Parazité bez možností. Sociální nerovnost v jihokorejské kinematografii

V Jižní Koreji se netočí o ničem jiném než o třídní nerovnosti. Takový dojem mohly vzbudit nedávné mezinárodní hity z této země, konkrétně seriál Hra na oliheň, filmy Parazit nebo Není jiná možnost a vlastně i Bugonia, což je anglickojazyčný remake korejského filmu Zachraňme zelenou planetu z roku 2003. Téma napětí mezi chudými a bohatými skutečně v jihokorejském filmu rezonuje – je ale zajímavé podívat se na to, odkud tenhle motiv pramení, jaké má konkrétní podoby a jak dlouho už se s ním ve zdejší kinematografii můžeme potkávat.

V nejlepších z těchto filmů většinou nejde o černobílý konflikt, ale spíš o zkoumání, jak společenská nerovnost deformuje mezilidské vztahy. 

Film Bonga Joon-hoa Parazit se v roce 2019 stal prvním neanglicky mluveným držitelem Oscara v kategorii Nejlepší film roku. Z první řady seriálu Hra na oliheň se v roce 2021 stal nečekaný covidový megahit, který dodnes patří k nejsledovanějším obsahům Netflixu. První vypráví o chudé rodině, které se podaří postupně infiltrovat do bohaté domácnosti, druhý je dystopický thriller, kde bohaté elity verbují chudé obyvatele do tajných vražedných her pod příslibem velké finanční odměny. 

Podobnou dynamiku ale rozehrává třeba také poslední film uznávaného autorského filmaře (a bývalého korejského ministra kultury) Leeho Chang-donga Vzplanutí natočený podle krátké povídky Harukiho Murakamiho. Je to mysteriózní psychothriller založený na paranoidní nejistotě ohledně toho, jestli jedna bohatá postava ve filmu není ve skutečnosti patologický zabiják. A na stejném kontrastu je postavená i novinka dalšího světově proslulého tvůrce Parka Chan-wooka Není jiná možnost, kde se čerstvě propuštěný odborník na výrobu papíru rozhodne zavraždit potenciální konkurenty při hledání nové pracovní pozice.

Korejci samozřejmě netočí jen o něm, ale téma sociální nerovnosti se tu vynořuje poměrně často už od nultých let. Je totiž ohlasem reálných debat o sociální nespravedlnosti, jejíž kořeny sahají ještě hluboko do autoritářské éry v druhé polovině dvacátého století. Už v této éře za asistence vlády sílila moc tzv. čebolů, tedy velkých průmyslových konglomerátů, mezi něž patří firmy jako Samsung nebo Hyundai. Většinou jde o rodinné společnosti s pevnou platovou a mocenskou hierarchií, které dominují průmyslu dodnes.

Zlaté a hliněné lžičky

Po konci autoritářských vlád na sklonku osmdesátých let si Jižní Korea prošla svými „divokými devadesátkami“, k nimž na jednu stranu patřila intenzivní modernizace, ale na druhou také další kumulace kapitálu v rukou čebolů, narůstající korupce a rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými. Na konci dekády ještě společenskou deziluzi prohloubila rozsáhlá celoasijská finanční krize, která zapříčinila bankroty mnoha menších firem a rapidní zvýšení nezaměstnanosti.

Výrazem této nálady ve společnosti bylo v desátých letech rozšíření rčení o takzvaných zlatých a hliněných lžičkách. Termín pochází z anglického idiomu o tom, že děti bohatých se rodí „se stříbrnou lžičkou v ústech“. Korejci vylepšili stříbrnou lžičku na zlatou a do kontrastu k ní postavili hliněnou jako symbol vyrůstání v chudobě. Metafora zlatých a hliněných lžiček v zásadě říká, že o tom, jak se budete v životě mít, rozhoduje především kvalita lžičky, která vás po narození krmí – takže ekonomická zaopatřenost vašich rodičů. Používání této terminologie se rozšířilo na sociálních sítích zejména mezi tehdejší mladou generaci, která silně vnímala nerovnost příležitostí, které jim společnost nabízela k životnímu uplatnění.

Situace se od desátých let ještě postupně zhoršuje a zasahuje celou řadu sektorů. Prudké třídní rozdíly utužuje systém drahých prestižních soukromých škol dostupných jen pro „zlaté lžičky“, zvyšuje se prekarizace práce mimo vyšší zaměstnanecká patra několika velkých korporací, rapidně rostou ceny nemovitostí a hluboce patriarchálně nastavená společnost udržuje dramatické platové rozdíly mezi muži a ženami. Samotné území Koreje lze snadno rozdělit na zóny podle bohatství a přístupu k bohatství. Rapidně odlišná je situace v Soulu a mimo něj, ale také v různých částech hlavního města – řeka Han rozděluje metropoli na bohatší jižní Gangnam a chudší severní Gangbuk.

Žánrová laboratoř

Doba asijské finanční krize na konci devadesátek se shodou okolností překrývá s boomem jihokorejské kinematografie. Z doby autoritářského režimu v Jižní Koreji dodnes zůstaly státem ukládané kvóty stanovující minimální počet domácích filmů, které se musí v korejských kinech povinně hrát. Tohle opatření zásadně pomáhá zdejšímu filmovému průmyslu udržovat si určitou stabilitu. Domácí filmy jsou také poměrně populární u domácího publika, takže zdejší tvůrci si mohou dovolit natáčet více než sto domácích filmů ročně (byť v letech od covidové pandemie dodnes produkce významně klesá). 

Napříč třemi dekádami relativní kontinuity tu vznikají různé typy filmů od romantických komedií přes katastrofické spektákly po historická dramata. Motiv chudoby a třídních rozdílů ale najdeme v překvapivě velké řadě z nich, a to nejen v těch z poslední doby – objevují se už ve filmech z nultých let, kdy se Jižní Korea stala na čas celosvětově ostře sledovanou „žánrovou laboratoří.“

Toto přízvisko si korejské filmy vysloužily proto, že často míchaly či střídaly různé žánrové polohy. V dnešním korejském filmu se to děje také – nedávno například ve snímku Potopa světa, který byl uvedený na Netflixu a který funguje na principu trojského koně – tváří se jako katastrofický spektákl, z nějž se ale po čase vyloupne technooptimistická sci-fi chatrně obhajující umělou inteligenci. Hry s žánry se nicméně dějí méně často a obvykle i méně důmyslně.

Už pod žánrovými hrami filmů z přelomu milénia se nicméně často vynořovala právě témata sociální nespravedlnosti. Skvělým příkladem je jeden z nejslavnějších jihokorejských filmů vůbec, thriller o pomstě Oldboy od Parka Chan-wooka z roku 2003. Ten byl ve své době ve světě uznávaný hlavně jako rafinovaná hra s diváckými očekáváními plná dějových zvratů. Zároveň je to ale příběh, který používá stejný model třídní opozice, který se pak vrací v řadě dalších jihokorejských filmů – je to vyprávění o chudém alkoholikovi, kterého 15 let vězní extrémně bohatý muž využívající své prostředky k manipulaci s ostatními. 

I film Zachraňte zelenou planetu, podle nějž Yorgos Lanthimos natočil nedávno svoji Bugonii, ve své době kritika chválila jako přehlídku zběsilých tonálních a žánrových zlomů. Šlo ale také o film, kde chudý mladík unese ředitele velké chemické továrny v domnění, že je mimozemšťan. A když se pozorně podíváme na debut režiséra Parazita Bonga Joon-hoa, černou komedii Pes, který štěká, nekouše z roku 2000, zjistíme, že jde také o komplexní studii frustrací tehdejší nižší střední třídy uzavřenou do prostoru jedné bytovky.

Spravedlnost ve vlastních rukou

Ani v dalších letech téma společenské nerovnosti nemizí. Buď má podobu konfliktu, kdy obyčejný nebo explicitně chudý hrdina stojí proti zvůli extrémně bohatého protivníka, nebo je celý film pojatý jako pohled do mikrosvěta odrážejícího různé sociální vrstvy společnosti a tlaky mezi nimi. 

Do druhého typu vyprávění patří dva „vlakové“ snímky z desátých let, které vzbudily mezinárodní pozornost. V Ledové arše i Vlaku do Pusanu se prostor jedoucího vlaku projíždějícího apokalyptickou krajinou (v prvním postiženou klimatickou katastrofou, ve druhém zombie epidemií) stává prostorem, do kterého tvůrci obtiskují třídní konflikty a rozpory korejské společnosti – v prvním z nich dokonce i prostorově, protože souprava je rozdělena do vzájemně neprostupných zón, kde v každé další žije privilegovanější obyvatelstvo. 

K těmto klaustrofobním filmům můžeme přičíst také několik filmů uzavřených do sídel dekadentních extrémně movitých rodin, například erotické thrillery Ima Sang-sooa Komorná a Chuť předvádějící vykořisťovatelské a manipulativní intimní vztahy boháčů.

Příkladem snímků založených na kontrastu chudého protagonisty a bohatého antagonisty je vedle už zmíněného Vzplanutí také třeba film, který v zahraničí není tak známý, ale přímo v Koreji se stal komerčním hitem. Veterán z roku 2015 vypráví o policistovi, který stojí proti synovi šéfa korporace, který nechal skoro umlátit k smrti zaměstnance, jenž protestoval proti praktikám firmy. 

Film od specialisty na dechberoucí akční scény Ryooa Seung-wana je v zásadě korejská variace na Drsného Harryho – tedy příběh svéhlavého policisty, který neváhá překročit vlastní pravomoce nebo dokonce zákony, aby dosáhl toho, co považuje za spravedlnost. Proti sobě má protivníka, který působí jako archetyp samolibých boháčů, kteří páchají všemožné krutosti čistě jen proto, že mohou. Fakt, že se takovým komerčním tahákem stal snímek, který v podstatě glorifikuje policejní brutalitu, ukazuje, že korejské publikum je na podobné radikální fantazie naladěné. 

V roce 2024 vzniklo pokračování Veterána uváděné s anglickým názvem I, the Executioner, ve kterém se, podobně jako v dalších dílech Drsného Harryho, do popředí dostává samotné téma vigilantismu a braní spravedlnosti do vlastních rukou – hlavní hrdina tu vyšetřuje případ sériového vraha, který zabíjí osvobozené zločince. Tváří v tvář ještě radikálnějšímu braní spravedlnosti do vlastních rukou musí hrdina přehodnotit svůj vlastní přístup.

Privilegia a paranoia

Spektrum příběhů, které korejští filmaři svému diváctvu vyprávějí o bohatých, je široké. Od snímků, v nichž bohatí působí jako monstra budící nenávist a opovržení, až po mnohem sofistikovanější pokusy uchopit finanční a mocenskou dynamiku korejské společnosti. V nejlepších z těchto filmů většinou nejde o černobílý konflikt, ale spíš o zkoumání, jak společenská nerovnost deformuje mezilidské vztahy. 

Za vrcholný film této linie je právem považovaný Bongův Parazit, který neustále pracuje s prostorovými metaforami (bohatí nahoře, chudí dole), vytváří řadu paralel mezi ústředními dvěma rodinami a především předvádí různé modely jejich vzájemného soužití – mimo jiné i na modelu parazitismu, na nějž odkazuje už název. 

Park v Není jiná možnost oproti tomu nabídl satirickou přehlídku těžce zkoušeného ega mužského představitele rozpadající se střední třídy. A Vzplanutí i Zachraňte zelenou planetu jsou studiemi paranoie, kterou dramaticky rozdílná privilegia ve společnosti nutně vyvolávají. 

Korejské filmy se v poslední době začínají soustředit i na méně bezprostřední projevy vycházející z tamního nastavení společnosti – Další Sohi z roku 2022 odhaluje zneužívání moci na pracovištích a vychází ze skutečného případu sebevraždy mladé zaměstnankyně call centra. Samjin Company English Class z roku 2020 se vrací do devadesátých let a zaměřuje se na pozici žen na pracovním trhu a znečišťování životního prostředí korporátními továrnami.

Těžko se dnes dá předpokládat, že filmy takzvaně něco změní, nebo na ně klást stejné nároky, jaké máme na reálný svět. Pořád ale stojí za to zabývat se tím, jak se vztahují k problémům, o nichž mluví, a jak o nich komunikují se svým publikem. Korejská žánrová laboratoř, která divácká očekávání vždycky uměla nápaditě zpracovávat, je v tomhle ohledu obzvlášť inspirativním fikčním územím.

Autor je filmový publicista, tvůrce podcastu Kulešof.