Příběh o střetu mezi „starými mistry“ a „nastupující generací“ je stejně starý jako samotné dějiny. Ať už jde o studentské bouře z roku 1968 nebo rivalitu mezi Da Vincim a Michelangelem. Právě proto bychom se před ním měli mít na pozoru i ve chvíli, kdy se vyloženě nabízí.
Jedním takovým případem je nedávná aféra okolo studentských akcí na podporu Palestiny na FAMU, ale také dalších univerzitách. Začněme stručným shrnutím: Někteří studenti a studentky 6. října – na začátek semestru vyvěsili palestinské vlajky. Akci pojmenovali V Gaze semestr nezačíná, aby vyjádřili solidaritu s akademickou obcí v Gaze a upozornili na fakt, že Izrael kompletně zničil tamní univerzity – stejně jako všechnu ostatní infrastrukturu nutnou k přežití.
Po nesouhlasu některých vyučujících vyšel o více než týden později skandalizující otevřený dopis, v němž jsou studující označeni za „propalestinské extremisty“ a obviněni z „propagace teroristické organizace“. Vlajky podle nich byly vyvěšeny záměrně 7. října, na druhé výročí útoku Hamásu. Následovala morální panika v médiích. V čele signatářů – soudě dle četnosti výstupů v tradičnějších i sociálních médiích – stál režisér a absolvent Jan Hřebejk. Podpis z pozice absolventů inkriminovaných škol připojili Jan Svěrák, Ivan Trojan, scenárista Petr Jarchovský, ale také další desítky více či méně veřejně známých osobností z uměleckého prostředí.
A všichni ostatní, kdo by chtěli příště mluvit o právech Palestinců, si to nyní dvakrát rozmyslí – aby náhodou nečetli ze stránek největších médií této země o svém extremismu či podpoře terorismu.
Vysvětlení generacemi má jistě něco do sebe. A nepochybně je důležité vymezit se vůči nemístným praktikám i aroganci, s níž „absolventi“ mistrují „neposlušnou mládež“. Zároveň jde v jistém ohledu o schéma lákavé pro obě strany – nastupující mladé, kteří „drží prst na tepu doby“ i starou gardu, která „heroicky střeží svoje jediné správné hodnoty“. V lecčem jde o dobře známý model – známe ho z debat o duševním zdraví, sexualizovaném násilí nebo automobilové dopravě ve městech. Pokud budeme ale na konflikt nahlížet pouze generačním prizmatem, uniká nám nejdůležitější lekce celého příběhu. Tou je mechanismus, kterým se v Česku umlčují hlasy solidarity s Palestinci tváří v tvář genocidě prováděné izraelskou armádou.
Čím víc, tím líp
Na začátku všeho stál dopis. Zastavme se proto u jeho znění. Stejně jako tolik jiných „debat“ o Palestině je plný více či méně jemných manipulací nebo rovnou lží. Kulturní elity tak pouze následují cestu, kterou jim svým informováním o genocidě v Gaze vyšlapala veřejnoprávní média, která se rovněž neostýchají o zavražděných Palestincích prostě jenom lhát. A byť by některé výstupy jejich redaktorů obstály klidně v tiskovém oddělení izraelské armády, většinu času se alespoň snaží imitovat vybájenou novinářskou neutralitu.
Umělci v čele s Hřebejkem tomu přidávají koření, které je blíže jejich řemeslu – lacině šponují prvoplánové emoce. V prvním odstavci označí vyvěšení vlajek za „projevy nenávisti namířené proti židovskému státu“. Poněkud kostrbatá formulace sice nijak nevysvětluje, v čem jde o nenávist, ale svým předmětem zůstává alespoň v něčem na popisné úrovni. Dále se tu hovoří o „židovském státu“. To je mírně zavádějící, pokud téměř pětinu jeho občanů tvoří muslimové – nehledě na území, která tento stát okupuje – ale budiž. Alespoň zůstává zřejmé, že řeč je o státu Izrael. Někomu jeho postup v Gaze vadí, někomu ne. To lze morálně soudit, ale jde o jakž takž otevřené vyložení karet na stůl.
Hned v následujícím odstavci ale začíná být zřejmý ústřední „umělecký postup“ celého dopisu. Gradace emocí, obvinění i informace, které jsou postupně přestylizovány až do sféry dezinformací. „Palestinská symbolika byla zneužita protižidovskými aktivisty a stala se standartou Hamásu,“ píše se v dopise. Co na tom, že při pohledu na znak Hamásu uvidíme kromě palestinské vlajky řadu dalších symbolů – stejně jako u spousty dalších palestinských politických subjektů. Emoce rozhořčených umělců se evidentně nezajímají o něco tak bazálního jako fakta nebo kontext. Stůl s vyloženými kartami se v návalu vzteku převrhává.
S další větou už přichází osvědčené zaklínadlo – obvinění z antisemitismu. Účelově zaměnit kritiku Izraele – nebo jen solidaritu s Palestinci – za antisemitismus není nic nového. Dobrou odpověď přímo v konkrétní kauze poskytl otevřený dopis Židů a Izraelců žijících v Česku. „Odmítáme prohlášení absolventů FAMU proti tzv. ,akademickému antisemitismu‘. Palestinská vlajka není vlajkou Hamásu ani vlajkou nacistů. Jakékoli jiné tvrzení považujeme za urážlivé. Odpor proti apartheidu není antisemitismus, odpor proti genocidě není antisemitismus a vyvěšení vlajky na znamení solidarity s utlačovaným národem není antisemitismus.“
České kulturní elity se ale u tohohle okoukaného triku nezastavují – emoce i obvinění šponují dál a z klobouku tahají ještě senzačnějšího králíka. „Pod palestinskou vlajkou“ jsou podle nich „vražděni evropští Židé“ a „zapalovány evropské synagogy“. Tento posun je dobré nepřehlédnout. Zatímco v prvním odstavci studující možná nemají rádi Izrael, ve třetím už de facto tleskají zabíjení. Takhle závažná tvrzení by stálo za to podložit příkladem – v dopise stupňovaných emocí se ale nikdo s ničím takovým neobtěžuje.
Informační terorismus
Jak k tomu kulturní elity, které jindy bijí na poplach před „blbostí lidí věřících dezinformacím“, došly? Nápovědu nám nabízí myšlenkový souputník Martin C. Putna v komentáři, který Hřebejk na svých sítích sdílel jako „výborný text“. „Ve jménu boje proti genocidě je legitimní cokoliv. Tedy třeba i vraždění v synagoze v Manchesteru, které letos na Jom Kippur spáchal Džihád Al-Šámí, který na dostupných fotografiích pózuje v palestinském šátku?“ ptá se významně teolog Putna.
Zaobaleně do tvaru otázky se nám snaží podstrčit, že terorista z Manchesteru měl něco společného s propalestinskými protesty. To vše na základě toho, že má na jedné fotografii na hlavě šátek, který vzdáleně připomíná palestinskou kefíju. Zcela přitom ignoruje fakt, že se útočník podle dostupných důkazů hlásil k Islámskému státu. Takhle vratkou konspiraci si nedovolil vytáhnout ani britský bulvár. Když se o vytvoření podobného spojení pokusila britská ministryně vnitra, vymezil se vůči tomu kromě jiných Zach Polanski – předseda tamních Zelených, sám židovského původu. O tom všem, stejně jako o několika případech propuštěných či jinak ostrakizovaných intelektuálech židovského původu nebo rovnou s izraelským občanstvím za jejich kritický postoj k Izraeli, významně mlčí jak Putna, tak otevřený dopis. Gradace dopisu pak končí v – pro někoho absurdních, pro někoho předvídatelných – výšinách. V následujícím odstavci palestinská vlajka už není jenom vlajkou Hamásu, ale je „totéž jako hákový kříž“.
Umlčet slabé, oslovit mocné
Kreativnímu zacházení s realitou by se dalo vysmívat dál, ale jde pouze o začátek důležitějšího příběhu. Po zveřejnění otevřeného dopisu se spustila vlna mediálního pokrytí, která měla jasný cíl: vyvolat pobouření. Nejčtenější zpravodajský server novinky.cz přinášel průběžně články s „šokujícími“ titulky typu „Za vyvěšení palestinských vlajek aktérům nic nehrozí“. Ty doprovázely zprávy aktualizující počet podpisů pod otevřeným dopisem, který mimochodem vyšel právě na tomto serveru. Do jeho podcastu Politalk si zase mohl jeden ze signatářů a pedagogů FAMU Petr Jarchovský přijít postěžovat na nečinnost vedení, ale také na „silné ideologické působení velmi radikálních, dokonce bych řekl extremisticky naladěných lidí“.
Podobně „bezpečný prostor“ poskytl hrdě konzervativní šéfredaktor Aktuálně.cz Matyáš Zrno režiséru Petru Boudovi. „Bylo to hrozné. Pro mě to vypadalo jak v centru Hamásu, ta výzdoba byla všude,“ postěžoval si na přítomnost vlajek a transparentů. Na nich stály tak radikální slogany jako „Studující FAMU za konec genocidy v Gaze“. Fakt, že v Gaze probíhala genocida, není žádná protiizraelská konspirace – tvrdí to nezávislý report OSN, ale také třeba izraelské lidskoprávní organizace.
Mediální masáž doprovázela i ostřejší komunikace – přímo na FAMU došly výhružné e-maily, kvůli nimž se vedení obrátilo na policii. Nešlo však o jediný případ stupňující se agrese na akademické půdě. O necelý měsíc později čekaly výhružné komentáře od proizraelských aktivistů také na novináře Břetislava Turečka, který přednášel na Jihočeské univerzitě.
To vše mělo jeden zásadní efekt: ve veřejném prostoru zcela zapadly legitimní požadavky studujících. Nediskutovalo se o napojení českých univerzit na ty izraelské. Neřešilo se, které z nich mají kampusy na okupovaných územích. Neřešilo se, jak izraelské výzkumné instituce pomáhají mašinerii zabíjení Palestinců a kde přesně by měla být hranice, za kterou už spolupráce přerušit. Právě pozastavení financování izraelských výzkumných programů z peněz daňových poplatníků EU bylo velkým tématem při přezkoumávání obchodní dohody mezi Izraelem a EU.
Nic z toho se do veřejného prostoru nedostalo, zato jsme z médií slyšeli několik hodně pobouřených mužů od filmu. A všichni ostatní, kdo by chtěli příště mluvit o právech Palestinců, si to nyní dvakrát rozmyslí – aby náhodou nečetli ze stránek největších médií této země o svém extremismu či podpoře terorismu. Pomyslnou třešničkou na dortu pro tým signatářů bylo získání symbolické podpory od nastupujícího ministra školství Roberta Plagy. „Milé vysoké školy, akademické svobody definuje Zákon o vysokých školách v paragrafu 4, a tato akce pod to fakt nepatří ani omylem,“ napsal na svoje sociální sítě. Právě akademickou svobodou hájil akci studentů například akademický senát FAMU. V jeho vyjádření však nešlo o konkrétní zákony, ale spíš šířeji pojatou akademickou svobodu vyjadřovat se k veřejnému dění.
Otřes proizraelských dogmat
Mechanismus, kdy jsou propalestinské hlasy umlčovány skrz skandalizující aféry, je dobře popsaný. Italská politoložka Donatella della Porta ve své eseji Morální panika a represe (2025, Utopia Libri) na německém případě popisuje tři typy aktérů, které to činí: političtí podnikatelé, média a byrokratický aparát se specifickým výkladem antisemitismu. V Česku nemáme poslední složku, ale o to agresivnější a kýčovitější máme naše „podnikatele“ – v tomto případě Hřebejka a spol.
„Morální panika se rozvíjí ve chvílích společenské krize, které se vyznačují snahou potvrdit konzervativní vize společenského řádu, jež jsou vnímány jako zpochybněné,“ píše della Porta a nabízí tak odpověď na otázku, proč kauza „explodovala“ právě v tuto dobu. Na začátku října vstoupilo v platnost křehké a Izraelem několikrát porušované příměří. Po konci akutní fáze genocidy tak nastává prostor pro vyvození odpovědnosti. Podpora české veřejnosti není zdaleka tak jednoznačně proizraelská, jak by se mohlo zdát. Podle průzkumu Medianu ze začátku září si 59 procent lidí nemyslí, že by česká vláda měla stát „bezvýhradně za Izraelem“. Pro Hřebejka a spol. pak situaci dál komplikuje třeba fakt, že opatrnou kritiku Izraele vznáší i jejich modla – prezident Petr Pavel.
Jak ale ukazuje příznivá reakce ministra Plagy, morální panika po Česku zasáhla svůj terč. „Není třeba, aby morální panika zasáhla veřejnost, na to, aby byla účinná. Podnikatelé v oblasti morální paniky mohou ve skutečnosti dosáhnout svých cílů prostřednictvím dopadu na stranické politiky i orgány sociální kontroly. A to tím, že ovlivní spíše to, co se zveřejňuje než samotnou veřejnost,“ píše výzkumnice.
Kromě toho, že Hřebejk a spol. odložili debatu o akademické komplicitě s genocidou a otestovali si svoje nátlakové metody v nové politické situaci, se jim možná mimoděk podařilo ubránit i jednu z největších služeb, kterou Česko dělá pro Izrael – mimo obchodu se zbraněmi, o kterém je velmi málo veřejných informací. Na českých lékařských fakultách totiž studuje nemalý počet zahraničních mediků. Izrael má přitom ze všech zemí OECD nejvyšší čísla lékařů, kteří studují v zahraničí. Stejně tak jej trápí jejich nedostatek – hodně z nich se totiž už nevrací zpátky. Česko pak podle zástupců izraelských agentur patří mezi nejoblíbenější studijní destinace. „Navázali jsme spolupráci v roce 2009 a od té doby počet izraelských studentů v České republice neustále roste. Česká republika je dnes pro izraelské studenty nejoblíbenější zemí, kdy nahradila Itálii a později Maďarsko. Jedná se především o medicínu a zubní lékařství,“ popisuje Moše Kohen z izraelské společnosti Medical Doctor.
Nejčastějším cílem studia chtivých Izraelců je Univerzita Karlova. Není náhodou, že po akci „V Gaze semestr nezačíná“ právě na 3. lékařské fakultě obdrželi studenti e-mail s výhružkou, že zapojené čeká disciplinární postih. To vše bylo podložené bizarním odůvodněním, že univerzita má být „politicky a ideologicky neutrální“. Samotná fakulta však v průběhu posledních dvou let pravidelně vyvěšovala izraelské vlajky.
Velké emoce, malý cíl
Lidé okolo Jana Hřebejka tak ukázali, že zvládnou spustit úspěšnou kampaň v oblasti morální paniky. Především ale předvedli svoji politickou neschopnost. Sám Hřebejk dříve řekl, že by v případě vlády ANO a SPD poradil svým dětem emigraci. Kromě toho „se stydí dýchat stejný vzduch s těmi, kdo je volí“. Pokud by to s opozicí vůči nastupující vládě myslel vážně, věděl by, že se v ní může hodit studentské hnutí. Jenže otevřený dopis raději zadusí jakoukoliv aktivitu. I tohle potenciální spojenectví jsou evidentně české kulturní elity ochotné položit na oltář fanatické podpory Izraele.
Jistě by šlo namítnout, že kritizovat partu filmařů a umělců za nedostatečnou politickou strategii je trochu nefér – vždyť jim přece pouze záleží na antisemitismu. To by obstálo možná před volbami. Dnes žijeme v zemi, kde se ministrem zahraničí dost možná stane člověk, který si libuje v nacistické symbolice a své názorové oponenty veřejně posílá „do plynu“. Pokud to Hřebejk a spol. myslí s bojem proti antisemitismu vážně, místo šikany studentů se měli mobilizovat proti neonacistovi ve vládě.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás