Betonové zdi keňského slumu Kibera zdobí barevné malby, které vyobrazují, jak si děti hrají kolem čisté řeky uprostřed zeleně a bytelného obydlí. Co mnozí z nás považujeme za samozřejmost, je pro členy kiberské komunity vysněnou představou budoucího života. Druhá půlka malby totiž vyobrazuje stinnou realitu – PET láhve a odpadky plovoucí v řece, rozpadající se cesty z červené zeminy, přístřešky z kusů plechu… Nenechte se ale zmást. Kibera je dynamické místo, kudy proudí davy lidí všech věkových skupin a ze všech stran je zde slyšet hluk projíždějících skútrů, tzv. boda boda či nejnovější rádiové hity v žánru odi.
V projektu „Imagine Tomorrow“ se místní obyvatelé spolu s organizací Art360 Kibera zapojili do tvorby nástěnných maleb, které znázorňují negativní dopady skládek odpadu v bezprostřední blízkosti domovů. Cílem bylo skrze společné setkávání a diskuzi nad představou „lepší budoucnosti“ vytvořit umělecké dílo, které by reflektovalo aktuální ekologickou krizi.
Ekoartivismus může nabídnout inovativní cestu, jak čelit represím i apatii.
„Díky projektu se tu potkávají děti a mladiství a společně tvoří a pracují na své představě místa, kde by si přáli žít v čistotě a harmonii,“ popisuje Fatima, zakladatelka Imagine Tomorrow. Tvůrčí proces pomohl lidem uvědomit si souvislost mezi každodenním chováním a stavem životního prostředí. A zároveň otevřel otázku, proč se na svozu odpadu více nepodílejí místní úřady, které za něj nesou odpovědnost.
Nejde tedy jen o výtvarnou činnost, ale o pokus upozornit na toxické haldy, které denně ohrožují život téměř milionu lidí v jednom z největších slumů v celé Africe. Umění se tu stává nejen protestem, ale i způsobem, jak iniciovat dialog s politiky, kteří selhali. Dílo slouží jako připomínka problémů a zároveň jako impuls pro zapojení širší komunity. Díky projektu obyvatelé nyní aktivně komunikují s úřady a hledají řešení tam, kde dříve panovala rezignace.
Spojení umění a občanské angažovanosti v Kibeře funguje jako účinný nástroj změny statu quo. Tato forma aktivismu propojuje ekologická témata s různými formami umění, aby vyjádřila nesouhlas, frustraci či naději. Cílit může na veřejnost, struktury s rozhodovacími pravomocemi nebo samotné komunity. Na rozdíl od známějších forem protestu, jako jsou demonstrace (např. Fridays for Future), blokády (dolů, budov, stavenišť, dopravních tepen), pochody, občanská neposlušnost (např. Extinction Rebellion) nebo petice, se ekoartivismus soustředí především na reflexi, emoci a reakci. Cílem není jen vyvolat pozornost či formulovat požadavky, ale také zapojit a inspirovat další k přímé akci.
Než bude pozdě
Ve světě, kde se prostor pro občanskou angažovanost neustále zmenšuje, nabývá ekoartivismus nového významu. Autoritářské vlády sílí, veřejný protest je stále častěji kriminalizován, kritické hlasy umlčovány. Aktivisté dnes v mnoha zemích čelí policejní šikaně, drakonickým trestům nebo mediálním kampaním, jež je – i přes nenásilnou formu protestu – vykreslují jako hrozbu.
Tento trend není omezen jen na globální Jih. Politický vývoj a výsledky voleb v Evropě i za Atlantikem poukazují na posilování neokonzervativních a ultrapravicových sil s autoritářskými tendencemi. Jejich vlády často vykazují znaky demokratického úpadku (tzv. backslidingu), oslabování právního rámce či marginalizace klimatické agendy ve prospěch bezpečnostních a ekonomických témat. Je proto na místě diskutovat o strategiích, které by v případě omezení občanských svobod umožnily neziskovému sektoru a aktivistickým iniciativám pokračovat v jejich činnosti i za ztížených podmínek (drastické legislativní změny, snížení financování neziskovému sektoru).
Nebezpečná protiklimatická rétorika ostatně pronikla i do českého veřejného prostoru. Vzhledem k výsledkům parlamentních voleb a potenciálnímu obsazení ministerského křesla na MŽP zástupcem Motoristů je na místě připravit si strategie, díky nimž by se ekologická a sociálně-klimatická témata udržela v popředí politických agend. S ohledem na démonizaci neziskového sektoru či riziko právního stíhání ze strany některých politických představitelů je nutné zajistit bezpečí nezávislým a kritickým hlasům, s čímž právě mohou pomoci umělecké intervence.
Nerovnosti v ovládání mediálního prostoru způsobují riziko narativu o „nebezpečných“ a „extremistických“ environmentálních hnutích. V případě útoků (právních, fyzických, rétorických či mediálních) mohou některá hnutí omezit své aktivity, případně čelit odlivu aktivních stoupenců. Takové prostředí má kromě politických i přímé ekonomické dopady. Výsledkem je polarizace společnosti a oddalování diskuse o zásadních problémech. Proto sílící frustrace z pomalého řešení klimatické krize vede k hledání nových, nekonvenčních způsobů, jak dosáhnout změny. Pro mnohé se ekoartivismus stává právě takovým nástrojem – apelem na spravedlnost, odpovědnost a představivost.
Zdi, slova, instalace
Konkrétní podoby ekoartivismu se liší podle místního kontextu i forem vyjádření. Mohou mít podobu workshopů zaměřených na upcyklaci a tvorbu z recyklovaných materiálů, výstav, happeningů ve veřejném prostoru nebo instalací (například hromady oblečení uprostřed města jako symbol destruktivních dopadů módního průmyslu a konzumerismu). Do ekoartivismu můžeme zařadit také psané a mluvené slovo (slam poetry, literaturu, hudbu či stand-upy), ale i vizuální formy jako dokumentární filmy, divadelní představení, nástěnné malby apod.
Mezi mezinárodně známé příklady patří například kampaň Hope Through Action od neziskové organizace Greenpeace. Byla to série maleb na zdech a dalších kreativních výstupů ve dvanácti zemích světa včetně České republiky. Další ikonickou akcí je Wall of Change – mozaika složená z podpisů a obrázků od lidí podporujících činnost Greenpeace a vyzývajících k zásadní společenské změně. Vizuální performativní prvky využívá také mezinárodní skupina Red Rebel Brigade, jejíž členové v červeném oděvu tiše protestují proti environmentální krizi (např. během COP26 ve skotském Glasgow). Proti sponzorování galerií fosilním byznysem se pomocí performancí v uměleckých institucích ostře vymezovaly aktivistické skupiny Extinction Rebellion (vykoupení lístků do Rijksmusea v Amsterdamu, které pak zelo prázdnotou) či Liberate (textová intervence z knih upozorňující na klimatickou změnu v galerii Tate Modern).
V českém kontextu s těmito prvky pracuje například filozofka a výzkumnice společenské odolnosti Alice Sjöström Koubová. Další důležitou personou je umělec a režisér Vladimír Turner s díly Funeral (2016) či dokumentem Veřejně prospěšné práce (2025). Ve filmu nabízí přehled živelných uměleckých akcí a happeningů, které upozorňují na problematiku přetechnizovaného a odcizeného světa. S proměnou vztahu člověka a krajiny dále pracuje skupina Les či dlouhodobý projekt Na pomezí samoty, vyobrazující dopady lidské činnosti v dnešním extraktivistickém kapitalistickém světě.
Tvořit, přežít, bránit
Artivismus se často objevuje tam, kde selhávají tradiční formy vzdělávání či advokační práce – například v důsledku demokratického úpadku, vyčerpání nebo nedostatku politické vůle. Prominentní roli může hrát v zemích s neliberálními režimy, kde jsou práva a svobody občanské společnosti výrazně omezovány – například v Turecku, Myanmaru, Keni, Egyptě, Súdánu, Libyi či Libanonu. Umění je zde velmi významnou součástí činnosti aktivistických hnutí či občanského sektoru jako celku a umožňuje prostor, anonymitu a bezpečnější formu vyjádření, která může oslovit veřejnost i rozhodovací sféry.
Termín artivismus zpopularizovali akademici Steve Duncombe a Steve Lambert, kteří označením „artistic activism“ pojmenovali praxi grassroots organizací zejména na globálním Jihu, které využívaly umění jako nástroj občanské angažovanosti a advokační či vzdělávací práce. Termín ekoartivismus v českém kontextu zmiňuje Ondřej Navrátil v knize Řečiště a vlna z roku 2021, kde popisuje průnik environmentálního aktivismu a českého umění od 90. let.
Vzhledem k tomu, že aktivistické přístupy se formovaly mimo formální instituce, nachází se dodnes v poměrně rané fázi institucionalizace. Jak popisuje český sociolog a výzkumník Arnošt Novák, politizace environmentálních hnutí je v českém kontextu otázkou 90. let. O první viditelné snahy v propojování environmentálního aktivismu a umění se zasadilo občanské hnutí Limity jsme my v rámci akcí Umění pro klima během svých Klimakempů. Za pomocí různých instalací, performancí, projekcí či videí usilují tvůrci a tvůrkyně o konec těžby uhlí a využívání fosilních paliv.
Od roku 2018 lze vnímat posun v české umělecké scéně díky detailním textům Anny Remešové, která v magazínu Artalk dokumentovala různé umělecké přístupy k ekologickým tématům. Dříve by se dalo říct, že prosazování environmentálních myšlenek v umění bylo vnímáno jako něco „amatérského, neprofesionálního či hippie“, jak potvrzuje Tereza Špinarová, teoretička umění a členka kreativního týmu Artyčok.tv, jež připravil online výstavu Regeneration. V současnosti ale vznikají projekty (jako např. Artmill, sídlící v historickém mlýně v jižních Čechách) usilující o společenskou transformaci s důrazem na přírodu, umění, regeneraci a zapojování veřejnosti. Můžeme přitom pozorovat růst popularity i účinnosti artivismu.
Ekoartivismus nabízí odpověď na současné i budoucí výzvy občanského aktivismu. Spojením umění a angažovanosti představuje inovativní a nenásilný způsob, jak vzdělávat, inspirovat a apelovat na veřejnost i na mocenské struktury – od státních institucí po soukromý sektor. Jeho síla spočívá ve schopnosti pracovat s emocemi, zviditelňovat neviditelné a marginalizované skupiny, probouzet kolektivní imaginaci a vyvolávat akci.
Historik umění Julian Bell ve své knize Zrcadlo světa poukazuje na to, že zrcadlem společnosti je právě umění. Já si Bellovu práci interpretuji tak, že umění reflektuje současné dění, socio-politickou realitu, lidskou představivost a kreativitu a zároveň dává prostor komunitám zachovávat místně ukotvené formy kultury a komunikace.
Ekoartivismus bez hranic
Co se ale reakce rozhodovacích struktur na výstupy ekoartivismu týče, je zatím obtížné hodnotit jakékoliv výsledky vzhledem k chybějícím výzkumům. Experiment z Kodaně z roku 2018 nicméně ukázal, že kreativní formy aktivismu jsou v porovnání s tradičními metodami účinnější. Studie čerpala z více než 108 rozhovorů, 30 pozorování, z mnoha hodin videozáznamů a 25 doplňujících evaluačních dotazníků.
Ve světě s rostoucími autoritářskými tendencemi a ekologickými aktivisty čelícími persekucím může ekoartivismus nabídnout inovativní cestu, jak čelit represím i apatii. Umění dokáže pracovat s emocemi – hněvem, úzkostí, smutkem, vyčerpáním, zklamáním – a má potenciál nejen mobilizovat, ale také poskytnout participativní a interaktivní prostor pro vyjádření nesouhlasu. Příkladem mohou být slavné karikatury tureckých satirických magazínů Le Man, Gırgır a Penguin během protestů v parku Gezi v roce 2013. Původní environmentální protest proti kácení stromů kvůli výstavbě obchodního centra přerostl v celostátní demonstrace proti autoritářské vládě tehdejšího premiéra (dnes prezidenta) Erdoğana. Karikatury, které zobrazovaly brutalitu zásahů policie i absurdní kroky vlády, se staly široce sdílenou formou odporu. Redakce magazínů dostávaly stovky amatérských, často anonymních ilustrací z řad tureckého obyvatelstva, které následně zveřejňovaly. Tento typ umělecké participace posiloval kolektivní identitu protestujících a zpětně ukazuje, jak umění může poskytnout prostor pro anonymní a bezpečnější aktivismus pro vyjádření nesouhlasu.
Jedním z dalších aspektů, který považuji u ekoartivismu za obzvlášť důležitý, je jeho terapeutický potenciál. Proces tvorby totiž může pomoci účastnictvu lépe zvládat environmentální žal a ekologickou úzkost – tedy emoce, které stále častěji rezonují ve veřejném prostoru a ve společnosti. Důležitost ekoartivismu je patrná napříč kulturami a kontexty. Přestože se jednotlivé přístupy mohou lišit, v mnoha komunitách po celém světě slouží jako prostředek pro posílení soudržnosti, navazování dialogu, návrat k tradičním formám života a práce, ale i jako způsob, jak artikulovat potřeby a prosazovat spravedlivější uspořádání společnosti.
Z českého prostředí vnímám jako inspirativní například projekt Kafkárna – komunitní centrum zaměřený na ekologii a umění. Propojuje řemeslné a kreativní aktivity (jako jsou tvůrčí dílny, vaření, zahradničení, pletení, promítání, čtení u ohně či přednášky) s důrazem na udržitelnost a spolupráci.
Tvůrci a tvůrkyně změny
Význam umění pro aktivistické účely se v rozvojových a rozvinutých zemích může lišit. Umělci a umělkyně z globálního Jihu dlouhodobě upozorňují na podfinancování a nejistotu, které provázejí jejich profesi. Zapojení do aktivistických činností pak ještě více zatěžuje již tak finančně znevýhodněnou práci. V tomto kontextu lze hovořit o dvojí diskriminaci – jak na základě profese, tak politického či ideologického přesvědčení.
Situace v České republice není o moc jiná. Kultura zůstává dlouhodobě okrajovým tématem volebních programů politických stran. Přesto může být role ekoartivismu v českém prostředí do budoucna zásadní – především díky jeho variabilitě a schopnosti oslovovat různá publika. Tento hodnotný a atraktivní nástroj komunikace mohou využívat umělci a umělkyně usilující o společenský přesah své tvorby či aktivisté a aktivistky působící v kontextu rostoucí mediálně-politické polarizace. Dále o ekoartivismu mohou uvažovat kulturní organizace ve snaze o kreativní zapojení veřejnosti a ovlivňování postojů, diskursu či politik. Zároveň ale platí, že s uměním a humorem pracují ve své komunikaci nejen sociálně-ekologická hnutí, ale i političtí aktéři. Artivismus tedy není výsadou pouze občanské společnosti – jedná se o nástroj, jehož využití přesahuje tradiční sektorové hranice. Otázkou tak zůstává, kdo a jak příležitosti, kterou artivismus skýtá, využije.
Kiberská komunita zapojená do projektu Lepší zítřek se dokázala semknout kolem společného cíle – vytvořit prostor bez znečištění, kde má každý možnost důstojného života bez ohledu na rozdíly. Skrze nenásilný dialog během tvorby nástěnné malby docházelo k výměně názorů, sdílení perspektiv a budování vzájemného porozumění.
Aktivní komunitní centra v Kibeře představují bezpečný prostor především pro mladé – slouží jako místa, kde je možné reflektovat vlastní lidskoprávní situaci a rozvíjet a profesionalizovat tvůrčí dovednosti, například prostřednictvím hudby, herectví, graffiti nebo šití. Dle slov členů a členek komunit jsou umění a kultura nadčasové a svým významem budou vždy pro společnost relevantní.
Autorka pracuje v humanitární a rozvojové organizaci.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás