Vláda před volbami slibovala – zejména ústy politiků SPD, že si došlápne na ukrajinské uprchlíky. Zároveň se nezdálo pravděpodobné, že by se skutečně snažila zrušit dočasnou ochranu a tím pádem i povolení pracovat legálně všem Ukrajincům, kteří od roku 2022 do Česka přišli. Nyní přichází s návrhy, které cílí zejména na ty, kteří z nějakého důvodu pracovat nemohou.
Jedná se o změny, které jsou navrhovány v rámci takzvané bezpečnostní novely zákonů lex Ukrajina. V rámci těchto změn bude stát odebírat takzvanou dočasnou ochranu, což je povolení k legálnímu pobytu a práci v České republice, těm, u nichž se zjistí, že byli déle než třicet dní mimo ČR a schengenský prostor. Při hlášení změny místa pobytu má mít držitel dočasné ochrany nově vždy doklad o zajištění ubytování. Uprchlíci by měli podle nových pravidel také hlásit změnu pobytu i v rámci České republiky, pokud by byla delší než třicet dní.
Navíc stát si některé represivní postupy, jako je posuzování invalidity, nacvičuje na Ukrajincích, aby je později aplikoval na celou českou populaci.
Nově také lidé, kteří tu dlouhodobě žijí, ať už mají jakoukoliv formu pobytu, nebudou smět řídit auto s ukrajinskou poznávací značkou. Držitelé dočasné ochrany, kteří se tohoto statusu domohli soudní cestou, by také nyní měli mít povinnost žádat o povolení k zaměstnání.
Aby lidé vůbec mohli pobírat humanitární dávku, včetně její části, která je určena na bydlení, budou muset být zaměstnáni nebo být OSVČ, případně být registrováni na úřadu práce. Změny se týkají i lidí s omezením soběstačnosti ve stupni 0 a 1, kteří si, pokud nebudou registrovaní na úřadu práce, budou muset sami platit pojištění a ztratí nárok na humanitární dávku.
Drobných změn je mnoho a s výjimkou jedné, díky které nově budou jako zranitelní posuzováni lidé, kteří jsou z nějakého důvodu práce neschopní, například kvůli nemoci nebo po úrazu, se jedná o zpřísnění podmínek a drobnou šikanu těch, kteří jsou už nyní v nelehké situaci, kdy se potýkají s administrativními problémy.
Není náhoda, že změny dopadnou ze všeho nejvíc na ty, kdo z jakéhokoliv důvodu potřebují větší či menší pomoc státu. Například povinnost registrovat se na úřadě práce s sebou nese nutnost tam osobně docházet a mnohdy i čelit šikaně, kdy nesplnění podmínek může také znamenat vyřazení z evidence. Jaký dává smysl takovým způsobem dohlížet na lidi s omezením soběstačnosti, je záhada. Nakonec to pouze přidělá práci lidem, kteří na těchto úřadech pracují, pobírají mrzké platy a jsou často zavaleni agendou, kterou už nyní stěží zvládají.
Změny ale zasáhnou i ty, kteří pracují a vydělávají tolik, že humanitární dávku nepobírají. Například šikana ohledně dní, které smí člověk strávit mimo schengenský prostor, cílí hlavně k omezování trávení prázdnin na Ukrajině. To, co za těmito změnami můžeme cítit, je jen škodolibá radost, že někomu komplikujeme život. Klidně i za cenu zvýšení zátěže již tak přetížených českých úřadů. Ve skutečnosti to nepřinese Česku vůbec žádný benefit a jen to prohloubí individuální problémy lidí, zejména pak těch, kteří pracovat nemohou.
Stále zneužívané dávky
O zneužívání sociálních dávek v Česku fantazírují politici celá desetiletí. Téma se dekády objevuje stále dokola, a tak pořád znova a znova posloucháme sliby, jak bude s pobírači různých dávek zatočeno. Ve skutečnosti jsou v Česku dávky, které se odvíjejí od životního minima, tak nízké, že se z nich reálně nedá žít. V minulosti tato politika, která odmítá pomoct lidem v nouzi, vyrobila armádu lidí v exekuci a my jsme si zvykli na to, že lidé běžně aspoň částečně pracují načerno, aby vůbec přežili. Statisíce lidí byly takto natlačeny do šedé ekonomiky. Není nutné být ekonomem, aby si člověk domyslel, že se to státnímu rozpočtu nevyplatí.
Rok poté, co začali přicházet první váleční uprchlíci, začalo být jasné, že vláda (a je vlastně jedno, která vláda to zrovna je) bude uplatňovat stejné metody i vůči nim a pod rouškou zpřísňování pravidel a zamezení zneužívání dávek, bude tlačit do práce načerno i je. To je jedna část problému.
Ta druhá spočívá v tom, že tímto způsobem uvažování vytěsňujeme obyčejný soucit a zapomínáme, že ve společnosti vždy byli a budou lidé, kteří pracovat nemohou. Třeba proto, že jsou příliš staří nebo nemocní, ať už fyzicky nebo duševně. Takže kromě lidí, kteří by mohli pracovat legálně, ale ve skutečnosti skrze represivní aparát nemohou, tu máme lidi, kteří pracovat nebudou, protože nemohou. Mezi uprchlíky, kteří se od jistého věku už těžko naučí dobře česky a zároveň vzhledem ke svému fyzickému stavu nemohou vykonávat fyzicky těžkou práci, je takových lidí pochopitelně víc.
Minulá vláda se chvástala tím, jak na uprchlících vydělává, tedy na těch, kdo pracují, a vůbec jí nebylo trapné, že těm zranitelným poskytuje pomoc jen váhavě a v nedostatečné míře. Současná vláda už čísla o tom, kolik peněz přinášejí uprchlíci do našeho rozpočtu, zveřejňovat nechce. A ze změn, které plánuje, můžeme vidět, že se bude soustředit na zhoršování podmínek zejména těch, kteří potřebují nějakou pomoc.
Kde začít se soucitem
Ve svém okolí se často setkávám s přezíravým pohledem vůči lidem, kteří nadávají na ukrajinské uprchlíky a říkají o nich, že zneužívají dávky, případně na ně svalují všechny možné společenské nešvary. Mnohdy se přitom jedná o lidi, kteří mají pocit, že na ně svět zapomněl a vadí jim, že Ukrajincům není liberálnější části společnosti zatěžko projevovat soucit. Je pravda, že tito lidé nemuseli utéct před válkou, ale to neznamená, že to i kvůli českému sociálnímu systému, nemají těžké. Stačí totiž málo, například když dlouhodobě onemocníte nebo se musíte o někoho starat, a propadnete se dolů rychleji, než se stihnete zorientovat.
Proti šikaně ukrajinských uprchlíků bychom se měli hlasitě ozývat, stejně jako bychom měli požadovat, aby zde byl robustní sociální stát pro všechny. I pro nás. Nedává totiž smysl pomáhat jen někomu, protože taková společnost se pod tíhou pocitu nespravedlnosti stejně nakonec rozpadne. Navíc stát si některé represivní postupy, jako je posuzování invalidity, nacvičuje na Ukrajincích, aby je později aplikoval na celou českou populaci. První krok musí být odmítnutí rétoriky politiků, která nějakou, a to jakoukoliv skupinu, deklasuje. A je jedno, proti komu zrovna štvou, koho si vybrali jako objekt svého pohrdání a ponižování. Vždycky je to proti lidem v nějakém smyslu slabším. Jsme v začarovaném kruhu a abychom z něj vyšli, potřebujeme se spojit v solidaritě, jejíž soucit nemá hranice. Aktuálně to moc nevidím, ale jiná cesta není.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás