Hostem Studia Alarm+ byl herec a moderátor Bořek Slezáček. V Ostravě studoval kytaru na konzervatoři, ale i ekonomii, takže je vystudovaný inženýr ekonomie. Po revoluci se vydal na několik let do západní Evropy – hlavně do Španělska a do Německa. Tady pracoval v cestovní kanceláři, jako DJ i vyhazovač, ale zahrál si i v několika zahraničních seriálech a filmech. V Česku je nejznámější asi jako moderátor a v poslední době hlavně jako herec. Zároveň se často profiluje jako člověk, který v českém mediálním prostoru neúnavně vysvětluje, proč se hlásí k myšlenkám levice.
Mezi herci a umělci se často mluví o Havlovi, pravdě a lásce. Přitom jedno procento nejbohatších v Česku vlastní podle některých průzkumů až 36 procent veškerého majetku, což je jedna z nejvyšších nerovností v Evropě. Proč tento problém ignorujeme?
Rozevírají se nůžky úplně ve všem. Náš zdravotnický systém se pomalu, ale jistě dekomponuje, a skončíme v americkém modelu.
Aniž by se nás na to někdo ptal…
Pojďme použít moje herecké kolegy jako takovou laboratoř a pak to můžeme zobecnit. Oni žijí skutečně v nějaké příručce pinochetovského neoliberalismu: Volný trh je spravedlivá soutěž a bohatství se dosahuje poctivou prací a podobné žvásty (smích). O tom jsou skutečně přesvědčení. Vtipné je, že strašná spousta umělců u nás žije vlastně z veřejných peněz, které vznikají přerozdělením. A přesto považují přerozdělování za jakousi formu komunismu. Vždyť hrajou v městském divadle a jejich výplata vzniká tím, že jsme někomu vzali peníze ze mzdy a dali jsme je jim. Tohle si ale vůbec nepřipouštějí. Je to podle mě proto, že si tyto otázky vůbec nekladou. Je to dogma, jakákoliv jiná debata je nepřípustná.
Pro tyto lidi je to tedy v pořádku, že tady máme takové majetkové nerovnosti?
Samozřejmě, ale podle mě o tom spíš ani neví. Když o tom začnete mluvit, tak dělají vše proto, aby to nemuseli řešit.
Jedno procento ten majetek tedy získalo pílí a prací?
Ano, když se o tom začnete s někým bavit, což se mi stává velmi zřídka, tak většinou rychle přejdu k daňovému mixu a jeho nespravedlnosti – zdaňujeme práci místo toho, abychom zdaňovali kapitál. A pak mi moje kolegyně Ivanka řekne: „Já bych byla nerada, kdyby si někdo přišel pro můj domeček.“ A tady je ta mýlka. Ten jejich pocit, že přísluší k těm bohatým, o kterých je řeč. Já se jí snažím vysvětlit, že i kdyby měla 40 milionů, tak stále není bohatá.
Rozhodně to není to jedno procento, o kterém se tady bavíme.
Pro bohaté jste prostě stále chudí. A nevím, jestli toto myšlení převládá, protože zklamala rétorika levice, nebo jestli byl tak úspěšný neoliberalismus. Kapitalismus zkrátka štve chudé se 40 miliony proti chudým s 5 tisíci na účtu. Jedni se bojí, že si ti druzí přijdou pro jejich domeček. Přitom o nich ta hra vůbec není. Já jako ekonom ani nejsem příznivce progresivního zdanění příjmů, protože to je zase jenom jiný způsob danění práce.
Důležité jsou majetky a ne mzdy…
Přesně tak, s lidmi v mé branži je ale prakticky zbytečné tyto věci řešit. Já nevím, co se bude muset stát, aby se probrali. Ani covid, když se za herce a umělce stát postavil a posílal jim peníze, jim v této věci neotevřel oči. Nepřesvědčil je o tom, že právě silný stát je to, co potřebujeme, a ne usměvavé oligarchy, kteří podpoří jejich nový projekt, pokud na něj budou hodní.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás