Když v roce 2008 vlastník Abu Dhabi United Group šejk Mansour ovládl klub Manchester City, fanoušci fotbalu byli plní očekávání. Klub, který byl léta ve stínu slavného Manchesteru United, byl najednou pohádkově bohatý a lákal největší fotbalové hvězdy. Sportovní úspěch klubu přišel poměrně rychle. Od roku 2014 však bylo jasné, že Abu Dhabi nejde jen o sport. Smlouva na developerské projekty, kterou Abu Dhabi podepsalo s městem, odhalila, do jaké míry bude investiční společnost zasahovat do rozvoje města.
Proces finanční globalizace proměnil město v prostor pro investice, nikoli pro lidi. Proto jsou zde investoři jako Abu Dhabi – města vnímají jako aktiva, nikoli jako komunity.
Urbanista a univerzitní profesor Jonathan Silver se ve svých projektech snažil dopídit toho, co všechno má Abu Dhabi pod palcem, za jakých podmínek toho docílili a do jaké míry jejich aktivity ovlivňují život ve městě. Transformace města od roku 2014 je výrazná. Zdá se, že společnost Abu Dhabi dostala od města zelenou takřka k čemukoliv, o co si žádali, a výměnou za to nedostal Manchester takřka nic.
Proč se město tak podvolilo vlivu Abu Dhabi? Jak docílit toho, aby se podobný investiční proces stal předmětem veřejné diskuze? A dá se zvrátit financializace města, která z místa pro život dělá investiční příležitost?
Jaké jste měl pocity a myšlenky v době, kdy šejk Mansour, vlastník Abu Dhabi United Group, převzal v roce 2008 fotbalový klub Manchester City?
Nejsem fanoušek Manchesteru City, ale obecně vzato to byl celkem neuvěřitelný moment. Klub byl vždy ve stínu Manchesteru United – alespoň za mého života – a najednou se objevila naděje na obrovské bohatství a úspěch. Většina lidí byla především zvědavá, co se bude dít. V té době jsme o Abu Dhabi moc nevěděli. Někteří lidé byli skeptičtí, ale neexistoval žádný silnější nesouhlas. Pamatuji si, jak jsem viděl fotografie fanoušků Manchesteru City s šátky na hlavách, kteří slavili převzetí klubu Mansourem přímo před stadionem. A nový majitel přinesl úspěchy poměrně rychle.
Kdy jste poprvé začal vnímat, že Abu Dhabi jde v Manchesteru o něco více než jen o fotbal?
Bylo to kolem roku 2014, kdy Abu Dhabi podepsalo smlouvu s městem týkající se developerských projektů. Od té chvíle bylo jasné, že jejich zájem sahá daleko za hranice fotbalu. Šlo o to zjistit, jak dalece jejich finanční ambice sahají. Trvalo několik let, než se objevily bližší podrobnosti těchto developerských projektů. Týkaly se oblasti zvané Ancoats – bývalé průmyslové čtvrti plné starých mlýnů a továren, kterou se město po desetiletí snažilo oživit.
Domníváme se, že partnerství začalo na základě doporučení národní vlády prostřednictvím projektu zvaného Project Falcon. Městská rada již získala většinu pozemků prostřednictvím vyvlastnění, ale neměla prostředky na jejich rozvoj. Potřebovala bohatého partnera a Abu Dhabi bylo považováno za ideálního investora. Podmínky dohody však nikdy nebyly předmětem veřejné nebo demokratické diskuse. Vše se vyjednávalo za zavřenými dveřmi mezi vysokými představiteli – generálním ředitelem Howardem Bernsteinem a předsedou rady Richardem Leesem, který město řídil více než 10 let. Neexistovala téměř žádná transparentnost ani kontrola. Postupem času jsme začali klást otázky o tom, co se staví a jaký veřejný prospěch, pokud vůbec nějaký, to přináší. Do té doby byl projekt prezentován pouze jako „skvělá příležitost“ – a tím diskuse končila.
Jaké jste dostali odpovědi na vaše otázky?
Zpočátku byla reakce: „Jedná se o investici v hodnotě miliardy liber – proč ji zpochybňujete?“ Ale ani tato částka nebyla přesná. Abu Dhabi nemuselo nutně platit za všechno. V naší zprávě Who Owns The City (Komu patří město) jsme zjistili, že pozemky byly převedeny pod tržní hodnotou – legálně, ano, protože byly klasifikovány jako projekt obnovy, ale finanční podrobnosti zůstaly nejasné.
Když naše zpráva vyšla, přitáhla pozornost médií po celém světě. Městská rada tvrdila, že existuje dohoda o rozdělení zisku, ale když jsme prověřili účetnictví společnosti, zjistili jsme, že všechny příjmy z pronájmu plynuly do společnosti Loom Holdings Ltd. – společnosti registrované v Jersey a ovládané Abu Dhabi United Group. Od tohoto bodu je nemožné peníze sledovat. Jakmile se dostanou do zahraničí, transparentnost mizí.
Jak byste popsal změnu, kterou město Manchester prošlo za poslední dekádu?
V devadesátých letech v centru města žilo jen velmi málo lidí – možná 600. Dnes je to téměř sto tisíc. Pro investory, jako je Abu Dhabi United Group, je to ideální scénář: můžete koupit jeden, tři nebo deset bytových bloků a zajistit si tak stálý výnos.
V ideálním případě by se dalo očekávat, že místní samospráva bude v rámci těchto projektů vyjednávat o sociálním nebo dostupném bydlení. Místo toho však rada tvrdila, že v této oblasti je již „příliš mnoho“ sociálního bydlení – a to i uprostřed závažné bytové krize. Přestože developeři mají povinnost zahrnout do projektů alespoň 20 procent dostupného bydlení nebo poskytnout radě finanční příspěvek, tyto transakce proběhly bez jakéhokoli takového opatření. To bylo velmi znepokojivé.
I když pomineme geopolitiku, sociální hodnota těchto projektů je prakticky nulová. Otázka zní: jaký má smysl partnerství, pokud všechny investice směřují do drahých bytů a všechny příjmy z pronájmu jsou odčerpávány pryč z města?
Jak tyto investice od Abu Dhabi proměnily společenskou skladbu ve městě?
Když máte v centru města 100 tisíc obyvatel a žádný z nich nežije v sociálním nebo dostupném bydlení, dostanete velmi specifickou demografickou skupinu. Nejsou to samí bohatí lidé – mnozí z nich jsou obyčejní pracující – ale velkou část svých příjmů utrácejí za nájem.
Město tvrdí: „Procházíme bytovou krizí a stavíme byty, takže děláme, co můžeme.“ Ve skutečnosti však tyto developerské projekty vedly ke zvýšení nájemného – jak v centru města, tak v okolních čtvrtích. Například v devadesátých letech bylo možné v Moss Side, historickém srdci afrokaribské komunity v Manchesteru, koupit třípokojový řadový dům za 20 tisíc liber. Nyní stojí 200 tisíc liber.
Tento proces finanční globalizace proměnil město v prostor pro investice, nikoli pro lidi. Proto jsou zde investoři jako Abu Dhabi – města vnímají jako aktiva, nikoli jako komunity.
Jaké pozemkové obchody uzavřelo Abú Dhabí v Manchesteru?
Náš výzkum ukázal, že náklady na pozemky pro projekt Manchester Life byly výrazně nižší na jednotku než u srovnatelných komerčních developerských projektů. Manchester historicky vlastnil mnoho veřejných pozemků, protože když průmysl upadl, radnice a vláda je odkoupily.
Prodej části těchto pozemků za nízkou cenu dával v určitém okamžiku smysl – pomohl oživit městský život v centru města. Neexistovala však žádná strategie, jak se přizpůsobit měnícím se podmínkám. Hodnota pozemků dramaticky vzrostla, ale rada města zůstala u stejného modelu spolupráce se soukromými developery.
Od osmdesátých let se vedení Manchesteru pyšnilo svým „pragmatickým“ přístupem ke spolupráci se soukromým sektorem. Odklonilo se od municipálního socialismu a přijalo thatcherovský model rozvoje měst. S touto strategií se jim dařilo dobře, ale zapomněli přitom na zásadní věc – investice mají sloužit sociálním cílům. Investice do nemovitostí samy o sobě nejsou pokrokem.
Ve své zprávě zmiňujete, že veřejné pozemky v Ancoats a New Islingtonu, kde bylo postaveno 117 luxusních bytů a domů, byly pronajaty na 999 let za celkovou částku 0 liber. Jak je to vůbec možné?
Británie má zvláštní duální systém vlastnictví pozemků: vlastnické právo a nájemní právo. Pokud mám vlastnické právo, jsem přímým vlastníkem pozemku. Mohu vám jej pronajmout na pevně stanovenou dobu – obvykle 100 let – po jejímž uplynutí se mi vrátí. Vlastník může během doby pronájmu také účtovat poplatky.
Nájemní práva na 999 let jsou však něco neslýchaného. Bylo to symbolické gesto rady, které mělo demonstrovat její závazek vůči Abú Dhabí – ale z ekonomického hlediska je to absurdní. Rozdíl mezi 100letým a 999letým nájmem je obrovský. V podstatě město předalo dlouhodobou kontrolu a hodnotu této půdy skupině Abu Dhabi United Group.
Jak lze vůbec vzdorovat vlivu Abu Dhabi nad Manchesterem?
Prvním krokem je požadovat transparentnost. Tyto dohody jsou často uzavírány mezi vysokými představiteli za zavřenými dveřmi. Snažili jsme se využít žádosti o svobodný přístup k informacím, abychom vynutili jejich zveřejnění. Je to obtížné, protože se často schovávají za „obchodní tajemství“, ale některé informace lze přesto získat.
Spolupracovali jsme s forenzními účetními, abychom vysledovali finanční toky a zveřejnili je. Jakmile jsou fakta známá, můžeme vést informovanou debatu. Ať už lidé souhlasí nebo nesouhlasí, alespoň je to demokratické.
Druhým krokem je prosazování sociální hodnoty v těchto dohodách – vymáhání plánovacích předpisů, které vyžadují, aby developeři přispívali na dostupné bydlení nebo místní infrastrukturu. A konečně je tu geopolitická otázka. Mělo by město jako Manchester – vedené labouristickou radou, která tvrdí, že hájí sociální spravedlnost – opravdu spolupracovat s autoritářským režimem?
Někteří radní byli ochotni tyto otázky nastolit, ale byli rychle potrestáni nebo umlčeni. Proto jsme se zaměřili nejen na bydlení, ale také na širší otázky, jako jsou političtí vězni ve Spojených arabských emirátech a zapojení Abu Dhabi do konfliktu v Jemenu. Zajímavé je, že súdánská komunita v Manchesteru se mobilizovala v reakci na globální výzvy k bojkotu Spojených arabských emirátů. Je v tom jistá historická ironie, protože Manchester kdysi profitoval z globálního kapitalismu založeného na bavlně – otroctví, koloniálním vysídlování, nucených pracích. Město se dnes rádo prezentuje jako progresivní, ale tyto současné dohody reprodukují mnoho podobných globálních nerovností.
Zmínil jste zapojení Abú Dhabí do konfliktu v Jemenu. Mohl byste popsat obchod se zbraněmi mezi Británií a Spojenými arabskými emiráty?
Zbrojní průmysl je pro britskou ekonomiku klíčový. Společnost BAE Systems, která byla kdysi ve veřejném vlastnictví, ale nyní je privatizovaná, stále dostává velkou podporu od vlády a byla zapletena do mnoha korupčních skandálů, včetně obchodu se zbraněmi se Saúdskou Arábií.
V letech 2008 až 2017 prodalo Spojené království Spojeným arabským emirátům zbraně a zařízení dvojího využití v hodnotě 7,3 miliardy liber. Obchody se zbraněmi pokračují dodnes. Jsou součástí širších vztahů mezi Abú Dhabí a britským státem. Upřímně řečeno, zbraně jsou jednou z mála věcí, které Británie stále spolehlivě vyváží do Perského zálivu.
Zdá se, že model Manchesteru City se nyní opakuje v Newcastlu, kde Saúdové převzali plnou kontrolu nad klubem Newcastle United. Myslíte si, že sledují podobné cíle?
Rozhodně to tak vypadá. Saúdský veřejný investiční fond, který koupil Newcastle United, je přímo napojený na saúdský stát. Zjevně bedlivě sledovali model Abu Dhabi a rozhodli se ho napodobit.
V Newcastlu panuje nadšení z možných investic do stadionu a jeho okolí, ale již nyní se objevují složité otázky týkající se vlastnictví pozemků v dané lokalitě, zejména v souvislosti s bratry Reubenovými. Fotbalový klub se tak opět stává ideálním nástrojem pro „sportswashing“ – využívání sportu k vylepšení image represivního režimu.
To je součástí širšího trendu integrace kapitálu z Perského zálivu do britské ekonomiky a využívání kulturní síly fotbalu jako formy měkké diplomacie.
Řekl byste, že strategie sportswashingu slaví velký úspěch?
V jistém smyslu ano. Projděte se kolem stadionu v Newcastlu a uvidíte fanoušky s šátky na hlavách, kteří zpívají písně o korunním princi. Úspěch týmu vyvolal skutečné nadšení.
Ale existuje i odpor. Malá, ale aktivní skupina Newcastle United Fans Against Sportswashing se od samého začátku hlasitě ozývá. Podrobně se zaobírali saúdským režimem, viděli, co se stalo v Manchesteru, a rozhodli se promluvit. Spolupracovali s médii a politiky, aby zpochybnili oficiální verzi.
Lidé s nimi možná nesouhlasí, ale alespoň se o tom veřejně diskutuje. Když Manchester City přebíralo Abu Dhabi, podobná diskuze tehdy neexistovala.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás