, to samozřejmě odmítají. Říkají, že vojáci v něm jsou anonymní a není jim možné věřit. O měsíc později vyšel film NAZA: The Real Story, který se snaží vyvrátit vše, s čím ten původní film přišel. Izraelská armáda neustále opakuje, že velmi dbá na to, aby bylo civilních ztrát co nejméně. Ale už jenom to, že se o těch strašných věcech páchaných v Gaze vůbec mluví v médiích, je posun. Malá část izraelské společnosti má samozřejmě o film zájem a sledovala už i investigativní články Juvala Abrahama, z nichž film částečně vychází.
Celý rozhovor si můžete pustit na našem youtubovém kanálu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás