Následující neděli čeká Německo zásadní politická zkouška: nové poslankyně a poslance si budou do svého zemského parlamentu volit ve východoněmecké spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. V průzkumech s hodnotami kolem 40 procent vede pravicově-extremistická AfD, druhá CDU má jen těsně nad 20 procent a alespoň 10 procent překračuje už jen Die Linke. V závislosti na tom, kolika ze zbylých stran se podaří dosáhnout hranice pěti procent nutné pro vstup do Landtagu, by v krajním případě mohla AfD získat absolutní většinu a sestavit jednobarevnou zemskou vládu. Poprvé by se tak dostala v Německu k moci na vyšší než komunální úrovni, čemuž odpovídá i napětí, s nímž jsou u sousedů volby očekávány.
Stát v nebezpečí
Jednotlivé spolkové země mají v Německu řadu kompetencí, paradoxně vybraných a zavedených po druhé světové válce podle toho, které jsou pro šíření extremistické ideologie natolik klíčové, že by jejich institucionalizace na spolkové úrovni mohla vést k opětovnému rychlému uchvácení celého státu extremisty jako za nacismu. Nyní hrozí, že se právě tyto oblasti politiky v Sasku-Anhaltsku do jejich rukou dostanou. Jde zejména o školství, včetně toho vysokého, kulturu, pak také o podporu občanské společnosti, veřejnoprávní média, integraci cizinců a samozřejmě i o vliv na úřední aparát spolkové země, včetně její kontrarozvědky a Ústavního soudu.
Velké obavy panují z toho, co by znamenal přístup extremistů k nejrůznějším citlivým informacím tajných služeb, ať již jde o monitoring extremismu či hybridních ruských operací.
Plány, které zde AfD má, jsou skutečně rozsáhlé. Jde například o zrušení inkluze a povinné školní docházky, zavedení etnické segregace ve školách nebo o revizi učebních plánů. Stranou zájmu extremistů není ani vysokoškolská samospráva, kde bude tlak na zrušení oborů, které neprojdou ideologickým sítem, tedy hlavně mnohých humanitních. Nebo o přezkum toho, která kultura je dostatečně tradiční a německá, aby si zasloužila veřejnou podporu. Útokům je už nyní vystavena kupříkladu nadace slavné avantgardní školy designu Bauhaus v sasko-anhaltské Desavě (Dessau), kterou se zástupci AfD neštítí napadat v podstatě totožným slovníkem jako nacisté ve třicátých letech.
Pod zásadní tlak by se zřejmě dostaly také různé občanské iniciativy a neziskové organizace, jejichž cíle extremistům nekonvenují, ať už jde o podporu sexuálních menšin nebo integraci cizinců. Těm by naopak mohli život mnoha způsoby pořádně zkomplikovat, jakkoli samotné rozhodování o azylu v rukou spolkových zemí není. Podobně se mluví také o významné redefinici role regionálně organizovaných veřejnoprávních médií, která by byla v lepším případě výrazně oslabena. Velké obavy panují z toho, co by znamenal přístup extremistů k nejrůznějším citlivým informacím tajných služeb, ať již jde o monitoring extremismu či hybridních ruských operací. V krajním případě by tato mocnost mohla ve funkcionářích AfD, kteří mají zrovna v Sasku-Anhaltsku k Rusku mimořádně blízko, získat nedocenitelné špiony.
Celkově by pak vláda AfD pravděpodobně přinesla rozklad zemské státní správy – očekávat lze částečný exodus úřednictva, které by nebylo pod extremisty ochotno pracovat, ideologické útoky na některé exponované domény a odbornosti, v neposlední řadě ale též diletantismus politického personálu bez jakékoli exekutivní zkušenosti, případně v kombinaci s tendencemi ke klientelismu, které se u AfD objevují poměrně pravidelně. Paradoxně tak i v rámci AfD existují hlasy, které od vládnutí odrazují – specificky sasko-anhaltský partajní svaz prý není dostatečně připravený a panují tak obavy, že jeho neúspěch u moci může straně spíš uškodit.
Na Simsonu za neonacisty
Lídr kandidátky AfD Ulrich Siegmund si jde ale za svým. Sotva čtyřicetiletý politik si navzdory tomu, že sám už NDR nezažil, zvládl osedlat silnou nostalgii části východoněmecké společnosti po starých časech, jejichž symbolem se během předvolební kampaně stal moped tradiční značky Simson. Siegmund kampaň zahájil brzy a intenzivně, navíc působí dojmem, že ho baví být mezi lidmi, umí se chovat velmi přátelsky a žoviálně. Jistě mu taky svědčí, že je konvenčně atraktivní a není na něm ani stopy po nějakém tradičním pravicově extremistickém habitu. Jak už je u politiků jeho střihu obvyklé, úspěšně si podmanil sociální sítě, kde boduje jak díky své vlastní tvorbě, tak díky široké podpoře ekosystému různých pravicových influencerů.
Pozadí jeho úspěchu je nicméně poněkud temnější. Hned ve svých 18 letech vstoupil do CDU, ale záhy po založení AfD v roce 2014 přesedlal k radikálnější konzervativní konkurenci. Zprvu nijak nevyčníval a celkově působil spíš jako oportunista – lidé, kteří ho znají zblízka, říkají, že byl vždycky takový „sunny boy“, kterému šlo o uznání, úspěch a moc. Jeho politické ambice se ale výrazněji projevily až v období pandemie, kdy najel na pro tento politický směr typické zpochybňování nebezpečí i přijatých opatření, na odpor k očkování, a naopak příklon k různým spikleneckým teoriím. Obklopil se též lidmi s vysloveně neonacistickou minulostí, kteří jeho nejbližšími souputníky zůstávají dodnes. Nově s nimi dokonce počítá do případných vládních či jiných vysokých funkcí. Za fasádou usměvavého politika, co má pro každého milé slovo či rozverný vtípek, se tak skrývá jeden z radikálních kádrů AfD, který se netají ještě daleko většími ambicemi než jen vládnout v jedné spolkové zemi.
Nedůvěra v etablovanou politiku
Zda se mu to podaří, záleží na tom, jestli se do Landtagu dostanou liberálové z FDP a Aliance Sahry Wagenknecht, obojí je aktuálně spíš nepravděpodobné, a také SPD a Zelení, jimž dávají průzkumy šance se nad pětiprocentní hranici vyšplhat o něco lepší. Vše je ale v rámci statistické chyby a zrovna v Sasku-Anhaltsku se průzkumy před posledními zemskými volbami mýlily mimořádně dramaticky, tudíž je vše otevřené. V bezpečném pásmu nad deseti procenty je jen Die Linke, která zde ale spíše stagnuje. Její výrazné posílení po nečekaném úspěchu v posledních volbách do Bundestagu se na východ Německa moc nepromítá. Pokud vůbec, tak jen mezi vzdělané vrstvy kosmopolitních metropolí typu Lipska, venkovské Sasko-Anhaltsko nicméně žádnou takovou nemá.
CDU má v aktuálních průzkumech jen těsně nad 20 procent, čímž si od posledních voleb pohoršila o deset procentních bodů. Od koho kam se hlasy skutečně přelévaly, na to si budeme muset počkat po volbách. Nicméně vzhledem k tomu, že ostatní strany ve stejné době více méně stagnovaly, je pravděpodobné, že AfD, která svou podporu naopak zdvojnásobila, profitovala především ze slabosti a chyb křesťanských demokratů jako těch zástupců etablované politiky, kteří pro mnohé lidi ze Saska-Anhaltska ještě donedávna jako poslední připadali v úvahu.
Od roku 2021, kdy se v Sasku-Anhaltsku volilo naposledy, prošla země sérií krizí – většina jich koneckonců zasáhla i nás – které strukturálně i sociálně-psychologicky křehkým východním Německem zpravidla otřesou víc než jinými jeho částmi. Tento fakt je ale v Berlíně, ovládaném pořád ještě západoněmeckými elitami, málokdy brán vážně. Východní Němci tak často v průzkumech reportují, že se cítí jako občané druhé kategorie, nebo říkají, že sice jsou pro demokracii, ale ne pro její současnou německou podobu. Rozhodnutí volit AfD je tak nejen na Východě projevem hluboké krize reprezentace etablovaných stran a ztrátou důvěry v ně v současném světě, který dotčení lidé stále častěji vnímají jako nekončící krizi a úpadek.
Spojovali-li si ještě vůbec dřívější voliči CDU nějaké naděje se současným kancléřem Friedrichem Merzem, který se v předvolební kampani do Bundestagu tvářil, že obnoví opravdu konzervativní hodnoty a zavede právo a pořádek, pak museli být nutně zklamaní. Všechno se nakonec ukázalo jako přehnaná předvolební rétorika, které obzvlášť ve velké koalici se sociálními demokraty nikdy v realitě nemohl dostát. A to ani kdyby byl politicky šikovnější, než se ukázalo, že je – aktuálně se pod ním kvůli různým přešlapům a zbabraným politickým manévrům dokonce třese křeslo.
Východoněmecké spolkové země jsou překvapivě heterogenní v tom, kde hrála po revoluci prim jaká strana. Zatímco například v Durynsku to byla Die Linke a v Braniborsku SPD, Sasko-Anhaltsko bylo dosud právě baštou CDU. V Sasku-Anhaltsku vládla CDU posledních 24 let, poslední tři období v čele se zemským předsedou vlády Reinerem Haseloffem, jenž však stranu sotva držel nad vodou – propad započal za jeho poslední vlády. Letos v lednu tak dvaasedmdesátiletý politik předal žezlo Svenovi Schulzemu v naději, že se mu bude dařit lépe, zvlášť když do kampaně bude vstupovat jako úřadující předseda zemské vlády. Nestane-li se u volebních uren nějaký nečekaný zázrak, pak můžeme konstatovat, že ani on trend obrátit nezvládl.
Rébus, jak nepustit AfD k moci
Při šťastné volební aritmetice mu však přesto může připadnout historický úkol – totiž udržet nadále od moci AfD. Je v podstatě jisté, že by k tomu v nějaké podobě potřeboval Die Linke. Těsnější spolupráci mu ovšem, stejně jako vládu s AfD, zakazuje vnitrostranické rozhodnutí z roku 2018, na kterém celoněmecké vedení strany nadále trvá. Pokud jde o Die Linke, tak ta je nějakému typu spolupráce otevřená, jakkoli i zde existují hlasy, které varují předtím, že si tím leda uškodí. Vedle přímého podílu na vládnutí by teoreticky mohlo ještě jít o podporu menšinové vlády, ta by nicméně zřejmě byla na radikální levici odkázaná při každém hlasování, čímž by CDU byla tak jako tak v kleštích. Problém přitom spočívá v tom, že zejména na východě země, kde je politika daleko pragmatičtější, existuje nezanedbatelný počet lidí z CDU, kteří by když už, tak raději spolupracovali s AfD. Táží se, proč když už se bude zákaz porušovat, tak proč ho porušovat ve prospěch strany, se kterou toho má CDU nakonec ideologicky daleko míň společného než s AfD.
Související článek:
Ani v tom „šťastnějším případě“, kdy výsledek AfD nebude stačit na její jednobarevnou vládu, tak nebude povolební vývoj jednoduchý a vyloučeno není vůbec nic, včetně trhnutí se části CDU k AfD. No a vytvoří-li se nakonec nějaká krkolomná koalice proti AfD, pak pravděpodobně střednědobě extremisty jen posílí. Nahraje totiž jejich vyprávění o tom, jak se „systémové strany“, jak AfD etablované partaje opovržlivě nazývá, do posledních sil snaží opravdovou alternativu vyšachovat. A otázka, jak dlouho je ještě legitimní takto silného aktéra k podílu na moci nepřipustit, se skutečně klade.
Výsledky z Magdeburgu to nekončí
Dva týdny po zemských volbách v Sasku-Anhaltsku se bude volit ještě v Meklenbursku-Předním Pomořansku, taktéž východoněmecké spolkové zemi, a městském státě Berlín. Již tak napjatá situace v obou stranách vládnoucích na spolkové úrovni, CDU a SPD, může vést k tomu, že volební otřesy ze všech tří regionů dolehnou až do nejvyšších politických pater. Pak může dojít k výměně vedení obou partají, což by nutně znamenalo i změny ve spolkové vládě, včetně pozice kancléře.
Zároveň předpokládaný vynikající výsledek AfD přinejmenším v Sasku-Anhaltsku pravděpodobně dodá na urgenci snaze o její zákaz, s nímž se doposud ze strachu z neúspěchu váhalo. Jak by samotný tento proces ovlivnil náladu ve společnosti i rozložení politických sil, nemluvě o případném opravdovém zákazu, v krajním případě v té době již vládnoucí strany, se jen obtížně odhaduje. Spolková republika tento nástroj naposledy využila v padesátých letech, tedy v naprosto nesrovnatelném kontextu.
Situace v Německu je tak značně nepřehledná a jedinou jistotou zůstává, že následující měsíce budou všechno jiné než poklidné a přinesou nejeden bezprecedentní vývoj.
Autorka je politoložka a spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás