Když se v centru Prahy střetl automobil poslance Filipa Turka s vozem nemocničního převozu, okamžitě začala debata o tom, kdo za nehodu nese odpovědnost. To musí rozhodnout příslušné orgány. Přesto nehoda působila jako zvláštní metafora dnešní české politiky. Ne proto, že by sama o sobě cokoli dokazovala, ale protože připomněla politický styl, který Filip Turek a jeho spojenci dlouhodobě představují: svět patří těm, kteří se v nadrozměrném autě doslova valí vpřed, a ti, kdo stojí v cestě, by měli raději uhnout.
Hlavní konflikt dneška proto neprobíhá mezi řidiči a cyklisty ani mezi Motoristy a klimaaktivisty. Probíhá mezi dvěma představami politiky, mezi oligarchickou a demokratickou.
Právě na této představě stojí úspěch Motoristů. Jejich politika totiž není především obranou spalovacích motorů ani řidičů. Automobil je symbolem širšího příběhu. Příběhu společnosti, v níž jsou rychlost, individuální výkon a neomezená spotřeba vydávány za přirozený řád věcí. Neohlížet se na ostatní, a to ani na auta s výstražnými světly a sirénou nebo chodce. Stejně se vztahují k současným změnám klimatu, které jako útok na svobodu dokonce Motoristé v minulosti deklarativně „ukončili“.
Dnešní konflikty okolo klimatu proto nestačí vnímat jen jako spor o emise nebo Green Deal. Jde totiž o něco hlubšího. Jde o to, kdo bude určovat podobu naší budoucnosti. Na jedné straně stojí občanská hnutí, vědci a vědkyně nebo místní iniciativy, které tvrdí, že klimatická krize vyžaduje veřejnou debatu o tom, jak chceme vyrábět energii, cestovat nebo organizovat ekonomiku.
Na straně druhé stojí mocenská uskupení, která spojují část politických elit, fosilního byznysu a stále více také mediálního prostoru. Jejich cílem není přesvědčit veřejnost, že klimatická změna neexistuje. Taková strategie už dnes tolik nefunguje: sucho, horko či neúroda začínají být doslova hmatatelnými důkazy – i když i ty si někteří vysvětlují jako přirozený stav. Mnohem účinnější je přesvědčit společnost, že žádná skutečná alternativa ke stávajícímu modelu společnosti jednoduše neexistuje.
Nedat jiné budoucnosti žádnou šanci
Daniel Křetínský a Pavel Tykač nejsou pouze významnými hráči české energetiky. Oba v posledních letech výrazně posílili svůj vliv také v médiích. Nejde přitom o žádnou konspirační teorii či tajnou dohodu. V moderních demokraciích se ekonomická a symbolická moc stále častěji prolínají. Kdo spoluurčuje veřejnou debatu, spoluurčuje i to, co společnost považuje za realisticky představitelné.
Proto jsou dnes klimatická hnutí stále častěji označována za extremisty, neziskové organizace za podezřelé příjemce zahraničních peněz a občanské protesty za útok na normální život. Nejde jen o kritiku konkrétních akcí, ale zároveň se tím zpochybňuje samotné právo občanů spolurozhodovat o směru společnosti. Když jsou aktivisté vykreslováni jako nepřátelé obyčejných lidí, nejde jen o politický marketing. Je to způsob, jak zúžit prostor představitelné budoucnosti.
Bylo by ale stejnou chybou tvrdit, že za odporem vůči klimatickému aktivismu stojí pouze propaganda, dezinformace nebo snad nízká vzdělanost. Tak jednoduché to není. V evropském výzkumném projektu „Klima, nerovnost a demokratické jednání: Význam politických emocí – CIDAPE“ jsme v České republice zkoumali, jak lidé vnímají klimatické protesty. Ukázalo se něco překvapivého. Klimatická změna nebyla zpravidla zpochybňována – účastníci a účastnice ji často považovali za vážný problém, ale přesto měli vůči aktivistům negativní emoce.
Ne proto, že by odmítali ochranu klimatu, ale proto, že měli pocit, že náklady změn opět dopadnou hlavně na obyčejné lidi. A mezi ně aktivisté nebo aktivistky v těchto představách nespadají. Když se blokuje doprava nebo zdražují energie, mnozí nevidí střet s fosilním průmyslem. Vidí komplikace vlastního života a aktivisty a aktivistky jako jejich nositele.
Právě zde leží síla politiků typu Filipa Turka. Nenabízejí pouze odpor vůči klimatické politice. Nabízejí emocionálně srozumitelný příběh. Příběh lidí, kterým údajně někdo bere jejich způsob života. Klimatická hnutí naproti tomu často předpokládají, že veřejnost přesvědčí fakta. Jenže lidé nežijí ve statistikách. Naopak podmínky jejich života, konkrétní zkušenosti, obavy a naděje směrem k budoucnosti hrají v jejich vnímání velkou roli.
Kdo bude rozhodovat o této budoucnosti a proč jsou tomu zatím blíže Motoristé spíše než klimatičtí aktivisté? Je zvláštní, jak málo si tuto otázku klademe. Budoucnost obvykle chápeme jako něco, co prostě přijde. Jenže ona nikdy nepřichází sama. Vždy ji někdo navrhuje, financuje, propaguje a prosazuje. Každá elektrárna, každý nový důl, každá dálnice, ale i každá demonstrace jsou současně návrhem budoucnosti. A je jasné, že propagátoři fosilních paliv a dálnic mají dnes větší vliv než organizátorstvo demonstrací.
Proto dnes sledujeme něco, co bychom mohli nazvat privatizací budoucnosti. V devadesátých letech jsme privatizovali banky, továrny nebo doly. Dnes jako bychom privatizovali ještě něco důležitějšího. Samotnou představu o tom, jak bude společnost vypadat za 30 nebo 50 let. Budoucnost přestává být předmětem demokratického vyjednávání a stále více se stává produktem ekonomických zájmů těch, kdo už dnes disponují největší mocí.
Právě kvůli tomu jsou klimatické protesty tak nepohodlné. Ne proto, že občas zablokují ulici. Protest totiž není jen odmítnutím současnosti. Je pokusem ukázat, že svět může vypadat jinak než jako budoucí projekce dnešních mocenských zájmů. Každé společenské hnutí je tak zároveň zápasem o představivost. O to, co je ještě možné si do budoucna představit.
Hlavní konflikt dneška proto neprobíhá mezi řidiči a cyklisty ani mezi Motoristy a klimaaktivisty. Probíhá mezi dvěma představami politiky, mezi oligarchickou a demokratickou. V té první určují budoucnost především ti, kdo vlastní kapitál, média a politický vliv. Ve druhé zůstává budoucnost veřejnou věcí, o níž se společnost pře, protestuje a demokraticky rozhoduje.
O klimatické politice se dnes vede hlasitá debata. Nejde ale jen o politiku. Jde o to, jestli budoucnost zůstane společným politickým prostorem, nebo se stane dalším majetkem těch, kteří už dnes vlastní téměř všechno ostatní. Jak ukazují mnohé studie a vlastně i naše bezprostřední zkušenost, koncentrace majetku, která se výrazně týká i Česka, se totiž překládá také do politických výsledků. A stejně tak formuje naši politickou představivost.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás