Letošní vítězství kandidáta opozice Pétera Magyara a volební porážka Viktora Orbána, který v Maďarsku vládl nepřetržitě od roku 2010, byly největší politickou změnou v našem regionu za mnoho let. Maďarský politik vybudoval autoritářský systém, který inspiroval ultrapravicové politiky po celém světě, včetně lidí okolo Donalda Trumpa. Vytvořil autoritářský režim se stranickou oligarchií uvnitř Evropské unie, měl svoji zahraniční politiku otevřenou k Putinově Rusku a rozvíjel ideologii „iliberalismu“. Budapešť se díky Orbánovi stala centrem světového ultrakonzervatismu a krajně pravicového myšlení. Na konference CPAC nebo Budapest Demographic Summit se sjížděly osobnosti jako argentinský prezident Javier Milei, předsedkyně AfD Alice Weidel, italská premiérka Giorgia Meloni, MAGA ideolog Steve Bannon a řada dalších tváří světové pravice z Evropy i Severní a Jižní Ameriky. Z Česka sem pak zavítali například Andrej Babiš nebo Václav Klaus.
Pokud se bohatství koncentruje v rukou úzké skupiny, mzdy zaostávají a veřejné služby i životní úroveň se zhoršují, propaganda nedokáže donekonečna zakrývat, že se životní podmínky většiny lidí nezlepšují. Orbánismus selhal.
V Česku se politici jako Orbán, Fico i Babiš často líčí jako východní postkomunistická odchylka od západní demokracie. I úspěch AfD v Německu je v Česku nezřídka interpretovaný jako „východní“ záležitost, a tedy postkomunistický odklon od západního normálu. To je přitom mimořádné nedorozumění. V Německu, na Slovensku i v Maďarsku. Orbán se dostal k moci po hospodářské krizi z roku 2008, která Maďarsko zasáhla zvlášť tvrdě a trvala tu zvlášť dlouho, jako kritik tehdejší zkorumpované, neoliberální (byť nominálně sociálně demokratické) vlády. Orbán se nikdy netajil tím, že chce udělat konzervativní obrat proti liberalismu v Evropě, proti současnému směřování Evropské unie, jejíž peníze byly jedním z ekonomických pilířů Maďarska, Západ jako geopolitický prostor ale zároveň nikdy opouštět nechtěl. Spíš než pozadu v komunismu, byl Orbán napřed v trumpismu.
Jeho politiku opakovaně ocenil právě Donald Trump, byť následující citát byl už spíš politickým nekrologem těsně před prohranými volbami. „(Orbán) Ukázal celému světu, co je možné, když bráníte své hranice, své dědictví, svou suverenitu a své hodnoty… Takže doufám, že vyhraje, a doufám, že vyhraje přesvědčivě,“ řekl americký prezident o Orbánovi ve videovzkazu na konference CPAC v Budapešti. V roce 2026 Orbán prohrál volby. Masivně a na hlavu.
Péter Magyar ale neporazil Viktora Orbána primárně jako nedemokratického protizápadního postkomunistu, ani jako trumpistického oligarchu, byť samozřejmě tyto věci hrály důležitou roli. Porazil ho jako neúspěšného vládnoucího politika, jako premiéra, jehož ekonomický systém nedokázal zajistit důstojnou životní úroveň většině maďarských domácností. Ekonomiku orbánovského Maďarska popsala polská socioložka Ilona Gizińska jako režim stabilní stagnace, který přestal být schopný zajistit růst životní úrovně. „Maďarsko bylo jedinou zemí v regionu, kde ve druhé dekádě 21. století systematicky klesal podíl mezd na HDP. Dokonce i v její druhé polovině – tedy v období prosperity za Orbánovy vlády – zůstával růst mezd pomalejší než v ostatních zemích regionu. Tento trend navíc posilovalo slabé postavení odborů (podíl zaměstnanců sdružených v odborech se pohybuje kolem 7 procent, což je jedna z nejnižších hodnot v EU),“ píše Tiszi. Ve dvacátých letech pak systém pracujícím nabízel ještě méně. Na vině za ekonomickou stagnaci byla vedle nepříznivých mezinárodních okolností i příliš chamtivá oligarchie okolo strany Fidesz, přílišná ochota Orbána nabízet přírodu i lidské zdroje zahraničním investorům, a naopak neochota redistribuovat zisky směrem k nemajetným a nízkopříjmovým.
Nerovnost na max
Magyarovo vítězství ukázalo, že se dá podobná ultrapravicová oligarchie v demokratických volbách porazit. Následující čtyři roky pak ukážou, zda se Magyarovi podaří také vybudovat životaschopný ekonomický model a změnit volební a ústavní systém uplácaný tak, aby vyhovoval vládnoucí straně. Nemělo by se zapomínat, že jde o pravicovou, ekonomicky konzervativní vládu, která jen není orbánovská. I návrh na zdanění miliardářů, který obletěl svět, je v mnoha ohledech umírněný a zabývá se především „mrtvým“ majetkem a vyhýbá se zdanění příjmů z kapitálu.
Střední Evropa dokázala v posledních desetiletích výrazně ekonomicky vyrůst a v některých ukazatelích se přiblížit západním zemím. Samotný hospodářský růst ale nezaručuje, že se jeho výsledky dostanou k většině lidí. Několik krizí, které ve dvacátých letech potkaly Evropu, tuto obavu spíše potvrdilo. Pokud se bohatství koncentruje v rukou úzké skupiny, mzdy zaostávají a veřejné služby i životní úroveň se zhoršují, propaganda nedokáže donekonečna zakrývat, že se životní podmínky většiny lidí nezlepšují. Orbánismus selhal.
Maďarsko opouští krajně pravicový oligarchický model vlády v době, kdy tato podoba autoritářského kapitalismu triumfuje všude po světě. Druhé zvolení Trumpa americkým prezidentem posílilo všude na světě krajně pravicové strany, obvykle vedené přímo oligarchy nebo na oligarchy napojenými a financovanými politiky. Alice Weidel z AfD je někdejší korporátní ekonomka, kterou i s celou stranou podporuje Elon Musk. V Itálii lukrativní zakázky získávají lidé z okolí premiérky Giorgie Meloni. O kumulaci majetku Orbánových spojenců se vědělo v celé Evropě. Každopádně Donald Trump jako celosvětový lídr posunul slovo korupce na úplně novou úroveň. Ti nejbohatší Američané mu pravidelně chodí vzdávat hold a jeho vláda nabízí hojné příležitosti zbohatnout jemu osobně, jeho rodině i nejbližšímu okruhu lidí.
Podobně jako v Maďarsku ale všude zůstává jeden velký problém. Krajně pravicoví politici s červenými kšiltovkami se sice všude po světě tváří, že vyřeší problémy s rostoucími životními náklady dopadajícími nejen na nižší třídy, ale čím dál častěji i na část střední třídy, zároveň ale nůžky mezi nejbohatšími a chudými nadále rozevírají. Stále se zvětšující majetkový nepoměr mezi běžnými lidmi a malou skupinou dolarových miliardářů se dá těžko považovat za drobný výkyv v jinak standardní konjunktuře. Ustřeluje totiž už dlouho, jen jedním směrem a stále zrychluje. Nerovnost se mění naprosto zásadním tempem a dostává se mimo představivost většinové populace.
Většina lidí totiž nemá tušení, jak vážná je situace. To platí v Česku i v zahraničí. Robin Maialeh a Filip Červenka ve výzkumu majetkové nerovnosti (tedy nikoliv příjmové) v Česku ukázali, jak hluboká je propast mezi tím, jak je skutečně koncentrováno bohatství a tím, jak si je společnost představuje. Nejbohatší pětina Čechů vlastní podle dat, z nichž výzkum vychází, 80,5 procenta veškerého majetku, zatímco na nejchudší pětinu připadá pouhých 0,2 procenta. Češi přitom v hlavách schraňují mnohem rovnostářštější obrázek naší společnosti. Plných 96 procent respondentů míru majetkové nerovnosti podhodnotilo. Prakticky všichni si majetkovou nerovnost představují výrazně menší, než ve skutečnosti je.
Špatný odhad míry nerovnosti přitom není žádnou českou anomálií. Podobně vysoká koncentrace majetku u malé skupiny lidí se objevuje i v dalších bohatých zemích, včetně Spojených států. A výzkumy ze Spojených států, Německa, Velké Británie, Austrálie nebo Nového Zélandu rovněž ukazují velmi podobný obraz nevědomí ohledně této nerovnosti: lidé téměř všude skutečnou koncentraci majetku výrazně podceňují.
Podle časopisu Forbes přitom vzrostl odhadovaný majetek stovky nejbohatších Čechů a Češek z 2,9 bilionu korun v roce 2025 na 3,8 bilionu v roce 2026. To je nárůst o 900 miliard, tedy přibližně o 31 procent. Česká ekonomika přitom v roce 2025 vzrostla o 2,6 procenta. Srovnání je pochopitelně jen orientační, majetek miliardářů tvoří z velké části firmy a investice, jejichž hodnota se mění podle situace na trzích, navíc mnozí z nich podnikají po celém světě. Rozdíl v tempu růstu ale ukazuje, jak rychle se kumuluje bohatství na samotném vrcholu majetkové pyramidy ve srovnání s růstem celé ekonomiky. Krize životních nákladů je také krizí redistribuce.
Ve světě je tento trend ještě výraznější. Podle organizace Oxfam vzrostlo celkové jmění světových miliardářů během roku 2025 o 16,2 procenta, tedy o zhruba 2,5 bilionu dolarů, a dosáhlo rekordních 18,3 bilionu. Mezinárodní měnový fond odhadoval růst světové ekonomiky za stejný rok na 3,3 procenta. Majetek miliardářů tak rostl přibližně pětkrát rychleji než světová ekonomika. Podle organizace Oxfam navíc rostl majetek světových miliardářů v roce 2025, prvním roce Trumpova návratu do Bílého domu, třikrát rychleji než průměrně v předchozích pěti letech. Oxfam ve své zprávě tento rekordní růst zasazuje do kontextu politiky Trumpovy administrativy, která dále výrazně zvýhodňuje nejbohatší. Zpráva Oxfamu mimochodem odhaduje, že ve světě miliardáři zastávají čtyři tisíce krát častěji oproti obyčejným lidem politické funkce.
„Brzo jim bude patřit úplně všechno. Není to složité. Nemůžete mít miliardáře, multimiliardáře a triliardáře, jejichž majetky rostou tempem třicet, čtyřicet, padesát procent ročně v ekonomikách, které rostou jedno dvě procenta, aniž by velmi rychle nevlastnily úplně všechno,“ pronesl ekonom a aktivista za zdanění bohatých Garry Stevenson v rozhovoru pro Novara Media. „V historické perspektivě je to normální. Malá skupina vlastní všechno, zbytek má život na hovno. A přesně tam směřujeme. Není to otázka morálky, je to jednoduchá otázka. Můžete mít nezdaněné triliardáře, jenom když připustíte, že devadesát procent lidí bude žít v úplné chudobě, je to volba.“
Trumpismus je politika pro miliardáře, ale trumpistická rétorika slibuje něco také pro lidi, kteří nepatří k privilegovaným. A není překvapení, že se nic takového nemůže podařit. V Maďarsku ani v USA. Tématem nadcházejících podzimních amerických voleb do Kongresu a části Senátu – tzv. midterms, jsou stejně jako před dvěma lety u prezidentských voleb vysoké ceny základních potřeb jako benzín, energie a potraviny. Tyto problémy se dotýkají většiny lidí i v bohatých společnostech.
Digitalizace, automatizace, koncentrace trhu a rostoucí význam duševního vlastnictví posilují výhodu těch, kteří už kapitál a kontrolu nad technologiemi mají. Pro značnou část lidí jsou ale pořád problémem ceny benzínu a vajíček. Toto platí v různé míře v USA, Česku i Maďarsku. Zisky se stále rychleji oddělují od práce a ekonomický růst od růstu životní úrovně většiny. Trumpismus a z něj odvozené politiky na to nemají žádný recept, ekonomicky podporují zcela opačné trendy.
Úspěch a růst
Takzvaná krize životních nákladů zasahuje západní společnosti a často rozhoduje o výsledcích voleb. Není to problém jen v zemích jako Slovensko nebo Maďarsko, případně Česko a Polsko, ale i v bohatších evropských státech. „Už jen těžko lze zpochybnit, že v Evropě v posledních dekádách coby běžní lidé chudneme. Nejde jen o pocit. Bez ohledu na meziroční srovnání HDP panuje mezidisciplinární shoda na tom, že ze série polykrizí v posledních letech vychází běžný člověk hůř. I v těch zemích, kde mzdy rychle zvládly dohnat pocovidový propad, sužují většinu společnosti problémy s bydlením a ekonomická nejistota spojená s energiemi a jinými výdaji na život,“ psala nedávno ekonomka Linda Kunertová.
Klesající nebo stagnující životní úroveň části českých domácností po roce 2020 neznamená, že se zastavil ekonomický růst země. Zaostávající periferie, stále se zhoršující veřejné služby, které jsou dnes často na hraně kolapsu jako například veřejné střední školství v Praze. To všechno je realita. Řada hospodářských odvětví v Česku ekonomicky prosperuje a dostává tak české HDP do černých čísel. Jen se tento ekonomický růst nemusí pozitivně projevovat životní úrovní většiny.
„Polsko, Česko i další země střední a východní Evropy jako Rumunsko či Estonsko výrazně posílily své ekonomiky a v ukazatelích jako HDP na hlavu dohnaly, případně předstihly, ,staré periferie‘ EU jako Řecko a Portugalsko. Tento rozvoj je nerovnoměrný, ale charakterizuje ho pozitivní dynamika. Přestože německá ekonomika stagnuje, náš region v řadě oblastí rozvíjí vlastní kapacity a přestává být pouhou montovnou Západu. Schopnost našeho regionu nebýt jen závislou periferií Německa se zvýšila,“ vysvětluje Daniel Šitera, výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů.
Podle Šitery a dalších expertů se tak nenaplnily nejčernější scénáře toho, že zahraničními investicemi tažená integrace těchto ekonomik do tržních struktur EU odsoudí tento region k pozici zaostalé montovny či dokonce „kolonie“ Německa. Posledních pět let ukázalo, že dokážou dlouhodobě růst navzdory stagnujícímu ekonomickému hegemonovi. Polsko dokázalo pohodlně překonat covidové zpomalení a svůj v podstatě nepřetržitý více než dvacetiletý růst tento rok završilo tím, že nahradilo Švýcarsko jako dvacátou největší světovou ekonomiku.
Středoevropské ekonomiky dnes musí řešit otázku: co dělat ve chvíli, kdy jejich přirozený ekonomický partner – západoevropské centrum, především Německo – relativně slábne. Studie ekonomů Jaspera Simonse a Cornela Bana v Review of International Political Economy ukazuje, že jednou odpovědí je snaha diverzifikovat investory a lákat kapitál i z jiných regionů než jen ze západní Evropy. Nabízí se samozřejmě východní Asie, tedy zejména Čína a Jižní Korea, v Česku se hodně mluvilo také o Tchaj-wanu. Střední Evropa se snaží ze svého napojení na západní Evropu vytěžit co nejvíc a současně se v rámci své závislosti posouvat nahoru.
Druhou odpovědí je rozvoj domácích firem a podpora jejich globální expanze. „Ve světovém srovnání jsme úspěšná semiperiferie. Rostou u nás domácí firmy, které už nejsou jenom dcerami či subdodavateli západních koncernů, ale samy dokážou vyrážet na Západ služby či finální výrobky, případně tam i nakupovat firmy a přebírat konkurenci,“ vysvětluje Šitera. Zároveň upozorňuje, že západní země jako Francie, Holandsko, či Švédsko jsou stále mnohem větší váhy. „Nemáme firmy, které by svou velikostí, technologickou úrovní a schopností investovat dokázaly nahradit německé průmyslové giganty jako Volkswagen nebo nizozemské technologické lídry jako ASML. Česko ani Polsko se nestávají novým hospodářským centrem a jejich růst stále funguje v mezích závislého rozvoje, který se více opírá o dovoz zahraničního kapitálu a inovací než o jejich vývoz,“ vysvětluje Šitera. Výroba a export aut a dalších strojírenských výrobků je v regionu poměrně sofistikovaná, ale majiteli těchto provozů jsou obvykle zahraniční investoři.
Existují pak regionální ostrovy pozitivní deviace. Tím je podle Šitery například technologický a IT sektor na jižní Moravě a jeho schopnost inovací a zakládání firem s vysokou přidanou hodnotou. To je výsledkem promyšlené a dlouhodobé municipální průmyslové politiky, která popírá v Česku převažující ideologii, že veřejné instituce by růst měly přenechat byznysu a nevměšovat se do ekonomiky. V Brně totiž zafungovala úzká spolupráce univerzit, kraje, města a veřejné inovační agentury JIC, která za mimo jiné za ohromné pomoci evropských fondů dokázala vybudovat prostředí, v němž se daří vzniku univerzitních spinoffů a startupů a láká zahraniční investice s vyšší přidanou hodnotou. Zároveň naráží na podobné limity jako celý technologický sektor v Evropě, jimiž jsou nedostatek domácího kapitálu pro rozvoj. První kola financování startupů se odehrávají ještě v Česku, ale pokud chce mladá firma či startup poskočit na další, vyšší mezinárodní level, tak už se financování odehrává v USA. A nejde jen o informatiku. Jedním z příkladů toho, kdy je sofistikovaný průmysl v zahraničních rukou, je například průmysl okolo elektronového mikroskopu. „Tento produkt, na jehož vývoji se od padesátých let dvacátého století zásadně podílel výzkum i výroba v Brně, ukazuje na existující potenciál Česka prosadit se v oborech s mimořádně vysokou přidanou hodnotou,“ vysvětluje Šitera.
Informační technologie včetně herního sektoru každopádně tvoří další účinný způsob cesty ven mimo klasickou montážní ekonomiku a s ní spojenou závislost na Německu. Střední Evropa se velmi rychle prosazuje v informačních a komunikačních službách. Týká se to také zemí jako Rumunsko, Estonsko, Bulharsko, Lotyšsko a právě Česko, které měly v roce 2022 podíl informačních technologií na tvorbě přidané hodnoty okolo sedmi a půl procenta HDP, což je více než v řadě starších ekonomik evropského jádra. Podle Simonse a Bana tak naše závislost na západním centru nezmizela, ale ukazuje se, že je slučitelná s postupným technologickým a ekonomickým vzestupem. Zároveň však připomínají, že co se týče investic do výzkumu a vývoje země středovýchodní Evropy, jako celek stále zaostávají: „V roce 2022 zůstával průměrný podíl výdajů na výzkum a vývoj na HDP v zemích středovýchodní Evropy 1,3 procenta výrazně pod průměrem zemí jádra EU (2,5 procenta).“ V samotném Česku to byly podle údajů v článku v roce 2022 dvě procenta, (v Polsku 1,5 procenta). V roce 2024 to bylo podle údajů českého statistického úřadu 1,82 procenta.
Nerovnost jako limit
Jako celek si středovýchodní Evropa, tedy země V4 včetně Pobaltí a Rumunska a Bulharska vedou ekonomicky relativně dobře. Z české perspektivy ale vnímáme zejména rychlejší růst Polska, který se nezastavil ani po covidu, je zdrojem polské hrdosti a projevuje se v dalších a dalších ukazatelích. Česko roste dlouhodobě pomaleji než Polsko, které má vlastní developmentaristický model, na kterém jsou schopní se do určité míry shodnout ultrakonzervativci z PiS i současná liberální vláda s účastí levicových stran.
Česko má sice také modely a plány pro vlastní rozvoj, ale nikdo je moc nenaplňuje. Vicepremiér Karel Havlíček se před loňskými volbami i po nich všude kasal skvěle připravenou hospodářskou politikou, ale zabránit tomu, aby vláda neseškrtala peníze putující do vysokého školství, se nejspíš ani nepokusil. Na svoji hospodářskou politiku se mu nepodařilo vůbec sehnat peníze. Všechny řeči o plánování a budoucnosti se škrtáním v rozpočtu pro vysoké školy staly směšnými.
V Česku podobně jako v Polsku dlouho zůstávala mimo pozornost rostoucí majetková nerovnost. Pozitivní ukazatele totiž neznamenají, že Polsko stejně jako Česko nebo Maďarsko netrápí rostoucí a už teď extrémně vysoká nerovnost. Integrující se ekonomiky jsou v souladu s globálním trendem, i když zdejší nerovnost má svoje transformační specifika.
Zároveň Šitera poukazuje na paradox. Zatímco můžeme mluvit o dynamické mezinárodní integraci a konvergenci ekonomik jako celku, ta je souběžně doprovázená jejich vnitřní dezintegrací v důsledku rostoucích nerovností mezi jednotlivými regiony a společenskými třídami. „Přímé zahraniční investice s vyšší přidanou hodnotou měly vždy sklon koncentrovat se v hlavních městech a vybraných regionech. Stejně tak evropské fondy částečně popřely své cíle vyrovnávat rozdíly mezi méně a více rozvinutými regiony, protože aktéři z rozvinutějších regionů byli mnohem schopnější v národní soutěži tyto peníze získat pro sebe. Praha od vstupu do EU patřila k nominálně nejbohatším regionům v EU, ale i tak byla schopná nasát peníze určené pro Česko. Podobně Brno bylo schopné využít příležitosti evropského financování lépe než ostatní regiony také díky tomu, že v něm historicky sídlili instituce a aktéři s kapacitami pro zvládnutí administrativy a strategických cílů získat dotace na projekty s celostátním významem,“ připomíná Šitera.
Podobným vývojem prošlo Slovensko, Maďarsko i Polsko. „Pokud jde o regionální rozdíly, nejvyšší životní úroveň má jihozápadní Polsko a také Varšava, zatímco většina východního Polska za zbytkem země zaostává,“ říká Paweł Bukowski, jeden z autorů knihy Nerovnosti po polsku z roku 2024, na konferenci Evropské fórum nových idejí. V knížce se Bukowski společně s dalšími ekonomy Michałem Brzezińskim a Jakubem Sawulskim zabývali nerovnostmi, které se podle nich stále v Polsku neřeší dostatečně, a navíc jsou opředené řadou mýtů. Například, „že nerovnosti prospívají hospodářskému růstu, že jsou v Polsku ostatně poměrně mírné, že bohatí lidé zbohatli výhradně díky vlastní píli, zatímco chudoba je především důsledkem lenosti, že minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost a že progresivní daně jsou neefektivní a nespravedlivé,“ píší.
Podobnou kritiku směrem k nerovnosti pochopitelně slyšíme i v Česku, byť se naprosto minimálně odráží v programech politických stran. V zemi, kde jsou média ze sedmdesáti procent vlastněná superbohatými a oligarchy, se tváříme, že nerovnosti s politikou nemají co dělat. „Výsledky výzkumů prokázaly, že nerovnosti nejsou žádným přirozeným důsledkem hospodářského růstu a že se ani nemusí v určitém okamžiku samy od sebe začít snižovat. Ukázalo se také, že jejich úroveň i vývoj jsou určovány institucemi a veřejnou politikou, tedy námi samotnými – občany a politiky, kteří nás zastupují,“ píšou Poláci Bukowski, Brzeziński a Sawulski o Polsku, ale zní to, jako by zároveň komentovali také českou debatu.
Daně postorbánovské oligarchie
Orbánův režim a jeho strana se ve volbách dlouho opíraly o podporu chudších průmyslových regionů Maďarska – tzv. rezavých pásů střední Evropy. Předák opozice a současný premiér Péter Magyar (a exčlen orbánského Fideszu) ale dokázal přesvědčit někdejší Orbánovy voliče, že on a jeho strana Tisza jsou těmi, kdo zajistí zemi prosperitu, a to právě i v „rezavých pásech země“. Mizerné reálné platy nakonec Orbána dohnaly. Orbánův režim umožnil bohatnout úzké skupině loajálních podnikatelů. Zahraničním investorům dal k dispozici levnou pracovní sílu. Společnost pak musel tmelit stále vyhrocenějším nacionalismem. Naopak Magyar se v kampani nevyhýbal ani klasické sociálně demokratické rétorice.
„Magyar se snažil říct něco každému z mnoha potenciálních voličů. Nemohly chybět klasické motivy: existuje krize životních nákladů a veřejné služby nefungují (doprava, školství, zdravotnictví). Kromě toho přednesl také výrazně levicové sliby: hovořil o bytové krizi, slíbil program nájemního bydlení, pozastavení vystěhovávání a zestátnění exekucí; prostřednictvím tématu energetické chudoby propojil otázku klimatu se sociální otázkou; zmínil také situaci žen, které samy vychovávají děti, a postavil se rovněž za odstraňování bariér, které nemají zajišťovat důstojnost a účast ve veřejném prostoru pouze vozíčkářům, ale také lidem s kočárky a seniorům atd.,“ komentovala maďarská socioložka Esther Kovács na serveru Merce jedno z prvních představení programu opoziční Tiszy minulý rok. Programu, který nakonec voliče přesvědčil.
A zdá se, že velmi umírněný, sociálně demokratický důraz bude také součástí Magyarova vládnutí. Maďarsko čeká obnovení přílivu evropských peněz a od příštího roku je navržena také daň z bohatství, kterou maďarský komentátor Csaba Tóth trošku ironicky nazývá „mírné přerozdělování“. Tóth si všímá paradoxu, že s miliardářskou daní přichází pravicová strana, která se tím snaží zachránit kapitalismus před rozpory vzniklé za orbánismu. Návrhem chce Magyar zdanit tzv. neproduktivní majetek a přimět nejbohatší, aby raději svůj kapitál investovali do domácí ekonomiky.
Co se ale týče daňových výnosů, účinnějšímu zdanění kapitálových výnosů se vláda vyhýbá. Tóth navíc pochybuje o účinnosti současného návrhu v zemi bez progresivního zdanění, kde výběr daně komplikují zahraniční aktiva i možnost odlivu kapitálu. Tóth si všímá i toho, že maďarská vláda chce nízké příjmy zaměstnanců kompenzovat státním přerozdělováním, místo aby tlačila na růst mezd a přenesla část odpovědnosti na zaměstnavatele. Rostoucí mzdy by mohly aspoň částečně kompenzovat obrovskou nerovnost.
Ani rostoucí reálné mzdy ale nedokážou dlouhodobě zabránit nárůstu nerovností, projevujícím se například ve vzdělávání. To se ukazuje v Polsku, jak o tom píší Bukowski s Brzezińskim a Sawulskim v knize Nerovnost po polsku. Byť podle nich sehrál pozitivní roli vládou podporovaný růst minimální mzdy, který měl zásadní roli v růstu reálných mezd, i sociální dávky pro rodiny s dětmi, které zásadně snížily dětskou chudobu v Polsku, nerovnost se i v Polsku dál zvětšuje.
V Česku, kde ale reálné mzdy rostou opožděně a málo, se děje něco velmi podobného, jen se daří toto téma držet zcela mimo veřejnou debatu. V Praze proběhla plíživá privatizace vzdělávání, kdy v současnosti chodí skoro třetina gymnazistů na soukromá gymnázia. To samozřejmě naprosto zásadně zhoršuje pozici dětí z chudších rodin. Babiš, který rozpočtovými škrty nutí vysoké školy rušit místa pro nové studenty, jen dál zhoršuje stávající nerovnost. Méně míst na českých veřejných vysokých školách znamená především méně míst pro ty, kteří nemají prostředky na to, aby si vzdělání zajistili v soukromé škole nebo v zahraničí. Něco podobného velmi nenápadně zažívá zdravotnictví nebo péče o seniory.
Spíše než hodnotová kritika nerovnosti se objevuje kritika rozvojová. Samotná nerovnost se totiž stává brzdou ekonomického rozvoje, jak si uvědomují právě autoři knihy Nerovnost po polsku, a právě takto ji rámují. „Navrhujeme proto změnit způsob uvažování. Namísto logiky nemůžeme si dovolit bojovat s nerovnostmi, štědře financovat školy, udržovat vysokou minimální mzdu, silné odbory, progresivní daně a rozsáhlé sociální transfery, bychom měli přijmout opačný přístup: Nemůžeme si dovolit tolerovat tak vysoké nerovnosti, protože už dnes zpomalují náš hospodářský růst a v budoucnu ho budou brzdit ještě výrazněji,“ píší ve své knize. V Česku podobnou rétoriku slýcháme od sociologa Daniela Prokopa, který rovněž zdůrazňuje, jak nás nerovnost ekonomicky brzdí, protože nevyužíváme talenty a plýtváme potenciálem celé země. Pro polské vládnoucí liberály toto může být zajímavé, český trumpismus-babišismus se v řadě oblastí vydává úplně na druhou stranu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás