Český daňový systém není nastavený spravedlivě a je potřeba ho změnit. To ve své nové knize Spravedlivý růst tvrdí sociolog a ředitel PAQ Research Daniel Prokop. Kniha navazuje na jeho bestseller Slepé skvrny a věnuje se neduhům české ekonomiky, hospodářství, státní správy, vzdělávacího systému a některým dalším oblastem. Mediálním prostorem už o této knize koluje jedna zkratka. Její autor se prý pokouší pravici vysvětlit, že se nemusí bát spravedlnosti, a levici zase, že se nemusí bát růstu. Může se hodně nerovná a nespravedlivá společnost rozpadnout? Právě před tímto scénářem Daniel Prokop varuje v našem rozhovoru.
V knize mluvíte o tom, že se nemáme bát spravedlnosti. Proč se jí bojíme?
Chtěl jsem dát knize budovatelský, mírně patetický název. Zároveň jsem se tentokrát chtěl vyhnout metaforám. Předchozí název Slepé skvrny stál na metafoře, která je docela chytlavá. V něčem ale možná není úplně upřímná. Řada věcí, o kterých jsem v knize psal, prostě nejsou omyly. Nerovnosti ve vzdělávání například lidem, kteří systémem bez problémů proplouvají, dobře slouží – jsou pro ně prospěšné. Jiným zase zásadně škodí. To název Slepé skvrny možná podceňoval.
A jak je to tedy se spravedlností?
Spravedlnosti se sice bojíme, ale z výzkumů nám vychází, že pro lidi v Česku je to základní hodnota. Čechy hodně štve, když je něco nespravedlivé. Možná se spravedlnosti tolik nebojí levice, ale střed a pravice určitě ano. I lidé, kteří by podepsali většinu věcí v mé knize, se toho slova bojí. Je špatně, že tu máme pocit, který všichni sdílí, ale my se ho bojíme pojmenovat a promítnout do veřejných politik.
V knize docela obsáhle argumentujete, proč mají ekonomické nerovnosti negativní vliv na růst HDP nebo na výkon ekonomiky. Proč by mělo být v zájmu nás všech, aby se nerovnosti snižovaly?
Dlouhodobě více prosperují ekonomiky, které těží z toho, že mají velkou kvalifikovanou pracovní sílu, velkou mobilitu, a v nichž má hodně lidí šanci se uplatnit. Takové ekonomiky dokážou čerpat inovace z velké části společnosti. My budujeme společnost, která mnoha lidem šance naopak uzavírá. Naše společnost je postavená na tom, že střední třída musí prokličkovat nástrahami vzdělávání, bydlení, danění práce…
Je to takový survival…
Je to „boj o přežití“, který začíná už ve školce a odvíjí se třeba od toho, jestli si vaši rodiče dokázali pořídit bydlení. Ten náš survival ale není ekonomicky efektivní. Poslední roky navíc ukazují, že nerovnosti – regionální nerovnosti, nerovnosti v dostupnosti bydlení, v kvalitě zdravotnictví – hodně ovlivňují politické směřování země.
Potřebujeme vytvořit inkluzivní prosperitu, která bude mít zároveň jasnou vizi pro celou společnost.
V roce 2016 lidé v USA ještě volili Donalda Trumpa kvůli kulturním otázkám, ale v roce 2024 už hrály hlavní roli ekonomické nerovnosti. To samé vidíme v řadě zemí Evropy, i v Česku. Vládu Andreje Babiše volily chudší regiony. Je iluze, že při nerovně rozloženém ekonomickém růstu, jak ho vidíme ve Spojených státech, bude země politicky stabilní a její demokracie se nezhroutí. Tento vývoj směřuje k růstu oligarchie, která je pro demokracii extrémní hrozbou.
Takže: snižujme nerovnosti, protože je to v zájmu nás všech. Ale je tady jedna část společnosti, pro niž jsou nerovnosti výhodné, a to jsou superbohatí. Jak byste tváří v tvář těmto lidem argumentoval, že je i v jejich zájmu, aby se nerovnosti snižovaly?
Mezi nejbohatšími jsou různí lidé a největší problémy vytváří hlavně oligarchická struktura, která těží z kontaktu se státem. V Česku je hodně silná a ovládá řadu médií. Kromě toho jsou tady snahy o ovládnutí veřejnoprávních médií. Kromě médií jako Deník Alarm, Deník N, Seznam a několika dalších zde prakticky nebudou svobodná média. Vše bude buď pod kontrolou oligarchie, nebo státu. Z toho mám docela strach.
Není tento stav právě v zájmu nejbohatších a oligarchie?
Samozřejmě. Ale stejně jsem přesvědčený o tom, že část nejbohatších lidí v Česku si uvědomuje, že růst a prosperita musí vycházet ze všech částí společnosti. Že nemůžou stabilně podnikat ve společnosti, která daní jenom práci a nedaní kapitál a v níž nerovnost a neférovost budou tak velké, že se demokracie zhroutí.
O českém daňovém mixu píšete: „Pokud bychom český daňový mix nechali běžet a vrátili se k němu za sto let, viděli bychom opuštěné a zarostlé město, které vyhladovělo samo sebe, protože v něm v čase automaticky převažují ty nejhorší, ekonomiku ubíjející aspekty.“ To je dystopická vize jako vystřižená z The Last of Us. Proč na vás současné nastavení působí právě takto?
Hrozně podceňujeme, kam náš systém setrvačností směřuje. Extrémně daníme práci a v daních nám zastarávají slevy na dítě i na poplatníka.
Tím, že se nevalorizují?
Přesně tak. A tím pádem jsou zejména chudší pracující daněni čím dál víc, protože u nich ta sleva už nehraje takovou roli. Danění práce rozkládá systém, protože vytváří chudobu. Lidé pak nemají za co utrácet, což dál dusí ekonomiku. Zároveň tu máme spoustu výjimek, takže rostou nerovnosti. Švarcsystém, dohody, platformová práce – tímto způsobem se zdanění práce stále více obchází, a tak ji musíte danit ještě víc, protože v Česku tvoří příjmy státu z poloviny právě výběr daní z práce. To hodně brzdí ekonomiku. A zároveň tak penalizujeme tu část lidí, která nemá jiné příjmy než příjmy ze zaměstnání. Vede to k velké nedůvěře ve společnosti a pocitu neférovosti. V analýzách PAQ Research ukazujeme, že pokud se sečtou všechny daně, horní desetina nejbohatších platí procentuálně nižší daně než spodní desetina. To potom vede k tomu, že tito lidé nejsou ochotní participovat ve společnosti a být solidární.
Protože jim to přijde nespravedlivé…
Ano, a oprávněně. Ta dystopická vize je samozřejmě přehnaná, ale představte si společnost, která se ekonomicky brzdí, směřuje k autoritářství a k tomu, že lidé nejsou solidární, protože cítí neférovost, a zároveň nevybírá dost peněz na zdravotnictví, školství, vědu nebo výzkum. Taková společnost podle mě skutečně směřuje k velkému problému.
Také zmiňujete, že vážnější problémy české ekonomiky v posledních letech začínají po roce 2019, odkdy výkon ekonomiky táhne dolů přiškrcená domácí poptávka. U některých domácností ale zároveň rostou úspory. To je poměrně zajímavý paradox. Jak to souvisí s českým daňovým mixem?
Domácí spotřebu tlumila chudší polovina domácností, kdežto úspory generuje ta horní polovina. Je to mimo jiné reakce na změnu superhrubé mzdy. Stát tím spolu s dalšími daňovými změnami přišel o více než sto miliard korun ročně. Z těchto změn profitovala především horní polovina příjmového rozdělení, nejvíce pak horních deset až dvacet procent. Právě tyto skupiny podle České národní banky i našich dat vytvářejí největší úspory, zatímco spotřebu nejvíce omezuje spodní polovina populace. Je to opakující se mechanismus. Viděli jsme ho už po roce 2009, kdy se sekundární dopady ekonomické krize projevily i v oslabení domácí poptávky. Podobně v letech 2021 až 2023 spotřebu tlumila především spodní polovina příjmového rozdělení. Tohle děláme stále dokola.
Česká politická reprezentace vždy přichází s kroky, které ekonomiku v dané situaci zaškrtí. Proč k tomu dochází? Měl jsem za to, že už je obecně přijímané, že v podobných situacích je potřeba ekonomiku spíše podpořit a pomoct jí překlenout obtížné období. Čím si vysvětlujete tento reflex politiků?
Pokud chcete skutečně citelně ulevit nízkopříjmovým skupinám, stojí to třeba padesát miliard korun. Ty peníze ale musíte někde vybrat. Musíte sáhnout na různé daňové výjimky nebo ke zdanění kapitálových příjmů. Česká republika je do značné míry rájem pro kapitálové příjmy. Když si porovnáte jejich zdanění v různých zemích, Česko se výrazně vymyká. Po uplynutí určité doby se u nás například nezdaňují příjmy z prodeje akcií, firem či nemovitostí, včetně těch investičních. Nemáme daň z dědictví, nemáme daň z majetku. Takové nastavení v podstatě nemá žádná jiná země. Zároveň máme řadu výjimek i v oblasti danění práce nebo spotřeby, například u alkoholu či některých položek ve snížené sazbě DPH, kde to není příliš opodstatněné.
Pokud chcete snížit zdanění práce pro nízkopříjmové skupiny, což by jim skutečně pomohlo, musíte mít odvahu udělat změny i v těchto dalších oblastech. Česká republika má totiž relativně nízký daňový výběr. Ve srovnání s podobnými zeměmi dnes vybíráme zhruba až o dvě stě miliard korun méně. Politici ale nechtějí zasahovat do výjimek, jít proti některým specifickým zájmovým skupinám, ani zvyšovat jiné daně. Zároveň už není mnoho oblastí, kde by bylo možné významně šetřit, s výjimkou velkých transferových výdajů, jako jsou například důchody, financování obcí a plošné dávky jako rodičák či bezplatné služby. Výsledkem je, že celý systém do určité míry stojí na neinformovanosti nižší střední pracující třídy. Mnoho lidí totiž netuší, jak vysoké daně sami odvádějí ve srovnání s daňovými výjimkami a úlevami, které využívají bohatší segmenty společnosti.
Myslíte, že se povědomí o tomto problému nezvyšuje? Zaměstnanci odvádějí na daních zhruba čtyřicet procent ze své mzdy.
To lidé asi vědí, ale chápou to jako peníze, které stejně nikdy nebyly jejich. Daně z nemovitosti nebo DPH lidé vnímají jako součást svých výdajů. Naproti tomu odvody z práce jsou pro většinu lidí mnohem abstraktnější. Mám k tomu příklad: u minimální mzdy odvede zaměstnanec spolu se zaměstnavatelem na daních a odvodech zhruba jedenáct tisíc korun měsíčně. Aby člověk zaplatil stejnou částku například na dani z nemovitosti, musel by vlastnit asi čtyřicet velmi hodnotných, stometrových bytů v Praze. Podle mě si veřejnost dostatečně neuvědomuje, jak výrazně je v Česku zdaněna nízkopříjmová práce ve srovnání s některými jinými typy příjmů a majetku.
Kdybychom se zaměřili na kapitálové příjmy, o jakých částkách se vlastně bavíme?
Není jednoduché to přesně odhadnout, ale v projektu Chytřejší daně jsme to zkoušeli modelovat několika metodami. Pokud by se standardním způsobem zdaňovaly kapitálové příjmy, aniž by se zaváděla daň z dědictví nebo majetku, a zároveň by byla zachována určitá hranice osvobození, například pro první stovky tisíc korun, aby nebyly zasaženy investice střední třídy, mohlo by to přinést významné příjmy. Podobně by se daly zdanit výnosy z prodeje investičních nemovitostí, tedy nikoli nemovitosti určené k vlastnímu bydlení, ale další nemovitosti držené jako investice. V takovém případě by se dalo vybrat 25 až 30 miliard korun ročně.
To ale stále nevyrovná tu ztrátu 50 miliard po snížení zdanění nízkopříjmové práce…
Samozřejmě, samo o sobě to výpadek příjmů nenahradí. Pokud by se ale těchto 30 miliard investovalo do snížení zdanění nízkopříjmové práce, šlo by už o významnou změnu. K tomu je potřeba připočítat i další výjimky, například zvýhodněné zdanění některých vysokopříjmových OSVČ, zejména v kancelářských profesích, fungujících fakticky ve švarcsystému, nebo různé mezery ve spotřebních daních, například u alkoholu. Máme také jedny z nejnižších daní z nemovitostí v Evropě, a to i u těch velmi hodnotných. Je možné provést reformu, která by zvýšila příjmy veřejných rozpočtů zhruba o jedno procento HDP – tedy asi o osmdesát miliard korun – a zároveň výrazně snížila chudobu a podpořila ekonomický růst.
Tato opatření směřují především k podpoře méně majetných skupin obyvatelstva. Můžete vysvětlit, proč je má smysl podporovat?
V mém pojetí nejde o prosazování výrazně progresivnějšího zdanění prostřednictvím vyšších sazeb. Problém podle mě spočívá spíše v množství daňových výjimek a v rozdílném přístupu ke zdanění různých typů příjmů. To vytváří nerovnosti a deformuje celý systém. Upřímně řečeno, raději bych měl jednotnou patnáctiprocentní daň bez všech těch výjimek v oblasti kapitálových příjmů a v dalších oblastích, které zmiňuju, než vyšší progresi. Progresivní zdanění totiž v českých podmínkách stejně nemůže přinést příliš velké příjmy. Ve výsledku by dopadalo hlavně na vysokopříjmové zaměstnance, kteří už dnes odvádějí relativně standardní daně a odvody.
Ale co vysokopříjmové OSVČ? Tam je systém nastaven skoro degresivně…
Ano, vysokopříjmový kancelářský „ičař“ platí z čistých příjmů daně a odvody pod 10 procenty, což je násobně méně než chudší živnostníci. Podobně ale funguje i daň z nemovitostí. U velmi hodnotných pozemků nebo nemovitostí v Praze tvoří daň vzhledem k jejich ceně jen zanedbatelnou částku, zatímco lidé v Karviné mohou platit několik tisíc korun ročně za běžný rodinný dům. Máme tedy řadu daní, které jsou ve svém dopadu degresivní, případně obsahují zbytečné výjimky a mezery. Jedním z cílů námi navrhované reformy je proto narovnat férovost systému.
Váš argument tedy zní, že i rovná daň je férovější než daňový systém, který máme dnes?
Za mě raději rovná daň než tyto výjimky. I to by posílilo férovost a rovnost systému. Pokud se určitý typ příjmů koncentruje třeba u jednoho nebo pěti procent nejbohatších a zároveň se prakticky nezdaňuje, vzniká zásadní propad výběru daňového systému.
A mělo by smysl zavést progresi alespoň ve zdanění nízkopříjmových zaměstnanců nebo OSVČ?
Mně jde především o odstranění výjimek a zvýhodnění, která využívají lidé s vysokými příjmy nebo s velkým majetkem. Současně ale dává smysl zavést větší progresi na opačné straně systému, tedy u nízkopříjmových skupin, a snížit jejich zdanění. Neměli bychom totiž tolik zdaňovat nízkopříjmovou práci. Týká se to i mnoha mladých lidí, kteří teprve vstupují na trh práce a začínají s nižšími mzdami. U těchto skupin mají daně a odvody mnohem větší dopad na kvalitu života. V některých případech mohou lidi dokonce vytlačovat z legálního trhu práce do různých forem nejistého a prekarizovaného zaměstnání. Zároveň současný systém vybírá mnohem více peněz v chudších regionech, kde jsou nízké mzdy. Vlastně vysáváme kupní sílu z chudších regionů.
Progrese na spodní straně systému by vám tedy dávala smysl?
Přesně tak. A nahoře bych spíš uzavíral výjimky. Je lepší mít nějaké normální, civilizované kapitálové daně než zavádět čtyřicetiprocentní sazby. To je jedna z hlavních idejí mé knihy. Pokud jde o progresi, člověk prochází různými životními fázemi. Cituji jednu anglickou studii, která ukazuje, že lidé nemají po celý život stejnou mzdu. Když jste mladý a začínáte kariéru, vyděláváte méně. V takové situaci vám pomůže, když vás stát méně zatěžuje. Můžete si pak snadněji stabilizovat třeba bydlení, a poté můžete začít více přispívat na financování veřejných služeb. V rámci života jednoho člověka tedy progresivní zdanění může přesunout část daňové zátěže do období, kdy pro vás už není tak zatěžující. Druhý argument je ekonomický: nevysávejte kupní sílu z domácností, které ji nejvíce potřebují. A třetí argument: nevytlačujte lidi z trhu práce. A právě v té souvislosti cituju i Reagana…
Zrovna jsem se chtěl na Reagana zeptat. Dlouhodobě upozorňujete na vysoké zdanění nízkopříjmových domácností a jednotlivců. Já k Reaganovi zrovna velké sympatie nemám, vy ho ale v knize zmiňujete jako pozitivní příklad řešení tohoto problému. Odkazujete přitom na reformu z roku 1986. Co tehdy Reagan udělal?
Kdybych měl hodnotit Reagana jako prezidenta, udělal řadu špatných věcí. Negativně přispěl hlavně k proměně péče o duševní zdraví i dostupnosti vysokých škol. Reforma z roku 1986 je ale podle mě jeden z jeho dobrých kroků. Šlo o snížení zdanění nízkopříjmové práce prostřednictvím programu Earned Income Tax Credit. Paradoxní je, že právě taková opatření česká pravice nepodporuje. Přitom existuje řada studií, které ukazují pozitivní dopady na zdraví, pracovní aktivitu i vzdělávání dětí z chudších rodin. Když lidem s nízkými příjmy neodebíráte tak velkou část výdělku, má to konkrétní a měřitelné přínosy. Je to opatření, na kterém by se teoreticky mohla shodnout pravice i levice. V českém prostředí je ale největší překážkou, že to stojí peníze, a ty peníze pak musíte vybrat někde jinde. To je ten hlavní problém. S daněním lidí pohybujících se s příjmy kolem minimální mzdy jsme to přehnali.
Není ale státní rozpočet na těchto příjmech závislý?
Na příjmech nižší střední třídy je absolutně závislý.
A nikdo nezavádí nic, co by to mohlo nahradit.
Naopak se tato tendence spíš zvyšuje, protože nevalorizujeme daňové slevy.
Podle vás má Česko v evropském kontextu nadměrnou míru vyvádění korporátních zisků do zahraničí. Jak je to možné?
Fascinuje mě, že se z ničeho nic zavede Kobra na zneužívání sociálních dávek. Jestli se tam z těch třiceti čtyř miliard, což jsou celkové výdaje na cílené sociální dávky, ušetří sto milionů, budu se hodně divit…
Ale není právě tohle ta česká představa o spravedlnosti? Že se zaměřujeme na zneužívání sociálních dávek…
Pro část lidí možná ano, ale zneužívají toho politici, kteří poštvávají nižší střední třídu proti spodním deseti nebo pěti procentům společnosti. Určitě je to politicky zneužívaná podoba spravedlnosti. Vedle toho tady ale máme firmy, které třeba poskytují půjčky v Česku a mají „matku“ v Británii. Tyto firmy často prohlašují, že nejsou ziskové, když se jim ale podíváte do účetních závěrek, mají tam poplatky matkám za věci jako poradenství při zprostředkování úvěru v celkové výši třeba sto milionů korun ročně. Čerpáte nějakou službu, platíte za ni absurdní peníze a tímto způsobem ty peníze vyvádíte ven. Takové úniky jsou samozřejmě výrazně zásadnější než zneužívání dávek.
Podle vás by se tedy státní správa měla zaměřit spíš na tohle?
Upřímně, já podporuju i zavedení EET, protože i v této oblasti je férovost potřeba. Bylo by ale hloupé řešit jenom EET a to, jestli nějaká hospůdka někde ošidila stát o padesát tisíc, a stomilionové úniky na straně velkých firem nechat být.
Před nějakým časem přišla ekonomka Ilona Švihlíková s tím, že z Česka jsou ročně vyváděny korporátní zisky v hodnotě tři sta miliard korun. Jak se díváte na toto číslo?
To jsou dva různé problémy. To, o čem mluvím já, je regulérní podvod, který by měla finanční správa stíhat. Jiná věc je, že když je hodně firem vlastněných zahraničními vlastníky, tak ony svůj zisk zdaní a dividendami ho vyvedou do zahraničí. To samozřejmě není dobře, ale pořád se z jejich strany jedná o nějakou investici. Osobně navrhuju motivovat firmy, aby investovaly tady. Zaveďme klidně vyšší korporátní daň a rychlejší odpisy v momentě, kdy investují třeba do ekologických opatření a do rozvoje chudších regionů. Když dnes jako firma zateplíte dům nebo uděláte nová okna, jsou tam dvacetileté, třicetileté odpisy té investice. Firmy nejsou k takovému chování motivované. Když v Polsku investujete v chudším regionu, máte vyšší a rychlejší odpisy.
Potřebujeme taky budovat společnost, která je vzdělaná, která je založená na kvalifikované pracovní síle a produkuje vlastní kapitál. Jenže investice do vzdělávání a vědy jsou tady padesát miliard pod průměrem OECD kvůli tomu, že máme malé daně.
Je v současném nastavení české debaty o nerovnostech ve zdanění OSVČ a zaměstnanců možné dosáhnout nějaké změny? Jakýkoliv návrh na změnu parametrů u odvodů OSVČ naráží na obrovský odpor. Co s tím?
Žádný recept nemám. Možná by to šlo nějakými drobnými změnami systému, které nejsou tak náročné jako úplná reforma, kterou jsme navrhli v PAQu. My jsme do toho šli, protože jsme chtěli jasně ukázat, jaké nerovnosti tady existují. Samozřejmě to vyvolalo velké konflikty. Obecně si myslím, že lidé negativně vnímají, když se zaměříte jenom na jednu věc. Dejme tomu, že OSVČ vydělává třeba milion čtyři sta tisíc ročně a v rámci České republiky je v pěti nebo deseti procentech nejbohatších. Takový člověk ale ví, že ti nad ním jsou zvýhodnění ještě víc, když nemají žádné kapitálové daně. Musíte tedy tu reformu pojmout celkově, aby vybrala více peněz, byla prorůstová a zároveň omezila chudobu. Důležité je nebát se konfliktu. I někteří politici se přestali bát o tomto problému mluvit, když viděli ta data. Není možné o OSVČ říkat, že jsou paraziti. Neudělali nic špatně, jen stát vytvořil podmínky, kde jsou neférově zvýhodnění oproti zaměstnancům. Velká část OSVČ jsou zároveň chudí, kteří jsou tím systémem docela drcení. Máme totiž vysoká odvodová minima, která jsou dost špatně nastavená.
Když chudá OSVČ slyší, že musíme zvýšit odvody, je to pro ni neakceptovatelné, protože to už teď sotva zvládá.
Naše reforma by třetině OSVČ snížila zdanění. Velká část by z toho vyšla na nule a omezilo by to švarcsystém. Důležité je odlišit různé skupiny OSVČ, ale to se nám úplně nepovedlo. Přitom jsme se snažili, aby to nízkopříjmové OSVČ nevnímaly špatně.
Zucman, Piketty a další ekonomové v současnosti hodně mluví o efektivní dani z majetku a nových majetkových daních. Z vaší knihy jsem ale pochopil, že jste k těmto návrhům skeptický. Proč?
Návrhů na majetkovou daň je mnoho druhů. Máme tu španělsko-norskou variantu, což je daň, která zdaňuje malou část lidí vyšším procentem. Potom je tady švýcarská varianta, která je hodně plošná a zasahuje až na výjimky skoro každého, nebo minimálně střední třídu. A potom máme daně, o kterých se jako o majetkových daních vůbec nemluví, ale přitom to majetkové daně jsou – ve Švédsku a Holandsku pokud máte nějaká aktiva, akcie, platíte z jejich držení nějaké malé procento, i když je neprodáváte. Přijde mi, že varianta, kdy velmi mírně zdaníte aktiva v držení lidí, která se zhodnocují, je vlastně lepší než úzce zaměřená daň na bohaté. To procento je tak malé, že lidi nijak nedemotivuje při investování.
Proč ale nedanit přímo superbohaté?
U nejbohatších lidí je problém v tom, že oni v podstatě příjmy nemají. Můžou si půjčovat proti vlastnímu majetku, takže svůj životní styl financují půjčkami. Zdaněním příjmů tedy daně nevyberete. Jednou možností je Zucmanova daň. Ta je zajímavá v tom, že dorovnává zdanění na dvě procenta. Když takový člověk platí daně z prodejů, z kapitálu a podobně, žádnou dodatečnou daň neplatí. A když ty daně obchází, doplatí daň do výše dvou procent majetku. To má v sobě jistou férovost. Nevím ale, jestli ta daň není moc složitá oproti tomu, kolik v důsledku vybere. Tyto daně zkrátka mají svoje plusy a mínusy a je nutné je zvažovat.
Myslím si, že budoucnost je spíš v nějakém akceptovatelném plošnějším zdanění držení aktiv a akcií a ve sjednocení podmínek napříč Evropou. V Česku máme majetek extrémně koncentrovaný. Třicet až třicet šest procent majetku vlastní horní jedno procento nejbohatších. Naše finanční správa je zároveň hodně podprůměrná. A teď si vezměme, kdybychom se zaměřili jenom na majetkovou daň pro horní procento nejbohatších. Tam se majetek koncentruje třeba u dvaceti lidí a odchod každého z nich nám sebere strašně moc výnosu. Naše finanční správa navíc není schopná odhalovat ani ty zmiňované manipulace s převodními cenami. Máme spoustu podvodů přes kapitálové daně, kdy si holdingy přeprodávají vlastní firmy, a generují tak nezdaněný zisk. Řekl bych tedy, že než skočit rovnou do vysoké majetkové daně pro jedno procento nejbohatších, měli bychom nejprve uzavřít výjimky, přiměřeně mírně zdanit kapitálové příjmy, omezit transferové podvody, a potom se podívat, jaký to mělo efekt. Až pak můžeme zvažovat nějaké dodatečné daně.
Zároveň ale i vy sám říkáte, že úroveň nerovností v Česku je obří, a to i v evropském kontextu. Když mluvíme o spravedlnosti, pravděpodobně bychom se měli věnovat i tomuto tématu. Nehledě na to, že to má vliv i na podobu demokratických procesů a že je pak pro nejbohatší lidi velmi jednoduché je ohýbat ve svůj prospěch.
V Česku majetkové transfery po revoluci vyprodukovaly oligarchii. České majetkové nerovnosti jsou mnohem vyšší než třeba v Polsku, kde mají normální daně. Podle mě jsme si to ale vytvořili i tím, kolik máme děr v kapitálových daních a že je relativně jednoduché daně obcházet.
V Česku je dlouhodobě zabetonovaná diskuse o dostupném bydlení. Co považujete za největší překážky toho, abychom se posunuli správným směrem?
Někdo by mou knihu možná nazval centristickou, protože i v daních prosazuju věci, které jsou podle mě akceptovatelné pro pravici. A stejné je to i v bydlení. Podle mě to ale není centrismus, ale snaha vybírat si klidně i radikální opatření ze všech částí politického spektra. V Česku levice trochu podceňuje efekt výstavby. Hodně studií v Americe ukazuje, že ten efekt existuje. Samozřejmě ne každá výstavba je prospěšná. Když se koncentruje u jistého segmentu lidí a v nákupech těch nejdražších nemovitostí, nemusí mít pozitivní vliv. Ale výstavba je v Česku obecně výrazně pomalejší než v Polsku a dalších zemích.
Tady je spíš otázka, jestli to má být výstavba soukromých developerů, nebo měst a státu.
Podle mě musíme udělat obojí. Část soukromé výstavby zbytečně blokuje územní plánování. A změny, které třeba dělá Babišova vláda, to pak uvolňují tak, že se povolí developerské projekty nad deset tisíc metrů čtverečních bytů, což jsou stavby na periferiích, odkud lidé budou dojíždět. My ale potřebujeme naopak uvolnit výstavbu ve městech, v prolukách a podobně. Taky dostatečně nedaníme pozemky, a dá se proto kalkulovat s tím, že se stavění odkládá. Neděláme dost obecních bytů. Já bych posílil všechno.
A také vůbec nedaníme investiční byty.
Ano, nedaníme investiční byty ani jejich prodej, takže extrémně přehříváme poptávku. Odpočty hypoték máme nastavené tak, že pomáhají horním dvaceti procentům, a ne jen prvovlastníkům ze střední třídy. Tímto způsobem přehříváme poptávku a zvyšujeme ceny. Uvolnit trochu územní plánování, aby se zastavěly proluky komerční výstavbou, není podle mě v rozporu s tím, aby se stavělo víc obecního bydlení. Naopak se tak doplňuje bydlení ve chvílích, kdy dochází k selhání trhu. Když město vlastní dostatek obecních bytů, hraje dobrou roli v situaci, kdy se koncentruje vlastnictví nájemního bydlení. Jakmile vzniknou oligopoly, trh přestává fungovat a začínají růst ceny nemovitostí i nájmů. Z tohoto pohledu je podle mě mnohem lepší, když má město obecní byty, než aby se regulovaly nájmy.
Tak mě napadá, jestli problém vašeho centrismu nespočívá v tom, že potřebujete, aby všechny ty věci fungovaly najednou…
Je to tak. Jsou potřeba relativně radikální opatření zprava i zleva. To je podle mě jediná cesta vpřed v otázce bydlení, protože drobnými opatřeními nic nezměníme. Musíte kombinovat ochlazení poptávky se smysluplným uvolněním komerční výstavby, aby probíhala i v centrech, a zároveň posílením obecního a veřejného segmentu. Na druhou stranu si myslím, že regulace nájmů není – až na některé výjimky – dobrá cesta. V některých městech kvůli tomu v podstatě neexistuje trh. Tam podle mě negativa převažují nad přínosy.
A co jsou podle vás ta negativa?
Pomůžete tím lidem, kteří jsou v regulovaných nájmech, ale zároveň zastavíte fungování trhu. Často pak ve větších bytech zůstávají lidi, kterým odešly děti, a brzdí se tím trh pro rodiny s dětmi. Omezíte ochotu lidí investovat do výstavby a pronajímání. Stát nebo veřejný sektor by měl spíš hrát roli silného vlastníka. Třeba Praha má jen asi třicet tisíc bytů, když sečteme všechny městské části a centrum, a zároveň jsou vlastněné decentralizovanými městskými částmi. Město tedy nedokáže vytvářet řízený bytový fond, který by reinvestoval zisky z nájmů do obnovy a výstavby. Nedokáže hrát roli, která řeší tržní selhání a nabízí protiváhu.
Kdyby mělo město větší podíl bytů, byl by to nástroj na ovlivňování cen nájmů…
Ano, ale vstupoval by trochu i do cenotvorby. V Praze je trh s nájemním bydlením zatím docela roztříštěný mezi malé vlastníky, ale začínají to skupovat velké fondy. Myslím si, že za takových pět let budeme čelit ještě většímu problému, protože konkurence mezi malými pronajímateli zmizí. A v takové situaci bude potřeba, aby Praha vlastnila větší část bytového fondu a zároveň měla nějakou společnost, která by ty byty spravovala a reinvestovala zisky znovu do bydlení.
V knize mě překvapilo, že za jedno z nejdůležitějších témat současné politiky týkající se otázek sociálního státu označujete migraci. Téma migrace je podle vás klíčové v boji proti pravicovému autoritářství. Právě boj proti migraci totiž do velké míry vede k volebním vítězstvím krajní pravice. Jak se dá proti takovému politickému programu vůbec bojovat?
V Česku je to taková performativní politika. Deklaruje se, že musíme zvládnout migraci, ale politici zároveň nedělají dost pro to, aby lidé měli kvalitní střední školy. Aby pracovali podle své kvalifikace, ne v prekarizovaných zaměstnáních. Musíme mít odpovědnou politiku, která imigranty dobře integruje ve školství i na trhu práce.
Takovou politiku teď nemáme?
Myslím, že nemáme. Lekla se jí i Fialova vláda. Dodneška nemáme ani češtinu jako povinný další jazyk pro cizince. Tam musíme být striktní a čeština musí být priorita.
Jak se vůbec můžeme bavit o integraci, když nemáme vyřešeno ani tohle?
Stát se obecně bojí něco dělat. Migraci je možné zvládnout i pozitivně. Branko Milanović například tvrdí, že na migraci jsou lépe připravené státy, které méně zdaňují nízkopříjmovou práci a nemusí to tolik dorovnávat sociálním systémem. Tím zároveň nevyvolávají zbytečnou debatu o dávkách a o tom, komu sociální systém slouží. Už dnes máme prakticky dva dávkové systémy – jeden pro Ukrajince a jeden pro Čechy. Mně to připadá absurdní. Ti lidé by přece už dávno měli mít dlouhodobý pobyt, když tady čtyři roky pracují a mají děti ve škole. Jenže ho většinou nemají. Celé to navíc posilujeme tím, že vytváříme systém, který extrémně zdaňuje práci. V rámci nízkopříjmových je pak osmdesát procent způsobilých pro dávky. A zároveň máme nízké mzdy.
Jedna kapitola mé knihy se věnuje právě tomu, jak se zbavit ekonomiky nízkých mezd. Pomohla by větší flexibilita trhu práce, třeba po norském nebo dánském vzoru. Zároveň bychom měli víc zvyšovat minimální mzdu. I toho se u nás často bojíme, byť studie z Německa a dalších zemí ukazují zanedbatelný efekt na zaměstnanost. Musíme tedy tlačit na růst mezd a méně zdaňovat nízkopříjmovou práci. Jedině tak dosáhneme toho, abychom pak peníze lidem nevraceli přes dávkový systém. Dávkový systém se pak stává předmětem politického střetu o legitimitu čerpání ve stylu „oni jsou tady tři roky, a já tady žiju čtyřicet let“.
V závěrečné kapitole se vracíte ke konfliktu v Gaze. Píšete, že jste si říkal, jestli v téhle situaci má vůbec smysl psát o státní správě a jestli to teď má takovou důležitost. Co nám přístup k Palestincům řekl o české politice?
V přímém přenosu vidíme mechanismy, kterými se v minulosti děly zločiny. Nejde jen o dehumanizaci v tom smyslu, že někoho označujete za zvířata. Řadu let jsem dělal výzkumy veřejného mínění – a teď vidím, jak se tenhle obor zneužívá. Zfalšované průzkumy jsou dnes využívány k tomu, aby ospravedlňovaly útoky na civilisty na základě domnělých postojů veřejnosti.
Opravdu mě hrozně zklamalo, kam se diskuze u nás posunula. Vidíme legitimizaci útoků, které jsou podle převládajícího názoru mezinárodních právníků zločiny proti lidskosti a mají obrovské následky v podobě devastace civilní infrastruktury. Zároveň se ke generování cílů využívá umělá inteligence. Když zároveň trochu uvolníte kritéria proporcionality, tedy kolik civilních obětí je považováno za přípustných vzhledem k významu vojenského cíle, můžete najednou dospět k obrovské destrukci, aniž by šlo o rozhodnutí konkrétního člověka. Právě tímhle rozmělněním osobní odpovědnosti se v minulosti děly velké zločiny. Měli bychom si přiznat, že se to vrací. Šokuje mě také obhajování jednoho násilí tím druhým. Ta snaha všechno generalizovat a řešit otázku, kdo s tím začal, místo aby se posuzovala právní a lidská odpovědnost za konkrétní aktuální kroky, mě opravdu děsí. Děsí mě, jak hluboko to v Česku zakořenilo.
Řešením je podle vás mluvit o mezinárodním právu, lidských právech a obecnějších principech. To se ale v české politice nedaří.
Je to tak. Prvek mezinárodního práva se zcela vytratil. Přitom to není nějaká absurdní koncepce. Dává nám určité vodítko v těžkých morálních dilematech. Je jasné, že Izrael po útocích musel nějak reagovat a že v takové válce budou umírat i civilisté. Právě proto ale existují určité limity, kterých bychom se měli držet. Nelze měsíce blokovat humanitární pomoc, demolovat cíleně civilní infrastrukturu a podobně.
A proč to v doslovu knihy zmiňuju? Myslím si, že to v české politice vede k tomu, čemu říkám politika performativní tvrdosti. Politici svou bezohledností vytvářejí dojem, že jsou pragmatici. Přitom se podívejme na Blízký východ. V důsledku těch válek bylo vysídleno zhruba šest milionů lidí – v Gaze, Libanonu, na Západním břehu i v Íránu. Je tu tedy obrovské migrační riziko. A k tomu přidejme obrovské škody pro Ukrajinu způsobené tím, že nedostala včas potřebné zbraně nebo že Rusko mělo příjmy z prodeje ropy… To všechno je přece naprosto nepragmatické. Jenže my vytváříme jakýsi pseudopragmatismus tím, že zastáváme bezohlednou pozici – navzdory racionalitě a navzdory zdravému rozumu. A často ji zastávají lidé, kteří přitom ani nejsou schopní investovat do české obrany proti Rusku, čímž nás podle mě odvádějí od skutečně důležitých problémů české bezpečnosti.
Jak všechny ty problémy, o kterých jsme mluvili – problémy české ekonomiky a státní správy i vztah k Palestině – souvisejí s nárůstem autoritářství?
Myslím si, že pocit nespravedlnosti, ekonomická stagnace nižší střední třídy a obavy z rozpadu veřejných služeb, jako je zdravotnictví, vytvářejí legitimní poptávku po změně. Ta může někdy směřovat k něčemu progresivnímu, ale často vede k velmi rizikovým podobám pravicového autoritářství. Proto se ta kniha jmenuje Spravedlivý růst. Potřebujeme vytvořit inkluzivní prosperitu, která bude mít zároveň jasnou vizi pro celou společnost.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás