Na filmovém festivalu v Benátkách sklidili rekordně dlouhý, pětadvacetiminutový potlesk vestoje. Jenže jakmile se zprávy o filmu dostaly do jejich vlasti, čekalo je odsouzení z nejvyšších pater politiky a nadávky spoluobčanů. „Ať shoří v pekle“; „Škoda, že 7. října nebyli v kibucech u Gazy“; „Jsou horší než antisemiti, protože jsou jedni z nás“; „Zavřít do vězení spolu s Hamásem“; „Jestli znáte jejich adresu, informujte veřejnost, ať tam můžeme jít demonstrovat (…) Nedopřejeme jim ani chvilku klidu. Samozřejmě vše v rámci zákona.“ To jsou jen některé z reakcí na adresu filmařů, které na sociálních sítích nasbíral novinář Ami Kaufman.
Řeč je o filmu NAZA (akronym pro „vedlejší škody“), který natočila dvojice izraelských filmařů Yuval Abraham a Rachel Szor a který zaznamenává výpovědi izraelských vojáků o jejich vlastních válečných zločinech v Gaze. Izraelská reakce byla výmluvná. Armáda okamžitě vydala reakci, ve které „kategoricky popírá obvinění“. Později vydala mírnější prohlášení, kde mimo jiné přiznává, že vychází jen z traileru a film neviděla. Ostatně jako drtivá většina obyvatel Izraele i celého světa. Film měl zatím premiéru na festivalu a pár soukromých projekcí.
Možná nejděsivější způsob umlčování novinářů v dnešním Izraeli nepředstavuje státní moc, ale rozzuřený dav.
„Jako ministr kultury okamžitě podniknu kroky k odebrání izraelského občanství těmto opovrženíhodným tvůrcům za zradu státu,“ napsal dva dny po premiéře na sociální sítě Miki Zohar, člen kabinetu za stranu Likud premiéra Benjamina Netanjahua. Jeho návrh se dotýká paradoxu přímo v jádru sionismu. Zastánci Izraele tvrdí, že židé musí mít kvůli antisemitismu a zkušenosti s Holocaustem svůj vlastní stát se silnou armádou – jedině ta je může ochránit. Co si pak ale mají počít židé jako Yuval Abraham, kteří nepřijímají kult izraelské armády, a můžou tak být označeni za zrádce a občanství zbaveni? Jen těžko se lze ubránit připomínce, který stát ve třicátých letech 20. století nejprve označoval židy za zrádce a poté jim ve velkém odebíral občanství.
S další důležitou reakcí přišel náčelník generálního štábu Ejal Zamir. Ten ve stejný den oznámil, že armáda podnikne proti filmařům právní kroky. A nejen právní. „Použijeme každý nástroj, který máme k dispozici,“ prohlásil. Z úst nejvyššího velitele armády, která za necelé tři roky zabila 259 novinářů v Gaze, Jemenu, Libanonu a Íránu, nelze brát taková slova na lehkou váhu. Obzvlášť když se opakovaně prokázalo, že útoky na novináře byly zacílené na konkrétní osoby – naposledy v případě libanonské novinářky Amal Khalil.
Výroky Zamira i Zohara jsou skandální. Respektive byly by skandální ve státech, které se alespoň pokoušejí předstírat, že mají demokracii. Izrael mezi ně už dávno nepatří – a reakce na film Abrahama a Szor to jasně ukazují. Nejde přitom jen o špičky režimu, jako jsou ministr a generál.
Levice i pravice proti zrádcům
Ti příčetnější z obhájců Izraele už nějakou dobu připouštějí, že problém leží nejen v oblíbených zaklínadlech jako „Hamás“ a „antisemitismus“, ale také ve vládě Benjamina Netanjahua. Toho pak vykreslují jako další příklad pravicového populisty s autoritářskými sklony – jak to známe z Trumpových USA nebo do letošního jara z Orbánova Maďarska. Právě na vlnu naděje z porážky Orbána se snažila nasedat i izraelská opozice vzhledem k volbám, které Izrael čekají v říjnu. Jenže když dojde na film o zabíjení palestinských civilistů, opozice i vláda jsou k nerozeznání.
Momentální lídr opozice Gadi Eizenkot, bývalý náčelník generálního štábu, film sepsul: „Prezentuje zkreslený a jednostranný obraz. Morálně hanobí vojáky, kteří brání naši vlast, je projevem morální slepoty, odtržení od reality a poškozuje Stát Izrael v době krize.“ Další prominentní opoziční politik – a rovněž bývalý generál – Binjamin Ganc zaujal stejnou pozici a film označil za antisemitskou pomluvu: „Armáda se řídí nejvyššími morálními a právními standardy. Jako bývalý náčelník generálního štábu IDF a ministr obrany to mohu jednoznačně potvrdit.“
Jen pro připomenutí: izraelští vojáci srovnali Gazu se zemí včetně škol, nemocnic a další infrastruktury. Přitom zabili 70 tisíc lidí, z toho 20 tisíc dětí. Tato čísla uznává i samotná izraelská armáda. Za genocidu její postup považuje nezávislá komise OSN i izraelské lidskoprávní organizace. Pokud je tohle všechno podle někoho „nejvyšší morální standard“, pak právě na něj sedí slova o morální slepotě a odtržení od reality.
Nešlo přitom jen o bývalé vojáky působící v izraelské politice. „Tvůrci filmu nemluví o Izraeli, který byl 7. října napaden a jehož občané byli masakrováni, znásilňováni a vražděni. Kvůli tomu se na film nedá dívat. Je to ostuda, kterou nelze vyjádřit slovy,“ kopnul si do snímku Yossi Marshek – slavný komik, který platí za významný opoziční hlas a má blízko k „liberálně-levicové“ koalici. Výmluvná byla i jeho reakce na návrh ministra kultury na odebrání občanství. S ním sice nesouhlasil (stejně jako liberální část Izraelců nesouhlasila třeba se soudní reformou Netanjahuovy vlády), ale uznal, že v jádru s přístupem k filmařům souhlasí. „Proč to kazíš? Konečně se nám podařilo na minutu sjednotit,“ komentoval na sociálních sítích.
Nejde přitom jen o zúčtování s historií. V předvolebních debatách mezitím opoziční politici kritizují vládu, že v Gaze neukázala dost síly. Ministr obrany Jisrael Kac na to opakovaně odpovídá tak, že armáda již brzy „dokončí práci“ v Gaze tím, že její obyvatele masivně přesune.
Probudit se do světa
Při hysterických útocích na dva filmaře za film, který nikdo neviděl, je třeba vzít v potaz zvláštní roli armády v izraelské společnosti. Je to zdaleka nejpopulárnější instituce, vzhledem k povinné vojenské službě jí prošla většina obyvatel a ekonomicky je zásadní pro celou řadu odvětví. Armáda je prorostlá do společnosti i politiky – jak ukazují i hodnosti předních politiků. Minimálně stejně důležité je ale vnímat film v kontextu izraelského povědomí o tom, co se vlastně v Gaze dělo – a v pomalejším tempu stále děje.
Reakce na film byla mimořádná. V sobotu večer měl premiéru, v neděli přišly ohlasy ve světových médiích, v pondělí v těch izraelských. „V pondělí ráno byl Izrael napaden. Zpravodajské kanály nepřetržitě informovaly o ‚rozsáhlém útoku‘. Ve velitelství Izraelských obranných sil (IDF) svolal náčelník generálního štábu svého zástupce, velitele letectva a nejvyšší představitele zpravodajských služeb na mimořádnou schůzi. Na ministerstvu zahraničních věcí se sešli vysoce postavení úředníci, aby koordinovali mezinárodní reakci,“ popisoval vyhrocenou situaci David Issacharoff z deníku Haaretz.
Proč takový šok? Zatímco pro většinu světa je už dnes obraz utrpení z Gazy pevnou součástí zahraničního zpravodajství, v Izraeli je to jinak. Izraelská média o postupu v Gaze pochopitelně informovala, ale specificky. „Když si zapnete izraelskou televizi, neuvidíte to, co byste viděli na CNN nebo BBC. Příběh palestinských civilistů nikdy není v centru pozornosti. Úhel pohledu je skoro vždy nevinný. Co se dá dělat, vedeme tuhle válku. Ano, je tam spousta zkázy a lidé se stěhují. Ale, podívejte se, tady je naše poslední operace a takhle byli zabiti naši vojáci,“ popisovala loni v létě Dahlia Scheindlin, izraelská výzkumnice a publicistka pro americkou NPR.
Když izraelská média přinášela kritičtější pohled, soustředila se především na to, že obrazy z Gazy zhoršují reputaci Izraele ve světě. „Možná je ale načase si uvědomit, že nejde o selhání v oblasti PR, ale o morální selhání,“ prohlásila tehdy moderátorka Yonit Levi, když nezvykle vystoupila z role klidného hlasu mediálního hlavního proudu. Odpověď byla rázná: ostatní moderátoři jí nadávali do „mluvčí Hamásu“.
Tři roky ticha
Veřejný obraz Izraele tedy měl trhliny už dřív, ale film NAZA jej nabourává naplno. Svou roli sehrává i fakt, že izraelská média – jako v jiných malých zemích – nadšeně informují o zahraničních úspěších země (například během zimní olympiády informovala i o těch sportovcích, kteří jsou židé, byť ne občané Izraele). Ocenění pro filmaře na mezinárodní scéně se pak ignoruje špatně.
Z dostupných ukázek a synopsí se přitom nezdá, že by film nabízel zásadně nové informace. Jeden z jeho tvůrců Yuval Abraham publikoval podobné investigativy od listopadu 2023. Nejdřív v anglojazyčném izraelském médiu +972, poté v britském Guardianu. Ty vycházely ze stejných zdrojů – anonymizovaných výpovědí izraelských vojáků a zpravodajců, kteří z první ruky popisovali bombardování Gazy. Některé články se soustředily na rozhodovací procesy, jiné zdůrazňovaly tlak na rychlost a zapojení systémů umělé inteligence.
Stav izraelské mediální krajiny dobře vystihuje první rozhovor v hebrejštině, který k filmu poskytl Yuval Abraham izraelskému Kanálu 13. Moderátor mu deset minut klade konfrontační otázky a zpochybňuje jeho zjištění. Když Abraham odpovídá, že o incidentech, které moderátor zpochybňuje, reportovala i světová média, změní téma.
„Na jednu otázku bych se ale měl zeptat já vás,“ kontruje v jednu chvíli Abraham. „Vážím si vás jako novináře, stejně jako ostatních investigativních novinářů. Proč jste neodvysílali něco vlastního? Tři roky investigativních pořadů, a nepadla v nich ani jedna zmínka o armádních pravidlech pro civilní oběti v Gaze a utrpení Palestinců. Tvrdíte, že náš film není dost komplexní? Dobře. Máte lepší konexe než já, jste starší, máte přístup do centrálního velení letectva. Proč jste neudělali lepší a komplexnější ivestigativu sám?“
Obdobná reakce by mohla směřovat i na velení izraelské armády. Pokud zpochybňuje zjištění filmu založeného na výpovědích vojáků a tvrdí, že je vše v pořádku, může pustit do Gazy nezávislé novináře. To však už třetím rokem není možné – s výjimkou propagandistických výletů pod vedením tiskového oddělení armády.
Moderní zbraně, tradiční zákazy
Izraelská média, a tím pádem i veřejnost, mohly realitu Gazy a zbytku světa spokojeně ignorovat kvůli několika faktorům. Publicista Haaretzu Gideon Levy upozorňuje, že jde do velké míry o komerční rozhodnutí. „Cílem je diváky bavit, ne zneklidňovat. Nedejbože, aby přepnuli na jiný kanál nebo zrušili předplatné,“ vysvětloval. Zásadní roli ale hrají i cenzurní zákony Izraele. Každý článek, který se týká vágního pojmu „bezpečnostních otázek“, musí projít vojenskou cenzurou. Redakce odpovídají za to, že příspěvky předloží armádě k posouzení. A když cenzor zasáhne, média mají zakázáno uvádět, že k cenzuře došlo. V praxi tak většina této činnosti zůstává před veřejností skrytá. V roce 2022 například armáda zastavila zveřejnění zjištění o tom, že izraelská tajná služba Mossad zastrašovala soudce Mezinárodního trestního tribunálu.
Tato praktika, která českému čtenáři připomíná rakousko-uherské imperiální praktiky z dob Karla Havlíčka Borovského, přitom v údajně „jediné demokracii na Blízkém východě“ platila až dávno před 7. říjnem 2023. Od té doby ale situace eskalovala a v roce 2024 armádní cenzor zastavil vydání 1635 textů – nejvíce od doby, kdy se to sleduje. Dalších 6265 článků bylo zcenzurováno částečně.
Izraelská vláda přitom dál omezuje svobodu médií různými kreativními způsoby – když pomineme již zmíněné zabíjení novinářů v Palestině či Libanonu. Na jaře 2024 schválil parlament zákon, který umožňuje jednoduše zakázat publikace či vysílání médiím „z bezpečnostních důvodů“. Prakticky okamžitě pak zákaz uvalil na katarskou Al-Džazíru – a spolu s tím byla vyrabována její kancelář v okupovaném východním Jeruzalémě.
Možná nejděsivější způsob umlčování novinářů v dnešním Izraeli však nepředstavuje státní moc, ale rozzuřený dav. Tvůrci filmu NAZA se snaží snímek dostat do izraelské distribuce. „Neumím si představit izraelské kino, které by tenhle film dalo na program a neshořelo by,“ glosuje to filmový kritik Pavel Sladký, který film viděl v Benátkách. Zda šlo o nadsázku, se teprve ukáže. Jisté ale je, že filmaři násilí v dnešním Izraeli čelí. Abraham se podílel na dokumentu Žádná jiná země, který mapuje násilí osadníků na Západním břehu a za nějž tvůrci v roce 2024 dostali Oscara. Palestinského spoluautora filmu Hamdana Ballala krátce po ocenění zmlátili izraelští osadníci a armáda ho na 24 hodin držela s páskou přes oči.
I dům Abrahamovy rodiny se tehdy stal terčem rozzuřených Izraelců. „Pro mou matku to bylo děsivé. Ale odjela přespat k mé sestře a její dům tam stále stojí. Jenže k Palestincům nemíří jen dav pravičáků, ale taky buldozery a zbraně financované z USA,“ srovnává to Abraham, který Izrael označuje za apartheid. „Představte si, že by se palestinský novinář v Gaze pokusil udělat to co my. S největší pravděpodobností by ho zavraždili.“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás