V klipu k průlomovému singlu Ain’t in LA z letošního léta tančí zpěvačka Adéla ve fontáně Rodina umístěné v bratislavské čtvrti Karlova Ves nebo v interiéru nedávno zavřeného bratislavského gay klubu Apollon. Vidíme také siluety paneláků Petržalky, Adéla driftuje autem v překladišti bratislavského přístaviště na Dunaji a vezme nás do panelákového pokojíčku, který sdílela se svou mladší sestrou. „Všechno je lež, baddest bitches nežijí jen v LA,“ zpívá v písni, kterou nás chce přesvědčit, že hvězdou můžete být, i když jste se narodili v „zapadákově“.
Její příběh obrací naruby starou představu o Východu jako místě, odkud lze čerpat melancholii, exotiku nebo laciný hedonismus, ale odkud jen málokdo dokáže skutečně uspět.
„Holky ve všech těch městech beze jména / Jste jedinečné a máte krásnou tvář / Nevypadáte jako nikdo jiný, jako jen tak někdo / Raději být nikým než být jako všichni ostatní,“ zpívá Adéla v hitu, zatímco kolem ní tancují holčičky ve slovenských lidových krojích. Za nimi je ve výloze obchodu velký nápis Hollywood jako symbol aspiračního snu.
Adéla zpívá anglicky do hudebního podkladu, který míchá současný hyperpop a electropop počátku tisíciletí, výrazné líčení i pestrobarevná vizualita odkazují na k-pop. Přesto je hlavním tématem hitu Ain’t in LA východoevropská identita, která dává příběhu dvaadvacetileté Adély Jergové obecně srozumitelný rámec – narodila se na Slovensku, ale svou pílí tento počáteční „handicap“ překonala a dokázala uspět v hudebním průmyslu, který pro lidi z našeho regionu obyčejně nemá místo. Dosavadním vrcholem této cesty je průnik singlu Nicole Kidman do Top 5 britského a Top 10 amerického žebříčku, což jsou hitparádové příčky, které už dlouho nikdo z našeho regionu neatakoval.
„Jsem jako špión / Studovala jsem ten shit / Říkej mi KGB,“ zpívá Adéla v průlomovém singlu KGB z letošního jara, a ačkoliv na debutové desce PRIMA řeší hlavně soukromé milostné trable, daří se jí u toho ještě měnit obraz lidí z Východu. Těch, kteří byli v globálním popu vždy jen za kuriozitu anebo naplňovali romantické představy či stereotypy Západu. Adéla se nesnaží Bratislavu vydávat za Los Angeles, paneláky a interiér devadesátkového klubu se stávají součástí stejné popové fantazie, která si obvykle představuje život v americké metropoli.
Chudí, ale sexy
Britské kvarteto Depeche Mode navštívilo v roce 1988 Prahu hned dvakrát. Nejdřív zde v březnu zahráli ve Sportovní hale pro 16 tisíc nadšených fanoušků hladových po západní hudbě. O půl roku později se do hlavního města tehdejšího Československa vrátili a tentokrát s sebou vzali svého dvorního fotografa a tvůrce klipů Antona Corbijna. Spolu zde nafotili ikonické černobílé portréty, které o dva roky později vyšly ve fotografově knize Strangers. Dave Gahan a spol. jsou na nich zachyceni třeba u Piety na Karlově mostě, u sochy sv. Jana Nepomuckého u Lorety, u hrobu Franze Kafky na Olšanských hřbitovech nebo před kavárnou v tehdejším areálu Zimního stadionu na Štvanici.
Ještě téměř čtyři desetiletí poté jezdí na tato místa fanoušci kapely a fotí se zde ve známých pózách. (O virálním trendu informoval nedávno třeba britský deník Independent nebo web americké agentury AP Press.) Slavné monochromatické fotografie z magické normalizační Prahy pomohly posílit ikonografii Depeche Mode a zásadní roli v nich hraje ponurost východoevropské metropole podprahově evokující temnotu východního bloku. Estetika melancholického rozpadu byla ostatně poznávacím znakem Corbijnových snímků. Dekádu předtím ho proslavily černobílé portréty skupiny Joy Division pořízené ve stanici londýnského metra Lancaster Gate jen pár měsíců před sebevraždou frontmana Iana Curtise.
Joy Division na deskách Unknown Pleasures a Closer definovali bezútěšnou, industriální náladu post-punku osmé dekády. Byli fascinováni životem v totalitní společnosti, a než se pojmenovali po nucených nevěstincích v koncentračních táborech, vystupovali jako Warsaw podle písně Davida Bowieho z jeho „západoberlínské“ desky Low z roku 1977. Bowieho k pomalé, ambientní skladbě napsané spolu s Brianem Eno inspirovala „velmi bezútěšná atmosféra“ hlavního města Polska, které navštívil rok předtím. Z podobné estetiky nakonec čerpali i Depeche Mode, jejichž třetí deska Construction Time Again z roku 1983 se odkazovala na ikonografii východoevropské modernity, brutalismu a vůbec života za železnou oponou.
Nikdy nešlo o realistický portrét života za železnou oponou. Východní Evropa se stávala projekční plochou, na níž západní hudebníci hledali obrazy odcizení, úpadku a ztracené budoucnosti. Skutečná místa a historické zkušenosti se v tomto procesu měnily v estetické znaky, které mohly fungovat i daleko od svého původního kontextu.
I další dobové kapely jako The Human League, Ultravox nebo Visage koukaly na Východ s neskrývanou fascinací a „mapovaly fantasmagorickou myšlenkovou geografii východní Evropy, která byla stejnou měrou stvořena z popela i brokátů, smrti i oslnivé krásy,“ píše Agata Pyzik v knize Poor But Sexy z roku 2014. Polská publicistka usazená ve Velké Británii v ní rekapituluje kulturní vzorce, z nichž vychází kulturní výměna mezi Západem a Východem. Když byl během studené války vztah dvou částí Evropy omezený, musely vakuum naplnit mýty nebo romantické představy.
Název knihy Agaty Pyzik – v překladu „chudí, ale sexy“ – odkazuje na rozšířený obraz obyvatel východní Evropy po pádu železné opony posílený hlavně sexuálním turismem devadesátých let. V roce 2003 popsal obyvatele Berlína jako „poor but sexy“ i tehdejší starosta a slogan se stal neoficiálním mottem sjednoceného Berlína, který podle Agaty Pyzik ochotně přijal roli „hlavního města evropské melancholie“. Turisté z celého světa se zde mohou dojímat nad ruinami odkazujícími na tragické dějiny Evropy 20. století. K tomuto zjednodušujícímu obrazu nakonec přispěla i ponurost Bowieho imaginární Varšavy nebo Depeche Mode vyfocení v černobílé Praze.
Stejná estetika socialistického zmaru se zhruba od roku 2020 objevuje i ve „vzpomínkových“ videích generovaných umělou inteligencí, v nichž jsou vidět point-of-view momentky z vyrůstání na šedých sídlištích východního bloku osmé dekády. Kolují v různých variacích sociálními sítěmi a doprovází je emblematický mrazivý synth-pop písně Sudno od běloruské skupiny Molchat Doma.
Píseň pochází z jejich druhé studiové desky Etaži (Panelák) z roku 2018, na jejímž obalu je stylizovaná černobílá fotografie brutalistického Hotelu Panorama českého architekta Zdeňka Řiháka, který stojí v Štrbském Plese. Sudno díky TikToku doputovalo až na druhé místo žebříčku Spotify Viral 50 a stalo se hymnou východoevropského digitálního doomerismu, do nějž ústí zmařené naděje postsocialismu. Molchat Doma tak ve svých depresivních písních propojují šedé časy socialismu i nevábnou současnost. K romantickým představám západních post-punkových kapel přidávají autentický příběh skutečné kapely z Východu. Z Běloruska museli prchnout po násilně potlačených protestech z let 2020 a 2021 a v současnosti žijí v Kalifornii a vydávají na labelu Sacred Bones.
Hedonismus panevropství
Polská zpěvačka Basia Trzetrzelewska odešla do Londýna na počátku osmdesátých let a založila zde popovou skupinu Matt Bianco, která vydala několik úspěšných singlů bodujících v britské hitparádě. Když v druhé polovině dekády začala vystupovat sólově pod svým křestním jménem, bodovala se singly Time and Tide nebo Cruising for Bruising i v americké Top 40. Druhý jmenovaný pochází z desky London Warsaw New York, v níž si Basia v roce 1990 zrekapitulovala důležitá města svého života. Překotná doba revolucí ve východní Evropě nicméně dala desce i širší geopolitický kontext. V textech Basia zmiňuje polské rodáky Chopina, Marii Curie a Koperníka a hudební mix latino, jazzu, sofistikovaného popu spolu se zpěvaččiným slovanským přízvukem odkazuje na dobovou optimistickou vizi sjednocené Evropy kráčící vstříc šťastné budoucnosti, v níž všechny křivdy minulosti budou konečně zapomenuty.
Desky London Warsaw New York se prodaly dva miliony kusů i proto, že Basia trefila ideální časové okno, v němž se její rodný region stal na chvíli objektem zájmu pro globální veřejnost. Východoevropství hrálo v její prospěch a nepotřebovala se ho zbavovat. To bývalo dříve nutné pro hudebníky-migranty z Východu, kteří chtěli uspět na globálním trhu. Typickým příkladem je český hráč na klávesové nástroje Jan Hammer, který je dosud jediným rodákem z východní Evropy, jenž stanul na čele amerického žebříčku. Stalo se v roce 1984 s instrumentálkou Miami Vice Theme, znělkou známého kriminálního seriálu. Hammer za ni v následujícím roce dostal i dvě ceny Grammy. Uspěl i přes svůj původ, ne díky němu.
Zájem o země bývalého východního bloku z počátku devadesátých let netrval příliš dlouho a Basia nikdy úspěch desky London Warsaw New York nezopakovala. V následující dekádě se však regionální odlišnost začíná spojovat s výraznější komerční strategií: sloužila jako příslib provokace, sexuality i překračování společenských norem.
To je příklad dalšího výraznějšího zářezu zástupců regionu do globálních žebříčků, který přichází až na začátku tisíciletí s ruským duem t.A.T.u. Eurodanceový singl All The Things She Said z roku 2002 byl amerikanizovanou verzí dva roky starší písně Ja sošla z uma a jeho přijetí těžilo z provokativního zobrazení lesbické sexuality v klipu. K němu odkazovalo i jméno dua, jež je zkráceninou ruské fráze Ta ljubiť tu (Ona miluje ji).
Je v něčem hodně paradoxní, že zobrazení stejnopohlavního vztahu se dostalo do západních popových hitparád skrze píseň právě ruského dua. Možná tady sehrál důležitou roli stereotyp divokých Východoevropanů bořících společenská tabu. Neméně bizarní je i to, že zpěvačka t.A.T.u. Juliana Volkovová o 12 let později v ruské televizi prohlásila, že by „svému synovi netolerovala homosexualitu“.
t.A.T.u. jsou dosud jediným východoevropským interpretem, který se dostal na číslo jedna britského singlového žebříčku. V globálních hitparádách bodovaly i jejich následné singly Not Gonna Get Us a All About Us. O druhém napsali západní kritici, že ho „pohání zvířecí chtíč, paranoia člověka omámeného vlastními drogami, duševní muka a neustálá hrozba náhlého krvavého násilí“. Možná, že si posluchači do cukrkandlové eurodanceové produkce podprahově promítali i paranoiu východoevropské zkušenosti dívek, které se odvážily jednat proti pravidlům autoritářské společnosti. Ostatně v klipovém zpracování anglické verze jsou t.A.T.u. ve vězení.
Nultá léta ukázala, že východní Evropa může být pro západní pop zdrojem hlavně hedonistické taneční hudby, která se nebojí být laciná, a to až na hranu komiksové nadsázky. Hit Dragostea Din Tei moldavské skupiny O-Zone v roce 2004 vystřelil k nepravděpodobnému úspěchu taneček amerického vloggera Garyho Brolsmy, který se stal jedním z prvních virálních videí vůbec. K tomu, aby píseň pronikla do Top 3 v Británii a v Japonsku se prodaly čtyři miliony kusů singlu, nepotřebovali O-Zone na rozdíl od ruského dua točit amerikanizovanou verzi. Mohli to klidně nechat na jiných – o pět let později motiv písně využili v hitu Live Your Life Rihanna a T.I.
O-Zone pocházeli z Moldavska, ale odešli odtud do Rumunska, aby měli větší šanci na úspěch. Rumunsko se vzápětí stalo hlavní zemí východoevropského hudebního exportu. Po vstupu země do EU v roce 2007 se místní turistický resort Mamaia stal synonymem hedonistické taneční hudby, jakousi „Ibizou Východu“. Do globálních žebříčků odtud putovalo hned několik singlů a hity jako Stereo Love (Edward Maya a Vika Jigulina), Mr. Saxobeat (Alexandra Stan) nebo Hot (INNA) proslavily specificky rumunskou odrůdu tanečního popu – popcorn. Kromě původu tvůrců ale o své východoevropské identitě moc nesdělovaly. Byly hlavně produktem slastného postdějinného panevropství tanečního parketu, kde se nemusí řešit nic jiného než eskapismus na jednu noc.
Migrantská zkušenost proti stereotypům
Zpěvačka a klavíristka Regina Spektor se narodila v Moskvě, ale během přestavby její rodina emigrovala do New Yorku. Když o dekádu později začala Spektor dělat hudbu, východoevropské kořeny, stejně jako ty židovské, se staly důležitým pojítkem její hudební identity. Když v roce 2004 podepsala smlouvu s velkým vydavatelstvím a album Soviet Kitsch vyšlo v reedici u Sire Records, stala se součástí širšího hudebního průmyslu, jehož stereotypy se ve své tvorbě snažila narušovat. Na obal desky se nechala vyfotit v ruské námořnické čepici se státním znakem a s lahví levného piva přiloženou k ústům.
Deska je nazvaná podle opovržlivého termínu, kterým Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí popsal vyprázdněnou estetiku stalinského socialistického realismu. V dobových rozhovorech Spektor přiznávala, že to byl její pokus, jak se vysmát stereotypnímu zobrazení lidí z východní Evropy, která pro Američany kolem ní znamenala jen „komunismus, vodku a propagandu“.
Podobně podvratně převádí stereotypy do podoby svébytné image i členové skupiny Gogol Bordello, jejíž podstatnou část tvoří migranti z východní Evropy. V čele Gogol Bordello existující od roku 1999 stojí Eugene Hütz, ukrajinský rodák s romskými kořeny. Název kapely odkazuje na ukrajinského spisovatele Gogola a v jejich hudbě se potkává punk, cikánská hudba a klezmer. Energický mix, v němž jsou elektrické kytary nahrazeny tahacími harmonikami nebo houslemi, funguje nejlépe naživo, vykresluje ale východoevropskou kulturu jako divokou a nespoutanou, čímž zapadá do obrazu, který si o regionu ochotně vytvořil Západ. Má to i své stinné stránky, Hütz poslední roky oprávněně sklízí kritiku kvůli stereotypizujícímu zobrazení Romů jako kočovníků na okraji společnosti. Stereotyp nezmizí jen proto, že jej začnou využívat sami umělci. Může se stát nástrojem sebeinscenace, ale zároveň dál udržovat představu o regionu jako prostoru divokosti, nespoutanosti a kulturního chaosu.
Migrantská zkušenost hraje zásadní roli ve filmu Once z roku 2007, který pomohl k mezinárodní kariéře české zpěvačce Markétě Irglové. Hraje zde chudou českou migrantku žijící s malým dítětem v Dublinu. Seznámí se zde s buskerem a opravářem vysavačů, kterého hraje irský hudebník Glen Hansard. Ústřední balada Falling Slowly se objevila už o rok dříve na desce jejich společného projektu The Swell Season pojmenovaného podle anglického názvu jednoho románu Josefa Škvoreckého.
Z písně se stal nečekaný hit, který pronikl i do první stovky amerického žebříčku, a Hansard a Irglová za něj pak dostali Oscara za nejlepší původní píseň z filmu. Irglová si za ni také připsala nominaci na Grammy. Ačkoliv se ve Falling Slowly zpívá o naději spojené s láskou, postavy Once spolu nakonec neskončí – ona má v Česku manžela, on přítelkyni, k níž by se rád vrátil, a hlavně má před sebou zářivou hudební kariéru v Londýně. Once byl natočený v době, kdy se po vstupu Česka do Evropské unie stalo Irsko častým útočištěm ekonomických migrantů z Východu. Jenže pointa filmu jako kdyby varovala, že i ve spojené Evropě bez hranic existují pořád neviditelné bariéry a národy bývalých soupeřících bloků mají minulost, která je rozděluje a nedovoluje jim být spolu.
Duo Irglová–Hansard se následně rozešlo a česká rodačka pokračovala v sólové kariéře. Desku Anar z roku 2011 natočila v New Yorku pro důležité nezávislé vydavatelství Anti- a mezi písněmi o vztazích prosvítá také melancholická linka dívky opuštěné v kosmopolitním velkoměstě. Další alba Muna nebo soundtrack k filmu Home is Here vznikaly na Islandu a jsou poznamenané euforií z nalezení nového domova. Příběh Markéty Irglové je tak typickou univerzální migrantskou zkušeností se „šťastným“ koncem.
Nové východoevropanství
Streamovací éra usnadnila hudebníkům z menších trhů cestu do globálních hitparád, ale sama o sobě nezměnila způsob, jakým jejich původ vnímáme. Úspěch už nevyžaduje, aby se umělec zbavil svého přízvuku nebo se přestěhoval do Londýna. Stejně tak ale neznamená, že se jeho lokální zkušenost stane součástí jeho globální image. Do žebříčků mohli proniknout třeba albánsko-kosovský DJ Regard (píseň Ride It), litevský producent Dynoro (In My Mind) nebo arménská písničkářka Rosa Linn, jejíž píseň Snap nejdřív neuspěla v soutěži Eurovize, ale globální hit z ní udělal virální trend na TikToku. Před třemi lety vyšplhala až na 67. místo hlavního žebříčku Billboardu. Ani jedna skladba nicméně k debatě o vztahu Západu a Východu nepřidává nic moc nového – všechny zní tak, že by mohly klidně přijít odkudkoliv.
V globálních žebříčcích poslední roky zuří vlna korejského popu, mexické regionální hudby či portorického reggaetonu a lokální identita je pro ně důležitým selling pointem. Bad Bunny programově zpívá jen španělsky, čímž se vymezuje proti americkému kulturnímu imperialismu, podobně ortodoxně přistupují ke své kariéře i hudebníci žánru corridos tumbados, který čerpá z lokální orální tradice pouličních vypravěčů.
Adéla tak přichází v pravý čas se svým poselstvím o sebevědomých dívkách, které mohou vyrůstat v Bratislavě stejně jako v Los Angeles. Svůj taneční hyperpop zasazuje do příběhu osobních ambicí, jež jsou neodmyslitelnou součástí popu i kapitalismu, a propojuje je s konkrétní zkušeností dospívání na Slovensku. Právě tím se odlišuje od řady dalších zpěvaček, které pracují s podobným zvukem.
„Zírala jsem na televizní obrazovku, dokud jsem neměla rudé oči. / Byla jsem jen evropská holčička, která plánovala svůj vzestup…,“ zpívá v singlu KGB. Její příběh obrací naruby starou představu o Východu jako místě, odkud lze čerpat melancholii, exotiku nebo laciný hedonismus, ale odkud jen málokdo dokáže skutečně uspět. KGB, sovětský výbor státní bezpečnosti, přitom zanikl už v roce 1991, 12 let před Adéliným narozením. Z někdejšího symbolu kontroly se tak v jejím textu stává popová rekvizita, s níž lze sebevědomě pracovat na vlastní cestě ke slávě.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás