Některé evropské vlády během května přitvrdily ve svém přístupu proti Izraeli. Francie a Polsko dokonce zakázaly vstup do země izraelskému ministru národní bezpečnosti Itamaru Ben Gvirovi. I z tradičně Izraeli nakloněné německé vlády přišlo odsouzení za „nepřijatelné“ chování. Italský ministr zahraničí Antonio Tajani pak obvinil zemi z „porušování nejzákladnějších lidských práv“. Příčinou nebylo nedodržování příměří, další masakr Libanonců či Palestinců, vybombardovaná škola ani dronový útok zacílený na zdravotníky či novináře. Stačilo jedno video, na kterém Ben Gvir ponižuje vězně. Konkrétně šlo o aktivisty z humanitární flotily, kterou v mezinárodních vodách přepadla izraelská armáda, jež následně unesla a mučila její členy.
V Knessetu se otevřeně debatovalo o tom, zda je legitimní znásilňovat vězněné Palestince, pokud jde o členy Hamásu.
Na začátku videa vidíme aktivistku, která skanduje „Svobodu Palestině“. Příslušníci izraelských ozbrojených složek ji srazí k zemi a řeknou, ať je zticha. Kamera se otočí na Ben Gvira, který pochoduje mezi svázanými těly. Na jednom záběru mává izraelskou vlajkou, na dalším jsou vidět řady zajatých s hlavami přitisknutými na podlaze. „Dobrá práce,“ říká ministr národní bezpečnosti ozbrojencům. „My jsme páni tohohle domu,“ křičí na vězně svůj volební slogan. Záznam není dílem whistleblowera, který by ho poskytl novinářům. Ben Gvir jej sám nahrál na svoje sociální sítě se dvěma popisky: „Takhle vítáme podporovatele teroru,“ hebrejsky a „Vítejte v Izraeli!“ anglicky.
Opozice bez zastoupení
Ben Gvir nahrál video na sociální sítě 20. května po poledni. O necelou hodinu dříve, o pár stovek kilometrů dál předstupuje před novináře jiný izraelský ministr – Gideon Saar, který vede resort zahraničí. Vedle něj stojí jeho český protějšek Petr Macinka. Na pražských Hradčanech poté pronáší zásadní větu, pro kterou si jeho izraelský protějšek nejspíš do Prahy přijel: „Nepřipustíme žádné další obchodní sankce proti Izraeli, i kdybychom měli blokovat jako jediní. Nepřipustíme žádné suspendování nebo zmražení asociační dohody s Izraelem – ať celé, nebo jenom její části. V tomhle bude naše pozice jasné ne.“
V jiné zemi by takto načasovaný výrok mohl působit jako smolné načasování. Ministr by byl později s výrokem konfrontován – buď opozicí nebo novináři. V Česku se to ale neděje. Druhým největším opozičním poslaneckým klubem je přitom STAN s předsedou Vítem Rakušanem. V minulé vládě byl jejich nominantem ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák, který kvůli blokování podpory pro Ukrajinu označoval maďarského premiéra Viktora Orbána za „trojského koně, který rozbíjí evropskou jednotu“. Když stejnou strategii otevřeně vyhlašuje náš ministr, hnutí STANu to nestojí ani za laciný příspěvek na sociálních sítích.
Hodnotit plošně všechna média je vždy trochu zrádné. Vypovídající ale je, že z velkých médií publikovaly k Macinkovi kritický komentář jenom Seznam Zprávy – i ten se přitom soustředil pouze na nejšílenější, ale přece jen symbolický Macinkův nápad – přesunutí české ambasády do Jeruzaléma. Pár dní po tiskové konferenci přitom Macinka přišel na konfrontační rozhovor do pořadu nového mediálního projektu Václava Moravce. Na zásadní obrat v zahraniční politice, se ho ale „ikona žurnalistiky postavené na grilování politiků“ nezeptala. Nesouhlasný postoj tak ve veřejné debatě zaujímá pouze výzva iniciativy Mluvme o tom, o níž jsme informovali na Alarmu. Na úrovni populace přitom nejde o okrajovou pozici – českou zahraniční politiku považuje za příliš proizraelskou podle posledních průzkumů čtvrtina Čechů
Dobrý ministr, špatný ministr
Pokud by kritika přišla, obhájci Izraele či ministra Macinky by mohli namítnout, že ministr Ben Gvir ponižující aktivisty v přístavu není stejný člověk jako ministr Saar v Černínském paláci. Ten dokonce chování svého vládního kolegy odsoudil. „Tímto ostudným představením jste záměrně poškodil stát a není to poprvé,“ napsal na své sociální sítě. „Ne, nejste tvář Izraele.“
Mezi zastánci Izraele jde o oblíbený argument. Ten by šel zjednodušit zhruba takto: Stejně jako všude jinde najdeme i v současné izraelské vládě dobré i špatné lidi. Dejme teď stranou, že tato argumentace zcela opomíjí, že jde o kabinet přímo politicky zodpovědný za zvěrstva v Gaze – ať už jim říkáme genocida, nebo „jen“ brutální válečné zločiny. Pokračujme ale ve snaze pochopit tento světonázor. Mezi dobré patří izraelští ministři obecně – včetně třeba Gideona Saara. Premiér Netanjahu je pak někde uprostřed. Pro někoho je to „zkorumpovaný populista“, pro někoho zkušený politik, který zkrátka musí – slovy zpravodaje ČT Davida Borka – „kalibrovat zájmy radikálních osadníků“. Mezi špatné patří především Ben Gvir a Becalal Smotrič, dva zástupci úplného okraje izraelské krajní pravice a osadnického hnutí.
Problém s tímto argumentem je, že platí jen ve zcela výjimečných případech, kdy zbytek izraelské vlády svoje nejradikálnější křídlo kritizuje – navíc vždy jen rétoricky. Jindy ale nemají problém pro jejich plány hlasovat v Knessetu. Nejvýraznějším příkladem z poslední doby bylo schválení trestu smrti pouze pro vězněné Palestince, což Ben Gvir vkusně oslavil s lahví šampaňského.
Izraelská vláda stejně tak přihlížela a de facto posvětila všechno, co Ben Gvir provedl s vězeňským systémem. Ten byl vždy součástí apartheidního režimu. Palestinci jsou dlouhodobě v rámci takzvané „administrativní detence“ zadržování bez jakéhokoliv obvinění. Tím pádem se nemohou bránit a jejich zadržení může být libovolně prodlužované – klidně až na několik let. To všechno platí i pro děti – podle neziskové organizace Military Court Watch už před 7. říjnem takto Izrael posílal do vězení mezi 700 a 1000 dětmi za rok. Tohle všechno zastánci fantazie „o dobrém Izraeli“ přehlížejí. Navzdory tomu, že za stejné porušení mezinárodního práva – unášení dětí z okupovaných území – je stíhán mezinárodním trestním tribunálem Vladimir Putin. Stíhání ruského prezidenta pak tito zastánci Izraele rádi podporují, příkladem za všechny budiž bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský.
Síť mučicích táborů
Izraelský apartheid existoval už před 7. říjnem. Přesto bychom neměli přehlížet, že Ben Gvir situaci ještě zhoršil. Do úřadu ministra národní bezpečnosti, kam spadá i vězeňská služba, nastoupil na konci roku 2022. Spolu se začátkem genocidy v Gaze to znamenalo nárůst brutality, který byl do té doby těžko představitelný i pro ty, kteří vše sledovali zblízka. Zatímco na začátku mandátu Ben Gvirovy návrhy na tvrdší podmínky ve věznicích zbytek kabinetu odmítl – obávali se koordinované hladovky vězňů a následných protestů Palestinců – po 7. říjnu bylo vše dovoleno.
„Vždy jsme vydávali reporty o mučení – fyzickém i psychickém. Ale nebylo to nic ve srovnání s dneškem,“ říká ředitel palestinské lidskoprávní organizace Al-Haq Shawan Jabarin. Škálu brutality nejlépe ilustruje počet Palestinců, kteří v izraelských věznicích zemřeli. Podle izraelské neziskové organizace Lékaři za lidská práva jich za necelé dva roky od 7. října zemřelo přes 90. Pro srovnání – ve druhé polovině 20. století umírali zhruba čtyři Palestinci za rok. Další izraelská organizace Be-celem ve svých reportech z let 2024 a 2026 popisuje izraelský vězeňský systém jako „síť mučicích táborů“. Nejde přitom pouze o větší agresivitu dozorců v reakci na 7. říjen, ale také na konkrétní politiky – menší porce jídla, denního světla, teplého oblečení a přístup k hygieně.
Je pravdou, že Ben Gvir opravdu sleduje specifickou logiku. Za jeho vlády se začaly záběry z izraelských věznic běžně vysílat na izraelských televizních stanicích. V Knessetu se otevřeně debatovalo o tom, zda je legitimní znásilňovat vězněné Palestince, pokud jde o členy Hamásu. Ben Gvir na svých sociálních sítích loni zveřejňoval video, kdy přijde do cely známého palestinského politického vězně a stále nejpopulárnějšího politika Marwána Barghútího, někdy přezdívaného jako „palestinský Mandela“. „Nevyhrajete. Ten, kdo si zahrává s Izraelem, ten, kdo vraždí naše děti a ženy, toho vyhladíme,“ říká mu Ben Gvir. Šlo o první zveřejněné záběry Barghútího po letech, ve vězení sedí přes 20 let za údajné plánování teroristického útoku, i když svoji vinu odmítá. Záběry s evropskými aktivisty jsou tak pouhou špičkou ledovce brutality, která se odehrává za zdmi izraelských věznic, ale kterou také normalizuje izraelská společnost.
Stejně jako krajní pravice jinde ve světě dělá i Ben Gvir z krutosti vůči nepřátelům show, kterou s velkou pompou nabízí svým příznivcům. Stejně fungovaly v USA zásahy agentury ICE proti údajným „nelegálním imigrantům“ – dokud nepřišly dvě na kameře zachycené policejní vraždy v Minneapolis a masivní mobilizace obyvatel, která nakonec ICE z města vyhnala. Jenže v izraelském případě je zásadní, že z jeho brutality pragmaticky těží i „běžná izraelská pravice“ symbolizovaná Saarem a Netanjahuem.
Racionální cíle omlouvají genocidu?
„Vězeňský systém představuje jeden z hlavních nástrojů, který má Izrael k dispozici a využívá ho ke zničení, ovládnutí a podrývání palestinské společnosti. Ponižování se ve věznicích děje každý den, každou noc,“ popisuje Jabarin z Al-Haaqu. Právě absolutní kontrola nad palestinským obyvatelstvem a jejich územím dnes představuje hlavní cíl „národní bezpečnosti“ Izraele. Za něj jsou ochotní se sjednotit i ti Izraelci, kteří běžně nevolají po vyhlazení Palestinců nebo anexi Západního břehu.
Tuto symbiózu výstižně zachycuje novinář Juval Abraham ve svém článku s titulkem: Logika, která pomohla izraelským liberálům spáchat genocidu. Abraham na začátku genocidy v Gaze přinesl zásadní investigativy, které popsaly, jak izraelská armáda v Gaze uvolňuje pravidla pro počty civilních obětí a k výběru cílů používá umělou inteligenci. Abraham vycházel z rozhovorů s desítkami příslušníků izraelské armády a zpravodajských služeb. „Mnozí ochotně vystupovali jako whistlebloweři. Ale jen málokdo z nich se považoval za účastníka genocidy,“ píše Abraham. „Jistě, možná jsme spáchali zločiny, ale nebyli jsme vrazi, protože každý čin měl konkrétní vojenský cíl.“
Příklad takového vojenského cíle popisuje na konkrétním příkladu: „Jeden voják mi popsal, jak jeho prapor pomocí dálkově ovládaných dronů ostřeloval palestinské civilisty, včetně žen a dětí, kteří se pokoušeli vrátit do svých zničených domovů v oblasti okupované izraelskou armádou. Během tří měsíců takto zabil 100 neozbrojených Palestinců. Vysvětloval mi, že cílem nebylo zabíjení samo o sobě, ale udržet čtvrť prázdnou, a tím zajistit větší bezpečnost pro vojáky, kteří tam byli rozmístěni.“
Tito vojáci a část izraelské společnosti ze které se rekrutují, opravdu přemýšlejí jinak než Ben Gvir. Jeho cílem je skutečně zabíjení „samo o sobě“. Důležitější než záměr je ale výsledek. V něm se logika Ben Gvirova fanatismu a „liberálního pragmatismu“ potkává – Palestinci se ve velkém zabíjejí jako v Gaze nebo ve velkém zatýkají a mučí jako na Západním břehu.
Jiný tón, stejné činy
Výmluvné je to i na mezinárodní scéně. Saar se od Ben Gvira distancuje v případě krutosti vůči evropským aktivistům. Když ale EU při první příležitosti po konci Orbánova blokování – a evidentně před začátkem toho českého – schválila sankce na izraelské osadnické organizace, Saar je odsoudil s tím, že „nemají reálný základ“ a trestají „izraelské občany za jejich politické přesvědčení“. „Izrael bude hájit právo Židů osidlovat srdce naší vlasti,“ napsal na sociální síť X.
Saar provádí několik významových akrobatických kousků. Z porušování mezinárodního práva, které i v konzervativních výkladech považuje osady na západním břehu za ilegální, se stává „politické přesvědčení“. Mrtví Palestinci pod rukama osadníků a ukradené domy palestinských rodin nejsou dost „reálný základ“. Nejzajímavější je ale poslední věta. Nárok na okupaci Západního břehu překládá do jazyka lidských práv.
To je jiný jazyk, než kterým mluví Ben Gvir nebo třeba Macinka a Trump, kteří vyznávají především pravidlo silnějšího. Saar – a v českém kontextu třeba bývalý ministr Lipavský – používají jiná slova. Mluví o bezpečnosti a lidských právech, ale výsledek je stejný. Víc zabíjení, věznění a dehumanizace Palestinců. Oba politické proudy tak můžou velmi efektivně spolupracovat.
Jediný rozdíl spočívá v tom, že izraelská „liberální pravice“ svým kolegům vyčte, že tohle se má dělat za zdmi věznic, a ne se u toho točit na Instagram. V Česku se ale i tento rozdíl mezi krajní pravicí a politickým středem stírá. Ben Gvirovo chování vůči aktivistům z flotily neodsoudil nikdo. „Kritizovat Izrael veřejně nám nepřijde rozumné,“ prohlásila v reakci na incident česká velvyslankyně v Izraeli Veronika Kuchyňová Šmigolová.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás