Narychlo zorganizovaná demonstrace brněnských občanských hnutí a sdružení s názvem „Brno proti mafiánskému státu“ přilákala navzdory deštivému počasí na Náměstí svobody okolo dvou set protestujících. Demonstrující vyjádřili svůj odpor vůči útokům současné vlády na občanskou společnost, nevládní organizace, veřejnoprávní média a ochranu klimatu a životního prostředí. Obzvláště rezonovaly snahy Motoristů a především Petra Macinky zničit ochranu životního prostředí v České republice.
Stát, tedy my, místo skutečně účinné podpory, lepšího vzdělání a povznesení upadajících regionů nenabídl skoro nic, snad kromě konstatování, že si stěžovatelé neváží svobody nebo že se málo snaží.
Jako první vystoupili mluvčí kolektivu Brno proti fašismu, kteří upozornili na probíhající destrukci ochrany životního prostředí pod ministrem Macinkou nebo na jeho napojení na ultrakonzervativní americkou organizaci Heritage Foundation, která stojí za Donaldem Trumpem. České dění zasadili do světového kontextu včetně odkazů na probíhající kauzu tzv. Epstein Files. Apelovali na nutnost se spojovat a postavit se na odpor kolektivně. Ničení ochrany životního prostředí se pak věnovala detailně zástupkyně Univerzit za klima, která upozornila na personální čistky na životním prostředí nebo hájení zájmů sponzorů Motoristů, jako jsou Richard Chlad nebo miliardář Richard Fabičovič, kvůli němuž chce ministr Macinka zničit Chráněnou krajinnou oblast Soutok.
Zástupkyně organizace Nesehnutí se věnovala především útokům na občanský a neziskový sektor, který je „nedílnou součástí demokratické společnosti“ a za zlomek nákladů pečuje o strádající, vyloučené, ale i ty, kdo vůbec žádný hlas nemají – jako zvířata či krajina. Upozornila, že vládě se možná podaří zrušit neziskovky, ale nezruší tím problémy, kterým se věnují. Ty pouze narostou.
Publicista a spoluautor podcastu Škrty Petr Bittner se v projevu věnoval vzestupu krajní pravice ve světě i v Česku: „V době, kdy se demokracie ve Spojených státech začíná podezřele podobat demokracii v Rusku, jeví se jako poslední ostrůvek naděje Evropa. Jenže ani tady není situace růžová. Krajní pravice napříč kontinentem roste a upevňuje svůj vliv. V Maďarsku i na Slovensku jsou demokratické instituce od soudů po média pod přímým útokem autoritářských vlád anebo už zcela paralyzované. Česko je na řadě… Říká se, že kdo nezná historii, je nucen si ji zopakovat – akorát by se mělo dodávat, že kdo zná historii, ten je taky nucen si ji zopakovat… V těch sračkách jsme teď všichni společně, bez ohledu na to, kdo je viděl přicházet a kdo se v nich právě s hrůzou probudil z antikomunistického snění. Situace v Česku je v tomhle ohledu poměrně depresivní… V Bruselu je ANO členem frakce Patriotů, ve které sedí taky třeba Národní fronta Marine Le Pen, Orbánův Fidesz, polské Národní hnutí, rakouští Svobodní, Wildersovi nizozemští Svobodní nebo řecký Hlas rozumu. Tolik svobodných a rozumných – a přitom všechno fašisti jak řemen,“ popisoval Bittner temnou současnost za častého aplausu přihlížejících, jejichž hlavy chladil únorový déšť.
Po Bittnerovi přišla Brno pozdravit ze Slovenska zástupkyně antifašistické iniciativy Povstanie pokračuje, která se věnovala situaci, jež je společná pro Slovensko, Česko i svět, jejž si rozebírá nadvláda technokapitalismu. Vyzvala ke společnému odporu, za což sklidila ovace.
Projevy a celou demonstraci zakončila překladatelka a ředitelka ženského vzdělávacího ústavu Vesna, Barbora Antonová: „… v posledních pár desítkách let jsme – alespoň tedy lidé mého věku, mezi padesátkou a šedesátkou – naprosto podlehli iluzi, že jsme vyhráli, že dobro jednou provždy zvítězilo… Moje generace, která dnes drží zřejmě většinu v rozhodovacích pozicích na nejrůznějších úrovních, si bohužel nevšimla a ani nechtěla všímat, že nezanedbatelná část české společnosti z té svobody nemá nic… Stát, tedy my, místo skutečně účinné podpory, lepšího vzdělání a povznesení upadajících regionů nenabídl skoro nic, snad kromě konstatování, že si stěžovatelé neváží svobody nebo že se málo snaží. Mnoho lidí v našem státě, ale vlastně po celém světě, je pod obrovským tlakem, existenčním i existenciálním, ztrácejí se v době i v sobě, zažívají pocity bezmoci a beznaděje… Zlo má dnes na své straně technologie, peníze a vliv. Mluví srozumitelnou řečí. Redukuje obraz světa na kýčovité výjevy. Slibuje idylu, která není možná. Hlásá morálku, které samo nevěří. Zatímco nám zbývá jen jistota, že nás čekají velmi krušné časy, které sice určitě, jako vždycky, někdy skončí, ale otázka je, jestli za roky nebo desítky let.“ Svůj projev zakončila výzvou ke společné aktivitě, spojování a naplňování života činností pro druhé. Po nadšeném aplausu ještě lidé zůstali na místě a v hloučcích diskutovali o svých možnostech, dokud se jim déšť přes zimní bundy a kabáty neprosákl až na kůži.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás