Francouzské školství je dlouhodobě v silné krizi. Vláda Emmanuela Macrona se sice navenek vždy tvářila, že podporuje rovný přístup ke vzdělávání, v reálu se ale rok od roku snižuje rozpočet ministerstva školství, mizí pracovní pozice jak pro učitele, tak pro administrativní pracovníky a zavádějí se kontroverzní reformy. Jednou z nich je silně kritizovaný systém přijímání na vysoké školy s názvem Parcoursup, jehož podstatou je větší selekce, která nejvíc dopadá na studenty ze sociálně slabých oblastí.
Studentské organizace a odbory si dlouhodobě stěžují na nedůstojné, mnohdy až nehumánní podmínky na některých pracovištích. Opakovaně chybějí učitelé, a to zejména stěžejních předmětů, jako je francouzština nebo matematika. Ve Francii totiž za nemocné nebo chybějící pedagogy nesuplují jejich kolegové, jak jsme zvyklí u nás, ale existuje síť náhradníků, kteří zaskočí, když je potřeba. Jejich pracovní a finanční podmínky ovšem natolik degradují, že tuto práci opouštějí, což má za následek odpadávající hodiny a skluz ve výuce. Tato situace se týká hlavně škol v menších městech nebo v defavorizovaných oblastech. Žáci tak mnohdy nestihnou probrat látku a mají právem pocit, že jsou v nevýhodě vzhledem k dalším studijním nebo pracovním příležitostem.
Nejvýznamnějším aspektem studentských nepokojů nejsou hořící popelnice, ale silná mezigenerační a třídní solidarita.
Některá školská zařízení se potýkají s nedostatkem výukových materiálů, jsou neudržovaná, protože zřizovatelé nemají dostatek prostředků, a jsou v mnohém zastaralá. Jelikož většina francouzských regionů v loňském roce prošla několika vlnami zdrcujících veder, zjistilo se, že školy nejsou absolutně připravené na důsledky klimatické krize. Očekávalo se tak, že začátek nového školního roku bude ve znamení silných tenzí. Ty vyvrcholily minulý týden stávkovou pohotovostí, jež se postupně proměnila v blokádu škol. O co přesně v ní jde?
Mohlo by se zdát, že tuto analýzu nám poskytne zahraniční zpravodaj veřejnoprávní televize, který v zemi dlouhodobě žije a měl by být schopný její specifika a problémy vysvětlit českému divákovi. Namísto toho nám ovšem nabízí tendenčně laděné vstupy a reportáže pouze z hlavního města, jejichž cílem je položit rovnítko mezi imigraci a nepokoje a francouzské studentstvo představit optikou „zapalování popelnic a škol“. To, že tak zpravodaj České televize Jan Šmíd činí vědomě, není jen ostudné, ale hlavně nebezpečné.
Mladí ponecháni napospas
Studentské organizace své požadavky deklarovaly jasně: jde jim zejména o navýšení prostředků na školství, aby mladí lidé mohli studovat v důstojných a podnětných podmínkách, ale také o adaptaci škol na novou klimatickou realitu. Je třeba totiž také popsat, o jakou generaci se jedná. Jsou to dospívající, kterým je 14 až 16 let, tedy ti, jejichž vzdělávání bylo silně poznamenáno covidovou krizí a kteří dospívají v časech nejistoty, úbytku sociálních jistot a klimatické úzkosti. Jak sami říkají, stále je jim opakováno, že jsou „budoucností Francie“, ale oni sami se cítí spíš opuštění.
Možností, jak svou nespokojenost vyjádřit, přitom nemá francouzské studentstvo mnoho, vzdělávací systém je ze své podstaty vertikální a velmi autoritativní, škola je místem, kde žáci od útlého věku tráví většinu svého života. Zároveň je škola prodlouženou rukou státu a francouzské republikánské tradice a její role ve formování mladých generací je zcela stěžejní. O to víc je frustrující, když není jak upozornit na její problémy. Proto pomyslný pohár přetekl a studenti dělají to, co známe z historie (z let 1968, 1984 nebo 1998): blokují své školy a protestují.
A jak reaguje stát? Místo dialogu na žactvo pošle jednotky těžkooděnců, kteří na ně najíždějí na koních a přidušují je slzným plynem. Násilí tak generuje další násilí. Je přitom zcela legitimní si položit otázku, co všechno lze pokládat za násilí. Zapálenou popelnici ano, ale nesnesitelné vedro v učebnách ne? Manifestace s petardami ano, ale policejní excesy ne?
Je nicméně pravda, že demonstrující v některých místech situaci vyhrotili a některé obrázky vhánějí slzy do očí. Případ vypáleného Gymnázia Nelsona Mandely v Nantes nebo některé útoky na policisty jsou v každém případě znepokojující. Jde ale o excesy, kterých je v kontextu celého protestu minimum. Většina blokád probíhá zcela mírumilovně za aktivní účasti učitelů, kteří se studentstvem solidarizují.
Mezigenerační a třídní solidarita
Nejvýznamnějším aspektem studentských nepokojů totiž nejsou hořící popelnice, ale právě silná mezigenerační a třídní solidarita. Sociální sítě zaplavují i videa plná lásky a pochopení, ukazující, jak se učitelé rozhodli vytvořit lidský řetěz, aby chránili své studenty před policejními jednotkami, nebo důchodce, kteří tancují s protestujícími. Silná je také solidarita mezi studujícími, příkladem za všechny je fakt, že se do protestů symbolicky zapojily i elitní školy, třeba prestižní pařížské gymnázium Henri IV. se rozhodlo blokovat se sloganem „Jsme privilegovaní, a chceme stejné podmínky pro všechny“.
Ministerstvo školství se nechalo slyšet, že zahájí se studentstvem diskuzi, zároveň ale v pondělí několik stovek škol bude preventivně učit z domova a na úterý je vyhlášená celostátní mobilizace studentstva a veřejného sektoru, do které se zapojí i hlavní odborové organizace. Šéfka konfederace CGT Sophie Binet se nechala slyšet, že středoškolské protesty se týkají všech pracující ve veřejné službě.
Do události se zároveň silně promítá skutečnost, že se na jaře konají prezidentské volby a podle průzkumů mezi mladými ve věku mezi 16 a 25 lety zcela vítězí levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon, což velmi neradi vidí jeho protivníci ze všech částí politického spektra. Každý si přitom události interpretuje po svém. Naši pozornost by ale měli mít hlavně mladí, na jejich budoucnosti záleží nejvíce.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás