Výtvarník a pedagog Jan Šrámek patří mezi nejvýraznější české ilustrátory současnosti. Je tvůrcem vizuálního doprovodu Letní filmové školy, má za sebou spoustu knižních projektů, pod jménem VJ Kolouch se věnuje VJingu. Loni vyšla v nakladatelství PageFive a FaVU jeho autorská monografie Ohrožené druhy, v níž shromáždil kresby českých architektonických objektů z období socialismu, které byly zbourány nebo jim takový osud hrozí. Těsně po vydání knihy šly k zemi brněnský Prior a telekomunikační ústředna na pražském Žižkově, ortel už byl vynesen nad Chemapolem ve Vršovicích a dramaticky se má změnit nová budova pražského hlavního nádraží. „Bojujeme o čas,“ říká Šrámek a přiznává, že jeho kniha má aktivistickou linku: když rychle nic neuděláme, celé jedno architektonické údobí nenávratně zmizí. V Česku je totiž bourat stavby z let 1945–1989 velmi snadné.
Jak dlouho Ohrožené druhy vznikaly?
Řadu let, ale samotný knižní projekt zhruba posledních pět. Trvalo to dlouho, protože ke spoustě objektů neexistují žádné podklady. Třeba získat u brněnského Prioru dokumentaci původního stavbu v dobré kvalitě bylo skoro nemožné. Byl jsem dost zoufalý, až jsem našel fotku před rekonstrukcí v devadesátkách v nějaké náhodné skupině na facebooku. Oficiální fotky prostě nejsou. Je smutné, že po stavbě, která tady fyzicky stála čtyřicet let, se zachovalo tak málo. Zmizela z kolektivní paměti a moje ilustrace jsou krok k tomu, ji tam znovu vrátit.
V čem mají kresby jinou úlohu než fotografie?
Snažím se budovy zobrazovat tak, jak měly vypadat podle představ architektů. To je něco, co nezachytí fotografie, které navíc u spousty objektů ani nejsou. Vycházím z plánů, náčrtů, dobových fotek… Třeba u karlovarského Thermalu jsem měl plány přímo od manželů Machoninových a moje ilustrace mimo jiné ukazují, jak nedávná rekonstrukce zprznila jeho slavnou kavárnu.
Doufám, že mladší lidé, nezatížení devadesátkami, budou mít větší nadhled, ale pořád tady zůstane nebezpečí klientelismu.
Teď to tam vypadá jak v nějaké cukrárně. Bavil jsem se o tom s vnukem Věry Machoninové Janem Kordovským, který stojí za projektem Respekt Madam, a vůbec nechápal, jak se to mohlo stát. Tady nepomohl ani statut kulturní památky, který má Thermal možná jako jediná památka z této éry.
V informačním boxu se čtenářstvo dozví, jestli jsou objekty v ohrožení, nebo už neexistují. Chápu to správně, že kniha má přiznaně aktivistickou linku a bojuje za zachování těch budov, které ještě stojí?
Určitě. V roce 2020 jsem vydal knihu Zvláštní okolnosti a v ní historička architektury Jana Kořínková píše, že změny města, které se dějí ve fyzickém prostoru, jsou součástí komplexnějších společenských změn. A já se vlastně snažím upozornit na to, že města se mění dynamičtěji, než si připouštíme. Není tajemstvím, že někteří politici nenávidí poválečnou architekturu – třeba Zdeněk Hřib, který usiluje o přestavbu nové budovy hlavního nádraží. Já se zaměřuji na architekturu, ale pod tlakem je ve veřejném prostoru mnohem víc věcí – třeba zahrádkářské kolonie, na které si brousí zuby developeři i vedení města.
Úvodní esej historika architektury Ladislava Jacksona velmi přesně pojmenovává ideový a ideologický rámec, ze kterého vycházejí ti, kteří chtějí tyto stavby bourat, ať už je to pozice antikomunismu, nebo napojení na zájmy developerů…
Láďa vysvětluje, že to je systematický a zároveň strukturální problém. Pomalu se dostáváme do bodu, kdy hrozí, že z předválečné architektury nic nezůstane. Až se na Česko někdo podívá za sto let, bude možná jedna část dějin úplně vymazaná. Což samozřejmě pomůže s tím obdobím ideologicky pracovat. Komunismus ale nebyla jednolitá hmota, ale něco, co se dynamicky vyvíjelo – jiný byl komunismus v roce 1948, jiný v roce 1968 a jiný v roce 1989.
Předmluva pojmenovává i konkrétní lidi sedící na důležitých místech, kteří za bouráním stojí. To mi přijde důležité, protože se posouváme od toho, že viníkem je nějaký abstraktní antikomunismus ke konkrétním lidem, kteří dělají rozhodnutí – ať už to je popularizátor architektury Zdeněk Lukeš, který sedí v komisích a vystupuje proti poválečné architektuře, nebo památkářka Ivana Kyzourová, která má blízko k Institutu Václava Klause, jenž byl do roku 2022 prokazatelně napojený na skupinu PPF. Vlastně je v tom i naděje, že až tito lidé ze svých funkcí zmizí, může být všechno jinak. Nebo jsem moc velký optimista?
Doufám, že mladší lidé, nezatížení devadesátkami, budou mít větší nadhled, ale pořád tady zůstane nebezpečí klientelismu. Příkladem je osud Transgasu, kolem kterého se děla spousta neprůhledných machinací, do nichž byl zapojený i tehdejší ministr kultury Herman. V té eseji je velmi detailně popsán postup, jak relativně snadné je dosáhnout zbourání budovy. Nejdřív nenápadně odvezeš interiéry, což znamená, že ji už nelze prohlásit za kulturní památku, a pak je konec. Proto jsem dal na obálku knihy KD Eden, který už to má v podstatě spočítané. Tam záměrně poškodili střechu, aby tam zatékalo. Pak to necháš pár let stát a je hotovo…
Paradoxně, když třeba chtěla česká vláda nechat zbourat ambasádu v Berlíně od Machoninových, Němci jim to zakázali, protože je to památka. Brutalistickou budovu staré české ambasády ve Stockholmu od Jana Bočana pro změnu prodali a přestěhovali se do jiné budovy. Ale příběhy budov jsou samozřejmě různé. Třeba Ústřední telekomunikační budova neboli žižkovský „Mordor“, který byl zbourán loni na podzim, ztratil svoje využití a udržovat ho bylo ekonomicky náročné. Takže ano, ta debata se posouvá, ale pořád je to zápas s časem. Zároveň je třeba dodat, že bourá i na Západě. Architekt Rem Koolhaas to reflektoval v rámci výstavy Cronocaos na Bienále architektury v Benátkách v roce 2010 a před několika lety vznikla platformy SOS Brutalism, s níž byla spojená stejnojmenná výstava ve Vídni v roce 2018.
Fascinující je případová studie k osudu Hotelu Praha na Hanspaulce, jehož konec v roce 2014 zůstává mementem oligarchické zvůle.
To byla budova skvěle zasazená ve vrstevnici krajiny, dělali na ní špičkoví výtvarníci a krajinářští architekti – a pak se to prostě nechalo zbourat, protože to oligarchovi Kellnerovi bránilo ve výhledu. Sice tvrdil, že tam bude nějaká škola s parkem, ale dodnes tam nic nepostavili.
Jsou vůbec nějaké dobré příběhy?
Třeba tady v Brně je to smuteční síň v Židenicích navržená Ivanem Rullerem, která se rekonstruuje díky iniciativě současného starosty městské části Židenice Petra Kunce a jeho týmu.
Už jsi zmiňoval Zvláštní okolnosti z roku 2020, v nichž jsi kreslil umělecké objekty ve veřejném prostoru z časů socialismu, které nepřežily změnu režimu. Kde se vzala tvoje fascinace tímto tématem?
Na FAVU, kde učím, byli lidé, kteří se poválečné architektuře věnovali a nadchli mě pro ni. Třeba už zmíněná historička Jana Kořínková, Láďa Jackson nebo Markéta Žáčková, která má text o Rullerovi v knize Architektura 1945–1989 od Vladimira 518. Je tam ale i osobnější důvod. Vyrůstal jsem v Praze na sídlišti v době, kdy ty sochy byly součástí veřejného prostoru, a pak se začaly najednou vytrácet. Rozpadal se zájem o veřejný prostor a umělecké objekty, o nichž jsou Zvláštní okolnosti, začaly mizet.
Ještě v devadesátkách bydlely na sídlištích různé vrstvy společnosti, od intelektuálů po sociálně slabší lidi. A pak to skončilo. Veřejný prostor byl sprosté slovo, vzniklo vakuum a ze soch a plastik ve veřejném prostoru se staly relikty starých časů, byť je často dělali špičkoví výtvarníci, kteří neměli s režimem a jeho ideologií nic společného. Něco málo z mé knihy se nakonec zachránilo – nádraží v Havířově prošlo rekonstrukcí, plastika Sputnik je v soukromé sbírce. Ale spousta těch věcí prostě zmizela třeba tak, že je odvezli do sběrných surovin a nechali roztavit. Podobně dopadl interiér hotelu Myslivna v brněnských Pisárkách, který prostě někde zmizel, byť se 4AM Fórum pro architekturu a média hodně snažilo ho získat a uchovat. Je to projev arogance a neúcty k umění.
Tvoje první „architektonická“ kniha byly Pražské vize, kde jsi ilustroval texty Kláry Brůhové a kreslil nerealizované stavby ze socialistické éry. V čem to byla jiná práce než při kreslení staveb, které skutečně stály?
Měl jsem k dispozici skici, ale byl tam větší prostor, jak rozvinout autorskou licenci. Třeba plány na přestavbu Letné byly jen hrubě načrtnuté tuší a spoustu věcí si tam jen domýšlíš.
Do téhle série by se vlastně dala počítat i kniha To je metro, čéče! Milady Rezkové z roku 2017, k níž jste dělali ilustrace s Veronikou Vlkovou. To je také pozůstatek československých osmdesátek…
Tam se to prolnulo, protože metro je pro mě architektonicky a urbanisticky významný prvek hlavního města – a taky dost trpím tím, jak se teď przní. Originální design některých stanic byl skvělý, a teď se to jen obloží plastem. Přitom by na IPR měl někdo sedět a hlídat to. To, jak vypadá pražské metro, je i ve světě považováno za unikát. Ale některé části už jsou úplně degradované nesmyslným zásahy.
Tvoje kresby vznikají v počítači. Někde jsem se o tvých kresbách dokonce dočetl, že působí chladně…
Je to architektura, beton. Proto se to může někomu zdát chladné. Zároveň ale, když vznikají z těch digitálních kreseb tisky, používáme risografii, skrze niž se z digitální věci stává monotyp. Má to hloubku, texturu, tiskne se po vrstvách, je za tím fyzická práce a každý tisk je originál.
Zajímá mě ta cesta, jak jsi došel k té technice.
Byla dlouhá. Na začátku jsem nepoužíval perspektivu, nebyl jsem si jistý, jak to uchopit. Taky mě svazovalo, že by to mělo být věrné, protože do jisté míry dělám archivační práci, když zobrazuju stavby, které už nejsou nebo vypadají úplně jinak. Nejvíc mě asi inspirovaly skeče samotných architektů. Často jsou hodně stylizované, je to třeba nějaká hmota, vidíš v ní ale ty ideje. Když máš k dispozici víc verzí, můžeš porovnávat, jak se projekty měnily.
Kreslit architekturu je pro mě do velké míry meditace, jak kreslíš okno po oknu… Často když se kreslí architektura, sklouzne se k nějakému schematismu, kdy vytahuješ ty nejvýraznější prvky a ty méně důležité potlačuješ. Nebo domy na ilustracích existují ve vzduchoprázdnu. Mě ale vždycky šlo o to, aby domy byly zasazené v krajině. Protože to k nim patří a architekt o tom musí také přemýšlet.
Jsou ještě nějaké architektonické objekty, které bys chtěl zpracovat?
Popravdě jsem už z architektury dost unavený, neskýtá moc možností pro vlastní kreativitu. Chci teď taky kreslit víc rukou – takhle vznikla série kreseb z Japonska, které by měly vyjít knižně v XAO. Je na nich i architektura, ale také příroda.
Závěrečná kapitola v Jacksonově eseji se jmenuje Depresivní bilance a je vážně depresivní… Co můžeme jako obyčejní občané dělat pro zachování staveb z Ohrožených druhů?
Přidat se k občanským spolkům. Je ale pravda, že kolem Transgasu byla vyvíjena velká snaha, pořádaly se akce – a všechno zbytečně. Herman to stejně zaříznul. Ale myslím, že čím víc se o tom budeme bavit a čím víc lidí bude v těch spolcích, tím spíš se téma dostane mezi lidi a třeba se změní náhled. Developeři jsou bohužel hodně schopní v tom využívat každou slabinu, kterou najdou. I když často je jejich argument jenom to, že se jedná o „komunistickou“ architekturu, která je v dnešní době nevhodná.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás