Vítězství Zohrana Mamdaniho v demokratických primárkách na starostu New Yorku nevyvolalo pozdvižení jen mezi republikány či establishmentem Demokratické strany, ale také na sociálních sítích. Po svém se k tomu postavil týdeník Respekt, který publikoval komentář Jiřího Soboty nazvaný „Zachraň se, kdo můžeš. Socha Svobody si oblékla burku“. Co naplat, že titulek sloužil spíše jako clickbait k jinak poměrně standardnímu popisu současné americké politické scény.
Vyvoláváním pocitu ohrožení či strachu z jinakosti Sobota normalizuje jazyk, který jsme dříve spojovali s islamofobní scénou. Zároveň se nejedná o něco ojedinělého ani v kontextu samotného Respektu. Lze připomenout například reportáž Tomáše Lindnera z prosince roku 2023, kdy se snaží vyvracet tvrzení respondentky Heby – berlínské Arabky – o genocidě v Gaze. Podle Lindnera jsou takové názory prý v rozporu „s logikou dosavadních střetů“. Zpětně po dvou letech nepřetržitých brutálních masakrů civilistů v Gaze působí taková prohlášení snad až absurdně.
Bez rozhovorů s lidmi žijícími v zemích odkázaných na libovůli amerického vojensko-průmyslového komplexu těžko pochopíme jejich postoje vůči Západu, které málokdy spočívají v nenávisti naší svobody, jak by si George Bush ml. rád myslel.
Vedle toho převzal Respekt článek z The Atlantic z prosince 2024, jehož autorem je izraelský právník Eugene Kontorovich, původem z Ukrajiny. Ve svém textu Kontorovich zpochybňuje zatykač Mezinárodního trestního soudu na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Závěry soudu považuje za fakticky neopodstatněné a prezentované zločiny se podle něho nikdy nestaly. Jde však ještě dál, když instituce jako je Mezinárodní trestní soud, Valné shromáždění OSN či Radu pro lidská práva osočuje z prosazování protiizraelské agendy. To, že sám Kontorovich žije z pohledu mezinárodního práva v nelegální osadě na Západním břehu Jordánu, ale z článku nikde nevyčteme, ačkoliv se ve vztahu k danému tématu jedná o podstatnou informaci. Od redakce Respektu se nedočkáme ani podobných korektivů jako v rozhovoru s Hebou.
Quo vadis, český liberále?
Tyto příklady neuvádím z nějaké zášti vůči Respektu. Jsem jeho čtenářem již více než deset let, tím spíše si ale podobných rozporů všímám. Považuji je zároveň za symptomatické v pravicově-liberální debatě nejen o muslimech, ale i regionu jihozápadní Asie. Projevy dříve spojované s okraji politického a názorového spektra se postupně, a za tichého přihlížení státních institucí, posouvají více do jeho středu. Proto může novinář České televize Jakub Szántó na svém X účtu psát o „orientální lhavosti“ či ministr Martin Dvořák v pořadu České televize mluvit o tom, že základem genetické výbavy Palestinců je nenávist ke všemu izraelskému. A proto může redaktor Respektu paternalisticky poučovat berlínskou Arabku, kdežto tvrzení izraelského osadníka zůstanou bez komentáře. Eufemisticky lze říci, že v současnosti na podobné projevy narazíte mnohem častěji v salónních podcastech, novinových komentářích či televizním vysílání než v českých hospodách.
Zmíněné přístupy nejsou ničím novým. Sám si matně vzpomínám na okamžik, když se jedna z vyučujících na právnické fakultě podivila, že „lidé jako já“ umí psát česky. Předsudky spočívající v intelektuální zaostalosti, zpátečnictví či vrozených vlastnostech obyvatel Východu již v osmdesátých letech minulého století popsal Edward Said ve své knize Orientalismus. Snahy evropských a amerických intelektuálů o ontologické pochopení světa vytvořily dichotomii mezi moderním sekulárním Occidentem a reakcionářským a senzitivním monolitem jménem Orient. Toto schizma je základem, na kterém evropské společnosti staví porozumění světu dodneška. V praxi má takový přístup podobu např. opomíjení mimozápadních informačních zdrojů jako nedůvěryhodných či zkreslených. Zvolené východisko zároveň naznačuje, že západní zkušenost je jediná validní k autentickému poznání probíraných témat.
Domnívám se, že v české, většinově ateistické společnosti se orientalismus postupně projevuje spíše kritikou islámu než exotizací, jakou známe třeba z básní Konstantina Biebla. Velké pozornosti se dostává otázkám lidských práv a postavení žen v muslimských zemích. Ty jsou samozřejmě důležité a legitimní, často však slouží jako zástěrka – využívají se ke kritice islámu jako celku nebo ospravedlňování vojenských intervencí v tzv. „forever wars“. Dokážeme sice vyjádřit podporu Íránkám bojujícím za svobodu, ale už se příliš nezabýváme vojenským počínáním spojeneckých sil v Iráku nebo Afghánistánu. V takovém kontextu pak ženská práva nejsou univerzální hodnotou, ale stávají se relevantními pouze v případě, kdy se protnou se zájmy vládnoucí třídy. Paradoxem zůstává, že právě muslimky nosící šátek jsou v Evropě nejčastějším terčem islamofobních útoků.
Kritika muslimských společností se v českých kruzích málokdy pojí s ambicemi o civilizační misi, jak tomu bylo dříve ve Francii či Velké Británii. Je tomu spíše naopak. Zejména během uprchlické krize panovala obava o ovládnutí Evropy muslimy prostřednictvím porodnosti a migrace. Tento narativ předpokládá socioekonomické změny, které nebudou mít přímý původ v Evropě, ale mimo ni. Tím implikuje křehkost našeho vlastního systému či obavy z následků činů, kterých jsme se ve skutečnosti sami dopouštěli na jiných.
Kýčaři lidských tragédií
Uvedené závěry se neutvářejí ve vakuu, ale jsou přiživovány stereotypním zobrazováním. Kdo jsou však osoby podílející se na utváření veřejného mínění o islámu, jihozápadní Asii či o muslimských zemích jako zdánlivě homogenních celcích? Navzdory zájmu české společnosti o zmíněná témata se ve veřejném prostoru pohybuje překvapivě nízký počet lidí, kteří by měli alespoň institucionální vzdělání ve vztahu k regionu či základní jazykovou výbavu v kombinaci arabštiny, perštiny či turečtiny. Na urdštinu, hindštinu nebo malajštinu raději rovnou zapomeňte.
Ještě o něco méně jsou v probíhajících diskuzích zastoupeni lidé, kteří v předmětných zemích mají kořeny či rodiny. Pokud jsou vůbec do debat vpuštěni, tak pod podmínkou přesně vymezeného prostoru, ve kterém se mohou názorově pohybovat. Pokud z něho vystoupí, jsou diskreditováni, redakčně usměrňováni či cenzurováni. V orientalistickém duchu nespolehlivosti jejich výpovědí. Přesto jsou všechny tyto prvky podstatné k vedení věcné konverzace o islámu, která je v České republice potřeba. Bez znalosti arabštiny zkrátka nelze podrobit Korán ani jiné islámské prameny jakékoliv analýze a kritice. Jinak hrozí, že budeme slepě přejímat dogmata o zákazu hudby v islámu či jeho nekompatibilitě s demokracií. Bez rozhovorů s lidmi žijícími v zemích odkázaných na libovůli amerického vojensko-průmyslového komplexu těžko pochopíme jejich postoje vůči Západu, které málokdy spočívají v nenávisti naší svobody, jak by si George Bush ml. rád myslel.
Příkladem podobného faktografického selhání může být kniha Patrika Ouředníka z roku 2017, nazvaná Antialkorán aneb nejasný svět T. H. Ouředník v ní prezentuje až překvapivě odvážně neznalost islámské duchovní tradice a děl muslimských reformistů. Zcela se míjí i s tím, jaké otázky a problémy dominují současným muslimským společnostem. Podobné knihy zároveň veřejný prostor spíše zaplevelují, než že by přicházely s novým odvážným viděním světa či podnětnými myšlenkami. Na cenu Magnesia Litera to však tehdy stačilo.
Samostatným žánrem jsou pak knihy, které akcentují války v jihozápadní Asii. Svou přístupností běžnému čtenáři se tak pohybují na pomezí cestopisů a historických exkurzů do vybraných konfliktů. Mezi podobné autory lze zařadit již zmíněného Jakuba Szánta, Markétu Kutilovou nebo Pavla „Pawluschu“ Novotného. Jakkoliv k jejich knihám můžeme mít výhrady, bylo by chybné je a priori zavrhnout. Přestože jim často uniká hlubší kontext či schopnost zasazení jednotlivých událostí do širších dějinných souvislostí, nelze jejich autorům upřít alespoň zkušenost s návštěvami muslimských zemí. Tyto knihy by ale neměly být etalonem našich znalostí, ale raději jen odrazovým můstkem, ačkoliv hrozí, že než do vody dopadneme po jejich přečtení hlavou na beton.
Závěrem bych se vrátil ke komentáři Tomáše Lindnera, se kterým ve své podstatě souzním. Společná řeč je důležitá, jakkoliv názory protistrany mohou být bolestivé. Stejně tak se v duchu kritiky Edwarda Saida přikláním k názoru, že ne každé orientalistické umělecké zobrazování má za cíl zesměšnit nebo objektivizovat. Někdy může sloužit i jako první vlaštovka k navázání vzájemných vztahů. Takové konverzace se ale nedají dělat napůl, vyžadují spoustu času a trpělivosti. Nejde o trend, po jehož vlně se můžeme svést, kdykoliv si usmyslíme. Má kultura a víra tu zkrátka pro nikoho nejsou jen jako feeling-good eskapismus.
Autor je právník a student arabistiky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás