Znáte knihy Sekyra nebo Český snář? A přemýšleli jste někdy nad tím, kde se jejich autor Ludvík Vaculík narodil? Město Brumov-Bylnice, kde známý disidentský spisovatel vyrostl a které ovlivnilo jeho tvorbu, najdete kousek od slovenských hranic.
Následující příběh ale není o slavných rodácích, ale o lidech, kteří v regionu zůstali a celý život zde pracovali a vychovali děti. Valašsko dávno přestalo být pasekářským krajem. Za poslední století prošlo cestou od sklářství přes strojírenský průmysl a elektrotechniku až k současné slábnoucí roli místního průmyslu tváří v tvář světovému trhu. A změnily se i politické a ekonomické podmínky, ve kterých lidé v regionu žijí.
Najednou jako by všichni pochopili, že společný postup s podporou INN může být řešením.
Místní průmyslový podnik zde v 80. letech vybudoval panelové sídliště. Město pak v nultých letech jako součást tohoto sídliště postavilo jeden dům. A v roce 2025 místní starosta v Brumovském zpravodaji publikoval příspěvek, který tamní nájemníky značně vyděsil. Uvádí totiž, že město plánuje byty v údajně ztrátovém domě rozprodat.
Kolega z odborů
Dům ovšem prokazatelně podnákladový nebyl: čistý zisk města odhadujeme na asi milion korun za rok, přičemž jedinou investicí města bylo zateplení z dotací před více než šesti lety. V jedné větě se sice objevila slova o přednostním odkupním právu pro nájemníky – většina z nich by si ale na koupi svého bytu musela půjčit a hypotéku by (dle vlastních vyjádření) spíše nedostala. Další pasáže starostova článku dokonce obsahují zmínky o „férovosti“ pro město a aktivní spolupráci s developery. A vzhledem k tomu, že privatizace domu byla již několikrát předmětem sporu a zájem o odkup dle našich informací projevilo několik zámožných postav z regionu, nemůžeme se divit strachu nájemníků o střechu nad hlavou.
Jednoho dne jsme tak v Iniciativě nájemníků a nájemnic (INN) dostali snad nejlépe strukturovaný e-mail, jaký jsem kdy četl, se spoustou příloh popisujících dosavadní vývoj v případu. Odeslal ho elektrikář Libor. Ten v domě s manželkou, která pracuje jako pečovatelka, bydlí větší část svého života a v bytě o velikosti 2+kk vychoval čtyři děti. Zároveň působí jako neuvolněný odborový předseda, shodou okolností v jedné z nástupnických firem průmyslového podniku, který postavil ono sídliště. A právě kolega z odborů, který se o INN dozvěděl na Letní škole pracujících, Liborovi poradil, že společně je možné bránit i důstojné bydlení.
Brumov je od Brna, kde má INN svou nejbližší lokální buňku, asi tři hodiny jízdy několika spoji, proto si nejprve několikrát voláme a sledujeme debaty zastupitelstva. Město je prý zadlužené a potřebuje peníze, místní si mají na odprodej svých domovů půjčit a v městských bytech je potřeba zavést krátkodobé smlouvy, které prý mají radnici ochránit před nepřizpůsobivými. Nevíme sice, kde se takto označovaní lidé nacházejí, víme ale, že za dva měsíce bude nejbližší jednání zastupitelstva, které o privatizaci zmíněného domu může rozhodovat. Nájemníci by se do té doby tedy mohli stát členy INN a začít s městem vyjednávat. Do Brumova tedy vyrážím, abych pomohl s prvním sousedským setkáním.
Jde se na věc
Jsem taky „z regionu“. Vracet jsem se sem přestal kvůli rodinným problémům, a tak pracovní výlet domů vítám. Celou cestu vlakem ovšem zpracovávám svůj strach – jak bude nájemnictvo věkově od čtyřiceti let výše reagovat na moderaci sousedského setkání od dvaadvacetiletého člověka? Naštěstí se místo tříhodinové cesty několika spoji domluvíme na vyzvednutí v Horní Lidči, takže na pochyby není čas. Už v autě probíráme, s kterými zastupiteli se dá bavit, jaké jsou starostovy opravdové záměry nebo jak situaci udržet do blížícího se zastupitelstva. Parkujeme, potom krátká káva v bytě (jak mohli žít v tomto 2+kk v šesti lidech?) a jdeme dolů. V chodbě u schránek se postupně sejde více přes dvacet lidí. Když děláme sousedská setkání v Brně, musíme lidi zvát SMS, e-maily, připomínat jim datum; tady se pověsí letáček a všichni přijdou.
JJak dlouho tady žijete? Jakou máte nájemní smlouvu? Co vás štve a co byste chtěli změnit?“ ptám se na úvod. Debata nabírá obrátky, různí lidé mi vysvětlují různé aspekty dvaceti let společného soužití, přestávám stíhat moderovat… Nádech, výdech: „Díky za sdílení, já jsem z INN, podobné případy jako ten váš jsme už pomohli vyhrát. Abychom vám mohli nabídnout právní a organizační pomoc, potřebujeme, abyste se stali členy.“ A debata se opět rozjede: „A proč jako? Kolik budu muset platit? A to je napořád?“
Dlouho si myslím, že se nakonec nedomluvíme, pojedu zpět bez výsledku a dům se prodá. Pak hluk rozstřelí překvapivá otázka: „A za čí peníze tu jste vy?“ Vysvětluju, že jsem tu díky členským příspěvkům ostatních, teď už skoro devíti set členů INN. Že může jít o 50 až 250 korun měsíčně, které jdou třeba i na právní výdaje, a že v případě finančních problémů je možné je odpustit. Najednou jako by všichni pochopili, že společný postup s podporou INN může být řešením, a začínáme plánovat. Kdo může obejít zbývající sousedy? Kam poslat nájemní smlouvu k právní kontrole? Jak nastavit trvalý příkaz k členským příspěvkům? Do samotné otázky privatizace městského domu nájemnictvo dle zákona nemůže mluvit, chceme však alespoň odpovědět na dehonestační článek starosty a zkusit jednat se zastupiteli. Na konci sousedského setkání všichni vyplní své jméno, telefon a e-mail. Ještě ve vlaku posílám info o členských příspěvcích. Do týdne je kromě jednoho bytu všichni začínají posílat. A jde se na věc.
Snaha věci neřešit
Když jsem na sousedském setkání položil otázku „Kdo by se mnou chtěl napsat článek?“, v duchu jsem se sám sobě smál. Zeptat jsem se ale musel – otevřené otázky jsou základní nástroj komunitního organizování, které stojí na předpokladu, že se lidé, pokud dostanou potřebné znalosti a zdroje, mohou aktivně zapojit i do složitějších úkolů. Mezi nájemníky byly prodavačky, dobrovolní hasiči i lidé v seniorském věku – kdo by ale ve svém volném čase chtěl psát články, navíc s člověkem, kterého zná dvě hodiny? Dům jsem tedy obešel dveře od dveří a nájemníci přispěli svými příběhy, které ukazovaly, co by odprodej znamenal pro jejich každodenní životy. Po odeslání článku do Brumovského zpravodaje jsme dostali překvapivou odpověď – zamítnuto, bez důvodu. Brzy nám došlo, kde se situace zkomplikovala – články zveřejněné ve zpravodaji podléhají schválení redakční radou, ten náš se ale řešil i na radě města. Že by vedení města nechtělo, aby se o privatizaci domu mluvilo?
Ignorantství a snaha věci neřešit či dokonce ututlat se projevuje celý další měsíc. Povede se nám setkat s opozičními zastupiteli: přišli dokonce i dva bývalí starostové, souhlasí s naším postupem, ale v zastupitelstvu nemají většinu. Z koalice na pozvánku k setkání odpoví pouze tři zastupitelé – jen se omluví. Neměli by zvolení zastupitelé řešit problémy všech občanů? Postupně se tak zaměříme spíš na neformální stránku věci. Brumov má asi 5400 obyvatel, skoro každý se tu zná s každým – koneckonců před prvním sousedským setkáním nás před domem potkala právě zaměstnankyně kanceláře starosty. Ptáme se: Na jaké zastupitele máte kontakty? S kterými chodíte do práce? S kterými se potkáváte ve škole nebo ve školce? Kteří vlastní obchody a kde? Kde se s nimi můžeme setkat, když neodpovídají?
V kuloárech Domu kultury
Osobní kontakty se paradoxně stanou důležité i pro mě. S mladší sestrou si, musím přiznat, moc často nevolám, jednou ale náhodou zmíním Brumov a Liborovo příjmení – a sestra najednou vyskočí a začne do telefonu křičet: „Šak jeho dcera se mnú chodí do třídy!“ Místo dalšího jednání s Liborem je tak jasné: maturitní ples, Dům kultury Vsetín, nádherný kulturák socialistického modernismu navrhnutý architekty Janem Nováčkem a Janem Kapitánem a postavený v 80. letech, stejně jako zmíněné sídliště.
Pocházím od Valašského Meziříčí, nějaká rivalita mezi městy v regionu přece jen je, a tak jsem se celý život Vsetínu vyhýbal. Říkali jsme, že kdo skončí na Vsetíně, skončí už úplně. Vyhýbal jsem se i vracení domů – a teď jsem tu díky práci skoro každý víkend. Střední škola byla nejhorší období mého života, neumím tancovat, nesnáším oficiální akce – a teď stojím na plese, v obleku a poslouchám středoškolské projevy. Největší překvapení večera ale přijde po nich. S Liborem se potkáváme v kuloárech Domu kultury (takoví normalizační kádři, podobně jako starosta, bývalý traktorista v JZD, říkám si, normalizace v této zemi opravdu nikdy neskončila), a když mi sdělí onu novinu, zůstává mi rozum stát. Starosta dostal na nedávném setkání se seniory otázku na odprodej domu – a poprvé veřejně vyloučil privatizaci!
Další den na sousedském setkání ale příliš nejásáme. Starostovi totiž už nikdo nevěří – sám často opakuje, že věci se mění, co řekne jednou, nemusí podruhé platit. Snažíme se tak vymyslet další strategie: plakáty, letáky, protesty, petice, obcházení sousedů, akci s občerstvením, kde bychom se o odprodeji se sousedy bavili. Příklady z praxe INN či ze zahraničí ovšem nefungují, pro obcházení sousedů je pouze menšina: před volbami to dělal starosta a pochopitelně nechtějí být jako on. Jedu domů a nevím, co si o výsledku mám myslet.
O dva dny později dostaneme překvapivý e-mail od místostarosty: „Děkujeme za e-mail a za váš zájem o společné jednání. My jsme společné setkání také plánovali, ale z důvodu pracovního vytížení to v poslední době nebylo možné. Navrhujeme termín…“ Za méně než dva týdny se tedy potkáme na oficiálním jednání s městem. Už teď se potím.
Autor je organizátor v Iniciativě nájemníků a nájemnic.
Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung. Pokračování reportáže vyjde na webu Deníku Alarm.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás