„Na co čekáte? Tak už je zastřelte.“
„Zastřelte všechny, co se přiblíží.“
„Zabijte ho.“
Tyto věty zakřičí izraelští osadníci během střetu u palestinské vesnice Till v pátek 24. července. Od první po poslední uběhne 11 vteřin. Po posledním výkřiku se ozvou dva výstřely.
Videa z Tillu i mnoha jiných míst zaznamenávají osadníky, jak udílejí pokyny izraelským vojákům.
Jejich cílem je Sheikh Farouk Ramadan, obyvatel vesnice. Během oněch 11 vteřin má prázdné ruce – nedrží žádnou zbraň. Na místě umírá stejně jako jeho bratr a dva bratranci. Kromě nich jsou během chaotického střetu zabiti také dva Izraelci – jeden osadník, druhý voják ve službě.
Právě smrt Izraelců udělá z celé situace rozbušku. Jinak by se na poměry okupovaného Západního břehu – jakkoliv tragicky to zní – jednalo o běžný incident. Mezi lety 2023 a 2026 tu izraelská armáda nebo osadníci zabili průměrně 306 lidí za rok.
Ani potyčky jako ta u Tillu nejsou neobvyklé. Izraelští osadníci chodí buď přímo do vesnic, nebo do jejich okolí. Ne vždy dojde rovnou k násilí. Osadníci někdy „jen“ komplikují život – například když blokují olivové háje v době sklizně. V tom všem jim asistuje armáda, která na místa střetů dříve nebo později dorazí. Pak se buď zapojí do násilí, nebo do oněch obstrukcí – jako když farmářům zakazuje vstup do jejich sadů. Pochopitelně z „bezpečnostních důvodů“.
Palestinci se izraelským okupačním praktikám brání různými způsoby. Střet u Tillu ale proběhne s obzvlášť dramatickým koncem. To přispěje k tomu, že izraelská vláda nařídí armádě, aby v rámci odvety zintenzivnila nájezdy do palestinských měst a vesnic na Západním břehu. Její buldozery demolují palestinské domy, armáda zatýká lidi, sílí každodenní šikana spojená s infrastrukturou. „Jestli v tom chtějí pokračovat, musí dojít k výbuchu. Jak jinak to může dopadnout?“ ptá se Ahmed Shtayya, farmář z Tillu.
Na Západním břehu Palestinci běžně jezdí do pár kilometrů vzdálených vesnic dlouhými oklikami, protože nic jiného jim vojáci nepovolí. Uzavírek je od pátku víc. Součástí okupační každodennosti je také čekání na izraelských checkpointech. I to eskaluje – během víkendu například izraelští vojáci na hodinu zastavili sanitku, která převážela do nemocnice ženu v šestém měsíci těhotenství. O dítě přišla. Jiné ženy musely kvůli čekání rodit v sanitkách.
„Uzavřít celé obce, znemožnit cestu sanitkám k pacientům a znemožnit evakuaci zraněných znamená vystavit životy civilistů bezprostřednímu nebezpečí,“ uvedl Imran Anati, výzkumník a koordinátor projektu v izraelské lidskoprávní organizaci Lékaři za lidská práva – Izrael.
Izraelská továrna na pravdu
Co přesně se tedy stalo? Pokud čteme vyjádření izraelské armády, došlo k teroristickému útoku na skupinu osadníků, která byla v oblasti „na výletě“. Tuto interpretaci přináší do Česka i zpráva České tiskové kanceláře, kterou přebrala většina soukromých i veřejnoprávních médií. Zpráva uvádí nejprve „izraelskou verzi událostí“ a až po ní následuje „palestinská verze“.
Existuje celá řada kritických argumentů, proč je takové pokrytí nedostatečné. Zabíjení lidí není fotbalový zápas, abychom si prostě jen vyslechli obě strany. Princip vyvažování navíc naznačuje, že sledujeme konflikt dvou víceméně vyrovnaných stran, zatímco ve skutečnosti pozorujeme agresivní milice, které spolu s hypermoderní armádou terorizují většinou neozbrojené vesničany. Ti nemají žádný stát, který by je bránil – žijí pod izraelskou okupací. V pár palestinských městech na Západním břehu sice najdeme fragmentované skupiny ozbrojenců, kterým se povedlo propašovat zbraně z druhé ruky, ale to nebyl případ Tillu.
Navzdory tomu je přístup „odvyprávět obě strany“ na poměry českého mediálního provozu v tématu Palestiny nadprůměrný. Sice stále nedostatečný, ale bohužel víme, že může být hůř. Zprávu ČTK by šlo omluvit s tím, že vyšla v pátek. Tehdy ještě opravdu platilo to, co ve zprávě stojí: „Okolnosti střelby a informace o tom, co jí předcházelo, jsou nejasné, protože izraelský a palestinský popis události se rozcházejí.“
Jenže prací novinářů není pouze přetiskovat prohlášení lidí u moci. Pokud se tedy později ukáže, že lidé u moci neříkali pravdu, mají to uvést na pravou míru. Obzvlášť pokud se tak stane za pár dní. Potyčka byla totiž zachycena hned několika telefony – jak Palestinců, tak osadníků.
Díky nim je zřejmé, že v úvodu popsaným 11 vteřinám předchází jiné situace. Ramadan se nejprve ocitne v konfrontaci s osadníkem, který drží v ruce pušku. Osadník ho uhodí puškou. Další video zachycuje, jak se jiný Palestinec postrkuje s osadníkem. Situace eskaluje a muži se začínají přetahovat o pušku. Do záběru přichází Ramadan, osadník odkopne Palestince a tím se přiblíží k Ramadanovi. I on se začne přetahovat o zbraň, ze které vyletí čtyři výstřely.
Zbraně se nakonec zmocní a dvakrát z ní vystřelí. Jednou na osadníka, který na něj míří pistolí. Ve druhém případě video neukazuje, zda střílí směrem k jinému klečícímu osadníkovi nebo poblíž stojícímu vojákovi.
Pomalá etnická čistka
Situace na místě byla opravdu chaotická. Vzhledem k přetahování o zbraně vůbec není jisté, které výstřely vedly ke smrti. Izraelská armáda tvrdí, že „zneškodnila teroristy“. To rozporují někteří izraelští novináři, podle nichž na Ramadana stříleli osadníci. Jiní zase tvrdí, že izraelský voják byl zabit palbou z vlastních řad, což jako možnost vyšetřuje i samotná armáda.
Navzdory tomu všemu lze z celé situace vyvodit dost závěrů. První z nich zní banálně, ale bohužel je potřeba ho opakovat. Izraelci na místě nebyli výletníci. Byli to lidé s puškami, kteří přišli záměrně šikanovat Palestince, kteří žijí v oblasti po staletí. Izraelští pravicoví novináři a osadničtí aktivisté otevřeně přiznávají, že „vyvolávat napětí“ představuje taktiku osadnického hnutí. To má velmi konkrétní plány, jak postupovat. Snaží se vytvářet soustavné pásy židovských osad, které postupně izolují palestinská sídla.
Čelní představitelka osadnického hnutí Daniella Weiss otevřeně volá po etnické čistce Palestinců a po židovském osídlení nejen Západního břehu, ale také Gazy a částí Sýrie i Libanonu. I ti údajně umírněnější politici ze současné izraelské vlády (jako ministr zahraničí Gideon Saar) označují Západní břeh za „srdce naší vlasti“ a jeho osidlování za standardní politický požadavek. Osadnické násilí tedy není „spontánní erupce“ ani extremistický výstřelek na okraji společnosti. Jde o cílenou metodu, jak postupně vyhnat Palestince z jejich domovů a půdy.
To vše se děje navzdory mezinárodnímu právu, ale zároveň za tichého přihlížení zbytku světa. Ozbrojení osadníci neměli co dělat přímo u vesnice. Stejně tak ale nemá existovat ani jejich osada Havat Gilad – stejně jako kterákoliv jiná osada se nachází na území, které je dle mezinárodního práva považováno za okupované.
Sebeobrana není terorismus
Mezinárodní právo i většina trestních zákoníků uznává také právo na sebeobranu. Ramadan dost možná zabil některého z Izraelců. To není nic pěkného. Jednal ale v kontextu, kdy jemu a jeho rodině hrozilo bezprostřední nebezpečí. Obyvatelé vesnice vypověděli, že právě tento zastřelený osadník šikanoval Palestince ve vesnici už dříve – podle místních na ně třeba křičel, ať odejdou do Jordánska nebo do Sýrie.
Jiné osadnické nájezdy ale nekončí u nadávek. Izraelská lidskoprávní organizace B‘Tselem popsala, jak do 30 kilometrů vzdáleného Kriotu letos v březnu dorazila skupina osadníků. Začala házet po místních kameny, ti se bránili stejně. Jeden z osadníků si potom vzal odstřelovací pušku – a zhruba ze 100 metrů zastřelil dva bratry, kteří stáli před brankou svého domu. I tento konkrétní osadník šikanoval místní obyvatele už dřív.
Jiné osadnické nájezdy ohrožují i lidi, kteří zůstanou schovaní doma. Novinář Mohammad Hesham Huraini z vesnice na opačném, jižním konci Západního břehu popisuje svou zkušenost z osadnického nájezdu takto: „Nejprve vtrhli do mešity Al-Taqwa. Rozbili její okna, vylili na zem benzín a zapálili vchod. Na stěny nastříkali sprejem Davidovy hvězdy a hesla v hebrejštině, včetně slova pomsta.“
Pogrom není bezpečnostní operace
K popisovanému útoku došlo v polovině července. Osadníci se tehdy mstili za požár osady. Později se ukázalo, že ho způsobilo sucho a nedopalek od cigarety. Dnes se osadníci napříč Západním břehem mstí zase. Metody jsou stejné – graffiti, zapalování, útoky na mešity.
„Když útok začal, byl jsem u strýce, zatímco rodiče, tři sestry a mladší bratr spali doma, nedaleko. Slyšel jsem, jak sestry křičí, když je probudil zápach kouře a hořících zdí a ony si uvědomily, co se děje. Se sevřeným žaludkem jsem běžel k domu. Poprvé v životě jsem se cítil naprosto bezmocný. Byl jsem tam sám, jich bylo víc než 40, navíc s podporou okupační armády,“ vzpomíná Hurain a dokresluje tak psychologický efekt.
Tento i další útoky mají stejný cíl – vystrašit etnicky vymezenou skupinu obyvatel natolik, aby splnila „politický požadavek násilníků“ a jednoduše odešla. Stejný princip vidíme u davového násilí proti migrantům v Británii nebo muslimům v Indii. Pro podobné útoky máme slovo z historie – pogrom. V českých médiích jsme se místo toho dočetli, že Izrael začal „protiteroristickou operaci“.
Poslední poznatek není až tak nový, ale ukazuje se v jasném světle. Rozlišovat mezi izraelskými vojáky a osadníky je čím dál zbytečnější disciplína. Osadník z potyčky v Tillu i střílející v Kriotu byli oba rezervisté izraelské armády. Od izraelského státu dostali výcvik i zbraně, kterými stříleli. Rozdíl se tak stává pouze symbolickým – spočívá pouze v tom, zda na sobě mají uniformu, nebo ne.
Ten stejný stát například letos na jaře poskytl 16 milionů dolarů na „bezpečnostní vybavení“ toho nejagresivnějšího typu izraelských osad – tzv. outpostů. Stejně tak jim poskytuje vodu, elektřinu a další infrastrukturu. K tomu systematicky netrestá zločiny, kterých se osadníci dopouštějí na Palestincích.
Když izraelští vojáci dorazí na místa konfrontací, buď jen nečinně přihlížejí, nebo se přidají na stranu osadníků. Videa z Tillu i mnoha jiných míst zaznamenávají osadníky, jak udílejí pokyny izraelským vojákům. O úrovni beztrestnosti osadníků svědčí i fakt, že video z Tillu bylo na osadnických částech sociálních sítí sdíleno a chápáno s pobouřenou emocí – armáda nám nepomohla dost rychle.
Rozlišovat mezi osadníky a vojáky samozřejmě dává smysl pro obě dvě skupiny samotné – a mělo by i pro izraelskou společnost. Drtivá většina její údajně liberální části a podporovatelů opozice se o dění na Západním břehu zkrátka nezajímá, byť si o osadnících nemyslí nic dobrého.
Při pohledu na to, co každá ze skupin dělá, se ale rozdíly stírají – obě páchají násilí, obě se těší podobné beztrestnosti. Rozlišovat mezi nimi pak dává podobný smysl jako rozlišovat mezi dvěma druhy vlků, kteří postupně pojídají stádo ovcí.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás