Alena Schillerová odhalila, že žijeme ve fiktivním státě

Málokdo by čekal, že zrovna ministryně financí přijde s odhalením, že celý náš stát je v podstatě fikcí simulující jiné fikce. Ve svém projevu ke stavu financí se takto rozhodla demaskovat rozpočet předchozí vlády, když ho označila za simulakrum. Je možné, že se simulakrum stane rovnou slovem roku (nebo alespoň měsíce), protože nežijeme jen v simulakru veřejných financí, ale také politiky, státu, a nakonec i celého globálního řádu, který před očima metamorfuje v chaotické kopii dávné minulosti smíchané s apokalyptickou budoucností, v jejichž průsečíku se nejspíš právě nacházíme.

Současně od Babiše ani Schillerové neuslyšíme nikdy ani slovo o daňové progresi evropského střihu, neuslyšíme o masivním zdanění nejbohatších a jistě ani o razantním zvyšování minimální mzdy.

Alena Schillerová si udělala hodinovou show z tiskové konference, kde oznámila, že Zbyněk Stanjura a předchozí vláda zbabrali celý rozpočet, který dopadl prakticky o 50 miliard hůř, než měl. Schillerová k tomu samozřejmě nabídla výčet důvodů, od invektiv po skutečné a některé samozřejmě také raději zamlčela. Rozpočet na rok 2025 byl totiž tvrdě kritizován již v roce 2024 a to pro nereálné příjmy, zvláště v případě prodeje emisních povolenek, tak pro podstřelené výdaje, třeba v případě obnovitelných zdrojů. Do toho se zpozdilo vyplacení asi 40 miliard evropských dotací a díra ve finálním účtu byla na světě.

Co však už šest let zamlčuje Stanjura i Schillerová, je, že rozpočtový chaos a simulakrum veřejných financí je jejich společné dítě. Byli to oni dva, jejich strany a simulakrum politiků i lidí z SPD, kdo v roce 2020 zrušili superhrubou mzdu, aniž by obří díru v rozpočtu nějak nahradili. Tímto krokem rozvrátili státní rozpočet na léta dopředu a vytvořili z něj simulakrum rozpočtu. Ne že by bylo nutné plakat nad konkrétní podobou tehdejšího simulakra progresivní daně v podobě superhrubé mzdy, ale s jejím zrušením nic lepšího nepřišlo a místo toho se v čele vlády a financí střídají strany, které odmítají řešit zvyšování příjmů státního rozpočtu.

Stanjura a jeho ODS zrušení superhrubé mzdy nadšeně slavili s tím, že státu dieta prospěje a Stanjura coby opoziční politik sebejistě prohlašoval, že ušetřit takové peníze není žádný problém. Schillerová, coby o něco chytřejší z této dvojice, tehdy přiznávala, že rozpočet o peníze přijde a není za to žádná náhrada.

O rok později se stal ministrem financí Zbyněk Stanjura, který byl vzhledem k ekonomické nekompetentnosti Petra Fialy reálně hlavou celé vlády, kdy jen říkal, na co peníze jsou a na co nejsou. Tedy že vlastně na nic nejsou, s výjimkou stavby dálnic, což je jediná národní priorita. Každý rok tak zvláště školství, věda a výzkum čelily škrtům a musely škemrat či stávkovat, aby nějak přežily další rok pod vládou údajné rozpočtové odpovědnosti, vládou, která v rámci této odpovědnosti nikdy nepochopila, že je její povinností taky zajistit adekvátní příjmy.

Poslední věcí, co pak Stanjurova vláda udělala, bylo, že zrušili zdanění při prodeji podílů firem nad 40 milionů, aby bohatší byli ještě bohatší. Pro to samozřejmě zvedlo ruku také hnutí ANO, protože když jde o zájmy bohatých, jsou ODS i hnutí miliardáře Babiše vždy na té stejné straně. To Alena Schillerová zapomněla zmínit.

Při hodnocení Stanjury a předchozí vlády se sice Schillerová tvářila přísně, ale ve skutečnosti stála sama před dramatickými grafy a křivkami státního rozpočtu coby simulakrum ministryně financí, protože pokud chyběly desítky miliard Stanjurovi, jak asi dopadne rozpočet nové vlády, která stále ještě slibuje daňové škrty ve výši desítek miliard korun?

Současně od Babiše ani Schillerové neuslyšíme nikdy ani slovo o daňové progresi evropského střihu, neuslyšíme o masivním zdanění nejbohatších a jistě ani o razantním zvyšování minimální mzdy. Tedy mzdy lidí, na jejichž práci je závislé Babišovo impérium, u něhož teď tedy bude Babiš opět předstírat, že vlastně není jeho. Bylo to přitom masivní zvyšování minimální mzdy, co pomohlo sousedním Polákům překonat inflační krizi a v reálných příjmech předběhnout české zaměstnance.

Místo toho napřou politický, a nakonec i veřejný zájem třeba směrem k neziskovému sektoru, kde budou kontrolovat každou přidělenou korunu a zkoumat, kdo je a kdo není politická neziskovka, a nabídnou tak voličům místo politiky simulakrum politiky, v níž už všichni dávno zapomněli, že se kdysi dávno jednalo o správu věcí veřejných pro blaho země a společnosti.

A vedle tohoto simulakra budou v reálném světě dál růst nerovnosti, kdy ty majetkové patří v Česku k nejvyšším na světě. Zatímco nejbohatší dále bohatnou, rozpočet celé země chudne, a tak se bude muset hledat, kde a komu se co sebere, aby nám zbylo na základní provoz země.