10. října, dva roky a tři dny po útoku Hamásu a po začátku izraelské odvety v Gaze, začalo platit příměří. První fáze – výměna rukojmí a stažení izraelské armády do poloviny Gazy – byla dohodnuta nečekaně rychle a realizována zatím spíš úspěšně. Druhá fáze, ve které má být nastolen nový způsob správy Gazy a ukončena poslední fáze války, je zatím v nedohlednu. Současná paralýza může trvat měsíce i dlouhé roky; může se posunout směrem k míru, nebo také k neokoloniální dystopii. Zdá se, že všechny tři možnosti jsou dnes na stole. Právě odhlasovaná rezoluce OSN, posvěcující Trumpův plán, žádné odpovědi zatím nepřináší.
Měsíc po příměří
Na příměří se čekalo dva roky, přestože se o velmi podobné dohodě jednalo už začátkem roku 2024. O rok a půl později se dva hlavní požadavky válčících stran staly skutečností: izraelská armáda (IDF) se stáhla za tzv. žlutou linii a nadále okupuje asi 58 procent Gazy, tedy její prakticky liduprázdnou východní polovinu, včetně ruin města Rafah na egyptské hranici. Hamás a jiné milice propustily 20 izraelských rukojmí; Izrael propustil asi 250 palestinských vězňů a 1700 gazanských rukojmí a převezl je do Ramalláhu, Gazy a Egypta.
Do Gazy začala být po více než půl roce totální blokády postupně vpouštěna humanitární pomoc rozdělovaná humanitárními organizacemi, a ne soukromou americko-izraelskou bezpečnostní agenturou; přestala etnická čistka Gaza City a systematické bombardování. Izrael a Hamás si vyměnili mrtvé: Hamás našel a odevzdal dosud 25 ostatků zabitých izraelských rukojmí. Za každé tělo vrátil Izrael 15 ostatků Palestinců, tedy dohromady 330 (částečně evidentně umučených) těl. Z nich pouze 95 mohlo být identifikováno.
Po splnění dohod z první fáze má začít mnohem komplikovanější druhá fáze, o jejíchž parametrech se v současnosti vyjednává zcela mimo dosah veřejnosti.
Zatím je stále v běhu tzv. první fáze příměří, podepsaná mezi Izraelem a Hamásem za bezpečnostních garancí USA, Saúdské Arábie, Kataru a Turecka. Ta má skončit, až Hamás najde a vrátí ostatky ještě tří rukojmí, které se nacházejí pod sutinami. Tato první fáze může trvat ještě dlouho, nevíme, zda kvůli zdržování na straně Hamásu, nebo kvůli nemožnosti těla lokalizovat a vyprostit. Zatím nebyl do Západní Gazy vpuštěn jediný novinář, první ale navštívili zcela se zemí srovnanou severní Gazu v doprovodu IDF.
V životech Gazanů příměří zatím nic převratně nezměnilo. Izraelská armáda dále nepravidelně bombarduje Gazu: od příměří bylo zabito asi 250 lidí a byly zraněny stovky dalších. Izrael navíc přerušuje dodávky a nevpouští ani polovinu dohodnutých objemů jídla, zdravotnického materiálu či přístřeší. Nejhorší hladomor se daří mírnit, ale zdaleka ne tak, jak by bylo potřeba. Gazané nadále žijí v zoufalé existenční prekaritě. Vyhnáni do menší poloviny Gazy, mnozí se smiřují s tím, že příměří neznamená návrat, jelikož jejich domovy jsou zdevastované či nadále okupované. Více než 1,5 milionu lidí čelí prudkým dešťům, chladu a nemocem ve stanech a v improvizovaných přístřešcích. Jeden Gazan shrnuje pro The Economist novou hloubku zoufalství, která nastala po krátké oslavě konce bombardování: „Stále ještě neznáme náš osud.“
Od samotného začátku příměří pracují obě strany na upevnění aktuálního statu quo. Hamás okamžitě násilně prosadil svou moc a správu nad Gazou, opravuje infrastrukturu a zavádí svá pravidla a daně. Izraelská armáda zase mění dočasnou hranici, za kterou se měla stáhnout, než opustí většinu Gazy, v hranici trvalou. Tato nepřesně zakreslená žlutá linie se postupně proměňuje v širokou kill zone, ohraničenou žlutými betonovými bloky, rozestavovanými co 200 metrů, které označují hranici IDF okupovaných 58 procent Gazy. K ní, natož na ni Gazané pod hrozbou palby nesmí, i když tam jejich pozemky a zbytky domů zůstaly. Izraelští kontraktoři nadále demolují zbytky budov na území pod kontrolou IDF a v Rafahu budují ubytovací zařízení zřejmě pro své klientské milice.
Dvoustátní řešení jen uvnitř Gazy
Po splnění dohod z první fáze má začít mnohem komplikovanější druhá fáze, o jejíchž parametrech se v současnosti vyjednává zcela mimo dosah veřejnosti. Hlavním cílem má být demilitarizace Gazy, tedy odzbrojení Hamásu, odchod jeho vůdců do zahraničí, stažení izraelské armády až téměř k hranici s Izraelem a rozvinutí tzv. Mezinárodních stabilizačních sil (ISF) a začátek rekonstrukce. ISF, složené ze zatím neurčených amerických, muslimských a evropských jednotek, mají dohlížet na bezpečnost, cvičit palestinskou policii a doprovázet postupný přesun bezpečnostní odpovědnosti na palestinské složky. Ve třetí fázi má nastoupit přechodná civilní správa Gazy – vláda palestinských technokratů pod mezinárodním dohledem – a začít rekonstrukce území, která je v plánu provázaná s podmíněným horizontem palestinské státnosti.
Druhá fáze ale obsahuje zdánlivě neslučitelné požadavky: Izrael chce zcela odzbrojit Hamás a tím jej definitivně porazit, tedy dosáhnout něčeho, co se nepovedlo za dva roky plné války. Hamás podpisem příměří uznal vojenskou porážku a souhlasil s ukončením své politické vlády, stejně jako s odložením útočných zbraní. Odmítá se ale plně odzbrojit bez toho, že by jeho vládu nahradila palestinská správa, která by měla nakročeno k získání státnosti. Tato situace je v současné době patová: Izrael chce plnou porážku Hamásu, Hamás chce politické řešení. Izraelská vláda ale jakékoli náznaky palestinské státnosti systematicky odmítá a trvá pouze na zničení Hamásu, a Hamás ani ISF nebude schopná odzbrojit. Jednání mohou trval dlouho a současný stav se může proměnit na trvalý.
V posledních týdnech se tak množí náznaky, že právě současný stav chápe izraelská vládní pravice jako úspěšné řešení války v Gaze. Dnešek za předzvěst dlouhodobé reality označil izraelský komentátor Amit Segal v rozhovoru Ezrou Kleinem v New York Times na konci října. Pro Segala vyhrál Benjamin Netanjahu válku a to rozhodně. Válka byla totiž zamražena v situaci, která je z perspektivy izraelské pravice výhodná. Podle tohoto informovaného a vlivného pravicového komentátora si chce izraelská vláda ponechat kontrolu nad Gazou a na možnost demilitarizovat Hamás nevěří.
Jeho vize budoucnosti je otevřeně dystopická. Mají vzniknout „dvě Gazy uvnitř Gazy“. Model rozparcelovaného Západního břehu má být do Gazy přenesen. Východní Gaza vznikne v Izraelem kontrolovaných 58 procentech. Vznikne tam „nový Rafah“, tedy ono tzv. humanitární město, kam Izrael vpustí jen neozbrojené, prověřené Palestince, bez svobody návratu. Budou zde předmětem „deradikalizace“. Rekonstrukce se bude týkat pouze této Východní Gazy a mají ji financovat Emiráty a Saúdská Arábie. Pouze zde bude časem možné žít a „trh rozhodne“ o tom, kam se Palestinci přesunou. Nepůjde o anexi, ale o trvalý izraelský bezpečnostní perimetr.
Západní, přímořská Gaza bude naopak ponechána svému současnému osudu. Bude to pásmo ruin, uprchlických táborů, vlády Hamásu a násilí. Bude terčem opakovaných vojenských úderů proti znovuvyzbrojování Hamásu nebo operací s „botami na zemi“, když to bude nutné. Segal tento bezpečnostní modus operandi shrnuje pojmem „libanonizace 2.0“. Tzv. libanonizace 1.0 byla neúspěšná: Izrael okupoval jih Libanonu18 let a v roce 2000 se stáhl. Až do roku 2023 mohl odtud Hizballáh pálit na Izrael a budovat své kapacity. Po loňské válce proti Libanonu byl Hizballáh vojensky poražen a uvnitř Libanonu byl vytvořen široký perimetr, který Izrael vojensky kontroluje a systematicky ostřeluje. Libanonizace 2.0 pro Izrael funguje: Od příměří uzavřeného před rokem Izrael zaútočil na tento perimetr asi tisíckrát, zatímco Hizballáh nevystřelil ani jednou.
Porazit Palestince na hlavu
Tato vize Západní a Východní Gazy nepředpokládá návrat žádné její části pod správu Palestinské autority (PA). Podle Segala už „asi 90 procent“ Izraelců nevěří, že současná Palestinská autonomie (PA) v Ramaláhu může být partnerem míru, a stejně skeptické jsou i Emiráty a Saúdové; teoreticky připouští jen reformovanou a demilitarizovanou entitu s velmi omezenou rolí pro palestinskou samosprávu, nikoli plnohodnotný stát, tedy obdobu Západního břehu. V horizontu jedné generace (cca 20 let) má těžiště spočívat v jakémsi sociálním inženýrství, tedy v proměně postojů po vzoru „deradikalizace“ obyvatelstva v Saúdské Arábii. Skrze proměnu školství a státní komunikace má nová generace Palestinců vyrůst zbavená „nenávisti k Izraeli“, a to jak v Gaze, tak na Západním břehu. Teprve pak by mohlo vzniknout „60–70 procent“ státnosti vedle Izraele.
Po dvou letech bezprecedentního násilí, v situaci, kdy se přesto vrací i ambiciózní Trumpova představa „trvalého míru“, se tematizace „nenávisti“ a rámování poltické reformy jako „deradikalizace“ jeví jako z jiného registru, než by bylo možné očekávat. Pokud má jít o ukončení dlouhého ozbrojeného konfliktu, muselo by dnes jít o hledání politických partnerů mezi Palestinci mimo současné struktury Hamásu a PA, o vznik nové palestinské reprezentace a o budování důvěry a vyjednávání o dvoustátním nebo konfederačním režimu, který umožní důstojné a bezpečné soužití Izraelců a Palestinců a zaručí oběma právo na sebeurčení. Výsledkem mírového procesu by bylo narovnání vztahů a smíření obou národů.
Pohled izraelské pravice by tomuto procesu nemohl být vzdálenější. Podle Amita Segala se dnes izraelská pravice definuje pozicí, že bezpečnost Izraele lze dosáhnout jen vojensky a vlastní silou, nikoliv mírovými dohodami. Představa ukončení konfliktu s Palestinci skrze politickou dohodu a smíření nemá v Izraeli podporu. Jediným realistickým horizontem je podle něj ozbrojené vynucování si izraelské permanentní bezpečnosti.
Jinými slovy, konec války nastane v momentě, kdy se Palestinci podvolí, smíří s okupací a s izraelskou nadvládou, a přestanou vytvářet odpor. Jejich práva na život a majetek, ani ochranu před obsazováním majetků jim nikdo nezaručí, ale mohou žít v relativním klidu v zónách k tomu určených. Budou k tomu navíc donuceni vnitřní diferenciací. Amit Segal vykreslil rozdíl mezi moderním nákupním centrem v Ramaláhu, které vypadá jak z Abú Dhabí, a ruinami v Gaze, jako kontrast, který bude Palestince motivovat k nucené volbě: přežít, ale za podmínek diktovaných vítězem. Tak vidí i Gazu za 20 let: „umírněný“ a moderní Rafah a ruiny přes hranici v „radikálním“ Gaza City.
Plnou vojenskou a ideologickou porážku nejen Hamásu, ale i Palestinců jako takových, podporuje nejen krajní pravice. Přesvědčení o tom, že Izrael je schopen si vynutit totální podvolení Palestinců, sdílí i pravicový mainstream a velká část levice. Ta je podle Segala ve většině otázek kromě náboženství od pravice nerozeznatelná či dokonce tvrdší. Např. bývalá levicová poslankyně a publicistka Einat Wilf věří, že Palestinci chtějí zničení Izraele víc, než chtějí vlastní stát. Navrhuje, aby se Palestinci, zapojení do rekonstrukce Gazy, nejprve vzdali svého statusu uprchlíků a tím i politických nároků na sebeurčení, a nakonec přijali „arabský sionismus“. Jak shrnuje pro Le Monde americký novinář Nathan Thrall: „Izraelci se dnes cítí ještě více oprávněni podrobit si Palestince navždy a nikdy jim neudělit ani rovná práva ani vlastní stát.“
Šance na mír?
Hlavním odpůrcem palestinské státnosti a vyrovnání se s Palestinci je už od devadesátých let ovšem Benjamin Netanjahu, který je posledních 16 let premiérem. Právě od jeho vlády se očekává, že bude posun k dalším fázím mírové dohody blokovat. Zásadní rozhodnutí Netanjahuova vláda už přijala, když nesplnila požadavek Hamásu vydat v první fázi vězněného předáka Fatahu Marwána Barghoutího. Kromě toho pokračuje v legalizaci anexe Západního břehu a systematicky oslabuje Palestinskou autonomii. Pokud je totiž Hamás dnes jako potenciální mírotvorce po útoku ze 7. 10. zcela zdiskreditovaný, alternativy k němu v Palestině navzdory výše zmíněné pozici Einat Wilf existují. Konkrétně Marwan Barghoutí podporuje dvoustátní řešení a má být ze všech palestinských politiků nejvíce schopen spojit Palestince do nové reprezentace a mír vyjednat. Právě proto zřejmě nebyl v říjnu vydán, ale naopak ve vězení před měsícem násilně napaden.
Netanjahuovu taktiku udržování aktuálního statu quo a paralýzy politických jednání potvrzuje Ami Ayalon, bývalý šéf Šin Bet a velitel izraelského námořnictva, který byl nedávno v Praze. V poměrně výjimečném komentáři pro The Economist píše, že právě omezování role Palestinské autority posiluje Hamás. Ten se prosazuje nejen jako armáda, ale i jako myšlenka a sociální síť, a jako jediný funkční aktér v troskách Gazy.
Přitom podle Ayalona současné příměří šanci na ukončení sebezničujícího cyklu násilí a posun směrem k mírovému řešení skýtá. Nemůže se to ale podle něj stát za vlády Benjamina Netanjahua. Jeho politické přežití totiž závisí na zachování, nikoli na řešení konfliktu. Jakýkoli krok kupředu si vyžaduje nové vedení – v Jeruzalémě i v Ramallahu – ochotné vyměnit krátkodobou politickou výhodu za dlouhodobou regionální stabilitu.
Ayalon souhlasí, že budování stabilního palestinského státu po boku Izraele bude trvat roky. Ale už samotný začátek mírového procesu by dal Izraelcům důvod věřit, že dvoustátní řešení je životaschopné, jak tomu bylo během éry dohod z Osla. Ayalon píše, že region se nyní musí posunout od managementu konfliktů – strategie, která vedla jen k násilí a zoufalství – k řešení problémů. Vyzývá ke hledání politických partnerů mezi Palestinci a také k vytvoření ekonomických a politických pobídek, které nabízejí alternativu k extremismu.
Další kritický a menšinový izraelský komentátor Ori Goldberg dodává, že ona výše zmíněná pravicová představa o rozdělení Gazy žádným promyšleným plánem na řešení konfliktu není. Je to podle něj způsob, jak jej znovu odsunout do pozadí a upevnit dvě paralelní reality: pokračující násilí pod rouškou vyjednávání. Spoléhání se na vojenskou sílu místo vyjednávání o politickém řešení, ale podle něj vede k tomu, že Izrael postupně ztrácí iniciativu v tvarování konfliktu. Tuto iniciativu po příměří přejaly USA a muslimské státy.
Proto je teď zásadní sledovat, jaké kroky budou dělat tito garanti mírové dohody. Armáda USA otevřela na dostřel od Gazy Civilně-vojenské koordinační centrum (CMCC) pro dohled nad příměřím a také nad izraelskou vládou. Udělala tím první krok k dříve těžko představitelné internacionalizaci konfliktu. Poté, co se IDF stáhla z poloviny Gazy, jsou to i USA, kdo dnes přímo ovlivňují dynamiku vztahu mezi Izraelem a Hamásem.
USA evidentně nechtějí připustit neúspěch Trumpova mírového plánu a aktivně připravují další fázi spolu s muslimskými státy. I ty mají své zájmy, které se nekryjí ani s izraelskými, ani s palestinskými. Otázkou je, kam vyjednávání mezi Izraelci, USA a muslimskými státy – ve kterém hrají Palestinci jen druhotnou roli – povedou. Zda k Ayalonovu řešení problémů, tedy k přípravě kompromisu v zásadním sporu o práva a území mezi Izraelem a Palestinci, nebo zda budou odrazem zcela nové, nebezpečné mezinárodní reality.
Autoritářství místo práva?
V představě Amita Segala už dnes žijeme ve světě, ve kterém mezinárodní právo a pravidla nahradil systém transakčních bilaterálních vztahů. Státy si tak vyměňují strategické služby bez ohledu na právo a vyměňují si je často mimo dohled veřejnosti. Tento systém favorizuje silnější a Izrael v něm umí dobře chodit. Poskytuje řadu strategických a bezpečnostních služeb a vytváří si tak pevné vztahy s USA a arabskými státy. Proto není mezinárodní kritika a izolace Izraele pro Segala zásadní problém. Vždyť i německá vláda, která z právních důvodů nejprve omezila vývoz zbraní do Izraele, nedávno s Izraelem uzavřela obchod za dva bilióny EUR na nákup protitankových střel a po uzavření příměří zbraně zase začne vyvážet. Podobně vykresluje Segal i zmírnění kritiky Izraele ve vysílání Al-Džazíry jako „katarský dar pro tuto ‚svatbu‘ mezi Izraelem a prezidentem Trumpem“: ekonomické zájmy rozhodují. Pro Izrael jsou mnohem důležitější Abrahámovské dohody se Saúdy, Indonésií a možná Sýrií než bezzubá OSN.
Válka v Gaze skutečně odhalila nefunkčnost mezinárodního systému OSN. Od té doby, co se ve válkách přímo angažují členové Rady bezpečnosti OSN (Rusko válčí na Ukrajině a USA financují a vojensky umožňují války Izraele na Blízkém východě), je tento nejvyšší mezinárodní orgán nefunkční, polarizovaný a pasivní, a to i vůči nejničivější válce současnosti v Súdánu, kde angažováni nejsou. Účinnost mezinárodního práva zase zdiskreditoval Západ včetně EU, jež nebyla schopná přijmout žádný postoj k flagrantnímu porušování mezinárodního práva ze strany Izraele jako smluvního partnera EU.
Příměří v Gaze ale může paradoxně dát OSN novou roli: do Gazy se konečně vrátily některé agentury OSN. Přestože tzv. Trumpův plán OSN nezmiňuje, 5. listopadu předložily USA návrh rezoluce v Radě bezpečnosti (RB) OSN, na který odpovědělo svým návrhem Rusko. Už 17. 11., tedy rychle a přesvědčivou většinou, RB OSN posvětila Trumpův „mírový plán pro Gazu“. Rezoluce definuje tzv. Board of Peace, přechodnou správní radu pro Gazu, složenou z mezinárodních osobností, která bude do roku 2027 určovat strategii rekonstrukce, kontrolovat peníze a dohlížet na palestinskou technokratickou komisi zajišťující každodenní chod. Povede ji Donald Trump. Dále zmocňuje státy k vytvoření International Stabilization Force (ISF) – mnohonárodní jednotky s minimálně dvouletým mandátem, jejímž úkolem je demilitarizace Gazy, zajištění „kontroly a stability“ na základě „standardů, milníků a časových rámců spojených s demilitarizací, které budou dohodnuty mezi IDF, ISF, garanty a Spojenými státy“. V textu se objevuje i obecný odkaz na palestinské sebeurčení, ale bez jasného termínu či mechanismu, kdy přejde plná správa na Palestince – rezoluce hovoří o tom, že „mohou být splněny podmínky pro důvěryhodnou cestu k palestinskému sebeurčení a státnosti.“
Podle International Crisis Group (IGC) má návrh rezoluce otevřeně poručnický charakter: o Gaze má de facto rozhodovat vnější orgán, IDF a USA. Palestinci mají mít velmi omezený vliv, což zdůrazňuje koloniální logiku plánu a podkopává legitimitu procesu. Druhým problémem je asymetrie závazků. Rezoluce určuje konkrétní povinnosti pro Palestince (odzbrojení, reformy), ale jen vágní či žádné závazky pro Izrael, a to v oblastech, kde Izrael rozhoduje o úspěchu celého postupu, např. o blokádách hranic, pohybu lidí či odpovědnosti za škody. Třetí slabinou je nejasná proveditelnost: není jasné, kdo poskytne vojáky a peníze. Hrozí, že pro Gazany bude „okupací pod jinou vlajkou“, zvlášť, když se demilitarizace bude odvíjet pod nepřímou kontrolou IDF.
Rezoluce s podrobnými parametry ohledně implementace, role palestinské samosprávy a s odkazem na mezinárodní právo a na mírový rámec Arabské mírové iniciativy mohla podle ICG znamenat šanci na mír, jakož i posílení mezinárodního práva a jeho institucí. Rezoluce v konečné podobě sice zmiňuje „cestu k palestinskému sebeurčení a státnosti“, ale neopírá ji o právo Palestinců na sebeurčení, ani o povinnost Izraele naplnit (časem) rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora a ukončit okupaci. Stále tedy nastiňuje budoucnost, která se moc neliší od výše popsané vize Amita Segala: posvětila zatím potenciálně protiprávní svěřenectví koloniální povahy, se správní strukturou bez mechanismů odpovědnosti, bez role pro palestinské sebeurčení a bez jasné perspektivy na důstojný osud dvou milionů vnitřních uprchlíků.
Další kruh dystopie
V současné době na americké straně probíhá intenzivní, ale nejisté a chaotické plánování, jak popisuje Politico, které zatím potvrzuje obavy z důsledků rezoluce. Jeho součástí je podle Guardianu představa kolující v americké armádě, že americká přítomnost a rekonstrukce se budou týkat pouze tzv. „zelené zóny“, tedy dnes liduprázdné Západní Gazy pod kontrolou IDF, a ne „červené zóny“, kde jsou koncentrováni palestinští uprchlíci. Ze zabezpečené a rekonstruované zelené zóny se IDF postupně stáhne ve prospěch ISF, zatímco červená zóna bude ponechána sama sobě. To ostatně byla funkce tzv. zelených zón v Bagdádu a Kábulu, zabezpečených zón politiky, konzumu a rozhodování uprostřed občanské války.
Plán rekonstrukce jen pro Izraelem kontrolovanou polovinu Gazy má ještě další problematický rozměr, a tím je technokratická kontrola lidí. Jeho předchůdci byly totiž vyvinuti mj. i Tony Blairem, který měl zasednout do vedení „Mírové rady“. Blair dal v roce 2003 zásadní podporu americké invazi do Iráku a po konci politické kariéry vedl tzv. Kvartet států jednajících o míru na Blízkém východě. Jeho The Blair Institute for Global Change propaguje digitalizaci občanství, pracuje se Saúdy a s proizraelským miliardářem Larry Ellisonem (majitelem Oracle, US TikTok). Blair se účastnil dřívějších Trumpových projektů na development Gazy jako „high-tech AI-powered“ riviéry bez Palestinců a jeho doménou vládnutí skrze AI-nástroje. Další klíčová postava amerického plánu, Jared Kushner, Trumpův zeď a úspěšný investor do izraelského technologického sektoru, také počítá s rekonstrukcí jen pro oblasti pod izraelskou kontrolou.
Francouzská antropoložka a specialistka na Izrael a Palestinu Stéphanie Latte Abdallah vidí tento Trumpův plán jako ekonomický akcelerační program, který „má zcela nahradit politiku a mezinárodní právo. Zakotvuje vymazání Palestinců z role politických aktérů a v lepším případě je degraduje na status subdodavatelů. V konečném důsledku by měl umožnit rozšíření Abrahamovských dohod na Saúdskou Arábii,“ jak píše pro Le Monde. Rezoluce neobsahuje ani slovo „o právu na sebeurčení, o faktické anexi Západního břehu, o nezbytném nastolení spravedlnosti po této genocidě.“ Samotná podpora rezoluce ze strany Egypta a Saúdů navíc palestinská práva nijak negarantuje. Podle Latte Abdallah „většina těchto zemí sdílí zájmy s izraelskou a americkou vládou, stejně jako podobný autoritářský a na bezpečnost zaměřený étos, a dokonce, v případě Saúdské Arábie futuristickou a techno-liberální ideologii.“
Ani vtažení OSN do mírového plánu tedy nezaručuje, že se osud Palestinců vyhne dystopickému scénáři, se kterým počítá Amit Segal. USA a Saúdská Arábie se mohou pokusit učinit příměří právně a symbolicky přijatelnější. Nic to nemění na tom, že pokud se příměří, přechodná vláda a nový politický pořádek v Gaze nebudou řídit mezinárodním právem a nebudou brát vážně právo Palestinců na sebeurčení, půjde o koloniální a sekuritizační projekt, a ne o mírové řešení. V tom se ostatně shoduje řada komentátorů. Palestince čeká hořký osud a celý region dále trvající útlak a násilí. A světový pořádek posílení transakční autoritářské logiky, která bude tvrdě dopadat na slabé a malé státy.
Samotné příměří a debaty v OSN ale otevřely horizont, ve kterém se intenzivně plánuje a do kterého budou vtaženi i další hráči. Úspěch Trumpova plánu není totiž nijak zaručený. Bez politického horizontu se může prosazovat jen silou a proti vůli Palestinců, a tedy bez potřebné ekonomické a vojenské podpory arabských států. I The Ecomonist mluví o „zombie příměří“. Důležité teď bude, aby se EU a další státy, které do rezoluce zmínku o palestinské státnosti protlačily, nadále k otázce Palestiny stavěly aktivně a snažily se politickými prostředky nadále prosazovat mezinárodní právo, izraelsko-palestinské vyrovnání a mírový horizont. Válka totiž ještě zdaleka neskončila, a ještě jí mohou definitivně padnout za oběť i normy a pravidla, na kterých stavíme mír i my.
Autorka je politoložka. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás