Ulice francouzských měst byly svědky masivních demonstrací a bezprecedentního násilí. Nejen česká média mají jasno, za všechno může tzv. masová migrace. Donald Trump dokonce vyzývá Francii, aby zavřela své hranice. Proč se z debaty zcela ztrácí podstata protestů? A jaké důsledky může mít bezbřehá arogance francouzské hlavy státu?
Ovšem slábnutí sociálního státu znamenalo mimo jiné i postupný rozklad francouzského veřejného systému, na němž ale existence tohoto státu stojí.
Zapálená auta, vybrakované obchody, pouliční barikády. Tyto apokalyptické scény od sobotní demonstrace zcela ovládají nejen český mediální prostor. Každý druhý komunální politik publikuje sáhodlouhé příspěvky na sociálních sítích, v nichž údajně přesně ví, proč se v ulicích Paříže, Marseille, Lyonu nebo Limoges odehrávaly násilné excesy a kriminální činy. Evropská a světová krajní pravice v čele s americkým prezidentem má jasný názor a staví násilí na rovnítko s imigrací. To vše jen půl roku před prvním kolem francouzských prezidentských voleb. Krize evropského liberalismu dosáhla svého vrcholu. Českému mediálnímu prostoru ale opět chybí kontext a schopnost skutečné analýzy situace.
Naštvaní studenti
Několik týdnů trvající nespokojenost generace Z přerostla v sobotu 17. října v celospolečenskou mobilizaci přesahující téma chudnutí francouzského školství. A bylo to zhruba 600 tisíc lidí, kteří se vydali v sobotu do ulic po celé zemi.
Požadavky mladistvých ale nezmizely, ba naopak, stále přetrvávají, proto se k nim přidali také zaměstnanci veřejného sektoru (učitelé, lékaři, úředníci) reprezentovaní odborovými organizacemi a také tzv. žluté vesty, ti, kteří se tolik bili za vlastní důstojnost na podzim roku 2018, ale dostalo se jim jen výsměchu a opovržení. Proč se i tak stala rozbuškou tentokrát škola? Škola jako instituce má totiž v novodobé francouzské historii a zejména v republikánské tradici naprosto stěžejní místo. Nebo alespoň dlouhé roky měla. Škola svým způsobem přebírá ve třech letech věku dítěte roli primárního pečovatele, ale také průvodce životem dětí a mladých. Škola by měla smazat rozdíly mezi dětmi, ať už etnické, sociální nebo geografické. Škola toho rodinám spoustu nabízela (většina materiálů zdarma, zdravotní prohlídky, péči v případě handicapu nebo potíží), ale také hodně brala (účast na školním vzdělávání je povinná, škola je primární autorita a škola je také místo neutrality a universalismu).
Ovšem slábnutí sociálního státu znamenalo mimo jiné i postupný rozklad francouzského veřejného systému, na němž ale existence tohoto státu stojí. Studenti jsou ve francouzské historii hybatelem dění, bylo tomu tak v roce 1968 a je tomu tak i nyní. To je zároveň umocněné celkovou frustrací mladých generací, jejichž vyhlídky na další desítky let jsou devastující. Naštvání na Macronovu politickou garnituru se umocnilo, když představil nový systém výběru studentů vysokých škol. Parcoursup je pro francouzské maturanty něco jako Cermat pro české deváťáky. Systém, který do velké míry určí jejich budoucnost, ale podle algoritmu, výsledků ve škole a také regionální příslušnosti. Některé střední školy, které se nacházejí například ve vyloučenějších částech francouzských měst, jsou dopředu ze hry, ať už jsou výsledky studujících jakékoli. Zrušení tohoto způsobu výběru je jedním z požadavků studujících, stejně jako větší počet učitelů nebo kratší vyučování. Mladí Francouzi totiž tráví ve škole většinu dne.
Arogance moci a policejní násilí
Tato dlouhodobá frustrace v různých sférách francouzské společnosti se postupně zvyšuje. Ať už se jedná o důchodovou reformu nebo snižování délky nároku na podporu v nezaměstnanosti. K tomu se v posledním desetiletí přidal drastický nárůst cen pohonných hmot, navyšování životních nákladů, zavírání některých odvětví tradičního průmyslu nebo jejich přesun za levnější pracovní silou. A odpověď ze strany vlády? Pokaždé stejná. Emmanuel Macron se nechá krátce slyšet, že takhle to dál nejde, on se snaží, co může a je třeba se také snažit. Bylo tomu tak před osmi lety se žlutými vestami, opakuje se to i nyní se studujícími, důchodci nebo pracovníky veřejného sektoru. Na aroganci moci par excellence se nabalí stále absurdnější a odsouzeníhodné policejní násilí.
Manifestace byly pro Francouze vždy celodenní rodinnou událostí, zpívalo se, slavila se sounáležitost. To se s Macronem ale zcela vytratilo a demonstrující se protestů účastní již s vědomím, že v každém případě dostanou minimálně granátem se slzným plynem, proto je na fotkách a videích vidět tolik lidí s rouškami nebo zahalenými ústy, bez minimálně tohoto vybavení již do ulic francouzských měst ani nejde vyjít. Události posledního měsíce jsou ale spojené s extrémními případy – chlapec, který přišel o ruku, dívka o oko a s největší pravděpodobností v sobotu na zástavu srdce zemřel také pouliční tzv. street medic, kterého policie napadla a několik metrů brutálně tahala po zemi.
Další případ naprosté vyhrocenosti chování policejních složek je „zplynování“ Novosvětského orchestru, který se zformoval na podporu studentského hnutí a zpříjemňoval pařížské protesty svou hudbou. Ještě než vůbec demonstrace v sobotu začala, dostali hudebníci zásah slznými granáty.
Samozřejmě je potřeba odsoudit zločinné útoky na instituce francouzské republiky jako například zapálení radnice v Limoges nebo útoky na drobné živnostníky, ovšem stejným tónem je nutné odsoudit i policejní excesy a nevinné oběti státního násilí.
Namísto toho se vláda snaží veškerou vinu hodit na levicové síly, jejichž propojení ale prozatím podle pařížské prokuratury nelze doložit. Mnoho starostů napříč Francií kritizuje neschopnost vlády reagovat na jasné požadavky velké části společnosti, podle průzkumů jsou i přes násilnické excesy zhruba dvě třetiny Francouzů v souladu s kritikou vlády Emmanuela Macrona. Prezident ale krátce vystoupil v neděli večer, aby všem vysvětlil, že odjíždí řešit krizi v Perském zálivu, a předseda vlády vyzval prefektury francouzských měst, aby vyhlásily částečný zákaz vycházení zejména pro nezletilé v některých částech země. Odbory a žluté vesty ale mobilizují dál, druhé dějství se má odehrát v sobotu 24. října, situace se rozhodně nezlepší a Macron se tak zapíše do dějin jako politik, který za deset let dostal Francii na kolena a vehnal ji do naprostého chaosu.
Autorka je spolupracovnice redakce a žije ve Francii.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás