Snímek Veřejně prospěšné práce začíná akcí skupiny anonymních umělců, kteří ničí reklamy v hlavním městě a radikálním způsobem ho zbavují nejviditelnějšího příkladu vizuálního znečištění. Ve svém celovečerním debutu umělec a režisér Vladimír Turner předkládá i další způsoby, jakými se dnes bojuje o veřejný prostor. Na plátně se objevují umělci Epos257 a Martin Zetová, sochař Pavel Karous, soundartový kolektiv SHLUK nebo novinářka Táňa Zabloudilová. Od radostné a podvratné revolty se dostaneme třeba až ke guerillovým taktikám nebo obří akci, na níž se pražský magistrát stane objektem očisťovacího rituálu, který ho má zbavit zla. V rozhovoru Turner srovnává Prahu s dalšími evropskými metropolemi a vysvětluje, proč by se z hlavního města už nejradši odstěhoval. Snímek vstoupil do distribuce premiérou na festivalu Jeden svět, interdisciplinární rozměr posiluje jeho webová stránka, chystají se ale i výstavy či kniha.
Film na samotný úvod předkládá diagnózu veřejného prostoru, který už nepatří lidem, a ti o něj teď musí bojovat. Jak se stalo, že jsme ho ztratili? Kdo nám ho ukradl a proč jsme si ho nechali vzít?
To zcizení proběhlo dvakrát. Nejdřív nám ho vzal bolševik a pak nám ho znovu vzal kapitalismus. Za minulého režimu lidé nevěděli, jak se ve veřejném prostoru chovat, protože cokoliv mohlo být označeno za závadové. A pak po revoluci byl veřejný prostor zprivatizován. Ten, kdo má peníze, si ho může koupit nebo pronajmout, a dělat si tam, co chce. Lidé se dnes podle mě výrazu veřejný prostor štítí, respektive všechno, co je veřejné má příchuť nějakého svazáctví. Máme problém vnímat, že termín veřejný znamená, že je něco společné a že to není sprosté slovo.
Kdy se to u nás změnilo a začalo se o něj bojovat?
Boj za veřejný prostor tady byl za všech režimů, jen teď je možná pro někoho méně zřetelný, protože na něj neřve nutně politický slogan, ale reklama na hypotéku, investiční bydlení nebo nové SUV. Vládnoucímu režimu se vždy hodí, když veřejný prostor není svobodný. Lidé o něj musí bojovat pokaždé a jde jen o to, jak moc autoritářský režim panuje, a jak prosazuje svoji moc.
Žil jsem v Buenos Aires, cestoval jsem po světě a viděl hodně velkých měst a v Praze cítím takovou zvláštní směs stresu a nevraživosti, kterou jsem jinde nevnímal. Hrajeme si na Západ, ale pořád jsme trochu vidlákov.
Dnes je ale mnohem těžší identifikovat politickou propagandu. Za bolševika to bylo jasné, když na nás z každé stěny řval Lenin. Dnešní politické poselství představuje reklama, která je propagandou kapitalismu. I když nabízí nějaký produkt, který vůbec nesouvisí s politikou, tak vytváří neustálou propagandu světa konzumu, který nás nutí dokolečka konzumovat a spotřebovávat zdroje, kterými tento svět disponuje. Reklama ve veřejném prostoru a billboardy nás chytrými psychologickými hrami a sociálním inženýrstvím nutí roztáčet kolečka konzumu, na němž tento systém stojí.
Kdy se to pro tebe stalo tématem?
Já to mám spojené s graffiti a náctiletým životem. Moje máma měla malou reklamku, nikdy nedělala billboardy ani velké poutače, ale tak trochu jsem vyrostl v tomhle prostředí. Jak jsem dospíval, čím dál víc jsem dominanci reklamy ve veřejném prostoru vnímal. To, co se mi na městě nelíbí, je hodně spojené s reklamou. Když jsme jako teenageři začali dělat street art, který nebyl rozhodně nějak prvoplánově angažovaný, přejížděli jsme reklamní plochy nebo jsme je nějak sabotovali. Nebylo to ještě politicky motivované, ale spíše vizuálně.
To bylo někdy na začátku tisíciletí, kdy k nám přišla první streetartová vlna, v Praze se začaly objevovat první nálepky, šablony a vypadalo to úplně fresh, protože to bylo jiné než graffiti, a ještě to nebylo zkomodifikované. Jezdil jsem na skejtu a BMX a vytvářel jsem si jinou psychogeografii města. O pár let později už ty streetartové guerillové strategie kooptovaly reklamky jako novou formu marketingu.
Film řeší různé podoby znečištění veřejného prostoru, a to jak vizuální, tak i zvukové. Napadají tě nějaké případy znečištění, které nejsou tak zjevné?
Třeba různé zábory, které v Praze vidíme v turistických zónách, jako jsou obří zahrádky před hospodami na Staromáku, které se někteří politici snaží odstranit, ale mafiánská páka to nedovolí. Jde i o to, jakou úroveň u nás má grafický design. I když máme obrovskou historii typografů a kvalitního grafického designu, tak na ulicích všechno vypadá, jak kdyby to někdo dělal ve Wordu nebo v Excelu.
Lidi nenávidí regulace, ale když se věci neregulují, tak dáme prostor kapitálu, který se roztáhne všude…
To je strašná schizofrenie. Lidi si myslí, že kapitalismus funguje díky tomu, že je neregulovaný, ale ve skutečnosti jsou tu různé tržní mechanismy, které jsou založené na státní podpoře. Neviditelná ruka trhu ve skutečnosti neexistuje, regulace vidíme všude, stát by bez nich nikdy nemohl fungovat. Všichni jsou proti regulacím, ale když zregulujete počet aut ve městě a chcete stavět cyklostezky, je to zelený fanatismus nebo komunismus.
Asi sedmdesát procent billboardů v Praze jsou načerno, jsou to de facto černé stavby. Kolem reklamy je obrovská šedá zóna ovládaná agenturami. Často si ty plochy platí politické strany, takže vždy před volbami máme výstavu stovek ilegálních obřích instalací. Je to vlastně guerilla, jen se na tom vydělávají miliardy.
Když srovnáš Prahu s dalšími velkoměsty střední Evropy, jak je na tom? Neřeší nakonec podobné problémy všude?
Nechci posuzovat urbanismus, jsem filmař a umělec, takže se v tom profesionálně nevyznám, ale třeba v Paříži to dlouho vypadalo, že žádná velká změna nemůže nastat, ale pak přišla velká cyklistická revoluce. Když jsem tam byl před dvaceti lety a musel jsem tam jezdit autem i na kole, tak to byl boj o život. Před pár lety jsem se tam vrátil a zjistil, že v úplném centru je kolem řeky udělaný cyklopruh a město se dá pohodlně projíždět na kole.
Někdy stačí širší chodník nebo bezpečně udělaná tramvajová zastávka a cítíte se jako chodec bezpečněji. Nebo že lavičky jsou pohodlné a ty si nedejbože můžeš dobít mobil, protože mají USB port poháněný solárem. A pak jsou města jako Berlín, kde veřejný prostor funguje skvěle, protože tam jsou živé vazby mezi lidmi. Veřejný prostor nevytváří nutně design nebo architektura, ale lidé, kteří jsou zvyklí se potkávat venku, aktivizovat se a dělat akce ve veřejném prostoru. To stejné platí o některých městech střední Ameriky, která jsou třeba špinavá, ale vazby v nich fungují dobře.
Hrdinové tvého filmu jsou osobnosti, které se postavily tomu, jak je veřejný prostor u nás používán. Podle jakého klíče jsi je vybíral?
Chtěl jsem tam mít lidi, kteří dlouhodobě řeší městská témata a vystupují ve veřejném prostoru, ať už v tom fyzickém nebo v tom mediálním. Tím se mi výběr dost zúžil, protože tolik těch lidí tady zase tolik není. Hlavně jsem ale hledal lidi, s nimiž se dobře pracuje, chtěli jsme si natáčení užít.
V jádru jejich aktivit je motivace, aby si lidé město užili a to třebas i trochu divně. Někdo tomu může říkat avantgardní umění, někdo tomu bude říkat flaneurství, zevlování nebo třeba kreativní vandalismus, to není důležité. Hlavní je užít si město.
Film pokračuje od diagnózy zcizeného veřejného prostoru směrem k aktivizaci lidí a končí velkolepými scénami bitvy o veřejný prostor, kde se na chvíli zdá, že lidi dokonce i vyhrávají. Má to ukazovat, že aktivismus má smysl a dá se vyhrát?
Jsou to nakonec jen takové dočasné autonomní zóny, které jsme mohli společně sdílet. Ten boj třeba nejde úplně vyhrát, ale můžeme si alespoň užít srandu. A hlavně to není už jen věc hrstky umělců, ale všech.
Nejvíc inkluzivní byla akce s Eposem, kdy jsme se vydali pověsit vlajku na nový nejvyšší bod Prahy. Té se účastnilo sto lidí včetně důchodců z Českého turistického svazu. Šli s námi na túru, byly tam i děti, mělo to atmosféru jak z nějakého dětského tábora, ze kterého se ti nechce zpátky domů. Vychází to z akcí po vzoru Situacionistické internacionály, inspirativní pro mě bylo i holandské hnutí Provo.
Na závěr sledujeme rituální zaklínání magistrálu pod taktovkou kolektivu Jezevky. Akce, jako je tato, se inscenovaly kvůli filmu?
Celý filmový projekt začal tím, že mě oslovila organizace Arnika, abych natočil něco do jejich projektu Praha – město pro život. Už jsem pro ně dřív pracoval. Zajímal jsem se, jaké jsou z jejich pohledu nejaktuálnější témata a ke každému jsem našel umělce nebo umělkyně, kteří je ve veřejném prostoru akcentují. Akce probíhaly v synergii s filmem, někdo už je měl vymyšlené předtím a my jsme je s naší produkcí podpořili. Najednou i můj štáb tahal bedny a pomáhal dělat intervence ve veřejném prostoru.
Máš pocit, že se umělci dnes učí lépe pracovat s veřejným prostorem?
Já se pořád snažím rozlišovat mezi politickým happeningem, který používá prostředky výtvarného umění a uměleckou akcí, která komentuje politiku. Přijde mi, že toho druhého ubývá, zatímco toho prvního je naopak víc. Když dnes něco uděláš ve veřejném prostoru, ale nedostane se to do médií nebo aspoň na sociální sítě, tak je to, jako kdyby se to nestalo. Samozřejmě, že guerillové umění na ulici mohou vidět tisíce lidí na rozdíl od věcí v galeriích, ale pořád to nestačí, musíš to dál medializovat. Takže se z umělců stávají odborníci na marketing, kteří honí lajky, což může být pro někoho frustrující. Může se stát, že něco uděláš, ale než se to dostane na internet, tak to někdo rozbije. Města jako Londýn jsou už prošpikována CCTV kamerami, což na guerillové umění působí demotivačně. U nás to naštěstí ještě není tak vážné.
Ve filmu mluvíš i o tom, jak se kapitál naučil rafinovaně pracovat s uměním ve veřejném prostoru a používá taktiky, které jsou původně umělecké. Typickým příkladem jsou sochy Davida Černého, které dáváš do kontrastu s díly Jiřího Příhody, obojí ostatně stojí v Karlíně kousek od sebe. Kde se dá udělat čára? Co je umění ve veřejném prostoru a co už je korporátní umění?
Nechce se mi úplně hodnotit umělecká kvalita, zásadní ale je, jak umění ve veřejném prostoru dokáže komunikovat s veřejností, řešit aktuální témata. Není jen obyčejnou dekorací. Další otázkou ale je, co je tady vlastně veřejný prostor, protože když se bavíme o korporátním umění, tak to vzniká na soukromých zprivatizovaných pozemcích.
Umění nemusí být vyloženě aktivistické nebo konfliktní, ale mělo by reagovat na současný svět. U nás pořád vznikají monumenty na oslavu padlých vojínů nebo nějakým dinosauřím umělcům, dělají se figurální sochy, hlavně jsou to ale monumenty penězům. Korporátní umění je to stejné, co billboardy, je to reklama na svět peněz.
Ke komu z hrdinů filmu máš nejblíže?
Určitě Epos257, s nímž jsem v největším kontaktu a sedíme k sobě i generačně. Různě si pomáháme, potkáváme se na společných akcích, a když to měl být film o guerillovém umění ve veřejném prostoru, nemohl tam Epos chybět. To platí i o Pavlovi Karousovi, který je můj dobrý kamarád. Martin Zetová dokáže s empatií a citlivostí popsat věci a je zástupcem starší generace, která se skrz tvorbu vyrovnává s minulým režimem. A koho jiného jsem z novinářů mohl vybrat než Táňu Zabloudilovou, která píše o urbanismu a veřejném prostoru a zároveň se vyzná i v umění?
Film se v angličtině jmenuje Urban Disobedience Toolkit, což naznačuje, že chce být manuálem, příručkou pro lidi, kteří si chtějí vzít město zpět. Ta aktivistická linka je tedy naprosto přiznaná…
Anglický název se nám nepodařilo uspokojivě přeložit do češtiny a ani druhým směrem, nám překlad z dvojsmyslu Veřejně prospěšné práce do angličtiny nefungoval. Když uděláte průser, tak za trest dostanete VPP. Postavy ve filmu dělají svého druhu dobrovolné VPP, protože kultivují náš životní prostor. Budeme k filmu vydávat i knihu, kterou zřejmě pojmenujeme víc v duchu anglického názvu. Bude tam slovo příručka nebo atlas. Chceme lidem ukázat, že se můžou ve veřejném prostoru chovat svobodně, aniž by k tomu potřebovali povolení.
Jako filmař máš za sebou spoustu kratších věcí, které jsou ale většinou spíše uměleckého charakteru. V čem byla realizace celovečerního filmu jiná?
Je to můj první dokumentární celovečerák, který ale zároveň funguje i konceptuálně jako moje artová videa. Já jsem mezi těmi profesemi vždy přeskakoval. Když mě oslovila Arnika a já jsem začal točit s Eposem, chvíli jsem si myslel, že by to mohl být film jen o něm. Teprve postupně jsem zjišťoval, co to znamená dělat film a jak se na něj získávají finance. Naštěstí jsem se seznámil s Ondrou Lukešem z produkční společnosti Beginner´s Mind a s ním jsem dal dohromady štáb. První rok to ale celé vznikalo na koleni, pořád jsem moc nevěděl, co se z toho vyvine. Teď už to celé trvá tři roky a nekončí to, protože chystám knihu a výstavu.
Je to pro mě nová zkušenost, protože jsem spíš spontánní typ a držet se jednoho projektu tak dlouho je pro mě obtížné. Věci mě rychle přestanou zajímat a chci dělat zase něco jiného. To už tady samozřejmě od nějakého momentu nešlo.
Ve filmu hraje důležitou roli také hudba. Ať už to jsou tracky současných slovenských rapových projektů nebo kompozice soundartového sdružení Shluk, které ve filmu vidíme nahrávat zvuky dálnice. Mě ale nejvíc zaujalo použití pozdně osmdesátkového hitu Dnes skupiny Tublatanka…
To je moje guilty pleasure. Vždycky jsem si říkal, že je to ultimátní song do nějakého graffiti videa. Text je o flaneurství a objevování města tím, že po něm chodíš. Věděl jsem, že ho musím někde použít.
Všechna vybraná hudba je přiznaně antifašistická, jsou to skvělé písničky, které ale mají i jasný názor. Nějak to vyšlo, že kromě Frau Zwei jsou všichni Slováci – Fvck_Kvlt, Berlin Manson, Dušan Vlk, ale třeba i Naive Fighters, což je kapela, kterou jsem poslouchal snad před dvaceti lety. Je to takový trochu naivní anarchofolk, kde se zpívá: „Budeme tancovat na troskách této společnosti.“ Texty jsou důležité, v anglické verzi jsou titulky, kde jsou přeložené.
Ve filmu sleduješ aktivisty, umělce, teoretiky i novinářku, ale chybí tam politici. Proč veřejný prostor u nás není téma, které by někdo mohl zvednout ze země a získat díky němu hlasy voličů? Klíčem ke změnám v demokracii jsou nakonec pořád volení politici zastupující hlas lidu…
Radikálně levicová odpověď by byla, že politici sami nechtějí, aby se z veřejného prostoru stalo politické téma. Nakonec ve veřejném prostoru se lidé mohou politizovat, jako se to stalo v té Paříži. U nás politikům vyhovuje některé věci odpolitizovat. Devadesátková mafie spojená s ODS zničila Prahu, ale my se pořád tváříme, že za to nikdo konkrétní nemůže, což je majstrštyk porevoluční politické garnitury. Občas samozřejmě témata veřejného prostoru vytáhnou Zelení, nebo nějaké lokální strany typu Praha sobě, ale většinou se to ztratí v mediálním balastu.
Přijde mi, že tohle téma do jisté míry zcizili liberálové, kteří se spokojí s tím, že se na víkend uzavře ulice, udělá se pouliční slavnost a tím to většinou skončí. Radikální potenciál takového narušení se rozmělní v maloměšťáckém korektivu, že je nutné být opatrný a nepřehánět to.
Občanská společnost musí vytvářet větší tlak. To, že se zablokuje ulice, má sloužit jako inspirace pro zkostnatělé politiky. Je důležité nebát se dělat chyby. Prostě někdy je lepší to risknout, náměstí zavřít a za rok se uvidí, jestli se zlepšilo životní prostředí, doprava a hluk. Ale k tomu většinou chybí odvaha.
Film končí vyloženě euforicky, ale jak říkáš – jsou to vlastně pořád jen dočasná vítězství. Přesto snímek kráčí od diagnózy k nějaké naději. Má si divák odnést z kina optimistické poselství?
Pro mě je tvorba, ať už moje nebo umělců, které mám ve filmu, jediným způsobem, jak se nezbláznit. Je to moje psychoterapie i arteterapie. Představuje to ale i regulérní formu boje, přímé konfrontace s politiky a systémem. Nechci být zavřený v safe space umění, ale snažím se společnost nějak oslovovat a měnit.
Jestli mi něco dává naději, pak je to generace, která tady vyrostla na Fridays for Future. Mladí lidé, které fosilní kapitalismus donutil předčasně vyspět. Teď nastoupili do škol, studují práva, ekologická témata a mou nadějí je, že se jednou sami stanou establishmentem. Už si úplně nemyslím, že umění změní svět, ale tihle mladí by ho změnit mohli a my starší jim v tom musíme pomáhat.
Ty sám mluvíš o tom, že z Prahy chceš zmizet. Proč?
Pro mě je vyloženě nepříjemné být v centru Prahy a snažím se mu vyhýbat. Kvůli turistům se z něho stal skanzen. Nechci, aby to znělo, že Praha je nejhorší město na světě, ale mám pocit, že tu jsou nezdravé vazby mezi lidmi. Společnost byla roztrhána oběma režimy.
Navíc už stárnu a potřebuji víc přírody. Žil jsem v Buenos Aires, cestoval jsem po světě a viděl hodně velkých měst a v Praze cítím takovou zvláštní směs stresu a nevraživosti, kterou jsem jinde nevnímal. Hrajeme si na Západ, ale pořád jsme trochu vidlákov. Mrzí mě, že z Prahy úplně vyprchal ten subkulturní život, nemáme tady žádné opravdu alternativní prostory, jako jsou třeba squaty. I v tomhle ohledu pro mě město přestalo být zajímavé. Už jsem mu hodně obětoval, dost jsem ho miloval, ale láska nějak vyprchala.
S filmem teď objíždíš další města v Česku. Nejsou to jen obyčejné projekce…
Snažíme se ve městech najít místní umělce, aktivisty nebo třeba pouliční živly a vytvářet akce, které budou víc site specific. Začali jsme u míst, kde někoho známe, ale teď hledáme i v dalších. Může to být postava, která nějakým jiným způsobem používá město, klidně i terénní pracovník. Před projekcí děláme komentované procházky, vytvoříme třeba objekt z odpadků nebo se podíváme do nějakého urbexu. Chceme, aby film byl inspirativní i edukativní a aby měl přesah pro místní komunitu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás