Americkou politickou scénou v posledních týdnech hýbe napjatý souboj o senátní křeslo ve státě Michigan. Reálnou šanci na vítězství tu má republikánský kandidát Mike Rogers. Republikáni zde přitom vyhráli senátní volby naposledy v roce 1994. Jeho soupeřem je Abdulrahman El-Sayed, který v demokratických primárkách porazil dosavadní kongresmanku Haley Stevens.
Proč je zrovna tento souboj natolik propíraný na politické i mediální scéně? Jednak Demokraté vyhlížejí listopadové midterms s nadějí na převážení sil v Senátu na svou stranu, přičemž křeslo v Michiganu by jim k tomu významně napomohlo. A jednak je to i kvůli samotným uchazečům o demokratickou kandidaturu. Haley Stevens, která od roku 2019 slouží jako kongresmanka v dolní komoře americké Sněmovny reprezentantů, se v průběhu kandidatury mohla pyšnit podporou klíčových představitelů Demokratické strany ve svém vlastním státě i ve vedení strany ve Washingtonu. Mimo to disponovala i značnými finančními prostředky od lobbingových skupin, zejména AIPACu (Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti), který jí poskytl odhadem 30 milionů z celkových 62 milionů dolarů, jež Stevens na svou kampaň vynaložila. Politicky přitom představuje umírněné křídlo Demokratické strany, podporuje Izrael a klade důraz na zachování tradičního automobilového průmyslu v Detroitu a jeho okolí.
V rukou některých liberálních i konzervativních médií se však nařčení z antisemitismu stala spíše nástrojem, kterým diskreditují názorové a politické oponenty.
Abdul El-Sayed je naopak spíše politickým nováčkem. Vystudovaný epidemiolog s titulem z Oxfordu zastával před svou kandidaturou především pozice ve zdravotnictví, na čemž postavil i svůj volební program. Jeho klíčovými body jsou dostupná lékařská péče, snižování životních nákladů, omezení financování volebních kampaní vnějšími aktéry, jako jsou právě lobbingové skupiny, nebo systematičtější zdanění nejbohatší vrstvy obyvatel. Mimo to je také hlasitým kritikem izraelského postupu v Gaze a na Západním břehu. El-Sayed v porovnání s protikandidátkou Stevens disponoval mnohem menšími prostředky, a to v poměru přibližně 1:9. Právě markantní rozdíl ve financování kampaní spolu s otázkou, do jaké míry by měly Spojené státy nadále podporovat izraelské vojenské kampaně, byly tím, co napomohlo zmedializování jejich souboje.
Instrumentalizace antisemitismu
Navzdory všem překážkám se El-Sayedovi nakonec přesto podařilo zvítězit a v listopadu se utká o senátní křeslo s Mikem Rogersem, konzervativcem a tvrdým podporovatelem Donalda Trumpa. Kde je tedy problém? Pro část establishmentu Demokratické strany představuje El-Sayed se svými názory a programem příliš radikálního kandidáta ohrožujícího směr, jakým by se měla strana ubírat. Svým přístupem by podle svých odpůrců mohl navíc odradit určitou část voličů a vehnat je do náručí Republikánů, zejména kvůli kritice Izraele. Na tento aspekt ostatně naráží i komentář Jonathana Chaita, publikovaný v The Atlantic a převzatý i českým týdeníkem Respekt.
Chait argumentuje, že liberálové v Michiganu stojí před krutou volbou. Záminkou k tomuto tvrzení má být El-Sayedovo nedostatečné odsouzení údajných antisemitských výroků amerického streamera s tureckými kořeny Hasana Pikera. Piker měl pronést, že přílišná podpora Izraele ze strany amerických Židů je vystavuje riziku potenciálních útoků. Streamer se v průběhu El-Sayedovy kampaně také několikrát objevil po jeho boku na různých setkáních a vyjádřil mu podporu. Podle Chaita tak může El-Sayedovo vítězství „otevřít dveře proudu militantů, který mohou Židé považovat za nebezpečný“. Pokračuje s tím, že „případnou podporou El-Sayeda budou muset liberálové přijmout takovou antisemitskou politiku, jež dosud neměla v Demokratické straně místo“.
El-Sayed k Pikerovým výrokům zveřejnil prohlášení, ve kterém odsuzuje antisemitismus a zdůrazňuje právo každého člověka na svobodu vyznání. Ani během kampaně El-Sayed neuvedl nic, co by s antisemitismem jen hraničilo, žádné takové vyjádření nakonec nezmiňuje ani The Atlantic, potažmo Respekt. Piker navíc nefiguruje jako El-Saydův poradce ani nemá žádnou oficiální funkci v jeho týmu. Chaitovy obavy pramení primárně z toho, že podle jeho názoru bylo El-Sayedovo prohlášení nepostačující a nejasné. Jedná se přitom o klasický přístup politických i mediálních elit, rozhodujících o tom, kdo je dostatečně důvěryhodný a kdo musí svou upřímnost opakovaně dokazovat. Tímto způsobem jsou pak jednotlivci vymykající se mainstreamovým politickým proudům a většinové společnosti, ať etnicky či nábožensky, vystavováni mnohem intenzivnějšímu mediálnímu a názorovému nátlaku než jejich „běžní“ kolegové a volební protivníci.
Nejedná se přitom o nic nového, a to ani v kontextu poslední doby. Připomeňme situaci Zacka Polanského, lídra britských Zelených, který je za svou kritiku Izraele a propalestinské názory opakovaně označován za sebenenávistného Žida či zrádce svých kořenů, jak ho nepřímo označil článek publikovaný časopisem The Economist. Podobně postupují i média na americké scéně, v čele s televizí Fox. Ta samotného Hasana Pikera, i v kontextu jeho podpory El-Sayeda, zmínila v rozmezí od 4. srpna do 2. září více než 556krát napříč 267 programy. Jen za uplynulý týden mu pak věnovala 107 segmentů v celkové délce 7 hodin a 24 minut, v nichž ho vykreslovala jako zástupce krajní levice a radikálního antisemitu, jak uvádí Justin Baragona ve svém článku pro Zeteo. A to za situace, kdy stanice běžně hostí osobnosti hlásící se ke krajně pravicovým postojům. Přebíráním zahraničních článků tyto přístupy v našem prostředí replikují i některá liberální média jako právě Respekt.
Paralely s Mamdanim
Ostrakizace El-Sayeda tradičními politickými hráči také nápadně připomíná loňskou volební kampaň Zohrana Mamdaniho, současného starosty New Yorku. I on čelil obviněním z antisemitismu, z potenciálního ohrožení newyorských občanů židovského původu v případě svého zvolení, nebo otevřeně rasistickým narážkám, jako bylo strašení sochou Svobody v burce, ke kterým se, opět, uchýlil i týdeník Respekt. Nic z toho se samozřejmě nevyplnilo a Mamdani se i ve funkci drží programu ze své volební kampaně. Nenechal se přitom vtáhnout do kulturních válek a různých obvinění na svou osobu a držel se vytyčených cílů, jako byly nižší životní náklady, dostupná veřejná doprava a přijatelnější ceny bydlení. A byla to ostatně i tato důslednost, která mu pomohla vyhrát volby.
Stejně tak El-Sayed zdůrazňuje, že jeho záměrem je především zdravotnictví a kvalita lékařské péče, jakkoliv pravidelně kritizuje finanční výdaje Spojených států na izraelskou obranu a války, které USA v regionu vedou. Kritika Izraele a jeho postupů v Libanonu nebo Palestině by však neměla automaticky vést k obviněním z protižidovských postojů. Ostatně i samotný Trump ve čtvrtek přijal delegaci chasidských rabínů, přičemž mnozí z nich zastávají antisionistické postoje a jsou otevřeně kritičtí k Izraeli.
Zároveň by bylo krátkozraké přehlížet vzrůstající antisemitský sentiment ve společnosti či útoky na náboženské budovy a instituce. V rukou některých liberálních i konzervativních médií se však nařčení z antisemitismu stala spíše nástrojem, kterým diskreditují názorové a politické oponenty. Nejen že tím odvádějí pozornost od prosazovaných politických změn a relativizují význam takového označení, ale vytvářejí neřešitelnou past pro kohokoliv, kdo si takové označení vyslouží. Problém totiž neleží pouze v tom, zda daný kandidát či kandidátka odsoudí antisemitismus dostatečně důrazně, ale v tom, že osoba vznášející obvinění nebude z důvodů vlastních předsudků nakonec žádné vyjádření považovat za dostatečně uspokojivé.
Nejedná se přitom o paternalizaci pouze samotných kandidátů, ale i voličů. Liberální média a komentátoři se snaží prezentovat obraz kandidáta, jak se to hodí jejich privilegovaným očím, nikoliv jako takového, který srozumitelně a věcně argumentuje požadavky pracující nižší a střední třídy. Toto uvažování přitom vytváří precedent, který dělí kandidáty na ty, kteří jsou hodni ucházet se o volené funkce bez většího přezkoumávání, a na ty, kteří musí sami sebe neustále obhajovat. Důkazem toho jsou i opakované otázky ohledně práva Izraele na existenci, jakkoliv hlavním volebním bodem El-Sayeda je dostupné zdravotnictví a ceny bydlení a služeb. Tento rozpor jen umocňuje propast mezi tím, co považují za relevantní komentátoři tradičních médií a tím, co současní voliči.
Je příznačné, že jsou to právě média ohánějící se úctou a frázemi o demokracii, která straší antisemitismem a otevíráním dveří militantům při zvolení progresivního levicového kandidáta s ambicemi na reálné změny. A to zejména v době, kdy v sousedním Německu poprvé hrozí vítězství krajně pravicové strany s neonacistickými tendencemi a izraelský ministr národní bezpečnosti Ben Gvir sdílí AI videa koncentračních táborů pro Palestince.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás