Výchozím místem eseje je byt, prostor, v němž se společenský řád dotýká těla, času, rodiny, práce i představ o budoucnosti. Bydlení umožňuje sledovat český kapitalismus v jeho každodenní podobě, bez nutnosti začínat velkým systémovým pojmem. Ekonomická moc se zde objevuje jako nájem, splátka, smlouva na dobu určitou, dědictví, ručení rodičů, cena pozemku nebo realitní filtr. Patří k ní strach z výpovědi i naděje, že děti budou mít kde začít vlastní život.
Stát se svými pravidly, nastavením legislativy, daňovou politikou a slabou veřejnou alternativou spoluutváří podmínky, v nichž lidé hledají ochranu před nejistotou především na trhu a ve vlastnictví.
Jistota domova už pro velkou část české společnosti není samozřejmostí. Drahé a nejisté bydlení zvyšuje riziko chudoby, zadlužení a ztráty domova. Promítá se do duševního zdraví, rodinného života i soukromí. Ministerstvo pro místní rozvoj při přípravě zákona o podpoře bydlení v roce 2024 odhadovalo, že ztrátou bydlení je ohroženo až 1,6 milionu lidí. O krizi tedy není těžké mluvit. Mnohem obtížnější je vysvětlit, co se s touto zkušeností děje dál.
Materiální nejistota sama o sobě neurčuje, jak jí budeme rozumět. Strach ze ztráty domova vede někoho k požadavku silnější veřejné ochrany, jiného k úsilí získat vlastní byt. Vysoké ceny živí kritiku trhu a zároveň pobízejí k nákupu dřív, než znovu vzrostou. Nejistý nájem otevírá otázku práv nájemníků, ale také posiluje přesvědčení, že skutečné bezpečí začíná až soukromým vlastnictvím.
Do toho, co lidé považují za cestu k bezpečí, vstupují rozhodnutí státu i zájmy těch, kdo byty stavějí, vlastní a financují. Ovlivňují tím nejen dostupnost domova, ale i to, jak lidé své potíže pojmenovávají a jaká řešení si dokážou představit.
Strach, naděje a síla systému
Když se podmínky života mění, nemizí s nimi automaticky představy o tom, jak by dobrý život měl vypadat. Někdy se jich držíme o to pevněji, protože dávají nejisté přítomnosti nějaký směr a budoucnosti tvar. Z tohoto napětí vychází Lauren Berlant v knize Cruel Optimism.
Autorka analyzovala zkušenost americké společnosti konce 20. a začátku 21. století, kdy se rozpadaly materiální podmínky spojené s poválečnou představou stabilního života. Jistá práce, vlastní domov, rodina nebo postupný společenský vzestup přesto nepřestaly působit jako jeho měřítko. Berlant zajímalo připoutání k příslibu dobrého života i ve chvíli, kdy cesta za ním začíná člověka svazovat a jeho naplnění se vzdaluje. Krutý optimismus označuje právě takové připoutání k příslibu dobrého života, který člověku dává směr a současně jej váže k podmínkám, jež jeho naplnění vzdalují.
V bydlení je podobné napětí snadno rozpoznatelné. Bezpečný domov je skutečná potřeba. Vlastní byt dává kontrolu, umožňuje plánovat a omezuje závislost na rozhodnutí druhých. Právě proto má takovou přitažlivost. Jakmile se jedna cesta k bezpečí začne jevit jako samozřejmá, promítne se do práce, zadlužení, rodinných strategií i plánování budoucnosti. Podstatné je pak sledovat, co všechno člověk přijme, aby se k takovému bezpečí přiblížil.
Jinou část téhož problému zachytili Luc Boltanski a Ève Chiapello v Novém duchu kapitalismu. Jejich kniha vznikla z otázky, jak se kapitalismus dokázal proměnit po společenských konfliktech šedesátých a sedmdesátých let a proč jeho legitimita přežila kritiku hierarchie, odcizení a strnulosti. Jazyk této kritiky se postupně objevil i uvnitř nových forem práce a řízení. Autonomie, tvořivost, osobní svoboda nebo pružnost začaly patřit k tomu, co nový kapitalismus od lidí žádá i co jim slibuje.
Boltanski a Chiapello ukazují, jak se kapitalismus pod tlakem kritiky proměňuje a část jejích požadavků přijímá za své. Svoboda, autonomie nebo autenticita se tak mohou stát součástí nového jazyka, kterým ospravedlňuje své fungování.
Proměna jazyka legitimity ještě nevysvětluje, proč se s některými lidmi a institucemi pojí obava, zatímco jiným důvěřujeme. Sara Ahmed obrací pozornost právě k tomu, jakou roli v podobných vazbách hrají emoce. V The Cultural Politics of Emotion (2004) sleduje, jak se strach, naděje, stud nebo hrdost vážou pomocí stálého opakování k lidem, institucím a představám o společnosti. To, co se jeví jako hrozba či bezpečí, se tím postupně stává samozřejmějším.
Stejná nejistota může obrátit hněv proti spekulantům, neplatičům, regulaci nebo státu. Naděje může směřovat k veřejné ochraně, k rodinnému majetku i k hypotéce. Developer, banka, velký vlastník, stát nebo média mají výrazně větší možnosti vstupovat do veřejné debaty, pojmenovávat problém, opakovat určitý výklad a spojovat jej s představami bezpečí, odpovědnosti či ohrožení.
Z těchto východisek vyrůstají tři otázky, které budou text provázet. Jak se materiální nejistota spojuje s představami dobrého života, jak dokáže soukromý zájem získat podobu obecného řešení a proč ani široce sdílená zkušenost bytové krize nevytváří sama od sebe společný jazyk spravedlnosti.
Proč nás krize nespojuje
Prohlídka bytu trvá 10 až 15 minut. V předsíni čekají další lidé. Majitel se ptá na práci, příjem, dluhy, exekuce, zvířata, děti. Není hrubý. Nemusí být. Situace sama už rozděluje role. Jeden vybírá, druzí se snaží působit důvěryhodně a solventně.
Takových scén se odehrávají každý den stovky a tisíce. Byt je místem, kde se soukromý život setkává se společenským řádem. Bydlení ovlivňuje čas, pohyb i míru závislosti na druhých. Někomu dovolí plánovat, jiného nutí čekat, přizpůsobovat se nebo přijmout závazek, kterému podřídí velkou část života.
V bytě se člověk před společenským řádem neukrývá. Právě tady získává jednu ze svých nejhmatatelnějších podob. Setkáváme se s ním v částce, kterou každý měsíc posíláme za nájem nebo hypotéku, v otázce, zda nám banka půjčí, jestli majitel prodlouží smlouvu nebo zda mohou pomoci rodiče. Ovlivňuje, kolik si můžeme dovolit riskovat v práci, jestli můžeme odejít ze vztahu, mít dítě, přestěhovat se nebo zůstat ve městě, kde jsme vyrostli. Zasahuje i do každodenního rytmu, do toho, zda se můžeme v klidu vyspat, kde pracovat nebo kolik lidí se vejde k jednomu stolu.
Česká společnost má přitom poměrně jasnou představu o tom, jak bezpečné bydlení vypadá. Výzkumy ukazují, že si naprostá většina Čechů přeje vlastnit byt nebo dům. Zároveň převažuje přesvědčení, že mladší generace mají cestu k bydlení obtížnější než jejich rodiče. Vlastnictví tak zůstává nejpřitažlivějším obrazem bezpečí právě ve chvíli, kdy se pro rostoucí část společnosti stává čím dál hůře dosažitelné a pro některé už prakticky nedostupné.
Česká společnost je přitom podle výzkumů velmi citlivá na otázky spravedlnosti a vnímání nerovností. Právě proto je nápadné, že tak široce sdílená zkušenost s nedostupností bydlení zatím nespojila různé skupiny kolem společné představy spravedlivého řešení. Iniciativa nájemníků a nájemnic se o takové spojení pokouší z pozice lidí žijících v nájmu. Její hlas je zatím okrajový, ale ukazuje, že se z individuální nejistoty může stát společná politická věc.
Z materiální zkušenosti nevyrůstá jeden výklad ani jedno řešení. Jedni mluví o rychlejší výstavbě, druzí o dostupnějších hypotékách, širším obecním fondu nebo jistějších podmínkách nájmu. Stejná nejistota se překládá do velmi odlišných požadavků.
Kdo tady mluví o bydlení
Zkušenost s bydlením vstupuje do veřejné debaty už nějak pojmenovaná. Když se z vysokého nájmu, nedostupné hypotéky nebo několikaměsíčního hledání bytu stane veřejný problém, dostává zároveň své vysvětlení. Staví se málo. Hypotéky jsou drahé. Město se nerozvíjí. Majitelé se bojí neplatičů. Každé takové pojmenování vede pozornost určitým směrem.
Velké firmy mají vlastní analytické aparáty, data, tisková oddělení a profesní organizace. Pořádají konference, vstupují do médií a jednají s městy či státem. Banky produkují pravidelné statistiky trhu a jejich ekonomové vystupují jako experti na ceny, úroky i dostupnost bydlení. Realitní kancelář zase působí v bezprostředním kontaktu s jednotlivými lidmi, často je první u prodeje či pronájmu. Digitální platforma může určitý způsob vidění trhu zabudovat přímo do svého rozhraní. K ekonomické moci patří i možnost ovlivňovat, jak se bytová krize popisuje a která řešení začnou působit rozumně.
Developer, banka, investiční skupina nebo pronajímatel mají odlišné zájmy a často se dostávají do konfliktu. Pohybují se však na trhu, kde se z potřeby bydlet stala příležitost k prodeji, pronájmu a úvěru. Každý z této pozice zachycuje jinou část zkušenosti s krizí. Jejich výklady se mohou lišit a přitom se potkávat v tom, jakou cestu k bezpečí považují za samozřejmou.
Jejich výklady by sotva byly přesvědčivé, kdyby nenavazovaly na skutečné potřeby a obavy. Pomalá výstavba frustruje, nejistá budoucnost vyvolává úzkost a majitel se může oprávněně obávat neplacení nebo škody v bytě. Člověk hledající domov potřebuje přehlednou nabídku. Soukromý zájem získává širší přesvědčivost ve chvíli, kdy se s těmito zkušenostmi spojí a nabídne jim věrohodné řešení.
Musí se víc stavět
Nejhlasitěji se v české debatě o bydlení ozývá věta, že se musí více stavět. Má pevný základ. V Praze a dalších velkých městech nové byty chybějí, povolování bývá pomalé a příprava projektu může trvat roky. Člověku, který sleduje rostoucí ceny nebo chodí z jedné přeplněné prohlídky na druhou, nabízí tento výklad jasnou příčinu i řešení. Stavební řízení je nutné odblokovat a zrychlit.
Velké projekty proměňují celé území a s ním i představu, jak má dobré město vypadat a jaký život má umožňovat. Pro developera má čas zcela konkrétní cenu. Pozemek, úvěr, příprava projektu, normy a rozhodování úřadů určují, zda a s jakým výnosem se investice uskuteční. Požadavek na jednodušší a rychlejší výstavbu proto vyrůstá přímo z podmínek podnikání. Když se ale bytová krize popíše především jako krize nedostatečné nabídky, může developerský zájem získat podobu zájmu celé společnosti.
Výklad krize jako nedostatku bytů odpovídá netrpělivosti lidí, kteří čekají na dostupnější bydlení. Všechno, co stavění zdržuje, pak snadno začne působit jako překážka normálního života. Slib výstavby má přitažlivou jednoduchost. Jestliže je problémem nedostatek, více bytů musí přinést úlevu. Mezi postaveným bytem a dostupným domovem však zůstává cena pozemku, financování projektu, očekávaná marže, kupní síla domácností a investiční poptávka. Potřeba bydlet se pro developera stává relevantní ve chvíli, kdy má podobu poptávky schopné zaplatit výslednou cenu. Nová výstavba proto může být na určitém místě a v určitém čase potřebná a současně zůstat mimo dosah těch, jejichž bytová situace je nejhorší.
Projekty přibývají, ale průměrná cena volného bytu ukazuje, že nové bydlení zůstává především produktem pro ty, kdo už mají přístup k majetku, vysokému příjmu nebo úvěru. Hlas developerů je ovšem podepřen vlastními daty, profesními organizacemi a lobby. Díky tomu se stává jedním z autoritativních vykladačů bytové krize.
Jak se vyrábí dobrá adresa
Mezi developerem a velkou investiční skupinou nevede ostrá hranice. Stejná firma může kupovat pozemky, stavět, prodávat i dlouhodobě vlastnit. Rozdíl je spíš v měřítku. Velký investor často pracuje s celým územím a s hodnotou, kterou může jeho proměna vytvořit.
Brownfield, bývalý průmyslový areál nebo několik hektarů města představují dlouhodobou příležitost. Hodnota roste spolu s proměnou „adresy“ a s očekáváním dalšího rozvoje.
Tomu odpovídá řeč velkých územních projektů. Místo samotné výstavby se mluví o revitalizaci, nové čtvrti, kvalitní architektuře, zeleni a veřejném prostoru. Takový obraz se může opřít o skutečnou touhu po proměně míst, která dlouho působila jako zbytek minulosti: nevyužitý areál, prázdná továrna, území za plotem, kus města mimo běžný život. Vizualizace plné kaváren, zeleně, cyklistů, čistých ulic a dobře oblečených chodců nabízejí město, které už nepůsobí zanedbaně a provinčně. Má poskytovat větší svobodu životních stylů, možnost se odlišit a prostor pro vlastní způsob života. Soukromé zhodnocení území se tu spojuje s přáním, aby město vypadalo konečně „normálně“ – sebevědomě, upraveně, evropsky.
Projekt Smíchov City se dá číst jako příklad toho, jak developerský kapitál dokáže k ceně místa připojit i odkaz ženské emancipace. Nová čtvrť se nabízí jako moderní město krátkých vzdáleností, s byty, kancelářemi, obchody, zelení a upraveným veřejným prostorem. Mezi její „inovace“ patří i ulice pojmenované po ženách, které v názvech pražských ulic skutečně dlouho chyběly. Jiřina Šiklová, Růžena Vacková nebo Toyen se tu však neobjevují jako připomínka neplacené a neviditelné práce žen, odporu k autoritářství nebo měšťácké kultuře. Z emancipační paměti byl vymazán konflikt a zůstala „kulturní hodnota“ připojená k tržní ceně produktu.
Zeleň, kultura, veřejný život a autenticita místa zvyšují přitažlivost projektu a spolu s ní i cenu pozemků a nemovitostí. Kvalita života se tak stává součástí soukromého zhodnocení. Boltanski a Chiapello popsali, jak kapitalismus vstřebává požadavky, které proti němu původně zaznívaly. Svoboda a autenticita, dříve spojené s kritikou uniformity a odcizení, tu vstupují do tvorby hodnoty spolu se jmény žen, z jejichž odkazu projekt vytěžil kulturní prestiž a jeho konfliktní obsah nechal stranou.
Hodnota nové adresy vyrůstá i z toho, co se někdy nazývá polohová renta a co na místě existovalo dávno před příchodem investora. Do ceny se promítá pověst místa, život i práce lidí, kteří je vytvářeli. Společně vzniklá hodnota se při proměně území privatizuje. S růstem ceny roste i význam přístupu k úvěrům.
Bezpečí na splátky
Hypotéka umožňuje pořídit si vlastní bydlení i člověku, který nemá dost vlastních prostředků. Odpovídá tak na velmi konkrétní potřebu jistoty. Nájem se může zvýšit, smlouva skončit nebo vlastník byt prodat. Vlastnictví slibuje větší jistotu, banka však nejprve rozhoduje, komu na ni půjčí.
Banka při posuzování úvěru převádí část života domácnosti do rizikového profilu. Zajímá ji stabilita práce, rodinné závazky, dosavadní dluhy, platební minulost, vlastní úspory a schopnost dlouhodobě splácet. Domácnost se musí ukázat jako dostatečně předvídatelná a schopná nést závazek sahající daleko do budoucnosti.
Banky dlouhodobě mluví o finančním zdraví, odpovědném plánování, rezervách a správném rozhodování. Rezerva skutečně chrání před výpadkem příjmu a promyšlený úvěr je bezpečnější než dluh, který domácnost neunese. Strukturální nejistota se však v tomto jazyce snadno mění v problém osobní odpovědnosti. Člověk má plánovat, spořit a správně řídit rizika, jejichž podstatnou část sám nevytvořil.
V posledních letech k tomu přibývá jazyk péče, bezpečného zázemí, vztahů nebo duševní pohody. Česká spořitelna prostřednictvím Buřinky spojuje svou značku například s podporou pečujících, hospicové péče nebo samoživitelů/ek. Pomoc má pro konkrétní lidi reálný význam a současně utváří sociální obraz instituce, jejíž úvěry a další finanční produkty patří k mechanismům současného trhu s bydlením.
Vedle dat, kalkulaček a doporučení, podle nichž lidé čtou trh a vlastní možnosti, finanční instituce nabízejí také představu, že rozumějí širším potřebám života a jsou vůči nim vnímavé. Úvěr nebo spoření se mohou spojit s péčí o rodinu, budoucnost a bezpečný domov. Finanční produkt tím získává význam, který sahá daleko za jeho cenu a podmínky. Pro člověka, který vlastní bydlení nekupuje nebo na takové financování nedosáhne, se bezpečí nabízí jiným způsobem: jako kvalitní a profesionálně spravovaný nájem.
Velcí a malí vlastníci
Pro velkého vlastníka je nájemní bydlení investičním aktivem i službou. Stovky či tisíce bytů tvoří portfolio, které má přinášet nájemní výnos a uchovávat nebo zvyšovat svou hodnotu. Velikost umožňuje rozložit riziko, profesionalizovat správu a standardizovat vztah s nájemníky.
Velcí vlastníci dnes vedle profesionality, stability a předvídatelné služby stále častěji mluví o komunitě, péči, wellbeingu nebo dobrém sousedství. Heimstaden v Česku spravuje téměř 40 tisíc nájemních bytů. Svou značku přitom spojuje s představou bezpečného domova a fungující komunity.
Osamělost, nejistota a oslabené sociální vazby patří k běžné zkušenosti současného městského života. Dobře spravovaný dům, společné prostory nebo podpora sousedských vztahů mohou život nájemníků skutečně zlepšit. Komunita se přitom stává součástí služby poskytované vlastníkem. Pocit sounáležitosti může růst, aniž by se měnilo, kdo stanovuje nájemné, určuje podmínky smlouvy a rozhoduje o samotném domě. Nájemní vztah se tím snáze čte jako péče o zákazníka a dobře spravované společenství.
Kritika individualismu a sociálního odcizení tím nezmizí. Potřeba vztahů a sounáležitosti dostává tržní odpověď. Když vlastník nabízí bydlení s fungujícím sousedstvím, stávají se součástí nabídky i lidé, kteří v domě už žijí. Jejich vztahy pomáhají přilákat další nájemníky, ačkoli je nevytvořil vlastník, který z nich těží. Komunita se stává jednou z kvalit bydlení, podobně jako lokalita, vybavení domu nebo úroveň služeb.
U člověka s jedním či dvěma dalšími byty vypadá vlastnictví jinak. Často jde o součást rodinného zajištění. Byt má podržet úspory, pomoci ve stáří, zůstat dětem nebo vytvořit rezervu pro horší časy. Výnos z nájmu se tu může potkávat s obyčejnou snahou nebýt v budoucnu úplně bez opory.
Malý vlastník proto svou pozici nemusí prožívat jako rentiérství. Častěji v něm vidí opatrnost a odpovědnost za něco, co se podařilo získat či udržet. Ve veřejném prostoru se přitom často objevuje postava neplatiče – nájemníka, který přestane platit, byt neopustí a vlastníkovi zůstane škoda i dlouhé vymáhání. S tímto obrazem pracují také organizace zastupující pronajímatele, když po státu žádají silnější právní jistoty.
Obava z neplatičů a odmítání vystěhování je mezi malými pronajímateli velmi rozšířená. Samotná zkušenost s těmito problémy je ovšem mnohem méně častá a k soudnímu sporu dospějí jen jednotky procent případů. Vzácná zkušenost tak ve veřejné debatě získává podobu obecného rizika. Pomáhá ospravedlnit krátké smlouvy, rozsáhlejší prověřování zájemců, smluvní pojistky na hraně zákona i odpor k regulaci.
Velký vlastník chrání výnos a potřebuje předvídatelná pravidla. Člověk s jedním dalším bytem si často vytváří rezervu pro stáří, děti nebo horší časy. Ve veřejné debatě se tento rozdíl snadno ztrácí. Regulace nájmů, zdanění investičních bytů nebo rozšiřování obecního bydlení pak mohou být společně představovány jako zásah proti soukromému majetku. Pod jedním jazykem jeho ochrany se setkávají velmi odlišné zájmy i obavy. Strach z problémového nájemníka přitom nezůstává jen argumentem v debatě o regulaci. Při pronájmu konkrétního bytu se mění v otázku, komu lze věřit a komu je bezpečné domov svěřit.
Zkouška důvěryhodnosti
Pro velkou část lidí je realitní makléř bezprostřední tváří trhu s bydlením.
Jeho služba spočívá především v omezení nejistoty vlastníka. Pronajímatel nechce několik měsíců řešit neplacení, poškozený byt nebo komplikovaný spor. Makléř mu může pomoci nastavit podmínky, prověřit zájemce a doporučit toho, kdo působí spolehlivě.
Část kritérií stanoví vlastník, jiná realitní kanceláře samy doporučují jako běžnou součást služby. Obava z budoucích problémů se postupně převádí do konkrétních otázek a dokladů. Kde pracujete, jaký máte příjem, zda máte dluhy, kdo bude v bytě bydlet, zda máte zvíře nebo jestli poskytnete kontakt na současného pronajímatele kvůli referencím. Dva zájemci se srovnatelným příjmem mohou působit různě důvěryhodně podle toho, jak mluví, vystupují a kde pracují. Neurčité riziko získává profil člověka, kterému lze nebo nelze důvěřovat.
Majiteli prověřování nabízí pocit kontroly. Zájemce o nájem rychle pochopí, že peníze na kauci a nájem nestačí. Musí také působit jako někdo, s kým nebudou potíže, a otevřít soukromí prověřování daleko za hranicemi zákonných povinností.
Diskriminace přitom nemusí mít podobu otevřeného odmítnutí určité skupiny. Jednotlivá kritéria lze vysvětlit opatrností a bezpečím. Jejich součet však vytváří velmi konkrétní zkušenost. Barva kůže, dítě, nejisté zaměstnání, nízký příjem nebo zvíře mohou člověka posouvat níž v pořadí, aniž by mu někdo musel výslovně říci, že do bytu nepatří. Stačí jiný zájemce, který působí bezpečněji. Makléř tak převádí obecnou obavu vlastníka do profilu konkrétního člověka. Na obrazovce realitního portálu se stejná nejistota obrací i druhým směrem. Člověk hledající bydlení neustále poměřuje nabídku se svými možnostmi a učí se, na co ještě dosáhne a kde je „jeho místo“.
Posuňte mapu
Digitální platforma odpovídá na jinou podobu nejistoty. Nabízí přehled. Byt se na obrazovce objevuje jako položka v seznamu, bod na mapě, soubor parametrů, cenový odhad nebo upozornění v telefonu. Nabídka bydlení získává rytmus neustálého vyhledávání a správného načasování.
Člověk má pocit, že hledá pozdě, reaguje pomalu nebo míří příliš vysoko. Nabídka, která se objevila ráno, může být večer pryč. Přehled trhu zároveň člověka vystavuje jeho rychlosti. Prohlídka bytu začíná dávno před předsíní. Ve chvíli, kdy člověk obnovuje stránku, posouvá mapu dál od centra, přepočítává kauci a připravuje odpověď na inzerát, už se přizpůsobuje podmínkám trhu.
Platforma nabízí skutečnou míru samostatnosti. Člověk nemusí čekat, co mu kdo nabídne. Sám porovnává ceny, mění parametry a sleduje nové nabídky. Trh se před ním otevírá jako prostor individuální volby.
Větší kontrola zároveň znamená, že stále větší část nejistoty musí zvládat sám jednotlivec. Když jsou informace dostupné a nástroje po ruce, člověk se má umět rozhodnout, přizpůsobit a reagovat včas. Nejde tato čtvrť, posuňte mapu. Nejde tato dispozice, zkuste menší. Je bydlení příliš drahé, hledejte jinde. Strukturální nedostupnost se na obrazovce rozpadá do série individuálních voleb. Platforma dává člověku větší kontrolu a zároveň jej vede k tomu, aby podmínky trhu prožíval jako problém vlastního rozhodování, někdy i vlastního selhání.
Rozdílní aktéři zachycují skutečné potřeby a obavy a nabízejí jim řešení, která dál vedou převážně přes trh. Právě proto jsou jejich výklady přesvědčivé. Nenabízejí odpověď na vymyšlený problém, ale vlastní odpověď na problém skutečný.
Proměňuje se i jazyk, kterým se tržní nabídky spojují s představou dobrého života. Vedle svobody, autonomie a odpovědnosti v něm stále častěji vystupují péče, wellbeing nebo komunita. Odpovídají na skutečné potřeby, jejich komerční podoba ale odsouvá otázky, kdo pečuje, kdo rozhoduje a jak se rozdělují zdroje. Péče se stává součástí značky a komunita kvalitou služby.
Ekonomická moc dává některým aktérům větší možnost spojit vlastní zájem s tím, co lidé považují za bezpečné, odpovědné nebo žádoucí, a prosadit svůj výklad toho, co je problém a jak vypadá rozumné řešení.
Veřejný problém, soukromé řešení
Stát a obce vstupují do bytové krize z pozice, kterou samy spoluvytvořily. Po rozprodeji velké části obecního fondu a desetiletích slabé veřejné výstavby nemají kapacitu nabídnout rozsáhlou alternativu trhu, zatímco vlastnické bydlení veřejná politika dlouhodobě podporovala. Veřejná moc tak krizi většinou řeší prostředky, které dál počítají s trhem jako hlavním zdrojem bydlení. Nejzřetelněji je to vidět u výstavby, kde stát vystupuje především jako ten, kdo má soukromé výstavbě uvolnit cestu.
Stát současný trh s bydlením nepodporuje jen viditelnými zásahy, ale také tím, co nechává daňově výhodné nebo téměř nedotčené. Nízké zdanění nemovitostí, hypoteční úlevy a slabé zachycení kapitálových zisků nejsou technické okraje systému. Jsou to tiché formy bytové politiky, v nichž se vlastnictví potvrzuje jako nejrozumnější cesta k jistotě.
Tuto orientaci ukazují veřejné výdaje, a to i v době, kdy už se o krizi bydlení běžně hovořilo. Jejich podíl na HDP mezi lety 2010 a 2024 byl cca 0,5 procenta. Investiční programy z toho tvořily přibližně desetinu. Naprostá většina připadala na dávky a podporu stavebního spoření či hypoték. Dávky jsou pro mnoho domácností nezbytné. Bez nich by část lidí přišla o bydlení. Peníze vyplacené nájemníkovi však putují jako nájemné k soukromému vlastníkovi. V případě stovek a tisíců předražených ubytoven se veřejné prostředky stávají příjmem obchodníků s chudobou. Stát tedy tvoří alespoň jistou záchrannou síť před pádem na úplné dno, aniž by tím řešil podmínky, které krizi bydlení vytvořily.
Obecní bydlení by přitom nemuselo být vyhrazeno jen lidem v bytové nouzi. Větší veřejný bytový fond by mohl nabídnout stabilní domov domácnostem, které na trhu obtížně hledají dostupný nájem, i těm, které potřebují výraznější podporu. Obecní byt pro člověka, který ve městě pracuje, nemusí být sociálním bytem. A byt určený domácnosti v nouzi nemusí být pojat jako dočasná výjimka z běžného bydlení. Veřejná moc by v obou případech nabízela jistotu, kterou dnes lidé hledají především ve vlastnictví.
Tam, kde je veřejně poskytovaný byt dostupný hlavně po prokázání nouze, má pomoc svou afektivní cenu. S dávkami a sociálním bydlením se pojí stud z pádu i podezření ze zneužívání. Člověk se setkává s veřejnou mocí jako žadatel, který musí doložit svou potřebnost. Nespravedlnost se tak snadno prožívá jako situace, v níž jednotlivec musí buď obstát sám, nebo prokázat, že má na pomoc nárok. Strach, stud a hněv spojené s bytovou krizí pak snáze nacházejí odpověď v řešeních, která slibují rychlejší výstavbu a lepší podmínky pro to, aby domácnost na trhu obstála.
Stát a obce pravidly vlastnictví, úvěru, zdanění i sociální ochrany utvářejí prostředí, v němž trh funguje. Mohou zmírňovat jeho nejtvrdší důsledky a současně rozšiřovat okruh lidí, kteří mají jistý domov bez nutnosti jej vlastnit. Dokud však taková možnost zůstává omezená, vlastní majetek poskytuje nejspolehlivější ochranu před nejistotou. Právě odtud vyrůstá síla vlastnictví, k níž se teď obrátíme.
Cena jistoty
Vlastnictví je silné především proto, že v podmínkách slabých veřejných jistot skutečně chrání. Vlastní byt znamená nezávislost na rozhodnutí pronajímatele a růstu nájmů. Umožňuje plánovat, zestárnout tam, kde se nám líbí, a něco předat dětem. Vlastní byt tak zajišťuje to, co veřejné instituce poskytují slabě nebo vůbec.
Co jednotlivou domácnost chrání, zároveň prohlubuje rozdíl mezi těmi, kdo už mají kde zakotvit, a těmi, kteří si bezpečí teprve musí kupovat na trhu. Růst hodnoty bytu chrání vlastníka a současně stále více vzdaluje stejnou ochranu člověku bez majetku. Čím více bezpečí závisí na vlastnictví, tím víc majetkové rozdíly rozhodují i o tom, kdo si může dovolit nést riziko a kdo ne.
Rodinný majetek tuto logiku ještě zesiluje. Pracovat a spořit, aby člověk jednou zaopatřil děti, se pokládá za samozřejmou součást života. Co však rodiče mohou předat, se zásadně liší, a s tím i míra rizika, kterou si jejich děti mohou dovolit nést. Dědictví dává čas, možnost odmítnout špatný nájem nebo prostor přečkat období, kdy se život nevyvíjí podle plánu.
Kritika vlastnictví se proto nedotýká pouze těch, kdo na bydlení vydělávají. Zasahuje i lidi, kteří v majetku hledají ochranu před nejistou budoucností. Omezení hromadění bytů se pak snadno potká s obavou o vlastní stáří nebo budoucnost dětí. Politická síla vlastnictví nevyrůstá pouze z moci velkých vlastníků. Opírá se také o zkušenost, že vlastní byt před řadou skutečných rizik opravdu chrání.
Výzkumy postojů k bydlení ukazují, že touha po vlastním bytě se dobře snáší s kritikou jeho nedostupnosti i s požadavkem silnějšího zásahu státu. Lidé mezi příčinami krize zmiňují vysoké ceny pozemků nebo spekulaci a zároveň dál hledají vlastní bezpečí v majetku. Kritika trhu tak sama o sobě vlastnictví jako hlavní představu bezpečí neoslabuje.
Silnější zásah státu přitom nemusí vlastnictví oslabit. Kritika nedostupnosti se může soustředit na to, aby se více stavělo, hypotéky byly dostupnější a nejtvrdší projevy trhu se omezily. Taková řešení mohou lidem skutečně pomoci. Zároveň ponechávají nedotčenou představu, že dlouhodobé bezpečí se získává především vlastnictvím.
Naděje na vlastní domov dává přítomnému úsilí směr a příslib, že nejistota jednou skončí. Krutost tohoto optimismu, slovy Lauren Berlant, spočívá v tom, že člověka stále pevněji poutá k podmínkám, které naději na dobrý život odsouvají stále dále či zcela ničí. Dlouhodobý dluh, závislost na příjmu a nutnost přizpůsobit život splácení se stávají cenou za klid a svobodu, které vlastnictví slibuje. Zároveň tento způsob hledání jistoty přispívá k uspořádání, v němž je stejný příslib pro druhé stále obtížněji dosažitelný.
Ani silná nespokojenost nemusí oslabit touhu vlastnit. Člověk může považovat ceny bytů za nespravedlivé, odmítat spekulaci a současně chtít vlastní byt. Objekt kritiky je zároveň objektem naděje. Politická síla vlastnictví vyrůstá i z touhy uniknout nejistotě, kterou trh s bydlením sám pomáhá vytvářet.
Privatizovaná solidarita
Česká společnost patří v Evropě k zemím s vysokým podílem vlastnického bydlení a zhruba polovina populace žije ve vlastním bytě nebo domě bez hypotéky. Vlastní byt proto pro velkou část společnosti plní i funkci soukromého sociálního zabezpečení. Snižuje náklady ve stáří, poskytuje rezervu a vytváří majetek, který lze předat dál. Předání bytu, příspěvek na jeho koupi nebo delší bydlení u rodičů pak zásadně mění postavení další generace na trhu. Dva lidé se stejným příjmem mohou mít velmi odlišné možnosti podle toho, zda jeden z nich může čerpat z rodinného majetku.
Kritika trhu s bydlením se v české společnosti běžně pojí se silnou orientací na vlastnictví. Většina Čechů by si představovala větší regulaci trhu, ještě více z nich si ovšem přeje bydlet ve vlastním. Od státu se očekává, že zmírní nerovnosti a rizika trhu, zatímco ideálem zůstává vlastní byt nebo dům.
Studie Martina Luxe a Martiny Mikeszové ukazuje, že rozdíly v rodinném zázemí se promítají i do očekávání vůči státu a obcím. Lidé, kterým při pořízení bydlení významně pomohla rodina, méně podporují jejich širší roli. Rodinný majetek tak předává ekonomickou výhodu spolu se zkušeností s účinnou formou zabezpečení, v níž veřejné instituce hrají podružnější roli. Posiluje tím představu, že bezpečí se zajišťuje především soukromě a uvnitř rodiny.
Hypotéka vytváří odlišnou zkušenost. Člověk má vlastní bydlení a větší kontrolu nad domovem, po dlouhou dobu však zůstává závislý na příjmu a schopnosti splácet. Výpadek příjmu, nemoc nebo změna úroků ji mohou přímo ohrozit. Lux a Sunega zjistili, že postoje lidí s hypotékou jsou v otázce role veřejné moci bližší nájemníkům než vlastníkům, kterým výrazně pomohla rodina. S dlouhodobým dluhem se tak pojí větší otevřenost vůči veřejné ochraně.
Nájemníci podporují větší regulaci trhu a pomoc státu a obcí. I oni preferují vlastní bydlení. Požadavek veřejného zásahu se proto může soustředit na omezení spekulace, regulaci trhu nebo pomoc lidem, kteří na vlastní bydlení nedosáhnou, aniž by se veřejné či stabilní nájemní bydlení stalo rovnocennou představou bezpečného domova.
Široce sdílený názor, že trh nefunguje, bydlení zdražilo a pro mladší generace je stále hůře dostupné, ještě neznamená shodu na řešení krize. Rodinný majetek podporuje důvěru v soukromé zajištění, dluh zvyšuje pocit zranitelnosti a potřebu veřejné pojistky a nejistý nájem požadavek regulace. Ani poslední dvě zkušenosti přitom samy o sobě nenarušují vlastnictví jako hlavní představu bezpečí. V tom lze hledat jednu z odpovědí na otázku, proč bytová krize dosud nevytvořila společný jazyk spravedlnosti.
Naděje zapsaná v katastru
Bytová krize ukazuje český kapitalismus v obyčejných rozhodnutích. Kolik můžeme utratit, zda změnit práci, kde založit rodinu, přijmout úvěr, požádat rodiče o pomoc nebo zůstat v bytě, který nám nevyhovuje. Materiální nejistota je velmi konkrétní. Sama ale neříká, jak jí rozumět ani proti komu obrátit kritiku.
Bezpečí získalo v českém prostředí bydlení především podobu vlastnictví. Tam, kde jiné dlouhodobě bezpečné formy bydlení zůstávají slabé nebo obtížně dostupné, dává vlastní byt kontrolu nad domovem, ochranu před rozhodnutím pronajímatele, oporu ve stáří a něco, co lze předat dětem. Jeho síla nespočívá v iluzi. Vlastnictví skutečně chrání. Pro člověka bez majetku však cesta k této ochraně vede přes dlouhodobý dluh a závislost na budoucím příjmu. „Krutý optimismus“ Lauren Berlant se objevuje právě v tomto napětí. Příslib bezpečí proměňuje jednu nejistotu v jinou. Ziskem vlastního domova přijímáme dlouhodobý závazek závislý na příjmu, práci a schopnosti dál splácet.
Představa dobrého života nevzniká odděleně od ekonomických vztahů. Developer, banka, pronajímatel nebo platforma zachycují skutečné potřeby a obavy a dávají jim vlastní překlad. Nedostatek bytů žádá rychlejší výstavbu, touha po jistotě hypotéku, strach z neplatiče důkladnější výběr nájemníků, nepřehledný trh lepší data a filtry. Soukromý zájem získává širší přesvědčivost tím, že se spojí s něčím, co lidé oprávněně chtějí. S bezpečím, svobodou, živou čtvrtí nebo stabilním domovem.
Ekonomická moc se potkává s afekty. Ti, kdo mají prostředky a know-how, mohou snáze ovlivňovat, s kým a s čím se v debatě o bydlení pojí strach, důvěra či naděje. Sara Ahmed ukazuje, jak opakování takových výkladů utváří naše představy. Strach z neplatiče se ve veřejné debatě stává obecným rizikem a při pronájmu konkrétního bytu otázkou, komu lze důvěřovat. S veřejnou pomocí se pojí stud a podezření ze zneužívání. Hypotéka se v řeči bank naopak jeví jako odpovědný krok k bezpečnému domovu. Stejná nejistota tak může obrátit hněv proti spekulantům, neplatičům či státu a naději upnout k veřejnému bydlení nebo k hypotéce. Afekty nejsou přívěskem argumentů. Dávají jim směr.
Ani požadavky původně vzešlé z kritiky existujících poměrů nezůstávají vně trhu. Autonomie a flexibilita se už dříve staly součástí jazyka, jímž trh (nejen s bydlením) nabízel svobodu pod podmínkou individuální odpovědnosti. Od příslibu svobodnějšího města až po nabídku dobrého sousedství se v českém bydlení ukazuje jev, který popsali Boltanski a Chiapello. Kapitalismus dokázal přijmout požadavky vyrůstající z kritiky jeho vlastních důsledků a nabídnout jejich splnění v podobě nové adresy nebo nájemní služby. Lidem přitom poskytl něco, co skutečně potřebují.
Právě tím se může změnit dosah původní kritiky. Touha po blízkých vztazích se stane předností nové čtvrti i nájemního domu. Sousedství může být skutečné a život v něm lepší. Kupní cena či nájemné však dál určují, kdo si bydlení v takové čtvrti může dovolit a na jak dlouho. I nespokojenost s životem, v němž je každý odkázán sám na sebe, může posílit přitažlivost komerční nabídky bydlení, aniž by otevřela spor o moc nad domovem.
Stát se svými pravidly, nastavením legislativy, daňovou politikou a slabou veřejnou alternativou spoluutváří podmínky, v nichž lidé hledají ochranu před nejistotou především na trhu a ve vlastnictví. Rodina a mezigenerační transfery majetku tuto vazbu dále upevňují. Bytová krize tak nemusí vlastnický řád zpochybňovat. Může ho naopak posílit. Čím méně bezpečný je nájem a čím slabší jsou veřejné alternativy, tím naléhavější je touha získat byt, který člověka před touto nejistotou ochrání. Vysoké ceny, spekulace nebo moc pronajímatelů sice vyvolávají odpor, ale samotná představa řešení se nemění. Naděje se přesouvá k okamžiku, kdy už člověk nebude stát proti vlastníkovi, ale stane se jím sám. Síla tohoto uspořádání spočívá v tom, že nejistotu, kterou vytváří, dokáže znovu proměnit v touhu po vlastnictví.
Zde je jeden z hlavních důvodů, proč ani tak široce sdílená zkušenost nedostupnosti (důstojného) bydlení nevytváří společný jazyk spravedlnosti. Krize bydlení, která svými důsledky zasahuje celou českou společnost, se znovu převádí do soukromé starosti o vlastní zajištění a jen obtížně se mění ve společný požadavek na důstojné a dostupné bydlení pro všechny.
Autor je historik, sociální pracovník a člen iniciativy Židovský hlas solidarity.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás