Ještě před týdnem se mohlo zdát, že v EU se pro Izrael blýská na horší časy. Respektive pro beztrestnost, se kterou páchá válečné zločiny. V Maďarsku prohrál volby Viktor Orbán, který představoval – navzdory urputným snahám českých politických špiček – největšího spojence Tel Avivu mezi evropskou sedmadvacítkou. Italská krajně pravicová vláda neprodloužila dohodu o vojenské spolupráci s Izraelem, která platila od roku 2016. Do veřejné roztržky se svým izraelským protějškem se pustil i Radosław Sikorski, ministr zahraničí tradičně proamerického Polska – výmluvně kvůli fotografii izraelského vojáka z Libanonu rozbíjejícího sochu Ježíše.
Vše směřovalo k úterní radě ministrů zahraničí EU, kde trojice Španělsko, Irsko a Slovinsko znovu oprášila návrh pozastavit takzvanou asociační dohodu mezi EU a Izraelem. Ta zajišťuje Izraeli přístup na společný evropský trh a dává mu i další výhody, například zapojení univerzit do výměnného studijního programu Erasmus+ nebo do vědeckých programů Horizon. Pro Izrael je tato dohoda ekonomicky zásadní: EU jako celek pro něj představuje největšího obchodního partnera.
Proti Izraeli by měly hrát všechny jeho kroky z poslední doby.
Vypovědět obchodní dohodu je obtížné. Musí se na tom shodnout všechny státy EU, což s Maďarskem, Českem, ale také třeba Rakouskem není snadné. Na její částečné vypovězení stačí takzvaná kvalifikovaná většina 55 % států a 65 % obyvatelstva EU. K této většině se ale nelze dopracovat bez dvou velkých států, které zatím pevně stojí za Izraelem – Itálie a Německa.
Kromě dohody se ale v úterý diskutovala i mnohem mírnější opatření jako třeba zákaz dovozu z osad na ilegálně okupovaném Západním břehu. Již dříve se neúspěšně řešily sankce proti osadnickým extremistům. Ty naposledy letos v únoru zablokoval právě Orbán.
Nová realita, staré fráze
Proti Izraeli by ovšem měly hrát i všechny jeho kroky z poslední doby. Někdo může namítnout, že když se v Evropě nic nezměnilo ani po spáchání genocidy v Gaze, realita už zkrátka na rozhodování politiků nemá vliv. Je to oprávněná námitka. I přesto však lze předložit několik argumentů, které skýtají naději v to, že se ještě najdou politici, kterým vadí zabíjení civilistů.
Zaprvé tu máme válku s Íránem. Izrael do ní úspěšně zavlekl Trumpovy Spojené státy a výsledky jsou zřejmé: mizivé vyhlídky na rychlý konec, silnější Írán a především vyšší ceny pro celý svět včetně Evropy. To už platí nejen pro trhy se surovinami jako ropa a zemní plyn, ale dříve nebo později se to začne dotýkat i dalších – od léků přes potraviny až po kondomy. Genocida v Gaze se přes veškeré hrůzy přímo nedotýkala peněženek Evropanů. Agrese proti Íránu ano.
Izrael kromě toho okupuje jih Libanonu a masakruje civilní obyvatelstvo po celé sousední zemi. V jediný den – shodou okolností den po uzavření dočasného příměří mezi USA a Íránem – izraelské bomby zabily přes 300 lidí. Jen pro srovnání: 7. října 2023 Hamás a další ozbrojené skupiny zabily přes 800 civilistů. Byť může takové porovnávání působit cynicky, pro ilustraci škály je vypovídající. Od 16. dubna pak sice formálně začalo platit příměří mezi libanonským Hizballáhem a Izraelem, ale to nezastavilo „nejmorálnější armádu světa“, jak rádi opakují izraelští politici a jejich stoupenci z celého světa, v cíleném zabíjení zdravotníků i novinářů, zatímco její buldozery srovnávají se zemí celé vesnice i čtvrti.
Zmínka o 7. říjnu, kterým se ospravedlňovala genocida v Gaze, není náhodná. Případ Libanonu je totiž odlišný. I v něm sice působí vůči Izraeli nepřátelské ozbrojené islamistické hnutí, které ostřeluje Izrael. Kromě podpory od Íránu, která navíc oslabila po změně režimu v Sýrii, tu ale není jiné ospravedlnění. Pouze expanze „velkého Izraele“ či destabilizace sousedních států s cílem zachovat si mocenskou převahu v regionu.
Izraelská eskalace se tak i zde dá kritizovat i z jiných než lidskoprávních pozic. EU se dlouhodobě posouvá k čím dál striktnější ochraně hranic. Z tohoto pohledu pak destabilizovaný Libanon (na rozdíl od hermeticky uzavřené Gazy) představuje velké riziko migrační vlny. I evropská krajní pravice, která je čím dál vlivnější silou v rámci EU, se tak navzdory své lásce k Donaldu Trumpovi od jeho a Netanjahuovy války spíše distancuje.
Největší přátelé v diskuzi
Když ale předstoupila šéfka unijní diplomacie Kaja Kallas v úterý po jednání před novináře, ve věci Izraele měla pro novináře připravený jen ohraný refrén: „Vzhledem k tomu, že pozastavení asociační dohody vyžaduje jednomyslný souhlas, pro tento krok se nenašla potřebná podpora. U opatření, která vyžadují kvalifikovanou většinu, bude potřeba, aby státy změnily svůj postoj. To se dnes nestalo. Ale tyto diskuse budou pokračovat.“
Takové prohlášení by se dala eurokomisaře odpustit. Sama několik podob sankcí navrhovala už loni v létě, ale členské státy nepřijaly žádné z nich. O dost horší ale byla její odpověď na novinářskou otázku, jestli dvojí metr nesnižuje kredibilitu u zahraničních partnerů po celém světě. „Pokud jde o palestinskou otázku, jsme největšími zastánci Palestinců – ať už jde o podporu palestinského lidu, Palestinské samosprávy, palestinských uprchlíků nebo o podporu obnovy Palestiny,“ pronesla Kallas.
Odpověď je tragikomická na několika úrovních. Nejdřív tu máme megalomanský slovník, který působí jako laciná imitace Donalda Trumpa. Poté větu z původního prohlášení. EU nikdy neudělala nic, co by jen náznakem usměrnilo největší bezpečnostní ohrožení pro palestinské přežití – izraelskou okupaci. Podle Kallas by ale Palestinci zřejmě měli být nadšení z toho, že si o nich ministři evropských států povídají.
A i když se EU k něčemu odhodlala (třeba když se v loni v létě začala s větší podporou debatovat právě asociační dohoda), postupovalo se šnečím tempem. Poté co v Gaze probíhala rok a půl genocida, se Evropská komise rozhodla provést „přezkoumání“, zda Izrael neporušuje lidská práva. „Je to, jako by člověk stál před hořící budovou a ptal se, jestli tam hoří,“ komentoval to trefně irský propalestniský lobbista Conor O’Neill.
Problém větší než Viktor
Fiasko ohledně Palestiny ale na stránkách evropských mainstreamových médií zapadlo pod vlivem jiného hlasování. Po jednání se totiž ozvalo především úlevné vydechnutí v jiné oblasti: Maďarsko a Slovensko stáhly svoje veto, takže byla schválena společná evropská půjčka 90 miliard eur pro Ukrajinu. Ta sice nepřinese zásadní obrat v rozložení sil na frontě, ale i tak jde pro zemi čelící ruské imperiální agresi o dobrou zprávu – Ukrajina díky balíku peněz finančně nezkolabuje.
Schválení půjčky dával do souvislosti s výsledkem voleb v Maďarsku třeba německý ministr zahraničí Johann Wadephul – i když se Petr Magyar se ujme vlády až v květnu. „Maďarsko je zpátky v evropské rodině,“ napsal na sociální sítě. Podobně laděné euforické výroky jsme slyšeli bezprostředně po maďarských volbách často. EU bude moci konečně rozvinout sebevědomou zahraniční politiku. To možná platí v otázce peněz pro Ukrajinu, ale rozhodně ne v dalších oblastech: ať už jde o vztah k Izraeli, či o koordinovaný postup v nové globální realitě s nepředvídatelnými či přímo nepřátelskými USA.
To ukazuje jak poslední hlasování, tak například cesta českého ministra zahraničí Petra Macinky do Izraele. Macinka sice ještě před dvěma lety kritizoval přesun ambasády do Jeruzaléma, teď ale ukázal, že navzdory čistkám v úřadě a porušování všech možných norem navazuje na osvědčenou tradici české diplomacie: podlézání Izraeli.
Čím dál tím silnější krajní pravice nejspíš bude dál schopná v jednom z 27 členských států vygenerovat někoho, kdo bude ochotný potlačit svůj antisemitismus a výměnou za vidinu násilí na muslimech nebo výhodné obchody se zbraněmi či špehovacími softwary Izrael podržet. S tím je potřeba navzdory všem nadějným posunům, které se za poslední roky ve vztahu k Palestině staly, zkrátka počítat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás