Apokalypsa, která nepřišla. Jak vypadaly irské bankovní stávky?

Co kdyby ti nejbohatší začali stávkovat? Vyjádření Ivany Tykač odstartovalo řadu divokých diskusí, co by se stalo poté, kdyby nejbohatší lidé zůstali doma a stávkovali. Jak vypadají stávky máme poměrně slušně zmapované. Když stávkují železničáři v Británii, je to docela organizovaný chaos, když v Římě, lidé se nestačí divit. Obávané jsou stávky lékařů, zvláště v chřipkové sezoně. A zažít protesty popelářů v parném létě v Neapoli rozhodně není nic hezkého.

Paradoxní je, že velké problémy z této bankéřské stávky vznikly hlavně těm bohatým.

Jak by vypadala stávka miliardářů, to není úplně jasné. Nizozemský historik Rutger Bregman si dal tu práci, aby našel příklad stávky lidí, kteří pracují s velkými penězi. Prý to bylo docela náročné, protože se zdá, že boháči v podstatě nestávkují. To ostatně není překvapující, protože většina stávek je právě reakcí na kroky bohatých zaměstnavatelů, případně státu. Bregman se tedy spokojil s příkladem bankéřské stávky v Irsku.

Systém se zastavil? Vytvoříme si vlastní

Banky v Irsku stávkovaly mezi lety 1966 až 1976 hned třikrát, nejdéle celých šest měsíců v roce 1970. Do stávky se zapojily všechny největší banky, takže se zhruba šedesát procent vkladů stalo ze dne na den nedostupných. Otevřená zůstala pouze hrstka poboček a malé peněžní instituce, takže lze skutečně mluvit o tom, že se klasický finanční systém prakticky zastavil. Možná nejdůležitější otázka tohoto „experimentu“ zní, proč jsou sektory naší ekonomiky tak moc závislé na několika málo subjektech.

Ekonomové tehdy varovali, že nastane něco jako hospodářská apokalypsa. Nicméně výsledek byl docela jiný a dopady stávky byly překvapivě omezené. Lidé si poradili. V ekonomice začaly proudit šeky, které vystavovaly velké firmy i malé podniky. Nejdříve se vypisovaly ty oficiální, když i ty došly, posloužilo kde co, třeba i cigaretové papírky. Irové si v podstatě vytvořili své vlastní oběživo. Pro jednou se zase ukázalo, že peníze jsou především zhmotněním důvěry, přičemž nemusí úplně záležet na tom, kdo je vydal a jaký obrázek na sobě nesou.

Zvládla to i ekonomika a mezinárodní obchod. Drtivá většina exportérů prý neměla problémy se zajištěním svých obchodů. Ostatně už v té době firmy fungovaly na bázi dlouhodobých kontraktů a jejich manažeři rozhodně neběhali s „kešem“ ke každému obchodu.

I drobné podniky se se situací vypořádaly poměrně slušně. Místní hospody a obchůdky v úzce spjatých komunitách většinou dobře znaly svou klientelu, takže tak nějak tušily, do jak velkého rizika jít a komu opravdu půjčit. K podvodům samozřejmě docházelo více než v době před stávkou, ale většinou se jednalo o drobné krádeže, žádné velké komploty.

Banky potřebujeme. Většinou

Případ irské bankovní stávky se za poslední desetiletí stal do jisté míry anekdotickým doložením, že společnost banky v podstatě nepotřebuje. To by byl pochopitelně velmi jednoduchý závěr. Ekonomové a historici upozorňují na méně viditelná úskalí, která mají média tendenci přehlížet.

Pokud by stávka pokračovala, muselo by se najít jiné řešení. Jen s „papírky“ v ruce, o kterých měli všichni stále menší přehled, by národní ekonomika nemohla dlouhodobě fungovat, ani zahraniční partneři by neměli nekonečnou trpělivost. Také nelze přehlížet, že všechny podniky neměly stejné možnosti a přístup ke zdrojům, takže mnoho malých hráčů stávku nezvládlo. Firmy například musely odkládat investice.

Banky pochopitelně potřebujeme. Je ale třeba si ujasnit, co pro nás znamenají. To, co Irům chybělo, byly především služby. Vklady, výběry, úvěry a hypotéky nebo každodenní papírování, které udržuje soukolí ekonomiky dobře namazané. Ale pozor! Toto nemá moc co dělat s nejbohatšími lidmi v Irsku, protože tyto práce vykonávali především lidé na pobočkách. Nejde o to, že stávkovali majitelé, akcionáři, představenstvo nebo dozorčí rada – jde o to, že stávkovali „obyčejní“ zaměstnanci.

Kapitálové stávky-nestávky

Banky ovšem už v té době neposkytovaly jen služby důležité pro každodenní fungování hospodářství. Banky měly své investiční divize. Paradoxní je, že velké problémy z této bankéřské stávky vznikly hlavně těm bohatým. Každodenní ekonomika, ani mezinárodní obchod se příliš neotřásly, ale co dostalo zásadní ránu, byl kapitálový trh, obchod s akciemi, kde jsou aktivní zejména majetnější lidé. Burziáni, spekulanti nebo političtí lobbisté chyběli málokomu.

Podstatná část majetku bohatých je koncentrována v aktivech, které tvoří z velké části akcie. A cena akcie (ideálně) odráží stav firmy. Pokud se jí daří, akcie rostou a bohatí bohatnou, pokud má problémy, cena klesá a s ní i hodnota portfolia daného boháče. Bohatí tedy nechtějí, aby se stávkovalo, protože stávky odsávají zisky. Pokud by stávkovali boháči, jak navrhuje Ivana Tykač, dost možná by uškodili hlavně svému majetku.

Bohatí tak spíše než klasickou stávkou vyhrožují tzv. kapitálovou stávkou – tady přesunem kapitálu do jiné země nebo zastavením investic. Ve své podstatě to je forma politického nátlaku, který si bohatí mohou dovolit – ve srovnání se zaměstnanci je moc majitelů výrazně silnější. Velmi často je jim popřáno sluchu, protože se přece jedná o rozumné připomínky úspěšných lidí, ne nějaké běsnění lůzy v ulicích. Pro zaměstnance je stávka často jediným možným prostředkem, jak se dostat k jednacímu stolu, bohatí mají možností výrazně víc. A nebojte se, že by je nevyužívali.

I tyto efekty se však v médiích přeceňují. Příkladem je Norsko, ze kterého po (lehkém) zpřísnění majetkové daně začali odcházet superbohatí, a to včetně vůbec nejbohatšího Nora. Jedná se však ale spíše o malou, jakkoli hlasitou skupinku, jejíž daňový výpadek rozpočet bez větších problémů zvládne.

I s vědomím možných útěků miliardářů je patrné, že nejbohatší lidé dnes skutečně nejsou nejvíce ohroženou skupinou. Ostatně podle zrovna vydaného průzkumu organizace Oxfam jsou ultrabohatí rok od roku bohatší. Takže jaképak stávkování?

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.