Vláda chce prosadit rozvolnění takzvaného zákona o rozpočtové odpovědnosti, aby si mohla více půjčovat a měla dost peněz na investice. Hovoří o částce 150 až 200 miliard ročně, o niž by vzrostl deficit rozpočtu. Opoziční strany pokládají takové jednání za nezodpovědné. Pravdu mají v podstatě obě strany. Státní finance jsou dlouhodobě poddimenzované a bez navýšení rozpočtu není možné zajistit důstojný rozvoj země.
Jelikož Česko patří k zemím s nejvyššími majetkovými nerovnostmi, pak bychom mohli tyto nerovnosti poměrně radikálně snížit.
Nicméně kvůli navýšení rozpočtu není nutné vršit obří dluhy pomocí účetní kreativity, v jejímž rámci se část dluhů označí za strategické – či jiné – investice, kdy tímto trikem má takový „dluh“ přestat existovat. Česká rozpočtová politika je přitom na tricích a iluzích postavena dlouhodobě. Nakonec před stejným problémem, tedy jak vyjít s málo penězi, stála předcházející čtyři roky současná opozice, kdy se marně snažila v rámci rétoriky o odpovědnosti a nezadlužování země sestavit státní rozpočet, aniž by se u toho stát nezhroutil. Ať už v příštích letech bude vládnout kdokoli, bude řešit stejnou kvadraturu kruhu.
Existuje určitá kulturní reference na film Obecná škola, kde poté, co školní rozhlas varuje, aby děti v krutých mrazech neolizovaly kovové zábradlí, vidíme v následující scéně několik chlapců s jazyky k zábradlí přimrzlými. Divák se zasměje, i když asi tuší, že takhle hloupě nejspíš nikdo nejedná. Někdo ale přece jen ano. Jsou to čeští politici. Stokrát byli varováni, aby neškrtali v daních, protože se jim to vymstí v rozpočtech, ale oni to stejně museli zkusit.
A tak v roce 2020 přišla smršť populistických škrtů, kdy tím největším bylo zrušení superhrubé mzdy, což v dnešních číslech znamená něco přes 120 miliard korun. Není nutné plakat nad nesmyslnou konstrukcí samotné daně, ale nad tím, že nebyla ničím ve stejné chvíli nahrazena, už ano. Vedle toho politici škrtali třeba daň z nabytí nemovitosti nebo nalákali některé vysokopříjmové profese na paušální daň, čímž dále ožebračili nejen běžný rozpočet, ale přes minimální zálohy také veřejné zdravotní pojištění či průběžný důchodový systém (ve skutečnosti opět rozpočet).
Všechny tyto peníze jim a nám všem s nimi dodnes chybí. Podstatná část těchto peněz, které se na daních nevybraly, pak roztočila růst cen nemovitostí a přivedla nás k současné krizi bydlení, které už je dostupné jen spekulantům a nejbohatší části společnosti. Zatímco žáby nejsou tak hloupé, aby seděly v hrnci, dokud se pomalu neuvaří, politici si neváhají přihazovat klacky pod oheň neschopni nahlédnout, že všichni sedí spolu v jednom a tom stejném hrnci.
Většinu daňových škrtů přitom provedly vládní a opoziční strany hezky společně, kdy superhrubou mzdu zrušili politici ANO, ODS a SPD. Je to asi sci-fi, ale přece jen se nabízí jistá možnost, že by se podobně spolu rozhodli hlasovat pro změnu pro něco, co by dávalo smysl. Co by pomohlo jim, státu, celé zemi. Že by prostě pochopili, že když spolu zvednou ruku pro úpravu daní, abychom se přiblížili nějaké „normální“ úrovni veřejných výdajů vůči HDP, že by se státní pokladna naplnila, deficit by klesl a byť by z toho nyní těžila vláda současná, opozice by si mohla zkusit představit, že ji jednou na jejím místě vystřídá a sama pak nebude muset celé své vládnutí řešit, kde co seškrtat, aby se dal vůbec rozpočet nějak slepit dohromady.
Možností jak daně upravit existuje řada, a to včetně těch natolik výstředních, že by se třeba na rozpočtu celé země více podíleli především ti, kdo z prozatím stále ještě celkem stabilního a poklidného ovzduší Česka těží jednoznačně nejvíce, což jsou nejbohatší. Jelikož Česko patří k zemím s nejvyššími majetkovými nerovnostmi, pak bychom mohli tyto nerovnosti poměrně radikálně snížit.
Opozice slibuje zablokovat Sněmovnu, aby nezodpovědné rozvolnění rozpočtových pravidel zastavila či zbrzdila. Lamentuje v médiích, že vláda nedělá nic proto, aby „veřejné finance konsolidovala a zkrotila“ a podobně. Jenomže pokud to jakákoli strana s odpovědností financí a budoucností státu myslí vážně, pak jednoduše musí nutně přijít se zvýšením daní a zvýšením příjmů státního rozpočtu. Pokud existuje odpovědná politika, pak ji lze popsat jako schopnost vlády a opozice shodnout se na elementárních věcech, jako je základní směřování země včetně celé vzdělávací soustavy a financování této budoucnosti. Cokoliv jiného je olizování zmrzlého zábradlí s nohama ve vařicím hrnci.
Jiné cesty nás pouze udrží v bludném kruhu, kdy se potácíme ode zdi ke zdi mezi tupými škrty a osekávání státu na straně jedné a hédonistickým rozhazováním peněz na projekty minulosti, jako jsou stavby dálnic a dalších jaderných reaktorů, což mají být ve shodné fantazii opozice i vlády ony strategické investice.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás