V Bratislavě proběhl počátkem září festival židovské kultury Shalom Chaverim, který provázely dvě mediální bouře. Jednak vzbudilo pozornost prohlášení platformy Otvorená kultura, jehož autoři se vymezovali proti tomu, jak byla koncipovaná diskuze o knize Douglase Murraye: O demokracii a kultu smrti: Izrael a budoucnost civilizace. Vadilo jim zejména to, že o knize rasistického a islamofobního autora mají diskutovat pouze lidé, kteří nepřinesou žádnou oponenturu jeho extremistickým názorům, čímž je bude festival normalizovat. Jejich prohlášení vzbudilo nesouhlasné reakce s tím, že překračují svůj mandát a měli by se zabývat slovenskou politikou.
Mesežnikov tato velmi závažná obvinění z antisemitismu a schvalování násilí na Židech prezentuje bez jediného důkazu.
Ještě větší vlnu reakcí způsobila druhá kauza tohoto festivalu, která se týkala promítání dokumentárního filmu Hakoach Lischot (Síla plavat) se slovenským názvem Spomienky z bazéna. Ten se měl promítat v rámci festivalu židovské kultury Šalom Chaverim, organizované Bratislavským krajem a židovskými obcemi. Překlad a práva filmu zabezpečila izraelská ambasáda, která si v kině zároveň objednala soukromou recepci po promítání filmu. Proti účasti izraelské ambasády se postavili pracovníci kina a vedení kina plánované projekce zrušilo. Film nicméně nakonec promítnutý byl, jen jiný den a bez loga izraelské ambasády a bez recepce pro její diplomatický sbor. Tato akce odporu měla mohutnou dohru ve slovenských médiích a nezdá se, že by se některá ze stran konfliktu cítila jako vítěz situace.
Pro účely reportáže jsem mluvila jak s pracovníky kina, tak se členy platformy Solidárna kultura, která stanovisko pracovníků zveřejnila a podpořila je. Jejich identitu znám a diskutovali jsme také o tom, zda je nutné vystupovat v článku anonymizovaně. Vzhledem k povaze sporu, který platforma nyní vede se slovenským Denníkem N, převážil u jejích členů názor, že svá jména zveřejňovat nechtějí. Nevede je k tomu přitom strach, nýbrž požadavek, aby slovenský Denník N převzal odpovědnost za texty, které v něm vycházejí.
Vzpoura pracovníků
Podle pracovníků kina Edison, z nichž se dvacet z celkových třiadvaceti postavilo proti tomu, aby akce v plánované podobě, tedy za přítomnosti zástupců izraelské ambasády a s jejím logem, proběhla, se o tomto problému interně diskutovalo na poradách v průběhu měsíce srpna. Počátkem tohoto měsíce se totiž informaci o logu a recepci izraelské ambasády pracovníci teprve dozvěděli. Tuto verzi událostí nepopírá ani Ivan Hronec, spolumajitel firmy Film Europe, která provozuje i kino Edison. „Ano, byly tu individuální protesty proti akci, ale ty vnímáme už dlouho, poprvé výrazně během distribuce filmu Golda v roce 2023. Na poradě tedy zazněly výhrady jednotlivců, dozvěděl jsem se o tom zprostředkovaně. Byly proti logu izraelské ambasády u filmu při promítání a následně proti neveřejné recepci pro diplomatický sbor po filmu,“ popisuje události Hronec s tím, že pro něj bylo nepříjemným překvapením převedení individuálních výhrad, které se podle něj daly řešit, ke koordinovanému odporu, který fakticky znemožnil akci v původní podobě pořádat.
Z interních diskuzí v rámci kina se totiž spor nakonec dostal na veřejnost prostřednictvím instagramového účtu Solidární kultury, kdy platforma zároveň vyzvala kino Edison Filmhub, aby odstoupilo od spolupráce s izraelským velvyslanectvím a nepodílelo se na kulturní legitimizaci právě probíhající genocidy na palestinském obyvatelstvu.
„Nebyl jsem tehdy v Bratislavě a musel jsem se rozhodnout rychle. Protest byl v pořádku, ten se měl řešit dohodou, ti, kteří nechtěli, nemuseli mít tehdy směnu. Ale veřejný bojkot byl ultimátum, hlavně proto, že se jednalo o akci, která měla proběhnout už za pár dní. Nebyl jsem tam a nedokázal jsem garantovat promítání ani bezpečnost,“ přibližuje svůj pohled na protest pracovníků majitel firmy Hronec, který projekci filmu přesunul a zároveň se začal dožadovat textu petice, který mu ale podle jeho slov nikdo neposlal. Podle pracovníků kina Edison šlo o dvě narychlo sepsané věty, jejichž smyslem bylo, že pracovníci Edisonu se nechtějí podílet na této akci, pokud do ní bude zapojena izraelská ambasáda. Nešlo o uhlazené a dlouze formulované stanovisko.
Projekce filmu se nakonec konala 10. září bez přítomnosti hostů z izraelské ambasády, což by se mohlo jevit jako úspěch pracovníků, ale z postoje Ivana Hronce je zřejmé, že se vedení kina chce podobným situacím do budoucna vyhnout. Poté, kdy zrušil původní projekci filmu, rozeslal totiž všem zaměstnancům e-mail, ve kterém jim napsal, že pokud má někdo výhrady vůči programu a partnerům, které vybírá výlučně on, musejí se pracovně rozejít. „Chyba byla, že jsem to takto jasně neřekl už předtím. Film Europe ve svých kinech, festivalech, televizích i VOD platformách desítky let distribuuje a promítá izraelské, palestinské, íránské, egyptské, tuniské, evropské a jiné festivalové filmy. Desítky let spolupracujeme na různé úrovni s ambasádami a budeme to tak dělat i do budoucna,“ říká Hronec, který si myslí, že zaměstnanci mají i tak možnost výhrady svědomí.
Ze společnosti podle něj mohou buď v klidu odejít, nebo se neúčastnit té konkrétní akce, což by ale podle něj nemělo konání takových akcí ohrožovat. „Já jsem generace Listopadu 1989, kde jsem cinkal klíči pro tři věci. Abych mohl cestovat, abych mohl podnikat a abych mohl v rámci zákona svobodně mluvit a konat,“ uzavírá Hronec, který v současnosti vnímá spolupráci s izraelskou ambasádou jako citlivou záležitost, ale pokud budou v Izraeli svobodné volby, nepovažuje do budoucnosti další spolupráci za vyloučenou.
Mediální rámování
Podle jedné z členek platformy Solidární kultura má tento konflikt i třídní rozměr. „Několik dní se zdálo, že když se zorganizuje skupina pracujících, tak i když jsou v prekarizovaných podmínkách, mají na pracovišti moc a dokážou prosadit své požadavky,“ hodnotí členka platformy prvotní úspěch bojkotu pracovníků, kteří většinou nemají klasické zaměstnanecké smlouvy, ale fungují buď jako brigádníci, nebo jako OSVČ.
Tento precedens však podle ní následně rozmetal (slovenský) Denník N, který proti dvaceti pracovníkům kina Edison nasadil mocenský aparát celostátního názorového média, přičemž použil taktiky konspiračních médií, vůči kterým se sám jindy vymezuje. Text Mirka Tódy z 1. září 2026 účinkoval jako rozbuška veřejného mínění. „Autor v něm lhal, když tvrdil, že pracovníci kina Edison neinformovali vedení kina o svém nesouhlasu s promítáním filmu za účasti lidí z izraelské ambasády a vedení se to dozvědělo až z Instagramu iniciativy Solidární kultura,“ vysvětluje členka platformy. Sami pracovníci tvrdí, že vedení informovali už na poradě 24. srpna. V Denníku N následně vyšlo několik dalších textů, které celý spor rámovaly jako antisemitismus platformy Solidární kultura nebo se zaměřovaly na to, že lidé z platformy nevystupují na Instagramu pod svým jménem a jedná se tedy o anonymy. Samotný předmět sporu, který od začátku spočíval v tom, zda je, anebo není přijatelné pořádat akce ve spolupráci s izraelskou ambasádou, ustoupil do pozadí.
V Denníku N tak vyšel například komentář Martina M. Šimečky, v němž autor tvrdí, že na rozdíl od disidentů před rokem 1989 nemají pracovníci kina Edison a členové platformy Solidární kultura odvahu „vystavit se riziku, že budou za svoje přesvědčení trpět“. Pracuje přitom s verzí událostí, kterou předložil Denník N, podle něhož se proti podpoře postavili pracovníci pouze na internetu a zcela opomíjí, že se naopak lidé z kina Edison snažili o problému mluvit i na pracovišti, kde nemohli vystupovat anonymně. Šéfredaktor Denníku N Matúš Kostolný mi na můj dotaz, proč se autor článku nezeptal na průběh událostí i pracovníků kina Edison tak, aby dokázal rekonstruovat průběh celého sporu, odpověděl, že Tóda už citoval jejich vyjádření z internetu a tím podle něj dostali v článku prostor. K faktickému posunu oproti proběhlým událostem se šéfredaktor nevyslovil. Celkové vyznění článku pak navíc i kvůli vyjádření izraelského velvyslance na Slovensku Jacoba Yanovského působilo na čtenáře tak, že protest byl zaměřený proti Židům a paměti holokaustu.
Jak se debata od tématu spolupráce s izraelskou ambasádou posunula, ukazují i další mediální výstupy. Například šéfredaktor českého Respektu Erik Tabery situaci komentuje způsobem, kdy těžiště jeho kritiky spočívá v tom, že je přece důležité si i dnes holokaust připomínat. Spolupráce s izraelskou ambasádou pak podle něj nemůže být takovému připomínání na překážku.
Schvalování zločinů na Židech
Nejdále pak zašel komentář Grigorije Mesežnikova, který Denník N vydal jako svůj redakční obsah. Mesežnikov v něm Solidární kulturu obviňuje z toho, že se „už nějaký čas konzistentně chová jako součást slovenské odnože ekosystému propalestinských organizací a iniciativ vytvořeného po 7. říjnu 2023. Společným cílem této mezinárodní síťové koalice je popírání, zlehčování, ospravedlňování nebo dokonce schvalování zločinů spáchaných na Židech palestinskými teroristy z Hamásu, islámského džihádu a civilisty z Gazy, kteří se účastnili vraždění a únosů izraelských občanů.“
Mesežnikov dále tvrdí, že „cílem Solidární kultury je diskriminace a obtěžování Židů, jejich vyloučení ze všech forem společenského života (politika, byznys, akademie, věda, kultura, umění, sport apod.) všude tam, kde žijí, respektive se vyskytují. Zvláštní agendou tohoto ekosystému je zatlačit do pozadí a postupně vymazávat paměť o holokaustu, genocidě Židů během druhé světové války a její nahrazení narativem o genocidě páchané Židy na Palestincích.“
Mesežnikov tato velmi závažná obvinění z antisemitismu a schvalování násilí na Židech prezentuje bez jediného důkazu. Šéfredaktor Denníku N pak na můj dotaz, na jakém základě tato obvinění v novinách, které řídí, publikovali, odpověděl, že „na názory Grigorije Mesežnikova se musíte zeptat jeho.“ Tím se vzdal odpovědnosti za komentář, který v médiu vyšel.
„Takové důkazy neexistují, protože Solidární kultura nikdy neschvalovala a nebude schvalovat násilí na Židech ani na jakékoliv jiné etnické, náboženské nebo jinak definované skupině. Denník N mu umožňuje šířit tyto nepodložené bludy bez toho, aniž by měly jakoukoliv skutkovou podstatu, a poškozovat tak dobré jméno iniciativy. Když jsme opakovaně kontaktovali redakci Denníku N s žádostí o omluvu a opravu Mesežnikova textu formou errata nebo stáhnutí textu, dostali jsme pokaždé stejnou zamítavou odpověď,“ popisuje členka Solidární kultury komunikaci s médiem, které odmítá cokoliv uvést na pravou míru a je ochotno zveřejnit pouze text, který podepíše konkrétní osoba. To ovšem není to, čeho se chce Solidární kultura domoci. „Chceme, aby redakce názorového média převzala odpovědnost za to, co vydává, opravila lži ve svých textech a omluvila se nám i pracovníkům kina Edison,“ vysvětluje členka Solidární kultury.
Podle dalšího člena Solidární kultury navíc není pravda, že by redakce neznala identitu nikoho z platformy. „Třeba já jsem se enku představil, takže nebyla pravda, že by pracovali jen s anonymními zdroji. Moje vyjádření mají spolu s mým jménem v mailu,“ říká k těmto obviněním muž, jehož identitu zná i redakce Alarmu. Proto podle lidí ze Solidární kultury existoval prostor pro běžnou novinářskou práci, kdy se někdo z členů redakce mohl spojit s konkrétními lidmi a situaci popsat s použitím jejich výpovědí. Za pracovníky kina Edison pak do deníku SME mluvil pod svým jménem Palo Mikula. I zde byl tedy prostor pro získání neanonymních informací, které bylo možné následně anonymizovat a uvést na pravou míru nepravdivé informace, které v Denníku N vyšly.
Skutečnost, že redakce Denníku N znala jméno člověka z platformy Solidární kultura, ale odmítla jej na jeho žádost anonymizovat, ukazuje podle kolektivu na dvojí metr, který redakce používá. „Při jiných kauzách, kdy o poměrech v resortu kultury anonymizovaně mluvilo zaměstnanectvo FPU anebo STVR, bylo jejich rozhodnutí akceptované a jejich kroky vyzdvihované jako hrdinské. Opět jde o pokus odvést diskusi od její podstaty k technokratickým detailům,“ uzavírá členka Solidární kultury.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás