Před justičním palácem v Istanbulu se snaží shromáždit ti, jejichž přátelé a kolegové byly v noci z 12. na 13. září zadrženi v koordinovaném zákroku proti LGBTQ+ komunitě. Policejní formace kmitá kolem zhruba stovky aktivistů a odborářek, a ještě, než zazní první proslov, obklíčí je ze všech stran a jednoho po druhém zadrží. Obdobný scénář se odehrává také v Izmiru a Ankaře.
Všech 109 zadržených je po dvou dnech propuštěno. Jenže ti, kvůli kterým se před soudem sešli, zůstávají v rukou policie. K pátku 18. září posílá soudce 82 z nich do vazby – mezi nimi členy vedení jedné z prvních LGBTQ+ organizací Kaos GL, spolku SPoD, který komunitě poskytuje právní a psychologické poradenství, a dvou sdružení na podporu lidí žijících s HIV Pozitif-iz a Pozitif Yasam. Ve vazbě jsou ale i nezávislí trans aktivisté, novináři a provozovatelé nočních klubů.
Všeobecná obsese kriminalizací LGBTQ+ komunity ale podle antropoložky Aslı Zengin zároveň dokládá, jak klíčovými aktéry LGBTQ+ lidé v utváření státní politiky a veřejného mínění posledních dvou dekád jsou.
Nová vlna represe vůči LGBTQ+ komunitě nese oficiální název „Moje rodina v bezpečí“ a zakládá se na obvinění z „obscénnosti, prostituce, snahy založení organizace s cílem páchat zločin a držet drogy a další omamné látky“. Ministr spravedlnost Akın Gürlek den po razii na svůj účet X napsal, že „žádná kriminální aktivita namířená proti rodině a dětem nebude tolerována a je ústavní povinností ji zamezit.“ Uvedl také, že trestní stíhání bylo zahájeno proti 162 osobám, 9 organizacím a 13 podnikům a prověřuje se především jejich financování ze zahraničí. Neziskové organizace se brání, že jde o legálně získané prostředky z fondů EU a od dalších dárců a odmítají vykonstruovaná obvinění. Razie se neomezily jen na Istanbul, tradiční centrum LGBTQ+ organizování se, ale zasáhly celkem patnáct provincií v západním a jižním Turecku.
Rodina, státní projekt
Operace přichází na pozadí „Dekády rodiny a populace“, kterou na konci minulého roku vyhlásil prezident Erdogan. Soukromí a jednota rodiny podle jeho slov „ztrácí půdu pod nohama a je třeba ji posílit. To je jedním z cílů tureckého století“. Turecké století – vize erdoganovského režimu – ovšem doposud přináší obrazy rodin utápějících se v hluboké chudobě v důsledku ekonomické krize, šest let neutuchající inflace a také vysokého podílu dětské práce – každé čtvrté dítě mezi 15 a 17 lety místo školní docházky pracuje. Mladší děti se ve statistikách vzhledem k nezákonnosti takové práce neobjevují, podle odhadů je ale přesto rozšířená.
„Rodina v bezpečí je vlastně hrozně přesný název – je to totiž bezpečí rodiny jako instituce, vlastní rodinné politiky, kterou se vláda snaží zachovat,“ říká v rozhovoru pro Alarm Ezgi Karakus, aktivistka a komunitní organizátorka z feministického kolektivu Aralık Feminist. Mobilizace rodiny coby státního projektu přitom není vynálezem této vlády: už od svého vzniku před více než sto lety se Turecko chápe jako otec národa, který rozhoduje o svých „dětech“ a rodina má oplátku vychovávat poslušné občany podle jeho představ o morálce a genderových rolích. „Současný stav chrání především zájmy mužů a patriarchálního kapitalismu. Ženy a děti jsou v něm v podstatě jen detailem, který se má pro rodinu obětovat a vláda dokonce usiluje o to, aby se přístup k některým veřejným službám, jako je sociální podpora, vázal na rodinu místo jednotlivce. Vykořisťuje se neplacená domácí práce žen a ženy jsou tlačeny do nízko placených, flexibilních a nejistých úvazků. Jako ženy také čelíme útokům na právo na výživné, snahám různými způsoby zabránit rozvodu nebo potratu a politikám, které nás mají motivovat rodit děti a uzavřít se v domácnosti,“ pokračuje Karakus.
Jsou to navíc často rodiny, které představují místo násilí, nikoli bezpečí. Podle platformy Zastavíme femicidy (Kadın Cinayetleri Durduracagız) bylo jen za posledních pět let v Turecku zavražděno 1617 žen, z toho 62 procent rukou partnerů, manželů, bývalých partnerů a dalších mužských členů rodiny. „Byly v bezpečí ženy, které v rodině zabili muži? A co děti, které v ní byly zneužity?“ ptá se rétoricky Karakus. Sociální sítě i webové stránky LGBTQ+ organizací, které vláda během operace i následných protestů blokovala a nadále sporadicky blokuje, mezitím zaplavila vlna frustrace s jasným vzkazem: LGBTQ+ rozhodně nejsou těmi, kdo rodinu rozkládá.
Od podružností k hlavnímu nepříteli
Operace „Moje rodina v bezpečí“ nepřichází náhle, předcházejí jí roky kriminalizace LGBTQ+ agendy a s ní spojeného občanského aktivismu. Ne náhodně byla provedena 12. září, kdy si komunita připomínala 46 let od krvavého vojenského puče, který odstartoval jedno z nejtemnějších období turecké historie. Osmdesátá léta jsou v kolektivní paměti nechvalně známá pro své každodenní násilí. Cílem násilí a nejčastějšími oběťmi pouličních vražd, nucených zmizení a mučení byla tehdy kromě levicových a kurdských aktivistů a aktivistek právě také trans komunita.
V devadesátých letech začaly vznikat první LGBTQ+ spolky a organizace a komunita nabrala na viditelnosti. Na počátku nultých let, kdy se k moci dostala AKP v čele s Recepem Tayyipem Erdoganem, se v rámci demokratizace a přístupových jednání s EU otevřel prostor pro prosazování právních nároků LGBTQ+, souběžně ale vláda zpřísnila proces tranzice. Aktuálně pro ni sice není potřeba sterilizace, ale vyžadují se mnohočetné lékařské a psychiatrické prohlídky a také bezdětnost.
Při celospolečenské masové mobilizaci v roce 2013 známé jako „Gezi protesty“ byla jedním z nejviditelnějších symbolů duhová vlajka. Pochodu hrdosti se tehdy zúčastnilo 40 000 lidí, nejvíc v historii země. Od roku 2015 pak paralelně s autoritářským obratem vládní politiky sledujeme systematickou státní antiLGBTQ+ agendu.
Vláda AKP zakázala průvod hrdosti i další veřejné LGBTQ+ akce a policie se ve svých zásazích profesionalizovala: namísto mučení, které používala v osmdesátých a devadesátých letech, dnes mluví o „přiměřeném použití síly“. I na demonstracích, které s LGBTQ+ tématy nesouvisejí, bývají LGBTQ+ lidé nejčastějším terčem svévolného zatýkání a násilí – k zadržení stačí duhová vlajka. To vše doprovází dehumanizující diskurz státních orgánů, vládních představitelů a médií, který mobilizuje jazyk obscénnosti a znechucení. Přestože tedy homosexualita ani trans identita nejsou v Turecku nezákonné, stát homofobii aktivně živí.
Prezident a další státní představitelé s oblibou označují LGBTQ+ komunitu za Turecku cizí, dokonce neexistující a zároveň za ohrožení národní bezpečnosti, veřejné morálky a sociálního pořádku. To, že je LGBTQ+ „buržoazní ideologií převzatou ze Západu, a tudíž nebezpečnou pro tradiční tureckou rodinu“, bylo jedním z hlavních mobilizačních faktorů odstoupení od Istanbulské úmluvy v roce 2021. Turecko bylo vůbec prvním státem který úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí v roce 2011 přijalo a ratifikovalo, aby ji o deset let později jako první opustilo.
Obsese obscénností
Při absenci výslovného zákazu v trestním zákoně jsou hlavním nástrojem kriminalizace právě obvinění z obscénnosti a odvolávání se na autoritu islámu, z níž se odvozuje podoba veřejné morálky. „Islám tu ale slouží spíš jako výmluva a bylo by nepřesné vysvětlovat nenávist vlády vůči LGBTQ+ lidem jen náboženstvím – domníváme se, že jde o širší problém dlouhodobé fašistické politiky této strany,“ říká v rozhovoru pro Alarm Roza Kahya, nezávislá feministka. Ezgi Karakus pak dodává, že „je to záměrně vágní a široké obvinění – funkční nástroj, jak dospělým lidem napříč politickým spektrem vnutit konzervativní hodnoty.“
„Nemoc, která by měla být léčena“, „hřích, který by měl být trestán“, „devianti a zvrhlíci“, nebo dokonce „ti, jejichž podporou vyvoláme přírodní katastrofy“ – to jsou jen střípky nenávistných výroků namířených proti LGBTQ+ lidem, na nichž se podílejí islamistické, sekularistické i nacionalistické skupiny. V roce 2022 se na státem podporovaném „Velkém setkání rodiny“ sešlo 150 takových občanských organizací a požadovaly plošný zákaz všech LGBTQ+ aktivit a spolků i tresty za veřejnou advokacii jejich práv.
Všeobecná obsese kriminalizací LGBTQ+ komunity ale podle antropoložky Aslı Zengin zároveň dokládá, jak klíčovými aktéry LGBTQ+ lidé v utváření státní politiky a veřejného mínění posledních dvou dekád jsou. Ve své knize „Násilné intimity: Trans každodennost a utváření městského života“ si všímá, že ať už jde o rámec sexuality a morálky, cizosti a kulturního imperialismu nebo zločinu a terorismu, cílem je odstřihnout boj za LGBTQ+ práva od širších feministických a společenských hnutí – a udělat ze solidarity s ním riziko, které nebudou chtít podstoupit.
Podle průzkumů centra pro výzkum genderových a ženských studií Kadir Has univerzity se totiž postoj společnosti k LGBTQ+ mírně posouvá – v roce 2022 souhlasilo s rovnými právy leseb, gayů a trans lidí 45 procent dotázaných – o dvanáct procentních bodů víc než v roce 2016. V obou případech ovšem 77 procent dotazovaných uvedlo, že považuje stejnopohlavní vztahy za neslučitelné se společenskými normami.
Mír bez nás
Operace „Moje rodina je v bezpečí“ navíc přichází v křehkém politickém klimatu, kdy Erdogan bojuje o přežití v politické soutěži. Aby mohl v nadcházejících prezidentských volbách (2028) kandidovat, potřebuje parlamentní většinu ke změně Ústavy, pro což se rozhodl využít přízeň kurdských stran. Téměř dva roky probíhá tzv. proces Míru a demokratizace a vyjednávání s vězněným lídrem nyní již rozpuštěné guerillové Strany kurdských pracujících (PKK) Abdullah Öcalanem a hlavní politickou stranou zastupující kurdská práva DEM. Kurdové požadují změnu Ústavy, co se týče vlastních politických, kulturních a jazykových práv a v bilaterálním procesu zatím učinili důležité kroky, zatímco turecká strana se zdráhá. Z úst některých představitelek DEM zatím zazněla minimální podpora LGBTQ+ komunity – odsouzení kriminalizace na základě identity a připomenutí, že LGBTQ+ práva jsou lidská práva.
Součástí kampaně za novou kandidaturu je také snaha o rozklad hlavní opoziční strany CHP, která tvoří voličské útočiště sekulárního urbanizovaného obyvatelstva. Za dva a půl roku se to Erdoganovi podařilo možná více, než si sám představoval. Bývalý starosta Istanbulu Ekrem İmamoglu je od března 2025 ve vězení, straně se nepodařilo udržet momentum tehdejších protestů vedených především gen Z, a před necelými dvěma měsíci se zakládající strana Turecké republiky dokonce rozštěpila ve dví. Její stávající předseda Özgur Özel založil Novou stranu (Yeni parti), zatímco vedení CHP se za požehnání od Erdogana ujal staronový Kemal Kılıcdaroglu.
Ani CHP a Yeni Parti nejsou v podpoře LGBTQ+ proti současné vlně represí nijak zvlášť hlasití; Özgur Özel v prohlášení zamířil svou kritiku spíše na způsob toho, jak byla operace provedena a na dlouhodobou nefunkčnost právního státu. V průběžných průzkumech se sice Nová strana drží v těsném sepětí s AKP, v pozvolna se rozjíždějících pouličních anketách z různých koutů Turecka ale zaznívá její jméno jen zřídka, CHP pak téměř vůbec – zatímco Erdogan si drží popularitu, kterou si za posledních pětadvacet let vybudoval především mimo velká města v centrální Anatolii, ale také mezi konzervativními věřícími Kurdy a u většiny muslimského obyvatelstva.
Ezgi Karakus upozorňuje, že rozpor mezi mírovým procesem s kurdským politickým hnutím a represí LGBTQ+ je jen zdánlivý. „To, že vláda na jedné straně zobrazuje LGBTQ+ jako bezpečnostní hrozbu rodiny a na druhé straně tvrdí, že se snaží nastolit mír a demokracii, není protimluv. Souvisí to spíše s tím, co si vláda pod mírem představuje. Doposud o něm mluví jako o otázce odzbrojení, nikoli jako o společenské proměně. Samotnou existenci některých lidí zároveň považuje za zločin, ať už jsou to Kurdové nebo nyní LGBTQ+.“ Podle aktivistky taková atmosféra naději na společenský mír spíše ubírá: „Jen těžko ho lze budovat tam, kde je část společnosti pasována do role nepřítele, kde se trvale zužuje prostor pro organizování a kde pokračují útoky na svobodu slova a shromažďování.“
Náš boj ještě rozšíříme
Všichni zadržení – ať už v rámci represí, nebo za podporu svých přátel – věděli, co riskují. I přesto se rozhodli vyjít do ulic a být vidět proti moci, která se je roky snaží zneviditelnit. „Jsem velmi naštvaný a frustrovaný, ale nebojím se. Kdybych se někdy býval bál, už dávno bych odjel ze země. Jako mnoho mých přátel jsem se rozhodl být a stále chci být součástí našeho boje za svobodu a rovnoprávnost.“ Shrnuje aktuální pocity LGBTQ+ komunity Arjin z komise istanbulského Pride týdne.
Všichni tři aktivisté se shodují, že obdobné přitvrzení se dalo čekat. Už v roce 2024, kdy vláda připravovala nový justiční balíček, padl návrh na kriminalizaci homosexuální identity a vztahů po vzoru Ruska – tehdy se přes nevoli a mobilizaci veřejnosti taková trestní ustanovení podařilo odstranit. „Nejvíc zklamaní jsme ale z téměř nulové podpory ze strany opozičních stran. Svým mlčením Erdoganově politice vůči LGBTQ+ lidem vlastně přitakávají,“ myslí si Kahya.
Naproti tomu ze zahraničí přichází podpora poměrně hlasitá. Na výzvu komunity se za pátek a víkend konalo přes padesát solidárních protestů v evropských i amerických metropolích a v následujícím týdnu jsou naplánované další. Nejčastěji na nich zaznívalo heslo „Yalnız degilsin, lubunya“ (Nejsi na to sama). Lubunya je přitom svébytné označení LGBTQ+ komunity v Turecku. Podobně jako queer vzniklo z nadávky, kterou si komunita přivlastnila, a dnes označuje celou kulturní praxi s vlastním slangem – a specifickou zkušenost queer života v Istanbulu, jednom z center LGBTQ+ migrace z celé jihozápadní Asie a severní Afriky.
Znepokojení s celostátními raziemi vyjádřil také komisař Rady Evropy pro lidská práva a okamžitě vyzval Turecko, aby všechny zadržené propustilo. „Dá se očekávat, že se vláda bude tyto nenávistné a diskriminační politiky snažit prostřednictvím soudnictví institucionalizovat a normalizovat a skrze rodinnou politiku vnutit své konzervativní hodnoty celé společnosti,“ říká Ezgi Karakus. „Právě proto je teď naprosto zásadní, abychom jako celospolečenská opozice budovali solidaritu a organizovali svůj boj společně. Tváří v tvář politikám, které nás mají potlačit a izolovat, se nevzdáme života v rovnosti a svobodě – ani jeden druhého.“
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás